Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Beneš (* 1929)

Hudba mi pomohla všude

  • narodil se 6. května 1929 v Kročehlavech u Kladna

  • 1944 - nástup do klikárny v Poldovce a na průmyslovku

  • 12. září 1944 zažil nálet amerických letadel v lese u sv. Jána u Dubí

  • 1950 - zavření kláštera kalasantinů

  • 1950 - odveden na vojnu

  • 1953 - návrat z vojny a počátek pravidelného hraní v Středočeské filharmonii v Kladně

Formován klášterem

Antonín Beneš se narodil 6. května 1929 v Kročehlavech u Kladna, kde vyrůstal společně se starším bratrem. Tam chodil také do obecné a měšťanské školy. V Kladně chodil od dětství do kláštera kalasantinů, který se od roku 1934 nacházel v budově bývalého kláštera Chudých školských sester de Notre Dame. Zde měl také ještě před druhou světovou válkou první svaté přijímání.

V klášteře tehdy působili čtyři bratři (Alfons – zručný řemeslník, Václav – schopný pěstitel zeleniny, Karolus – kuchař a bratr Amseln) a tři páteři (páter Studený – vedoucí kláštera, páter Čevela – pracoval s mládeží a páter Punt, který byl Holanďan).

V klášteře měly děti spoustu vyžití a bratři a páteři se k nim vždy chovali vlídně. Děti pravidelně připravovaly různé besídky, divadelní představení nebo jezdily na cyklovýlety. Už v osmi letech tady Antonín začal hrát na housle.

Klášter fungoval většinu války a gestapo ho zavřelo až v roce 1944. Znovuotevření se dočkal po válce, kdy se rozběhl stejný program, na který byli místní občané i děti zvyklí. Přítrž všem aktivitám udělal únor 1948, klášter ale stále zůstal otevřený. Antonín Beneš vzpomíná na statečné chování pátera Punta. „P. Punt, to byl Holanďan a měl i holandskou státní příslušnost pořád (…) a po únoru 1948 si pamatuji, že jednou při mši v neděli tam přišli dva esenbáci v uniformách a postavili se dozadu. P. Punt to zjistil, přerušil mši a říkal: ,Tak vy dva, pánové, vy sem nepatříte, vy odejděte, protože vy tady nemáte co dělat. Ti dva pánové odešli. Potom jsme s ním mluvili a on říkal: ,Podívejte se, to, co dělám já, vy si nemůžete dovolit, protože vás by zavřeli, ale mě můžou akorát vyhostit. To se opravdu stalo a potom ho takovým způsobem vyprovodili z kláštera.“ Definitivní konec pro klášter znamenala až „Akce K“ v roce 1950.

Po válce se středoškolská mládež scházela v Katolickém domě, který byl ale uzavřen hned po Vítězném únoru, a dětem tak nezbylo nic jiného než se navštěvovat vzájemně doma nebo na faře v Kladně. Orchestry i divadelní soubory musely být v té době zaštítěné nějakou organizací, Antonínův orchestr vystupoval pod patronací baráčníků. 

Bombardování u sv. Jána v Dubí

V roce 1944 se Antonín nedostal na průmyslovku, kam se tehdy hlásil velký počet žáků. Otec, který pracoval v Poldovce, mu sehnal na rok do dalších přijímacích zkoušek místo v takzvané klikárně, kde se vyráběly klikové hřídele. Poldina huť tehdy vyráběla hlavně pro německý vojenský průmysl, a tak Spojenci na Poldovku pravidelně pořádali letecké nálety. Jeden byl ohlášen i 12. září 1944 a pracovníci závodu, včetně Antonína, začali továrnu kvapně opouštět. „My jsme měli jít do lesa k sv. Jánu kousek od Dubí. Tam byl takový úvoz, ze dvou stran stráňky a ještě tam byl vykopaný klikatý zákop. Ten ale nebyl velký a nevím, kdo by se tam mohl schovat. Tak jsme tam došli. Za chvilku přelétával přímo přes nás svaz bombardérů a jako na Poldovku. Pokračoval dál. Již byli kousek za Poldovkou a teď koukáme a jedno letadlo se odpojilo a otočilo se do protisměru a vracelo se. My tehdy jsme z té klikárny byli vzadu, tam byla taková malá vodárnička. Každý měl své místo, a když se vracelo to letadlo, tak otec povídal: ,Hele, pojď kousek dál. Šli jsme do toho lesa dozadu, a nedošli moc daleko a ony začaly padat ty bomby.“

Zblízka zněl nálet zvukově, jako když se přejede po roletě obchodu. Poslední bomba padla právě v místech, kde pan Beneš původně stál s otcem, tedy u malé vodárničky. Zemřel tam i jeden Antonínův kolega z klikárny[1] a zůstalo mnoho zraněných. Antonínova matka si dokonce myslela, že její syn bombardování nepřežil. Jeden z mrtvých chlapců mu byl totiž podobný.

„K tomu náletu u sv. Jána, oni jsou dnes různé teorie. Kdysi jeden vojenský historik říkal, že o tom, co se zde stalo, nejsou žádné záznamy. Většinou je mají dokonalé a vědí přesně, kam který svaz letěl. O tomto se neví nic. Snad si potřeboval ulevit. Vysypal totiž jen jedny bomby a on má přeci dvoje bombovnice. Proč se ale vracel, když již přeletěl nad hutěmi a tam se dostal nad pole. Také to tam mohl shodit. Ale tady v tom údolíčku byli ty lidi v montérkách. Já si myslím, že ho napadlo, že jsou to vojáci. Ještě tam byl ten špatně udělaný klikatý zákop, který neuchránil nikoho. A on to vzal přesně tím údolíčkem. Na začátku padla první bomba a na konci padla poslední, když již zahýbal. Zemřelo tam dost lidí.“

Tři roky základní prezenční služby

V roce 1950 byl Antonín odveden na vojnu. V této době nastoupil jako ministr národní obrany a velitel vojsk armádní generál Alexej Čepička. Jednou z věcí, které zavedl, byla tříletá základní vojenská služba. Armáda používala zbylé zásoby německých armád, a tak se vojáci oblékali do starých šedomodrých vojenských plášťů. Tak tomu bylo i v Jičíně u letectva, kde Antonín skončil.

Byla to právě hudba, velká Antonínova záliba, která mu pomohla tři roky v armádě přežít. Už třetí den po příjezdu dostal opušťák a jel si domů pro kalafunu, aby mohl hrát. U útvaru vznikl velký taneční orchestr, který čítal sedmnáct lidí. Později k němu přibyl pěvecký soubor, cimbálovka i dechovka. Díky tomu, že velitelé neznali repertoár, mohli vojáci hrát i americké skladby. Nakonec se na to ale stejně přišlo a dostali vynadáno. Orchestr se zúčastnil také Vojenské soutěže sborových písní v Jihlavě, na které se mu málem podařilo postoupit do celonárodního kola.

U útvaru také existovala přísná kontrola zavazadel a odebírání závadné literatury. To se dělo při příchodu nováčků. Ze zabavených knih, jednalo se většinou o červenou knihovnu a rodokapsy, vznikla zakázaná knihovna, která se ovšem tajně půjčovala. Na nástěnce také visela ukázka kritizované „brakové“ literatury, z které se každý den otáčela jedna strana, a tak si všichni mohli knihu pohodlně přečíst.

Od houslí ke kontrabasu

V kladenských souborech se nacházelo hodně houslistů a málo kontrabasistů. Právě proto se Antonín přeučil na kontrabas. Začal na něj hrát ve Středočeské filharmonii, kterou řídil po roce 1948 syn Josefa Vašaty. Byl to amatérský soubor vysoké umělecké úrovně. Dirigent Vašata dirigoval i v Národním divadle. Zároveň hrál s Kladenskou filharmonií. Každý z orchestrů měl na 60 členů. Středočeská filharmonie pod vedením dirigenta Vašaty hrála i čtyři představení do týdne.

„V roce 1949–1950 se postavilo přírodní divadlo v Lokti a s ním spolupracoval pan Rudolf Vašata. Tam byla návštěva 10 až 15 tisíc lidí. (...) Jednou v televizi dávali Rusalku a říkali, že to bylo z Národního divadla, ale hrála tam většina lidí z kladenského amatérského orchestru a z Národního divadla tam byli asi čtyři lidi.“

I na tuto dobu Antonín Beneš rád vzpomíná. S orchestrem v roce 2014 hrál už 68. sezonu. Pauzu měl jen v době, kdy byl na vojně.

[1] Podle archivních záznamů zůstalo na místě 22 mrtvých žen a mužů a dalších 13 osob zemřelo na následky poranění v kladenské nemocnici. Zřejmě se jednalo o bombardovací letouny USAF (United States Air Force), neboť denní nálety provádělo americké letectvo. Příčinu této tragédie, důvod, proč letadlo shazovalo bomby, se spolehlivě nepodařilo vysvětlit. Po válce se v Sokolovně v Dubí podle pamětníků prý uskutečnila beseda, na které byli přítomni příslušníci československé perutě RAF Josef Stříbrný a Josef Horák. Dle jejich zjištění byla příčinou bombardování porucha amerického letadla.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ilona Kaftanová)