Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Bendová (* 1946  )

Měla jsem pocit, že před soudem stojí posledních šest lidí v této zemi, kterým o něco jde

  • narozena 12. října 1946 v Brně
  • v roce 1964 maturovala na SVVŠ v matematické třídě
  • v roce 1967 se provdala za Václava Bendu
  • v letech 1964-1969 studovala na Matematicko-fyzikální fakultě UK, obor matematická analýza
  • v letech 1969-1991 zaměstnána v Matematickém ústavu ČSAV
  • manžel Václav Benda signatářem Charty 77
  • manžel Václav Benda odsouzen v procesu s VONS na čtyři roky do vězení, vězněn v letech 1979-1948
  • v červnu 1999 Václav Benda zemřel
  • v letech 1999-2007 vedla filozofické semináře na FF UK
  • roku 2003 zvolena do funkce inspektorky Úřadu pro ochranu osobních údajů

Příběh Kamily Bendové dokazuje, jak důležité byly v dějinách československého disentu ženy. Nesly na svých bedrech nejen starosti o děti, především ve chvílích, kdy byli jejich manželé ve vazbě nebo ve vězení, ale také byly svým mužským protějškům oporou, bez níž by bylo mnohem těžší, ba někdy nemožné tlaku komunistického režimu odolat. Skrze osobnost Kamily Bendové se vzácně udržela kontinuita mezi prvorepublikovou a poválečnou intelektuální elitou. Narodila se 12. října 1946 v Brně v rodině univerzitního profesora ústavního práva a ředitele brněnského Penzijního ústavu Zdeňka Neubauera a právničky Štěpánky Neubauerové. Její bratr byl renomovaný biolog a filozof Zdeněk Neubauer a ona sama a její manžel Václav Benda patřili k významným českým disidentům a po revoluci i politikům.

Seznámení s Václavem Bendou

Rok poté, co Kamila nastoupila na základní školu, se rodina přestěhovala do Prahy, kam jejího otce přeložili již za války. Zdeněk Neubauer starší po dvou letech zemřel a Kamila se svým bratrem dále vyrůstali jen s matkou. „Musím říct, že jsem se o politiku nikdy nezajímala, vyrůstala jsem v univerzitním prostředí, u nás se neposlouchaly zprávy, nečetly noviny. Můj bratr byl takový auditivní typ a měl rád, když jsem mu četla,“ vypráví Kamila Bendová. „Přečetla jsem mu celou Aeneidu, Odysseu, uměla jsem recitovat. Přečetla jsem mu všechny Platónovy dialogy, četli jsme spolu francouzsky Descarta. Můj bratr taky nikdy politice nerozuměl a žil spíše v jiných sférách, a já s ním. Dlouho to trvalo, než jsem se začala zajímat o veřejné věci.“

Kamila Neubauerová navštěvovala Střední všeobecně vzdělávací školu a po třech letech přestoupila do maturitního ročníku matematického gymnázia v Křesomyslově ulici. Dne 22. listopadu 1963, v den zavraždění J. F. Kennedyho, poznala díky svým dvěma spolužákům Václava Bendu a o pár měsíců později se s ním začala scházet. Oběma bylo 17 let a měli necelý rok před maturitou. První filozofické diskuse a pochybnosti o vývoji politiky v tehdejším Československu a ve světě tedy řešili spolu a stejně objevovali i katolickou víru, která se u obou postupně prohlubovala. Vztah jim vydržel navzdory mnoha příkořím do konce života. Zatímco Václav Benda pak nastoupil na bohemistiku a filozofii na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, Kamila studovala Matematicko-fyzikální fakultu UK. Vzali se v roce 1967 v kostele sv. Josefa.

V té době už byli aktivní ve studentských organizacích, zakládali například kluby katolické mládeže a pronikali do disidentských kruhů. Pro později události je výmluvné jejich setkání s básníkem Josefem Palivcem, který byl v roce 1951 odsouzen ke 20 letům vězení za odesílání zpráv o poměrech v Československu a propuštěn na svobodu v roce 1959. Kamila tehdy pro Václava Bendu a několik jeho přátel zorganizovala setkání s ním: „Čekali jsme, že bude vyprávět o svých zkušenostech z vězení, ale o tom neřekl ani slovo,“ vzpomíná Kamila Bendová. „Mluvil asi dvě hodiny o Wolkerovi, umění, o všem možném, ale když pak Vašek položil otázku ,A co kriminál?‘, nastala minuta strašného ticha a pak se začalo mluvit o něčem jiném. Hrozně mě to zarazilo. A musím říct, že u Vaška to později bylo podobné. Po jeho návratu z kriminálu se o tomhle tématu nemluvilo.“

Centrála disentu

Během srpnové okupace sovětskými vojsky se byt Bendových na Karlově náměstí č. 18 stal jedním z center disentu a zůstal jím až do sametové revoluce: „Moje maminka měla válečný komplex, takže když ve tři ráno někdo zavolal, že nás okupují, šla stát frontu na maso,“ vypráví Kamila Bendová. „Druhý den ale odjela za mým bratrem, který tehdy studoval v Neapoli, a já tak měla doma tu spoustu masa a furt jsem pekla řízky a furt k nám chodili nějací přátelé a známí a já je krmila těmi řízky, protože jsem měla pocit, že nikdo nemá čas jíst. Těch lidí rychle přibývalo, takže jsme byli takový průchozí dům… Asi patnáct lidí nás sedělo okolo rádia a poslouchalo strašidelný Dubčekův projev.“

Manželé Bendovi tehdy jako mnozí jiní nejprve plánovali emigraci. Chtěli utéct za Kamilinou matkou a bratrem do Itálie, další možností bylo Švýcarsko, kde žila její teta. Nakonec se však rozhodli zůstat doma. Hlavním důvodem bylo akademické zaměření Václava Bendy – jako bohemista se zabýval českým jazykem, literaturou a poezií a nechtěl se svým oborem ztratit kontakt. Nakonec ale stejně změnil obor – vystudoval teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, střídal různá zaměstnání a od roku 1975 pracoval jako počítačový odborník ve Výzkumném ústavu železničním. Kamila Bendové v té době trávila čas doma s dětmi. V rychlém sledu se jim narodily čtyři: Marek (1968), Martin (1970), Marta (1972) a Patrik (1974).

Kamila i Václav Bendovi se soustředili především na dokončení studia a akademickou práci, a tak si v prvních letech po sovětské okupaci nevšímali, jak rychle probíhá společenská katastrofa nazývaná normalizace. Brzy však udeřila v jejich těsné blízkosti, do katolických kruhů: „Do kostela jsme chodili nejdřív ke svatému Štěpánovi,“ vypráví Kamila Bendová. „A tam v roce 1971 pater Podolák – kterého jsme měli rádi, připravoval nás na svatbu – nejdříve nechal přečíst pastýřský list, ve kterém se psalo, že všichni máme jít k volbám. Říkali jsme si, to je prima, že to nechal přečíst jenom ministranta... Jenže on pak vystoupil na kazatelnu a řekl: ,To není jenom proto, že mi tady opravují kostel. Já si myslím, že byste k těm volbám měli jít.‘ Stála jsem tam vzadu, proudem mi tekly slzy, protože tehdy samozřejmě bylo možné volit jen komunisty. Už jsem do toho kostela nikdy nevstoupila.“

Dalším zlomovým okamžikem se pro Bendovy stalo sblížení s lidmi z undergroundu. Seznámili se s nimi přes Ivana M. Havla, s nímž se Kamila znala z matematického semináře. Zjistili, že bydlí blízko sebe, spřátelili se a kamarádit se začaly i jejich děti. „Ivan potom vedl Vaškovu diplomku a Vašek mu jakoby za odměnu jazykově opravoval nějakou knížku o robotice, kterou Ivan napsal,“ vysvětluje Kamila Bendová. „A protože Ivan je vzdáleným bratrancem Jiřího Němce, seznámili jsme se s lidmi z okruhu, který se scházel u nich v bytě.“ Zrod undergroundu a hysterická reakce režimu na jeho svobodné aktivity způsobila do té doby nemyslitelné semknutí zcela rozdílných názorových skupin, které se zásadně lišily nejen životním stylem, ale i svými vizemi. Zatímco lidé hlásící se k undergroundu toužili po svobodě uměleckého sebevyjádření, kulturní autonomii a o politiku se nezajímali, staří komunisté, kteří se v roce 1948 horlivě hlásili k budovatelství, stále snili o návratu socialismu s lidskou tváří.

Kamila Bendová popisuje některé spory, které byly pro tuto různorodou skupinu typické: „Když v roce 1979, nebo možná 1980, odjížděli [do emigrace] Vaněčkovi, pozvali k nám do bytu na rozlučku svoje přátele, což byli staří bolševici – Šilhánovy a Kynclovy. A protože se znali s Věrou Brázdovou, přišli i manželé Brázdovi. Velice intenzivně si pamatuji scénu, kdy Jiřina Kynclová pronesla, že současná politická situace je mnohem horší než v padesátých letech, protože teď rozbíjejí celé rodiny. To popudilo Věru Brázdovou, která namítla: ,No počkejte, ale tenkrát komunisti lidi zavírali na desetiletí a jejich rodiny samozřejmě taky rozbíjeli.’ A Kynclovi i Šilhánovi byli strašně překvapení, protože měli pocit, že jim se přeci tehdy nic nedělo, a pořádně si neuvědomili, že někomu jinému se dělo a že to byly strašné věci. Neuvěřitelné neporozumění, každý mluvil úplně o jiném světě. Mnozí z těch reformovaných komunistů měli pořád pocit, že se to jen trochu zvrhlo, ale že oni jsou ti nositelé budoucnosti, šlechta, co se opět dostane k moci a zase to půjde správným směrem. Naprosto námi pohrdali. Například s Pithartem byly příšerné spory kolem Masarykových textů jako Drobná práce. Pořád se přetřásala otázka, jak moc se má jít dopředu, jak moc se má na komunistickou moc útočit. A ti staří bolševici se furt scházeli a byli hrozně opatrní. A všichni doufali, že budou nová šedesátá léta, že se to bude uvolňovat, ale zas ne až tak moc, že oni budou jednou požádáni, aby se znovu vrátili k moci.“

Kamila Bendová v této souvislosti upozorňuje i na častý případ udávání, kterého se podle jejího mínění často dopouštěli právě reformovaní komunisté. Jako příklad uvádí vynášení disidentských textů a tiskovin do rukou StB. Ona sama jakoukoli spolupráci, ba komunikaci odmítala. Volila strategii mlčení za všech okolností včetně výslechů: „Já jsem zásadně, absolutně nevypovídala. Já jsem mlčela. Představa, že přijdu domů z toho výslechu a Vaškovi budu říkat, co jsem jim říkala, mně přišla mnohem náročnější než jim neříct vůbec nic. Měla jsem naučený postup: ,Vyšetřujete trestný čin? Jaký? Podle toho já můžu použít paragraf 100, že nemusím vypovídat o sobě a mých nejbližších.‘ Tak se to vždycky kolem toho točilo. Oni na nás vždycky vytáhli nějaké ty protistátní tiskoviny, načež já jsem vždycky řekla, že to není žádný trestný čin. Tak se to chvíli domlouvalo, až jsem pak řekla: ,Ne, nezlobte se, nemůžu vám nic říct, protože nevím, jaký trestný čin vyšetřujete.‘“

Šest statečných

Rodinná situace se vyhrotila poté, co Václav Benda podepsal Chartu 77. Kamila Bendová tehdy zůstala stát stranou kvůli možným represím a hrozbě odebrání dětí. Během následujícího roku StB provedla v bytě Bendových osm domovních prohlídek a další tři na jejich chatě. V půdním okně protějšího domu si zřídila pozorovatelnu, odkud 24 hodin denně sledovala kamerou, co se u Bendových v bytě děje a kdo odtamtud vychází. V době vzrůstajících represí se navíc zrodil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), na jehož založení se podílel i Václav Benda. Vznikl v reakci na politický proces s kapelou The Plastic People of the Universe a dalšími členy undergroundu a v následujících letech systematicky mapoval další nespravedlivé procesy a osudy stíhaných. Své zprávy pak zveřejňoval skrze vysílání Rádia Svobodná Evropa, Hlasu Ameriky a BBC a usvědčoval komunistický režim ze soustavného porušování lidských práv. 

Reakce přišla záhy. Václav Benda byl spolu s ostatními významnými členy VONS zatčen a v prosinci 1979 postaven před soud. Na lavici obžalovaných vedle něj usedli Václav Havel, Otta Bednářová, Petr Uhl, Jiří Dienstbier a Dana Němcová. Až na Danu Němcovou, tehdy matku sedmi dětí, byli 20. prosince 1979 všichni odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, Václav Benda ke čtyřem letům, které si beze zbytku odseděl. „Když jsme tam stáli při čtení rozsudku, měla jsem pocit, že to je posledních šest lidí v této zemi, kterým o něco jde…“ vzpomíná Kamila Bendová.

Nejkrušnější období pro odpůrce režimu nastalo v dalších letech, kdy StB zahájila akci „Asanace“. Jejím smyslem bylo pomocí brutálního fyzického i psychického nátlaku donutit významné disidenty k odchodu ze země. „Byla to poslední snaha celou Chartu udusit, kdy estébáci přešli k fyzickým útokům, jakým byla třeba razie u Ziny Freundové, kterou vedl estébák Zbyněk Dudek. Vtrhnul v noci k Zině do bytu a surově ji zmlátil. Podobnou zkušeností prošel i Charlie Soukup – toho tloukli, zatímco to vedle v pokoji poslouchaly jeho děti. Pak ho dokonce zavřeli do vazby... Já jsem si zavolala tenkrát Rudu Slánského a prosila jsem ho, jestli by se těch kluků nemohl zastat. Samozřejmě neudělal nic.“

Václav Benda se na svobodu dostal až po vykonání celého čtyřletého trestu, v roce 1984. Záhy se opět zapojil do chartovní činnosti a v témže roce se stal opět jejím mluvčím. V letech 1985–1989 vydával filozofický časopis Paraf (Paralelní akta filosofie) a dále se angažoval v Chartě. Jeho další aktivity se tentokrát obešly bez dalšího soudního postihu. Normalizační režim se v druhé půlce 80. let znovu uvolňoval, a tak se po černých tahanicích Bendovým podařilo dostat děti na střední školy, dcera Marta mohla dokonce v roce 1986 začít studovat Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici.

Po „sametu“

Rok 1989 byl šťastnou dohrou letité disidentské kariéry manželů Bendových. Václav vstoupil do aktivní politiky, založil Křesťansko-demokratickou stranu a v roce 1990 byl zvolen v koalici KDU do Federálního shromáždění. Kamila v roce 1991 nastoupila na Katedru logiky FF UK. Kromě politické kariéry zastával Václav Benda v letech 1995–1998 funkci ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 1999 po krátké nemoci zemřel. Kamila Bendová byla v roce 2003 zvolena Senátem ČR inspektorkou Úřadu na ochranu osobních údajů. Do roku 2007 pravidelně vedla filozofické semináře na Filozofické fakultě UK. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů