Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Benák (* 1932  )

Nejlepší, co jsme si z Čech donesli, je česká muzika

  • narodil se 8. května 1932 ve vesnici Lipovec (Ljudevit Selo) v dnešním Chorvatsku
  • pochází z české rodiny
  • celý život žije v Lipovci, což je téměř stoprocentně česká vesnice
  • rodiče měli velké hospodářství, které Bohumil převzal
  • jeho otec byl v roce 1938 povolán do československé armády, protože měl české občanství
  • za druhé světové války jeho rodiče spolupracovali s partyzány
  • chodil do české a chorvatské školy v Daruvaru, potom na zemědělskou fakultu v Požeze
  • do 60. let měl po předcích české občanství, kvůli komplikacím při cestování se ho vzdal
  • je členem české besedy v Lipovci, hrál divadlo a pomáhal při stavbě českého domu
  • s manželkou mají velmi rádi české písničky

Dětství v Lipovci

Bohumil Benák se narodil 8. května 1932 ve vesnici Lipovec v dnešním Chorvatsku. Pochází z české rodiny, jeho pradědeček se přistěhoval z Hrusic u Českého Brodu. Matka pana Bohumila pocházela z Lipovce, otec z nedaleké vesnice Velké Zdence (Veliki Zdenci), kde žilo také hodně českých rodin. V roce 1931 se přistěhoval za svou ženou na větší hospodářství v Lipovci a brzy se jim narodil jejich jediný syn Bohumil.

Vesnice Lipovec (chorvatsky Ljudevit Selo) se nachází blízko města Daruvar. Založil ji v polovině 19. století majitel zdejšího panství hrabě Julije Janković a pojmenoval ji podle své manželky Ljudevity. Na jeho panství přicházeli v tu dobu osadníci z českých zemí, někteří jako řemeslníci nebo vojáci, jiní proto, že zde mohli získat půdu. Češi Ljudevit Selo pojmenovali jako Lipovec prý proto, že vesnici s Daruvarem spojovala lipová alej.

Češi v Lipovci byli většinou zemědělci, pan Bohumil vzpomíná, že byli ale poměrně „pokrokoví“. „Lipovec byl dost pokrokový, oproti těm druhým vesnicím. Není Lipovec jediný, který byl stoprocentně česká vesnice. Řekněme Končenice a Brestov a Dežanovec, ale všechny ty vesnice byly na trošku větší úrovni než ty vesnice, kde vůbec Češi nebyli. Vždycky se to poznalo ve všem, že Češi jsou pracovitý národ. Češi kupovali z Čech hospodářské stroje, které tady upotřebovali, když tady do té doby málo se se stroji dělalo. A taky naše české děti chodily všechny do školy české nebo chorvatské a byly vždycky trošku vyspělejší. A tak jak děti byly vyspělejší, tak i dospělí byli vyspělejší.“ 

Češi měli (a dodnes mají) v Lipovci svůj spolek – českou besedu, která se vždycky starala o kulturní život na vesnici. V besedě se hrála divadla, pořádaly se zábavy, dodržovaly se české zvyky, například stavění májky. Pan Bohumil se vždycky podílel na akcích besedy. „Všichni nám to vyčítali, i pan farář, že v neděli Češi jenom k muzice, že nechodí do kostela. Málo do kostela, ale k muzice jo. Že berou i děti k muzice. Česká muzika, to bylo zákon pro nás. To bylo nejlepší, co jsme si z Čech donesli. A ty české písničky, které si už v Čechách nepamatuje nikdo, tady se v Lipovci pořád ještě zpívají a i manželka je umí a všichni si je teď opakujeme. Takové ty starodávné krásné písničky.“

Ve vesnici byl i spolek mládeže – besídka venkovského dorostu. Český dům zde byl postaven až v 50. letech, tehdy tam vznikla také česká malotřídka. Předtím se jednu dobu beseda scházela i u Benákových, kteří ve svém domě přenechali spolku nevyužívanou místnost.

Otec v československé armádě

Otec pana Bohumila měl celý život po svých předcích české občanství. Proto měl povinnost jít na vojenskou službu do Československa, do Litoměřic. Protože ale žil sám s matkou – jeho otec zemřel v první světové válce –, mohl se po třech měsících vrátit domů na hospodářství. V roce 1938 se opět přihlásil do československé armády, aby pomohl bránit Sudety proti Němcům. Povinnost nastoupit do československé armády měla většina zdejších Čechů (obvykle měli do druhé světové války české občanství), ale Bohumilův otec byl mezi prvními a nakonec i jedním z mála, kteří do Československa odjeli.

„Když Němci okupovali Sudety, tak byl dobrovolník a přihlásil se dobrovolně zase zpátky do české armády. Zase sloužil v Litoměřicích, jenomže nedalo se nic dělat, povídal: zradili nás Francouzi a Angličani… Takže se vrátil domů a už věděl, co je fašismus, i když tady v Jugoslávii ještě nebyl v tu dobu. Ale už si byl vědomý, co se stane, až Němci sem přijdou. (…) On byl mezi prvníma, kteří byli v konzulátě v Záhřebu. Dostal (peníze – pozn. ed.) na cestu do Čech. Bylo to v Jednotě (aby se přihlásili do československé armády – pozn. ed.). Málo Čechů se dostalo do Čech, protože už i Jugoslávie se nějak přiklonila víc k Hitlerovi, už ani nepouštěli ty lidi tam, a druhá věc – ani nestačili tam, protože ty Sudety byly tak brzy zabrané, že už ani nebylo potřeba tam jet. Takže on byl mezi prvníma, kteří se tam dostali. Ale zpátky nemohl přes Rakousko, nemohl přes Maďarsko, tak přes Ukrajinskou Rus a Rumunsko přijel domů za nějakou dobu. (…) Byl zklamaný z toho, že Němci berou českou zem. Byl zklamaný moc. Proto právě je neměl rád.“

Druhá světová válka a partyzáni

Po návratu domů začal Bohumilův otec spolupracovat s partyzány a později se přidal k české brigádě Jana Žižky z Trocnova a odešel z domova. Bohumil zůstal na hospodářství sám s matkou a vzpomíná, že to pro ně byly těžké časy. Hospodáři museli odevzdávat dávky potravin, až sami kolikrát neměli co jíst. To, že Bohumilův otec vstoupil k partyzánům, bylo nebezpečné. Kdyby ho někdo prozradil, celou rodinu by zatkli, a pravděpodobně i odvedli do Jasanovce (což byl ustašovský koncentrační tábor, asi 50 kilometrů na jih od Daruvaru) a popravili. Jednomu jejich příbuznému se to stalo, a proto měli strach. Na druhou stranu ale věděli, že u partyzánů je hodně Čechů a že v Lipovci jsou sami Češi, a tak se nebáli, že by někdo někoho z partyzánů prozradil.

V okolí Daruvaru neprobíhaly velké boje, ale pohybovali se tu různí vojáci – ustašovci, domobrana, partyzáni i takzvaní čerkézi (ruští vojáci, kteří se přidali k Němcům), těch se obyvatelé báli nejvíc. „Matka byla zvědavá, ona se ptala, když přišli ti čerkézi, jak my říkáme – ti Rusáci, tak nějak jsme se domluvili a ona říká: ‚Helejďte, a proč vy bojujete proti Rusům?‘ A oni říkají: ‚Hele, my nebojujeme proti Rusům, my bojujeme proti Stalinovi, který je velký terorista, který špatně vede, a my nemáme komu se přizpůsobit, my víme, že Němci nejsou dobří, ale jediná to byla možnost, proto jsme my při nich.‘“ Ať už přišli vojáci z kterékoliv armády, z domácností si prý brali vše, co se jim hodilo a hospodáři jim museli odevzdávat potraviny i dobytek.

V 30. letech se zakládalo hodně českých spolků a kulturní život Čechů ve vesnicích se pozvedl. Za druhé světové války však byla činnost českých sdružení zakázána a některé po válce už nebyly obnoveny, české školy byly zavřeny. Ustaša byla proti jiným národnostem a nebrala ohled na národnostní menšiny. I místní Češi dostali chorvatské občanství (po válce si ho mohli, ale nemuseli nechat) a „nesměli se nijak projevovat“. Přesto drželi spolu a pomáhali si.

Bohumil začal chodit do české základní školy v Daruvaru. Někteří jejich učitelé byli z Československa, byli prý přísní, ale žákům to nevadilo. Po roce a půl byla česká škola zavřena. Čeští žáci pak chodili v Daruvaru do chorvatské školy, kde se česky už neučili a těžko si tam zvykali. Byla to prý horší škola a nebylo to tam tak přísné i s ohledem na žáky z okolních chudých vesnic. „V chorvatské škole si pamatuju jednu situaci, když už tady byli ti ustašovci, tak my jsme měly všechny děti nastupovat jako ‚ustašská udarnica‘ (měli vystupovat na přehlídce – pozn. ed.). Tak nás ve škole dávali do řady a měli jsme nějaké přednášky o tom, jak je to dobrý ten fašismus. Jenomže tam byl rozbitý plot a my jsme utíkali. Nemohli nás ani dohonit.“

Na konci války přišli do vesnice partyzáni a říkali lidem, že tu budou ještě velké boje, aby raději odešli odtud pryč do Maďarska. Rodina pana Bohumila už měla připravený vůz a všechny věci na cestu, ale bylo jim líto odejít z hospodářství a všechno tu nechat. Proto odjezd odkládali, až nakonec neodjeli. K žádným velkým bojům nakonec nedošlo. Je možné, že to jen lidem namlouvali, aby odešli ze svých domů a ty mohl zabrat někdo jiný. „Partyzáni pak zabrali všechno a tady honili Němce a domobranu. My kluci jsme šli ze školy a litovali jsme ty lidi, protože museli hodně daleko pěšky chodit, jíst nedostávali, nakonec jsme si mysleli, možná, že si to ani nezaslouží…“

Po válce a hospodářství v 50. letech

Na konci 40. let, když začala reemigrace do Československa (československá vláda nabídla krajanům přesídlení, v Československu často dostali domy v bývalých Sudetech) a mnoho Čechů a mnoho bývalých partyzánů odtud odjíždělo, Bohumilovi rodiče se rozhodli zůstat. „Otec, když byla reemigrace, tak jeho švagr taky tam odjel a podíval se tam a říkal: ‚Lojzo, ty tady máš hezké hospodářství a je tvoje. A tam přijdeš na cizí. Tak si hlídej svoje a nejdi nikam.‘“ Někteří příbuzní ale reemigrovali. Později pan Bohumil se svou ženou jezdili za jejím bratrem, také bývalým partyzánem, do Rumburku. Bratr jeho ženy byl obchodník a dostal do správy obchod po Němcích. V roce 1948 mu ho stejně zase vzali.

V roce 1947 jeli čeští žáci na poznávací zájezd do Československa. „Byli jsme v Praze ubytovaní a pak jsme byli podělení po rodinách kolem Lovosic. Byli jsme v rodinách, a tak jsme i ten český jazyk trošku vybrousili, trošku se něco naučili a viděli jsme, jak vypadá naše stará vlast. Pamatuju si jednu věc, byl jsem u nějakých Vaculíků a paní Vaculíková mě poslala pro mlíko. Chodili jsme do konzumu, oni taky měli ty lístky. A babky si tam vypravují, že jsme přišli vyjídat český stát. A já vždycky jsem byl takový, nedal jsem se, já říkám: ‚Paní, my nejsme hladoví, my jsme Češi a chceme vidět naši starou vlast, a proto jsme sem přijeli.‘ A babice seděly a mlčely.“ S rodinou Vaculíkových pak po letech Benákovi navázali opět kontakt a pak se rodiny vzájemně navštěvovaly.

Pan Bohumil, protože byl jediný syn Benákových, převzal po rodičích velké hospodářství. Po gymnáziu v Daruvaru studoval na zemědělské fakultě v Požeze na agronoma. Vždycky se zajímal o novinky v zemědělství a hodně četl. Ve vesnici se vědělo, že Benákovi jsou dobří zemědělci. Na začátku 50. let to ale bylo na vesnicích těžké. I v Jugoslávii se začala zavádět družstva („zadrugy“), obdoba našich JZD. „To byla doba, kdy my, sedláci, jsme zanevřeli na komunismus, na partyzány. Protože jsme viděli, že to nemyslí moc dobře a že to, co my jsme dělali pro ně, že nám vrací špatnou mírou,“ říká pamětník.

Pak se Jugoslávie začala odklánět od Ruska, družstva se začala rušit a lidem se začalo vést lépe. „V 50. letech to bylo moc těžký, protože Tito byl jednu dobu zajatec v Rusku a naučil se od nich ten tvrdý komunismus, proti tomu jsme byli. Pak když už se s Rusy trochu pohádali, pak to začalo být skvělý. Pak už se hospodářství mohla zvětšovat na 10 hektarů a někdo mohl i víc, ale pak už se dalo všechno i prodat, byla ta družstva, která odkupovala zemědělské produkty. Mládež se dost zaměstnala v Daruvaru v podnicích, dopoledne dělali v podniku a odpoledne doma na zemědělství, to byla lepší doba než dnes. To bylo tak od těch 50. do 80. let.“

Mnozí na tyto časy vzpomínají jako na dobrá léta, komunismus zde nebyl tolik přísný a stát a jeho hospodářství poměrně dobře fungovalo. Vše se změnilo začátkem 90. let po vypuknutí jugoslávské („domovinské“) války a rozpadu státu. Mnohé problémy, které tehdy vznikly, ještě stále přetrvávají.

Vztah k Československu

Pan Bohumil měl do 30 let po svém otci české občanství, ne jugoslávské. Vzpomíná, že kvůli tomu v Jugoslávii nikdy problémy neměl, navíc nemusel na vojnu do jugoslávské armády. Mnoho věcí ale musel vyřizovat na československém velvyslanectví v Bělehradě – například když se chtěl oženit, musel získat povolení, že si československý občan smí vzít občanku Jugoslávie. Manželka pana Bohumila je také Češka, pochází z Ivanova Sela, ale české občanství neměla. „Češi tady dřív dbali na to, nejenom aby se udržela rodina, ale i když jsme se ženili a vdávali, nějak nám to bylo milejší, když jsme mohli národnost svoji dodržovat dále, abychom partnerku svoji nebo partnera si vzali, kdo mluví česky. To nám bylo vždycky moc důležité.“ Komplikované pro Bohumila také bylo, když chtěl cestovat do zahraničí. Musel totiž žádat o československé vízum. Kvůli tomu se pak českého občanství v 60. letech vzdal.

Do Československa jezdili Benákovi za (již zmíněnými) známými Vaculíkovými k Lovosicím. Jezdili také za příbuznými do Rumburku. Ačkoliv se v Československu cítili dobře, měli tam příbuzné a kamarády a poznali velký kus Česka, vždycky vnímali rozdíl mezi zeměmi, i politický. „Rozdíl byl v tom, že tam jsme museli trochu mlčet. Zajímavé bylo, byli jsme v Rumburku a ten rozhlas po drátě volá brigádníky, ať jdou pomoct na JZD sklízet obilí. My jsme se tomu smáli, kdo by šel zadarmo dělat. Bylo nám to trochu k smíchu. To by nikdo ani za Tita nedělal. I když za Tita se stavěly tratě a cesty, silnice, taky zadarmo.“ Vadily jim i přísné kontroly na hranicích, z Československa si nemohli domů nic přivézt.

Příbuzní a známí je také navštěvovali v Lipovci. Přijeli rovněž v srpnu 1968, i když si Benákovi mysleli, že to nebude možné – věděli o tom, co se v Československu děje. „V Čechách bylo takové napětí, byly tam ty ruský tanky, tak jsme ani nemysleli, že přijedou. Jeli jsme tady z města a potkali jsme české auto. Já jsem je dočkal tady u brány. Na autě měli českou vlajku s černou prouhou. Tak jsme věděli všechno. Ale vrátili se pak zpátky. Některé naše hotely ale ubytovávaly ty lidi zdarma tady, než se tam to napětí zmenší. Vraceli se, ale byli i takoví Češi, kteří odtud odešli do Rakouska nebo Itálie a nevraceli se do Čech. (…) Týkalo se nás to moc, protože jsme viděli, že u nás se to zlepšilo, u vás se to zhoršilo. Týkalo se nás to – proč by jeden národ musel být na druhém tolik závislý, tolik nesamostatný, aby ho musel tolik poslouchat, mluvíme o Rusácích. Proč by Češi nemohli mít svoji vládu, bez zájmů jiných zemí. To se nás týkalo moc. Samostatné Československo pro nás znamenalo moc.“

Válka v Jugoslávii

Na válku v 90. letech vzpomíná pan Bohumil jako na ještě horší, než byla druhá světová, kterou zažil ještě jako dítě a tolik si toho neuvědomoval. V 90. letech válka všechny překvapila. Říká, že byla pro všechny špatná a zbytečná. Jeho manželka odjela s malými vnoučaty za příbuznými do Československa. V září 1991 odjelo i mnoho dětí z Daruvarska se svými učiteli na pozvání československé vlády, aby se vyhnuli válce. Pobývali ve Stráži pod Ralskem, v Seči u Pardubic a jinde. Původně odjížděli na několik týdnů, ale v Československu zůstali téměř pět měsíců.

Pan Bohumil zůstal ve svém rodném Lipovci a byl, společně s dalšími z vesnice, připraven ho bránit. V noci se muži střídali na stráži. „My jsme vůbec nevěřili tomu, že když jsme žili tady spolu rokama, že by někdo mohl na nás zaútočit. Že by někdo mohl stvořit tady nějaký stát, který by byl čistě srbský, to jsme nemysleli. Sousedi tady v Horním Daruvaru, kteří se navštěvovali, pak se to najednou rozházelo, každý myslel jinak. A ještě teď každý myslí jinak. Ta zadní (poslední – pozn. ed.) válka vztahy mezi národnostmi zhoršila. (…) Já jsem byl Lipovák a říkal jsem: ‚Já budu tady v Lipovci se zbraní a budu chránit Lipovec.‘ Měl jsem zbraně a hlídali jsme vesnici. Nebyli jsme zbabělci, mysleli jsme, že nikdo nemá právo nás odtud vyhánět.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku