Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Bělková (* 1936)

• narozena 7. února 1936 v Přerově

• otec JUDr. Bedřich Gazda po válce působil na znojemském Mimořádném lidovém soudu

• po roce 1948 otec z pozice soudce zatažen do politických procesů

• v letech 1957 až 1961 absolvovala Vysokou školu pedagogickou v Praze

• učila na základních školách v Ivanovicích na Hané a v Prostějově

• po srpnu 1968 veřejně vystoupila proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

• následovalo propuštění ze zaměstnání, až do sametové revoluce pak pracovala u ČSD

Nacisté vzali rodině domov, komunisté práci. Otec byl z pozice soudce v éře československého stalinismu vtažen do politických procesů. Nesouhlasil. A tak se musel na dlouhá léta s profesí soudce rozloučit a s povděkem přijmout místo údržbáře v cihelně. Stejný scénář se o několik let později opakoval, když jeho dcera projevila nesouhlas se srpnovou okupací. Takové jednání zkrátka odporovalo „požadavkům kladeným na ideologickou úroveň socialistické školy“. A tak se musela na dlouhá léta s profesí učitelky rozloučit a s povděkem přijmout místo u ČSD. „Když mě vyhazovali, tak mi dali špatný posudek – že jsem řekla, že je to okupace a že se svými názory nemůžu učit děti. Takže jsme se soudili. A ten soudce se ptal – tam byl zástupce školskýho odboru ONV – tak soudce se ptal toho zástupce, když se svými názory nemůžu učit, tak jestli mě nemůžou zaměstnat třeba někde v muzeu nebo v knihovně. A on řekl, že ne. Tak jsem dělala 19 let na dráze,“ vypráví Eva Bělková.

Vypadalo to, že to dopadne dobře

Eva Bělková, rozená Gazdová, se narodila 7. února 1936 v Přerově. Oba rodiče pocházeli z Nezamyslic u Prostějova. Matka Hedvika, rozená Studencová, se starala o domácnost, otec Bedřich, justiční doktor, působil jako soudce. „Začínal na okresním soudu v Přerově, pak byl přeložen do Šilperka, teď se to jmenuje Štíty, tam byl přeložen jako přednosta okresního soudu,“ vypráví. Po mnichovské krizi musela rodina Šilperk coby sudetskou oblast opustit. „Loučili se s náma, sudetští Němci, docela pěkně. Darovali mi – to jsem byla malé děcko, to jsem měla možná dva roky – tak mi dali české granáty.“ Novým domovem se stalo Velké Meziříčí, kde rodina přečkala válečné období. Dle vyprávění žila na počátku války ve Velkém Meziříčí početná židovská komunita. „My jsme bydleli ve vile, která byla u mostu, a ti Židé každou zimu uklízeli sníh. Z toho mostu ho shazovali do potoka. […] A naše máma jim vždycky udělala čaj ve veliké porcelánové konvici a nějaké koláče,“ vzpomíná.

Jeden z velkomeziříčských Židů, továrník Spitzer, bydlel ve vile společně s Gazdovými. „Jako děcko – to jsem byla ještě myslím v předškolním věku – jsem k němu někdy chodila do bytu. Naši mi to dovolovali, ať ho trochu rozptýlím. Byl takový laskavý. Měl hospodyni, která k němu chodila, ráno přišla, navařila mu a uklidila. My jsme bydleli v přízemí a on v prvním patře.“ Většina velkomeziříčských Židů skončila v koncentračních táborech. Deportaci továrníka Spitzera se údajně snažila zabránit jeho dcera, a to skrze styky s německými důstojníky. „Líza, to byla taková atraktivní zrzka. Každý víkend seděla někde venku a hostila je. A dařilo se jí, protože všichni Židé už byli z Meziříčí pryč, a pan továrník Spitzer zůstával.“ I on se však nakonec stal obětí holokaustu. „Vypadalo to, že to dopadne dobře, ale nedopadlo,“ dle vyprávění zemřel továrník Spitzer v Terezíně.

Zdvihl hlavu a zastřelili ho

Za války Eva nastoupila do první třídy. „Třídy byly rozdělený na děvčata a kluky. Počítala jsem na fotce a napočítala 40 děvčat. Takže nás bylo v té třídě hodně.“ I ve výuce o sobě dávala válka znát. „Poplachy, to bylo běžné. Seděli jsme ve škole a učili se, zahoukala siréna. Poplach, to nebylo nic mimořádného. Ve Velkém Meziříčí, myslím, že na jeden dům tam spadla bomba, jinak nebylo bombardované nějak intenzivně.“ Zjara roku 1945 našla rodina bezpečí před blížící se frontou na nedaleké samotě Děkanův dvůr. „Tam hospodařili nějací sedláci. A oni nám to umožnili, že se tam můžeme schovat, kdyby bombardovali nebo se tam střílelo, v Meziříčí. […] Ale když jsme k nim šli, tak silnice – auto vedle auta i nějaké děla, německý. Úplně zaplněná silnice a Němci nemohli jet, protože byla ucpávka a nad náma letěly letadla.“ V improvizovaném podzemním úkrytu pak strávili několik dní. „Na bramborách měli rozprostřenou slámu, tam jsme si mohli polehat a okýnkem jsme viděli, když letělo letadlo,“ popisuje.

„Máma nám vždycky řekla, ať se začneme modlit Zdrávas Královno, tak jsme se modlili a letadlo na nás bombu nepustilo,“ vzpomíná na poslední dny války. V sousedním Velkém Meziříčí mezitím tekla krev. V noci ze 6. na 7. května 1945 zatkly německé jednotky přibližně 70 členů nově vzniklého revolučního národního výboru (RNV). Jeden ze zatčených podlehl výslechovým praktikám gestapa, dalších bezmála 60 nacisté ještě ten den zastřelili. Mezi nimi i rodinného přítele a referenta RNV JUDr. Bohuslava Ptáčka. Poprava údajně proběhla následovně: „Když je stříleli, tak do té vody spadl a plaval pod hladinou. Ale pak, když se potřeboval nadechnout, tak zdvihl hlavu nad hladinu a zastřelili ho.“ Hlavního aktéra povstání Jindřicha Nováčka nacisté veřejně oběsili na lampě velkomeziříčského náměstí. Na krku měl ceduli s nápisem: „Já, sluha bolševismu, přinesl jsem našemu městu smrt a zkázu.“[1]

Potřepal si s ním rukou a foťák si odnesl

O dva dny později Velké Meziříčí osvobodila Rudá armáda. Válka skončila a Gazdovi se vrátili domů. „Naše máma si oblíkla sváteční šaty, na ruce zlaté hodinky. Rusi proudili po silnici a vítali.“ S osvoboditeli se pak matka Hedvika častokrát dávala do řeči. „Hodně se mluvilo o tom, že znásilňují ženy. Máma se do nějakého mužstva nepletla, ale dokázala si vytipovat nějakého slušného zajímavého člověka a ji to zajímalo, tak ona se vyptávala.“ Přesto se osvobození neobešlo bez krádeží. „Třeba si nacpali naše příbory do holínky a odešli. […] Táta se šel podívat do sklepa, jak obstál náš nábytek, a on už měl, Rus, otevřené dveře a strkal do ruky tátův fotoaparát a říkal: ‚До свида́ния [dasvidania]!‘ a potřepal si s ním rukou. Ale foťák si odnesl [smích]. A kola nám taky sebrali. Takové s nimi měli naši kontakty, ale celkem přátelské.“

Po válce se rodina přestěhovala do Znojma, kde otec Bedřich působil u Mimořádného lidového soudu. „Nebyl to standardní krajský soud, to byl soud s válečnými provinilci.“ Trest nejvyšší údajně nikdy neudělil. „Ale říkal, že takový případ ani nikdy neměl, aby to bylo na trest smrti. Jinak to bylo hrozné, byl případ, že přišla žena z tržnice, v kabeli květák, přišla k soudu, byla předvolána a ona říkala: ‚Tak pohněte, já chci ještě vařit.‘ A oni ji odsoudili k trestu smrti.“ V poválečných letech 1945 až 1948 padlo na Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě šest trestů smrti, především za udavačství a propagaci a podporu nacismu. Jedinou popravenou ženou se stala Julie Raschková – veřejně oběšena 24. ledna 1946. Zároveň byla vynesena celá řada dalších rozsudků, znojemský lidový soud poslal za mříže více než 400 osob.

Tátu povolali a nadiktovali mu jména i s rozsudky

Krom válečných zločinců a nacistických kolaborantů se v poválečném Československu – v rámci etnických čistek – trestali i nevinní Němci. Zatímco Gazdovi museli Šilperk opustit po Mnichovu, rodinný přítel doktor Horna po osvobození. „Táta z toho byl překvapený a pohoršený. Pan doktor Horna byl velice slušnej člověk. Rozbili rodinu a ta se pak rozpadla. Byl odsunutý do Rakouska a ona [jeho manželka] byla Češka, tak zůstala tady.“ Další útisk následoval po osmačtyřicátém únoru. Otec Bedřich vstoupil do KSČ, zřejmě z donucení, aby mohl nadále soudcovat. Celá rodina přitom zastávala opačné postoje. „V neděli byl takový program, že dopoledne naši přišli z kostela – to se chodilo do kostela – pak společně vařili a celou dobu, co vařili, nadávali na komunisty.“

V revolučním roce 1948 rodina přesídlila ze Znojma do Nezamyslic na Prostějovsku. Eva navštěvovala znojemské – a po přestěhování krátce vyškovské – gymnázium. Ještě v témže roce komunisté víceletá gymnázia zrušili, a školní docházku tak počátkem 50. let dokončila na měšťance v Nezamyslicích. Éra stalinismu se nejvíce podepsala na otci Bedřichovi, který se proti své vůli stal součástí politických procesů. Tou dobou působil jako soudce v Kojetíně. „Tátu povolali na okresní výbor strany KSČ a tam mu nadiktovali jména sedláků z Bedihoště i s rozsudky. […] On je odsoudil a oni si to odseděli. […] Když se to stalo, tak tím byl zlomený. Řekl to mámě a máma říkala: ‚Tak toto dělat nebudeš!‘“

Zprostili ho členství i místa

Po této trpké zkušenosti požádal Bedřich Gazda o zproštění členství v KSČ. „Zdůvodnil to tím, že jsou stranické příspěvky pro něho vysoké. […] Okresní výbor KSČ to přijal, zprostil ho členství, ale zprostil ho i soudcovského místa.“ Otec – justiční doktor – pak pracoval jako údržbář v cihelně, kde utrpěl pracovní úraz a přišel o část pravé ruky. O mnoho let později, v dobách dočasného rozvolnění roku 1968, se dočkal rehabilitace a nastoupil na okresní soud v Prostějově. „Takže do důchodu už šel zase jako soudce. Ale v té cihelně teda sloužil dost dlouho.“ Alespoň částečného narovnání se nakonec dočkali i odsouzení sedláci z Bedihoště. „Po té rehabilitaci ti sedláci přišli za ním, protože taky chtěli rehabilitovat, a tak ho žádali, ať jim napíše žádost o rehabilitaci, takže jim to napsal.“

V 50. letech se Eva vyučila košíkářkou v Morkovicích na Kroměřížsku. „A tu košíkařinu jsem tam [potom] dělala sedm let. On se jmenoval Zadrev, ten podnik, a na to vzpomínám docela ráda.“ Při práci si dále rozšířila vzdělání na střední škole pro pracující v Brně, poté nastoupila na Vysokou školu pedagogickou v Praze (dnes Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy). Ještě před nástupem na VŠ se provdala za Antonína Bělku, kterého znala už od dětství. „My jsme spolu chodili do školy. Ale já jsem ho neměla moc ráda, když jsme chodili do školy, protože on byl z komunistické rodiny a byl takovej praštěnej [smích].“ V Praze pak studovali společně. Eva učitelství pro 9. až 11. stupeň se zaměřením na češtinu a dějepis, Antonín Vysokou školu ekonomickou. Ještě během studií – roku 1960 – se jim narodil syn Martin, o dva roky později dcera Barbora.

To povolání jsem milovala

Coby absolventka pedagogické vysoké školy Eva působila na základních školách v Ivanovicích na Hané a Prostějově. „Byla jsem hodně aktivní učitelka. Jezdila jsem s děckama na všechny možný výstavy, jela jsem s nimi i do Prahy. […] A než jsme šli do divadla, tak jsem viděla, že nějaká žákyně pojídá prášek. Tak jsem se ptala, na co to má, proti čemu. A ona říkala: ‚No proti té opeře!‘ [smích] Doopravdy jsem to povolání milovala.“ Jak se v dobách totality učil dějepis? „Jeden žák mi říkal, že jsem byla jediná, kdo jim vysvětloval osmašedesátý rok.“ S tlakem na prokomunistický výklad moderních dějin se údajně příliš nesetkávala. „To jsem se nenechala,“ dodává. Právě v roce 1968 – pod vidinou předokupační demokratizace poměrů – vstoupila do KSČ, krátce nato získala funkci předsedkyně základní organizace (ZO) KSČ při devítiletce v Ivanovicích.

Osmašedesátý srpen předznamenal řadu změn. V době okupace Eva stále působila jako předsedkyně ZO KSČ. „A jako taková jsem byla po té invazi pozvaná do Slavkova, kde byl sraz komunistů z okresu – a tam se tady toto mělo projednávat. A to já jsem teda do mikrofonu řekla, že to není žádná bratrská pomoc, že je to okupace.“ V očích soudruhů šlo o poslední kapku. V dodnes dochované výpovědi z roku 1973 se dočteme, že: „[…] za vašeho působení došlo ke zrušení PO [pionýrské organizace] na škole, bylo zavedeno oslovování ‚pane učiteli, paní učitelko‘ a došlo k jednání na pedagogické radě o neučení jazyka ruského na školách. […] Požadovala jste důrazně na funkcionářích MNV plnění pokynů státního  rozhlasu[,] např. houkání sirénou jako protest proti vstupu spojeneckých armád na naše území.“

Víme, že nic nevysoudíme

Výčet škraloupů na výpovědní listině pokračuje: „Vystoupila jste s požadavkem, aby na MNV byli dosazeni ‚vzdělanci‘ a zaměřila jste se proti s. Anderlemu, pracovníku OV KSČ, kterého jste označila nevzdělancem. Svým vystupováním jste se podílela na rozbití této schůze. […] Vystoupila jste ve svém diskuzním příspěvku na obhajobu 2000 slov. Na celookresním aktivu komunistů v r. 1969 jste vystoupila proti zasloužilému členu KSČ Chládkovi […]. Nazvala jste ho ‚zrádcem a kolaborantem‘. Toto vaše jednání nebylo v souladu s požadavky kladenými na ideologickou úroveň socialistické školy a prokázala jste [sic!] tím svoji nezpůsobilost plnit povinnosti vyplývající z pracovního poměru a poslání učitele socialistické školy. Váš poměr končí dnem 28. února 1973.“ Tento dokument na mnoho dalších let utnul její učitelskou kariéru. „Já jsem, ještě i v Ivanovicích, byla takový rebel,“ shrnuje, dnes už s úsměvem.  

Propuštění ze zaměstnání se rozhodla řešit i soudní cestou. Byť tušila, že jde o předem prohraný boj. „Táta říkal: ‚Nesuďte se, nic nevysoudíte a přijdete o nervy.‘ A já jsem říkala: ‚My víme, že nic nevysoudíme, ale o nervy nepřijdeme.‘ Takže jsme se soudili a ten soudce se ptal, tam byl zástupce školskýho odboru ONV, tak ten soudce se ptal toho zástupce, když se svými názory nemůžu učit, tak jestli mě nemůžou zaměstnat třeba někde v muzeu nebo v knihovně. A on řekl, že ne. Tak jsem dělala 19 let na dráze.“

Po cestách vnuků a pravnuků

Navzdory profesní perzekuci nevzpomíná na práci u Československých státních drah (ČSD) ve zlém. „Byl tam dobrý kolektiv. Založila jsem tam turistickou organizaci, a to jsme teda dělali docela velké přechody.“ Zároveň však dodává: „Jinak ta práce samozřejmě zajímavá nebyla. To jsem chodila kolem nákladního vlaku a psala jsem do sešitu číslo vagonu a kam to jede a odkud to jede. Tak to jsem dělala 19 let, takovou práci. Ale ten kolektiv byl dobrý.“ K učitelské profesi se mohla vrátit až po sametové revoluci. „Sem tam jsem učila na jazykovce němčinu. […] Učila jsem ještě na učňáku. A asi rok jsem učila na obchodní akademii, ale to bylo už před důchodem,“ shrnuje.

V době vyprávění vzpomínek pro Paměť národa (2022) žila Eva Bělková v Nezamyslicích. V místě, kde měla – dle svých slov – po celý svůj život vždy „mezipřistání“. „Teď už se ubírám po cestách svých vnuků a pravnuků. Na mém postavení a bohužel ani vzdělání a mé paměti se nemůže nic vylepšit, takže mám radost z toho, když mám nějakého chytrého pravnuka. A to mám dva pravnuky a jeden je chytřejší jak druhý [smích]. Mám z nich radost,“ dodává závěrem.

 

 

 

[1] Podrobnější informace o tzv. velkomeziříčské tragédii např. v DP „Velkomeziříčská tragédie a její památka“ (Kryštofová, 2021). K 2. 8. 2022 dostupné z: https://is.muni.cz/th/x5ybd/Zaverecna-diplomova-prace.pdf