Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Bednářová (* 1924  )

Otec mi řekl: Nejlépe porazíš svého nepřítele, když znáš jeho řeč!

  • narozena 12. května 1924
  • v roce 1928 jí zemřela maminka
  • 1932 – stěhování do Brna
  • 1939 – nasazena v Brně do provozu řízeného Němci
  • 1946 – svatba, dva synové
  • v sedmdesátých letech propuštěna ze zaměstnání pro údajné pracovní neshody, soudní spory
  • úmrtí manžela
  • žije v Brně

Květuše Bednářová se narodila se v Opavě v rodině Josefa a Anny Zelených. Otec jako někdejší legionář putoval po skončení první světové války v roce 1918 dva roky přes Transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku a posléze do Prahy. Zaměstnáním byl lesník. Po válce mu bratři, jak to kdysi bývalo zvykem, našli nevěstu, Annu Dobrou. Josef a Anna společně odešli do Opavy, kde Josef vedl lesní školku. Pamětnice se narodila v květnu 1924 jako druhorozená dcera. Po porodu třetího dítěte v roce 1928 však maminka pamětnice zemřela. Otec se i vzhledem ke třem malým dětem rychle znovu oženil. Jeho manželkou se stala Karolína Zábršová z Nového Města na Moravě. „Tehdy, v tom roce, kdy matka zemřela, byla krutá zima. Vzala jsem sáňky a říkala jsem si, že mě maminka na tom obláčku nade mnou hlídá. To už mi říkával otec, že nás maminka hlídá,“ doplňuje vzpomínky na matku Květuše Bednářová.

V roce 1932 se rodina odstěhovala do rodinného domu v Brně. „Ještě v Opavě jsme chodili do průvodu každou neděli a tatíček Masaryk byl náš idol. Vyrůstala jsem v éře Masaryka. Chodili jsme do divadla a podporovali jsme českou kulturu. V Brně jsme pak navštěvovali Blahoslavův dům na Mojmírově náměstí. Tam jsem chodila do náboženství, byli jsme evangelíci. Vedl nás farář Viktor Hájek. Ze čtvrtého ročníku reálky jsem chtěla jít na učitelský ústav. Ten rok ale nepřijímali, a tak jsem šla na obchodní akademii. To už byl rok 1939. V roce 1941 jsme měli obchodní právo a profesora, kterého jsme museli zdravit zvednutou pravicí. Vešel do třídy, zvednul pravici a my museli také. To mi bylo odporné.“

Matka seděla, ruce měla na uších, aby neslyšela ty výstřely, to bylo hrozné

Signály před válkou pamětnice doma nevnímala, den, kdy Němci obsadili Československo, si však pamatuje. „Otec mě učil německy. Každé ráno mě doprovázel do školy a já mu musela opakovat německou gramatiku. Když jsem udělala chybu, dal mi záhlavec. Chodili jsme přes Agátky na Sirotkovu. Ovšem jediný den, v březnu 1939 to bylo, nezaznělo ani slovíčko, prošli jsme mlčky… A druhý den mi otec řekl, že nejlépe porazím svého nepřítele, když poznám jeho řeč. A začala zase němčina… Měla jsem židovskou kamarádku. Bydlela podél Wilsonova lesa, měli tam vilku. Dvě sestry to byly, já se kamarádila s Renatou. Těsně než přišel Hitler, utekla ta rodina do Ameriky.“

V blízkosti domu, kde Květuše Bednářová bydlela s rodiči a sourozenci, se nacházely Kounicovy koleje. I ty má v paměti jako symbol hrůz války. „To si vzpomínám, matka Karolína seděla, ruce měla na uších, aby neslyšela to střílení z kolejí, to bylo hrozné. Já si vzpomínám, že jsem to nechápala. Matka to těžce nesla… My byli vychováváni v duchu Husa. Že právo je nejvíc, právo a pravda. Mluv pravdu, věř v pravdu.“ Jako ročník 1924 patřila k těm, kteří byli nasazováni na práci do reichu. Pamětnice však měla štěstí a mohla zůstat v Brně, v části Tábor. V ulici Pod Kaštany zabrali Němci provoz, kde se vyráběly drobné součástky, podobně jako v nedaleké Kuřimi. „Němci tam ctili vzdělání, nadání a pracovitost. Já jsem byla nasazená do účtárny. Ředitele jsem zaujala, že jsem uměla německy. Tak jsem se stala českou sekretářkou pro české osazenstvo. Zároveň tam působila německá sekretářka.“

Rusové tehdy byli bohové, ale pak se rozkřiklo, že znásilňují

Informace z války se ke Květuši Bednářové dostávaly nepravidelně. Někdy je získávala ze zahraničního vysílání. Zažila také bombardování Brna. „Už když houkali nad Vídní, tak jsme utíkali z toho Tábora do Žabin, domů. Když houkali konec poplachu, tak jsme šli zpět do práce. Jednou také houkali a my jsme chtěli vyběhnout, ale ředitel nás nepustil. To byla bombardována Kuřim. A on nám ukazoval nahoru, že Američani už jsou nad námi. Proto nás nechtěl pustit. To shodili bombu u Lužánek na třídu kpt. Jaroše. Tehdy jsme byli v krytu. Bylo to hrozné, třepali jsme se, úplně jsme slyšeli tu ránu, ty Lužánky byly kousek od nás.“

Osvobození prožila pamětnice také v Brně. „Když se osvobozovalo, tak Rusové pro nás tehdy byli bohové. Ale brzy se rozkřiklo, že znásilňují, a tak nás matka Karolína zavřela na půdě. Nad mansardou byl popel, tak jsme tam byly jen krátce. Z kuchyně do takového kabinetu vedly dveře, tak nás naši zavřeli tam a před dveře dali almaru. Tam jsme strávily osvobozovací akce, my tři sestry.“ Květuše Bednářová vzpomíná také na poválečný odsun Němců z Brna. „Byly seřazené. Ženské měly batohy a šátky, chlapi tam ani nebyli. Po Hlinkách šly nějak, jak jsou veletrhy. Němky s dětmi.“

Sokolka jsem byla nadšená, po válce už jsem ale do Sokola nechodila

V Králově Poli v Brně jsem chodila odmala do Sokola. Cvičila jsem, měli jsme vystoupení. Za války nic nebylo, a tak jsem si platila hodiny rytmiky Andy Schartové na Žerotínově náměstí. Po osvobození jsme na stadionu cvičili akademii, ale po válce už jsem do Sokola nechodila.“ Po válce se pamětnice seznámila se svým manželem Janem Bednářem. Stejně jako mnozí další měl po „chudém“ období války lékařský nález na plicích. „To byly takové pozůstatky války, že jsme měli z podvýživy nějaký ten stín na plicích. Naše rodina však měla štěstí. Za války otec pěstoval králíky a strýc z Rokytna nám posílal bedýnku z farmy každý týden. I máslo. Po válce měl každý stín na plicích. Můj budoucí manžel měl tuberkulózu. Když to zjistil, vrátil mi své slovo. Já mu ale řekla, že ho z toho dostanu, a dostala.

Volby v roce 1948 jsme obrečeli

V roce 1946 se Květuše a Jan vzali. Pamětnice odešla do jiného podniku, protože jako manželé nesměli pracovat společně. V roce 1948 nastala další nesvoboda. „Ty volby už tehdy nebyly svobodné. Šli jsme volit se známými a v podstatě jsme si tím odvolili, že souhlasíme s komunismem. Gottwald se vrátil z Hradu a už jsme byli komunisti. Ty volby jsme obrečeli. Manžel pracoval stále v tom podniku, kde jsme se seznámili, ale já už byla jinde. Ale stále jsme bydleli v domě, kde manžel pracoval. Byl tam i domovník, komunista. Ten potom po roce 1948 přinesl každému přihlášku do strany. A každý to musel podepsat, jinak by z té firmy letěl. Tak to manžel podepsal, myslel přitom na rodinu. V roce 1948 byl najednou celý národ komunistický… z donucení.“

V roce 1950 se manželům Bednářovým narodil první syn. „Rodila jsem 18. června a za pár dnů byla popravena Dr. Horáková. To bylo hrozné. Do rádia pustili jen, co chtěli. To byla špinavost. Poslouchali jsme zahraničí. To se trestalo. Peroutku jsme poslouchali, který byl ve Svobodné Evropě.“Druhý syn se Květuši Bednářové narodil v roce 1954. Oživení a naději přinesl rok 1968. „Pražské jaro, to byla radost. Mysleli jsme si, že už to bude po našem. V srpnu už jsem pracovala v Řečkovicích, v budoucí brněnské Lachemě. Když jsem šla tehdy do práce, tak už na křižovatce jely tanky a obrněná auta. Hrozila jsem na ně rukou a ukazovala na vymlácený chodník. Tam po nich byly vymáčknuté kočičí hlavy. Tehdy i naše komunistické vedení v práci šlo protestovat s námi, ven, proti obsazení těmi Rusy… Pak se to ale pomalu ututlávalo. Z některých udělali vedoucí, některé zavřeli a jiné vyhodili. Já jsem pak pracovala ve státním výzkumném ústavu.“

Propustili mě z práce, soudila jsem se, ale neúspěšně

V sedmdesátých letech se Květuše Bednářová dostala do sporu s nadřízenými v ústavu ve Veverské Bítýšce. „Dělala se inventura. Něco tam bylo označeno jako tajné, a tak jsem něco musela zapsat jen na základě informací. Pak došlo ke stěhování, hodně věcí se ztratilo, a tak se nařídila nová inventura. Já jsem to měla kontrolovat, a tak jsem chtěla tu původní inventuru. Zjistila jsem tam nesrovnalosti, a to, že tam něco doplnili, aby se vešli do konečné částky. Já chtěla vědět, co s tím, jak to je, a tak jsem musela být zlikvidována. Šla jsem na kriminálku, tam mně slíbili, že to vyšetří, ale nevyšetřili nic.“ Pamětnice dostala následně neschopenku. Zároveň ji ale podle jejích slov byla vypsána také psychiatrická diagnóza, o které nevěděla. I to podle ní přispělo k tomu, že neuspěla u soudu ve své žalobě proti výpovědi ze zaměstnání. Manžel její propuštění těžce nesl a brzy zemřel.

„Asi loni nebo předloni jsem dosáhla omluvy, že psychiatrická diagnóza, kterou mně dali v těch sedmdesátých letech, není správná. Tehdejší výpověď že je ale platná, protože jsem ji prý dostala za pracovní nedostatky,“ končí své vyprávění Květuše Bednářová. V současné době stále žije v Brně.

1) http://www.rozhlas.cz/svobodne/oprojektu/_zprava/peter-duhan-uvodni-slovo-svobodne--851467

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století