Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Bednár (* 1926  )

Pomáhal partyzánům i židovským uprchlíkům

  • narozen 4. března 1926 v obci Nová Lehota
  • dětství a mládí v Kopanici Dolina
  • spojkou partyzánské brigády Sněžinskij
  • rodina ukrývala židovské děvče Marii (Goldsteinovou?)
  • pamětník tajně vozil ukrývaným židovským rodinám peníze a potřebné věci
  • rodina ukrývala partyzána Bedřicha Königa
  • po válce se Pavel Bednár přestěhoval do Staré Vsi
  • v roce 2016 žil v Janovicích

Nová Lehota je malá obec s několika osadami (Kopanice) rozesetými v pohoří Považského Inovce na Slovensku. Během Slovenského národního povstání se stala útočištěm početné partyzánské brigády Sněžinskij a také úkrytem pro mnoho židovských rodin, které by jinak čekaly transporty do koncentračních táborů. Bez pomoci místních by tito lidé nepřežili. Tehdy osmnáctiletý Pavel Bednár se stal nejen spojkou partyzánů, ale také židovským rodinám tajně vozil peníze a potřebné věci.

V Kopanici Dolina

Pavel Bednár se narodil 4. března 1926 v obci Nová Lehota (východně od Piešťan) jako osmé z jedenácti dětí rodičům Janovi a Pavle Bednárovým. Jeho předci našli jako evangelíci v obci útočiště v době protireformace v 17. století a ve víře pak vychovávali i své potomky. V roce 1932 si rodiče pamětníka postavili domek v Kopanici Dolina patřící pod Novou Lehotu, kam se celá rodina přestěhovala. V kopcovité krajině, kde se některé polnosti daly obhospodařovat jen s motykou (odtud Kopaniny), vlastnila rodina malé hospodářství se čtyřmi hektary polností, jež obdělávala jen s pomocí tažné krávy a vola. „Měli jsme ještě dřevěná jarma, a ne kožené chomouty,“ dodává Pavel Bednár.

Dětství v odlehlé osadě, kam nejezdily ani autobusy a dalo se do ní dostat pouze lesní pěšinou, má pamětník spojené hlavně s okolní přírodou. Vzpomíná, že se všichni museli zapojit do práce nejen na hospodářství. „Měl jsem deset roků a v pátek odpoledne jsem šel do lesa na jahody a sbíral jsem je i místo školy v sobotu. V neděli jsme pak vstávali o půl druhé ráno a šli dvacet pět kilometrů do Piešťan, kde jsme je prodávali.“

Do prvního ročníku školy docházel Pavel Bednár hodinu pěšky do Nové Lehoty. Po zřízení učebny v osadě dalších šest ročníků absolvoval v Kopanici Dolina a následně dva ročníky měšťanské školy v Novém Mestě nad Váhom.

První přišli partyzáni a pak uprchlí Židé

V té době ale již několikátým rokem fungoval Slovenský stát, který se stal spojencem nacistického Německa. Bratr pamětníka Adam se tak jako voják slovenské armády musel účastnit tažení proti Sovětskému svazu. Naštěstí se po brzké demobilizaci vrátil domů. Vedoucí politickou silou na Slovensku tehdy byla Hlinkova slovenská strana v čele s římskokatolickým knězem Jozefem Tisem. Její polovojenská organizace nazývaná Hlinkova garda po celé zemi do svých řad verbovala nové muže. Evangelíci vesměs stáli v opozici, a tak se Pavel Bednár během studia v Novém Mestě nad Váhom jako jeden z mála odmítl stát jejím členem. „Kdo chtěl mít na vyučování jedničku z tělocviku, musel mít potvrzení, že je členem Hlinkovy mládeže,“ dodává pamětník.

Na konci srpna 1944 vypuklo na Slovensku protifašistické národní povstání, které ale německé síly postupně potlačily. Na podporu povstání byla ze Sovětského svazu vyslána skupina vojáků. Jeden z paravýsadků vedený Anatolijem Araneckým Sněžinským se na konci září 1944 v počtu asi 120 mužů objevil v Nové Lehotě.

Okolí Nové Lehoty se pak stalo základnou těchto partyzánů, k nimž se postupně přidávali další muži. Vznikaly nové partyzánské oddíly, které společně tvořily partyzánskou brigádu Sněžinskij, čítající 1400 mužů a žen různých národností. Bez podpory místních obyvatel by ale takové množství partyzánů v lesích nepřežilo. Potraviny jim dodávali i Bednárovi a pamětník znalý okolí dělal partyzánům spojku, předával mezi skupinami zprávy a dodával zdravotnický materiál. Jeho bratr Michal se dokonce stal členem partyzánské skupiny. „Na Vánoce 1944 zorganizovali partyzáni mobilizaci a jen z naší osady ke Sněžinskému nastoupilo patnáct chlapců,“ vzpomíná Pavel Bednár, jak se jeho bratr dostal k partyzánům.

Místní lidé žili v neustálém ohrožení z razií německých vojáků a to se ještě po potlačení Slovenského národního povstání téměř v každé chalupě ukrývalo několik Židů. Šlo o muže, ženy a děti, jež prozatím nezařadili do některého z transportů do koncentračních táborů a kteří po potlačení povstání měli oprávněné obavy o svůj život. Pavel Bednár vzpomíná, že jen v Kopanici Dolina, kde žilo asi 150 místních, jich nejméně třicet našlo útočiště. Jen u pamětníkovy sestry Anny a jejího manžela Imricha Pagáče žilo prý dvanáct Židů pocházejících ze Sence. V domě rodiny Pavla Bednára se ukrývala dvacetiletá židovská dívenka Maruška příjmením nejspíše Goldsteinová. Pamětník asi sedmi židovským rodinám v kufrech a batohu tajně vozil přes smluvenou spojku jejich osobní věci a peníze. „Abych se přiznal, tak mně to zaplatili. Nedělal jsem to zadarmo, ale neříkal jsem si, co za to, ale vzal jsem si, co mi dali. A vždycky mi něco dali,“ vzpomíná Pavel Bednár, který v ohrožení života podnikl desítky těchto cest.

„Kde bydleli, tak lidem museli dát na stravu. Někde se platilo i za bydlení. Potřebovali přísun peněz a dalších věcí. Dělal jsem takovou spojku. Na německém komandu v Novém Mestě nad Váhom jsem si vyřídil potřebnou povolenku a jen s ní jsem pak dostal jízdenku na vlak a mohl jsem jet do Bratislavy, do Modrové, do Topolčan, do Beckova, do Nového Mesta nad Váhom nebo Trenčína. Prostě po těch místech, kde měli ti Židé nějakou známost a potřebovali od nich peníze.“ Pamětník tak zásoboval například manžele Wienerovy s dcerou pocházející z Beckova, kteří se nejprve ukrývali u strýce Michala Repky a později u bratrance pamětníka Karla Pavolky, nebo bývalé majitele palírny v Novém Mestě nad Váhom, rodinu Wisterových, jež se ukrývala u Rudolfa Bednára. Dalším ukrývaným byl bývalý primář z nemocnice sv. Alžběty v Bratislavě Jan Wiener, který přespával u tety a strýce Anny a Johana Reptových.

Krátce po příchodu židovských rodin do Kopanice Dolina také Pavel Bednár s bratrem Michalem vybudovali v lese dva bunkry s malými kamny, kam se Židé v případě nebezpečí mohli uchýlit, čehož také nejednou využili. V obci totiž proběhlo několik německých razií. Partyzáni v kraji často podnikali bojové akce a Němci proti nim uspořádali několik ozbrojených zátahů. O život při nich přišlo i několik obyvatel Nové Lehoty. „Jakmile přišli Němci, tak my jsme se uklidili do lesa. Měli jsme přehled a viděli jsme, jak chodí od chalupy k chalupě,“ vzpomíná Pavel Bednár.

První velké týdenní protipartyzánské akce se účastnilo 27 tisíc německých vojáků a začala 26. listopadu 1944. Vojáci pročesali všechny osady, obce a lesy v okolí, při nichž vypálili několik partyzánských bunkrů, ale také několik chat a osad. Na několika místech došlo k bojům, při nichž zahynuly desítky partyzánů i německých vojáků. Činnost partyzánů však pokračovala. I partyzáni v obcích a osadách podnikali zátahy, aby vypátrali možné německé špiony, a popravili při nich desítky často nevinných lidí. Pavel Bednár vzpomíná, jak při jeho návratu z jedné ze svých zásobovacích cest obklíčili Novou Lehotu partyzáni a on se stal náhodným svědkem zatčení Johana Abela s manželkou a jejich dětí Karla, Alberta a Ireny v osadě Dolina. Partyzáni je pak někde v okolních lesích zastřelili.

22. února 1945 zahájilo několik rot německých vojáků další protipartyzánskou akci, při níž obklíčili obce Stará a Nová Lehota. Všechny muže z Nové Lehoty, kteří nestačili utéct, nahnali do místního hostince a připravovali se na vypálení obce. Nejprve vypálili prázdné domy v osadách a mezi nimi i dům Abelových v osadě Dolina. Osud Nové Lehoty nejspíše zachránil místní evangelický farář Aurel Strnad a tehdejší majitel lesů Karol Dvořák. Uměli dobře německy, a tak důstojníky umluvili. Němečtí vojáci pak zatkli několik místních mužů a obec opustili. Pamětník ten den strávil nejspíš v úkrytu.

Přes velké ohrožení rodina Pavla Bednára poskytla útočiště ještě jednomu muži. Od 4. března 1945 v domě ukrývali partyzána Bedřicha Königa, rodáka z Bystrovan u Olomouce, který přešel hranice protektorátu, aby se přidal k partyzánům. Několikrát se pak objevil u Bednárových. „Byl mi sympatický a vždycky jsem mu dal něco k jídlu,“ dodává pamětník. Po jedné z bojových akcí se ale Bedřichu Königovi ztratil jeho oddíl Tuš, a tak se až do příchodu fronty ukrýval u Bednárových. „Nejprve jsme ho museli odvšivit a vyprat mu věci.“

Rozprchli se

Prvního dubna 1945 se v Nové Lehotě objevily první sovětské a rumunské jednotky. Ukrývaní lidé se konečně stali svobodnými a rozprchli se do různých částí světa. Židovské děvče Mariana (Goldsteinová?) později odešlo do nově vzniklého Izraele a pamětník o ní již nikdy neslyšel. Jan Wiener se prý stal primářem v Topolčanech a rodina Wienerových se vrátila do Beckova. Bedřich König se nejprve přidal k jednotkám udržujícím pořádek v pohraničí a následně se stal národním správcem obchodu ve Staré Vsi, stojící nedaleko Rýmařova.

Pavel Bednár odešel do Kvasic, kde pracoval ve výrobně melasových krmiv, a následně našel Bedřicha Königa, v jehož obchodě se vyučil obchodním příručím. Po vojenské službě vystřídal několik povolání, než se vrátil do obchodu ve Staré Vsi, kde poté pracoval až do penze.

Ještě v roce 1950 se pamětník oženil s Věrou Komínkovou, jejíž rodina pocházela ze Ptení na Prostějovsku a na Rýmařovsko přišla po válce. V roce 1960 spolu zakoupili dům v nedalekých Janovicích, kde Pavel Bednár dodnes žije.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století