Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Bečicová (* 1943)

Četníci měli úřad u kostela

  • narozena 1. října 1943 v Bylnici na Valašsku

  • v roce 1957 jako dítě „kulaků“ nebyla přijata na střední zdravotnickou školu na Vsetíně

  • v roce 1958 bylo v Bylnici ustaveno JZD, pamětnice byla přijata na učební obor

  • v roce 1959 tři měsíce studovala obor zahradnictví v Rajhradě u Brna

  • mezi lety 1960 a 1961 pracovala v zemědělství v Ostružné na Jesenicku

  • mezi lety 1961 a 1963 studovala na zemědělské mistrovské škole ve Vizovicích

  • mezi lety 1970 a 2000 pracovala v JZD ve Vizovicích, které přešlo pod JZD Slušovice

  • v době natáčení (2022) žila ve Vizovicích

Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) z roku 2011 z 2 507 obyvatel valašského dvojměstí Brumov-Bylnice, kteří uvedli, že jsou věřící, se přihlásilo 2 230 k římskokatolické církvi. A ve stejném regionu, v okrese Valašské Klobouky, se vyskytuje nejvyšší počet příjmení „Lysák“ v celé České republice.

Kořeny

Anděla Bečicová, rozená Lysáková, se narodila 1. října 1943 v Bylnici do hluboce věřící katolické rodiny. Aspoň v těchto dvou bodech naplňuje kritérium pro typického obyvatele této části Valašska.

Její maminka Marie z rodiny Zvoníčků byla dcera stolaře, který zaměstnával tovaryše a učně, vlastnil také pole, a byl tudíž považován za zámožného živnostníka. Z pěti dětí přežily čtyři, dcera Stázka zemřela na tuberkulózu jako osmnáctiletá. Rodiče se ji snažili zachránit, peníze měli, ale marně. Bohužel umírat na TBC nebylo ve 20. letech minulého století nijak výjimečné. Babička Anděly si přála, „lpěla na tom,“ jak upřesňuje pamětnice ve svém vyprávění, aby se z jejích dvou synů stali kněží. „Donutit, to nejde,“ dodává, „dokonce místní farář jí tu myšlenku rozmlouval.“ I stalo se, že její strýcové do kněžského semináře vstoupili, ale nakonec nedostudovali, zběhli a oženili se. Z jednoho se stal úředník na okrese a z druhého ředitel podnikových skladů ve Slavičíně. Anděla Bečicová si na babičku, když ještě byla zdravá, příliš nepamatuje, jen vzpomíná, že jako malá ji nemocnou viděla ležet v posteli, povídala si s ní a dostávala od ní velkou vzácnost – sladké rohlíky z vánočkového těsta. Babičku zklamání psychicky natolik zdeptalo, že v 62 letech zemřela. Její muž, staříček, se v 65 letech k velké nelibosti obou zběhlých seminaristů znovu oženil. S novou ženou svého otce se synové odmítli stýkat. „Moje maminka říkala bratrům: ‚Proč proti tomu něco máte? Kdo se bude o něj starat?‘ Byla rozumná,“ vysvětluje pamětnice rodinné neshody.    

Nová babička, paní Miklasová z Brumova Hůrky, bývala kuchařkou v rodinách lékařů: uměla výborně vařit a Anděla Bečicová vzpomíná, jak na děti byla hodná. „Pak staříček dostal kostižer, odřezali mu nohu, mohl jenom ležet. Chodila jsem si k němu sednout, od nové babičky jsem dostávala dobroty, mám na to pěkné vzpomínky,“ vypráví.

Lysákovi v Bylnici

Anděla Bečicová tatínkovy rodiče nepoznala. Babička zemřela jako mladá, zůstalo po ní pět synů a jedna dcera, dědeček se znovu oženil a s novou ženou Marií Appelovou, bylnickou Němkou, měl dalších šest dětí, pět dcer a jednoho syna. Místní Němci byli dokonale bilingvní, německy mluvili pouze mezi sebou, jejich čeština byla perfektní. Jak bylo tehdy běžné, mnoho lidí z chudých rodin emigrovalo za lepším životem do Ameriky. Dva sourozenci Andělina otce Františka, Josef a Anděla, odjeli jako mladí. Oba se v Americe oženili, ale Josef, ačkoli si vzal děvče z jižních Čech, „nikdy neměl snahu udržovat kontakt s rodinou v Bylnici. Jenom poslal svatební fotku svého syna. Jeho nevěsta, původem z Irska, na ní vypadala jako princezna, měla korunku jako z pohádky,“ říká pamětnice. Naopak teta Anděla do Bylnice přijela vícekrát na návštěvu, i s mužem a dcerou, která se pak dožila více než 90 let. Tato tatínkova sestra si léta se svým bratrem Františkem dopisovala, měla ho ráda a jeho rodině posílala velké hadrové pytle s naskládaným oblečením, vždycky zhruba věděla, jakou kdo má velikost. „I když jsme byli ze statku, měli jsme pěkné věci,“ vzpomíná Anděla Bečicová a pokračuje: „Uvnitř musel být soupis všeho, co tam bylo: i káva, čaj, žvýkačky, ale to bylo často začerněné, pytle rozpárané a znovu zašité, aby se nevědělo, co vybrali.“

Za války se rodina měla dobře. „Tatínek říkal, že to je ruhání, řéct, ale že oni sa měli za války nejlíp. Protože víte proč? Že babička jako Němka dovedla všecko vyřídit. Víc zabíjaček a kdo co potřeboval, tak ona všecko na těch úřadoch vyřídila pro ty lidi, co to potřebovali.“ Nebyla jenom podnikavá a chytrá, „jako pravá Němka“, ale také pomáhala, byla štědrá k těm, co potřebovali pomoc. Často nechávala pocestné přespat, kohokoli, kdo byl v nouzi. Zemřela na chrlení krve. Chvíli předtím Anděla ze všech sil běžela pro pomoc a najednou cítila, jako kdyby ji někdo, nějaký dech, pohladil po tváři. Potom jí maminka řekla, že právě v tom okamžiku babička vydechla naposledy.

Od svých 16 let František, za pomoci své nevlastní matky, hospodařil na rodném statku: otec mu v roce 1917 zemřel a nikdo jiný z vlastních sourozenců nechtěl v zemědělství zůstat, nikdo nechtěl dřít na 15 ha půdy. „Nezbylo nic jiného.“ Jelikož jméno Lysák se v Bylnici vyskytovalo naprosto běžně, bylo třeba blíže určit, o kterém z nich se vlastně mluví. Všichni Lysákovi měli přezdívky, které se používaly místo skutečného příjmení: rodině Anděly se říkalo Kovářovi, protože bydleli u kovárny. Otec o své rodině mnoho nemluvil, jen se tradovalo, že Lysákovi přišli odněkud z Rumunska před více než 200 lety.

Dětství 

Jelikož maminka Marie porodila jedenáct dětí, z nichž sedm se dožilo dospělého věku, a Anděla byla pátá v pořadí, bylo její samozřejmou povinností postarat se o ty mladší. Kromě toho jako malá pásla husy a do 15 let musela pást pět krav, než se v Bylnici utvořilo jednotné zemědělské družstvo (JZD). Jednou na pastvě se stalo, že kráva Javora začala rodit. „Doma se nemluvilo, jak se rodí, do té doby jsem to nevěděla. Viděla jsem, že jí jdou nožičky. Co včil?“ Pamětnice se nakonec dovolala pomoci a telátko se šťastně narodilo.

Její matka Marie se „vdala do dřiny. Na Valašsku jsou samé hrby, není tu rovná zem.“ Děti tenkrát hodně umíraly. Nebyl penicilín a nebyl ani čas se o děti, které nechtěly jíst, starat. „Když nechtěly jíst, tak umřely,“ dodává Anděla Bečicová. Deset jejích sourozenců se narodilo doma, až ta nejmladší v porodnici ve Vsetíně. Matka ji porodila ve 44 letech, vybrali pro ni jméno Ludmila. Až když si patnáctiletá Ludmila žádala o vydání občanského průkazu, zjistilo se, že se úředně jmenuje Libuše. V porodnici totiž došlo k záměně jmen.

Když končila válka, byla Anděla maličká, měla jeden a půl roku, přesto má na vypjaté chvíle bombardování svoje matné vzpomínky. „Hodně lidí stálo v síni, měli jít do sklepa, byli vážní a já tahala matku za sukni a říkala: ‚Bojím, bojím.‘“ Otec František byl celé roky hasičem, na konci války byl velitelem hasičského sboru. Anděla si pamatuje, že na jejich dvoře byl kotel, kouřilo se z něj, do kuchyně se nahrnuli vojáci, Andělu posadili na stůl. „Přišli se najíst. Byli to vlasovci, co se předtím přidali k Němcům. Pak jsme se dozvěděli, že všichni byli postříleni u Klobouk. „Byli hodní a slušní,“ dodává pamětnice.

Víc než deset hektarů půdy

Ve 14 letech ukončila Anděla základní školu. Co dál? Byl nedostatek zdravotních sester a na školách, také v Brumově, probíhaly nábory. Přihlásily se pouze dvě žákyně, Anděla a Marta, dcera zedníka. Psal se rok 1957, vypadalo to, že Andělu čeká několik let zajímavého studia a práce, která by se jí líbila. Rodiče podepsali formuláře, že souhlasí, přesto vše dopadlo jinak. Anděla byla školním rozhlasem nečekaně zavolána do ředitelny, a v tu chvíli si pomyslela, že něco asi není v pořádku. Ředitel školy, který na ni držel a výběr studia jí schvaloval, čekal na chodbě. Oznámil jí, že ačkoli má dobré známky, na střední školu přijata nebude. Důvodem je fakt, že rodiče vlastní víc než 10 ha půdy. Když se Anděla rozplakala, řekl jí: „Neboj, ty sa vdáš, ty sa z toho zemědělství dostaneš.“

Místo studia se tehdy vrátila domů na statek, pást krávy. Otec z té dřiny prodělal třetí slabý infarkt, bylo třeba práci zmechanizovat a ulehčit. Babička, podnikavá a chytrá, „pravá Němka“, byla organizátorkou většiny změn a vylepšení: jako jedni z prvních ve vesnici koupili mlátičku a pořídili si kočár. „Otec v pěkném oblečení z Ameriky odvozil všechny svatby a křtiny, i do Sidonie a Štěpána jezdil, vozil tam pana faráře, když bylo třeba. Auta nebyla. Koně jsme měli krásně vyzdobené, s chocholy, kopyta načerněná, kožená střecha se musela mastit a čistit. My děti jsme nesměly na sametová sedadla,“ říká Anděla Bečicová.

Za rok nato se v Bylnici zakládalo JZD. Nutili hospodáře, že všichni musí podepsat, ale nikdo nechtěl. Andělini rodiče plakali, nevěděli, co mají dělat, tlak na ně byl velký. Sousedům už vyváděli dobytek, už už byli na řadě oni. Atmosféra byla těžká, Anděle bylo 15 let. „My jsme byli jedni z pěti největších sedláků v dědině. Hrozili, že když nepodepíšem, že nás vystěhují do pohraničí. A já jsem normálně vletěla to té izby a začala jsem úplně hystericky: ‚My sa nechceme stěhovat do pohraničí. Tak to podepište!‘ Hloupá holka,“ komentuje dnes své chování. Když šla její maminka Marie na mši, slyšela, jak na ni cestou zezadu šeptají: „Zrádci! A po nějaké době všichni podepsali.“ JZD vzalo rodině koně, krávy, 15 ha polí a Andělu poslali dojit. Vše se nejprve dělalo ručně: „Ruky měla celé napuchlé, mléko se odváželo ve velkých konvích.“ Anděla o prázdninách pracovala v JZD a za měsíc těžké práce si vydělala 120 korun.

Anděla Bečicová si vzpomíná, co se stalo s jejich bylnickým sousedem, panem Louckým. Každý den si zašel do hospody na pivo. Jednou hodil čepici na věšák a řekl: „Tady budeš viset, čepičko.“ Myslel, že hospodu pobaví. To bylo v polovině 50. let, v době, kdy Alexej Čepička, Gottwaldův zeť, byl ministrem obrany. Někdo pana Louckého udal. Po roce věznění na Mírově se vrátil jako troska a brzy zemřel. 

Za rok, na počátku 60. let, bylo Anděle povoleno nastoupit na učňovskou školu do Valašských Klobouk. Měla tam samé jedničky a rozhodla se, že se opět pokusí studovat. Škola ji podpořila a po roce se jí podařilo nastoupit na střední zahradnickou školu v Rajhradu u Brna. Zdálo se, že našla práci, která ji bude uspokojovat a bavit, ale po třech měsících, když kypřila primule a pracovala s hlínou, jí naskákaly vodové puchýřky na rukách a začala jí slézat kůže. Po 14 dnech v nemocnici u sv. Anny v Brně bylo vydáno lékařské rozhodnutí, že nesmí pracovat s hlínou. Zase se musela vrátit domů.

Útěk z JZD

Anděle bylo 17 let. Odhodlaná nezůstat doma v zemědělství, což považovala za nejhorší variantu, zvolila odchod ke starší sestře do pohraničí, na Jesenicko. V Ostružné potřebovali pracovníky do lesa, tam si i víc vydělá, říkala si. Netušila, že Ing. Lída Švecová, kterou znala z učňovské školy v Kloboukách a která, jak se později dozvěděla, se zasadila o to, aby Anděla dostala doporučení na zahradnickou střední školu, z Klobouk odešla a stala se vedoucí statku právě v Ostružné. Taková náhoda, nebo snad řízení osudu? Nabídla Anděle, aby místo sázení stromků jí pomáhala s vedením statku. Sudety po vyhnání Němců byly vybydlené. „Vše bylo zpustlé, vybité. Lidi, co přišli z Maďarska, Rumunska, různé národnosti, někteří se ani neuměli podepsat,“ říká Anděla Bečicová. V Ostružné pracovala rok, pak odešla do Vizovic, protože se jí naskytla možnost studovat na dvouleté zemědělské mistrovské škole obor chovatelský/pěstitelský. Ing. Švecová, která na této škole začala učit, opět neuvěřitelná náhoda, dokonce zajela za Andělinou maminkou do Bylnice, požádat ji, aby dceři studium povolila.

Studentům vizovické školy se říkalo „rychložíro“: byli to samí zootechnici a agronomové z různých JZD, kteří si potřebovali doplnit kvalifikaci. Anděla Bečicová dostávala stipendium 700 korun, z toho 500 korun zaplatila za internát a zbylé peníze byly kapesné. Po studiu začala pracovat na školním statku. Musela podepsat, že za stipendium zůstane tři roky na statku pracovat. A právě tam, na Těchlovách, se seznámila se svým budoucím mužem Karlem Bečicou. Vzali se, stejně jako osm dalších dvojic. Karel vystudoval střední školu zemědělskou v Rožnově a po vojně pracoval na statku jako agronom. 

Ve Vizovicích

Dům Karlových rodičů, do kterého se Bečicovi nastěhovali a kde Anděla dodnes bydlí, byl tehdy obydlen nájemníky a dlouho trvalo, než se podařilo, aby se vystěhovali. Bečicovi psali i na prezidentskou kancelář, marně. Po letech se snaha zdařila, avšak nájemníci zanechali dům zpustošený, dokonce s dírami ve zdích. V 60. letech se manželům narodily dvě dcery, Dagmar a Martina. Škola ve Vizovicích byla zrušena, školní statek Těchlov sloučen s JZD Vizovice a Anděla Bečicová zde začala pracovat jako mzdová účetní v oddělení dopravy. V roce 1975 se vizovické JZD sloučilo s JZD Agrokombinátem Slušovice. Ing. Čuba, tvůrce tzv. „slušovického zázraku“, měl snahu expandovat, a když vizovské jejich předseda Jan Weinstein provázel po obrovských halách a demonstroval úspěchy, které je po sloučení čekají, byli pouze dva, kteří byli proti: Anděla Bečicová a její kolega Jan Bínek, chovatel koní z živočišné výroby. „Připadala jsem si tam ztracená.“

Pamětnice chystala velké oslavy 50. narozenin svého muže, ovšem jak říká: „Místo oslav se konal pohřeb.“ 11. června 1990 dostal Karel Bečica ve své kanceláři infarkt a na místě zemřel.

Velké společenské změny, které nastaly po listopadu 1989, se dotkly i JZD. Najednou byla Anděla Bečicová bez práce, družstva se rozpadala, o účetní nebyl zájem. Situaci vyřešila požádáním o vdovský důchod.

Být věřícím tehdy a dnes

„Četníci měli úřad u kostela, v neděli tam stáli a pozorovali. Viděli mě, ale bylo mi to putna,“ vzpomíná na dobu před listopadem 1989. Každý nový školní rok chodila Anděla Bečicová dcerám do školy pro přihlášky na výuku náboženství. Šla veřejně, neschovávala se. Potom vyplněné přihlášky zanesla zpět do školy. Ředitel jí to rozmlouval, říkal, že ani netuší, jak svým dětem kazí život a možnost studia. A každý školní rok začal stejně: „Ať vstanou ti, co jsou přihlášeni na náboženství.“ Mnoho takových odvážných nebylo: „Tady chodili do kostela tajně, aby to neměli v papírech. Ve škole jen menšina dochodila na náboženství až do posledního ročníku.“

Následky se dostavily: obě dcery měly potíže, nemohly studovat to, co si přály. Byly sice přijaty na střední školy, ta mladší s obtížemi, ale ta starší, s výbornými známkami, si přála po maturitě studovat práva. Jak by se svým pomýleným světonázorem mohla být soudkyně? Vysoká škola zemědělská byla jediná možnost, ale otec byl proti. Dagmar si vysokoškolské vzdělání doplnila až po změně režimu.

A dnes? „Dnes ve Vizovicích chodí do kostela celé rodiny i s dětmi, s kočárkem zajedou až dovnitř. Kostel je plný. Hned vedle je centrum, kde se scházejí mladí, sportují. Renovovaly se lavice, vše se opravuje. Hodně lidí dává hodně peněz. Když si jdou pro křížek po mši svaté, je tam štrúdl. Ve Vizovicích to žije,“ uzavírá svoje vyprávění Anděla Bečicová.

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)