Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bauer (* 1929)

Za jedno jsem Pánu Bohu vděčný: i když jsem se měl všelijak, tak mám čisté svědomí - a to je kapitál

  • farář CČSH narozený 25. března 1929 v Praze

  • v letech 1952-1954 konal prezenční vojenskou službu u útvarů PTP

  • od 50. let průběžně sledován StB

  • člen společenství živé víry uvnitř CČSH

  • první diakon adventistického sboru v Sokolově

  • v 70. letech vzhledem ke svým aktivitám pod neustálým tlakem StB

  • až do odchodu do důchodu pracoval v dolech

Jiří Bauer se narodil 25. března 1929 v Praze. Protože byl od útlého mládí nemocný, tak jeho otec, který měl v Praze-Podolí zavedenou dentistickou praxi, rozhodl, že se rodina přestěhuje na venkov. Dětství a mládí tak prožil v Bezně u Mladé Boleslavi. Chodil tam do obecné školy a navštěvoval hodiny náboženství Církve československé (husitské) – CČS(H), které vedl mezi dětmi oblíbený farář František Doubek. Po maturitě na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi zvažoval Jiří Bauer možnost vydat se na dráhu profesionálního hudebníka. Poté, co mu jeho učitel houslí tuto možnost rozmluvil, rozhodl se z popudu faráře Doubka pro studia bohosloví. Po úspěšném zvládnutí přijímacího řízení, na které ho připravoval mladoboleslavský farář Mojmír Beneš, byl v roce 1948 přijat na  Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu (od roku 1950 samostatná Husova československá bohoslovecká fakulta). Studia ho zpočátku příliš nebavila, a tak se mnohem více věnoval muzicírování. Se spolužáky, mezi které patřil i jeho spolubydlící z bohoslovecké koleje Josef Špak, dali dokonce dohromady malé hudební těleso. Z profesorů Jiřího Bauera nejvíce přitahoval svými přednáškami o T. G. Masarykovi a seminářem o Platónovi náboženskými socialisty ovlivněný prof. František Linhart.

Přístup „rušitele kolejního řádu“, jak Jiřího Bauera před jeho obrácením charakterizoval branický farář CČS(H) Václav Mikulecký, se začal měnit po pohovoru s tehdejším ředitelem bohoslovecké koleje Jindřichem Mánkem. Tomu mladý bohoslovec slíbil nápravu a slovo skutečně dodržel. Poctivě začal navštěvovat přednášky, hlouběji se ponořil do studia. Svou erudicí a přístupem ho upoutali zejména profesoři Otto Rutrle (praktická teologie) a Zdeněk Trtík (systematická teologie). Zároveň začal se svou budoucí manželkou, se níž se znal již od gymnazijních let, navštěvovat jednotlivé pražské sbory. Jednu neděli se tak společně ocitli i v pražské branické modlitebně CČS(H). „Já jsem manželce povídal, že budeme chodit po sborech. Jednou jsme přišli do Braníku a tam jsme poprvé viděli bratra faráře Václava Mikuleckého. Udělal na nás impozantní dojem. Byla to úplně prorocká postava, jak četl Boží slovo, jak kázal. Dodnes slyším, jak četl z Jeremjáše: ‚Nechlub se, moudrý, moudrostí svou. Nechlub se, chytrý, chytrostí svou. Ale tím se chlub, že znáš Hospodina.‘ (Jr 9,22/23/) Když jsme šli potom domů, tak nám podal ruku a trošku jsme spolu pohovořili. Zároveň  ohlásil, že bude biblická hodina, a moje manželka se hned hlásila, že by na ni ráda přišla. On tenkrát vykládal Malé proroky, nejdůležitější linie každého z nich, a moje manželka byla velice nadšena jeho výklady. To byl vlastně začátek našeho vzájemného společenství. Začali jsme chodit i k Mikuleckým do rodiny. Václav nejenže působil v náboženské obci, ale také na katedře u prof. Rutrleho, takže jsme měli mnoho společného.“ Setkání s charismatickým farářem Václavem Mikuleckým bylo určující pro další životní směřování mladého bohoslovce a vyvrcholilo společným setkáváním v rámci neformálního společenství živé víry, které v šedesátých letech vykrystalizovalo uvnitř CČS(H).

V roce 1952 Jiří Bauer úspěšně složil druhou odbornou bohosloveckou zkoušku a v říjnu téhož roku byl v branické náboženské obci plzeňským biskupem Arnoštem Šimšíkem vysvěcen na knězeKrátce sloužil jako pomocný duchovní v Sokolově s určením pro Kraslice, ale vzápětí byl v listopadu 1952 povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou téměř celou odsloužil u Pomocných technických praporů – PTP. Důvodem brzkého Bauerova přesunu k nevojenskému útvaru se staly jeho poznámky v osobním deníku, který mu byl odcizen při absolvování kurzu na tzv. hláskaře. Až do ledna 1954 Jiří Bauer tvrdě manuálně pracoval jako přidavač a později jako závozník u 51. PTP Mimoň, konkrétně u roty dislokované nedaleko vesničky Mladá. Popracovní kázeň na rotě nebyla nijak valná a Jiří Bauer tak mohl poměrně často zajíždět za rodinou do asi patnáct kilometrů vzdáleného Bezna nebo za novomanželkou do Prahy. V únoru 1953 totiž Jiří Bauer uzavřel s Růženou, roz. Bošinovou, svátost manželství. Obřad vykonal prof. Otto Rutrle opět v branické náboženské obci, kde se dochoval následující dopis adresovaný faráři Mikuleckému:„Rád bych Tě, bratře faráři, o něco poprosil v souhlasu s radou starších. Chceme se s Růženkou vzít v sobotu 28. února t. r. Za svátostné obecenství chceme si vybrat Tvoji náboženskou obec. [...] Na naši slavnou chvíli, prosím, upozorni náboženskou obec, abychom směli s mojí Růženkou prožívat chvíli v Duchu v jejím obecenství. Bude to ukazatel do našeho budoucího života. Velký význam pro náš společný život měla svátost svěcení kněžstva i svátost křtu. Jsou to kameny, u kterých se s radostí pro jejich sílu s mojí Růženkou zastavujeme.“ (Tato pasáž je významná zvláště ve srovnání s obdobím na počátku sedmdesátých let, kdy Jiří Bauer sedm let duchovně zápasil a dostával se na platformu Církve adventistů sedmého dne.)

Na začátku roku 1954 se Jiří Bauer dostal přes Bratislavu na rotu do slovenského Pezinku, která patřila pod 68. PTP Komárno (od května 1954 reorganizován na 68. TP). Vzpomíná, jak se při přesunu z Mladé směrem na východ mezi vojáky rozšířila fáma, že jedou na Sibiř. V Pezinku se vyučil zedníkem a tvrdě pracoval na místních stavbách. „Leden byl hodně mrazivý, ale zdilo se jako v létě. Rozdělaly se ohně a pracovalo se až do tmy. Jednou večer nás na seřadiště nepřišel nikdo z velitelů spočítat. Zjistili jsme totiž, že se právě hrál hokejový zápas ČSR – SSSR. Když už jsme stáli dlouho, tak jsem před všechny vystoupil a vyzval je, aby šli na ubikace. Počítal jsem, že za mnou všichni půjdou, ale nakonec jsem šel sám. Asi za dvacet minut pro mě přišli a dostal jsem jedenadvacet ostrých. Jenomže vojenská správa měla dohodu s místním MNV a nacvičovala se nějaká ruská opereta, pro kterou potřebovali hudebníky. Já jsem tam hrál první housle, tak přišli, abych mohl chodit hrát, i když jsem zavřený, což se nakonec také stalo.“  Do civilu odcházel z Trenčína, kde pracoval na stavbě sídliště Soblahov, v listopadu 1954. Jak v Pezinku, tak i v Trenčíně navštěvoval evangelické sbory a setkal se tam s vřelým přijetím od farářů i věřících, se kterými udržoval kontakty i po návratu domů.

Doma Jiřího Bauera čekal vedle manželky i syn Petr, který se narodil v srpnu 1953. Později se manželům Bauerovým narodily ještě tři děti (Magdaléna, Růžena a Jiří). Netrvalo dlouho a Plzeňská diecézní rada CČS(H) jej od 1. prosince 1954 ustanovila zástupcem faráře v náboženské obci v Mariánských Lázních se samostatným určením pro okres Toužim a část okresu Podbořany, což de facto znamenalo, že zastával duchovní správu v náboženské obci Žlutice a přilehlých střediscích (Chlum, Toužim, Bečov nad Teplou, Otročín). Na první adventní neděli se společně s plzeňským diecézním tajemníkem Vladimírem Baudyšem rozjel do Žlutic. Měl tam od biskupa slíbené útulné místečko k bydlení, nakonec byl ale rád, že našel pochopení u jedné z místních německých rodin, ke které se s manželkou a malým chlapcem nastěhovali.

Vykořeněné pohraničí v první polovině padesátých let neskýtalo nikterak růžové vyhlídky pro farářskou službu. Přesto se zapálenému duchovnímu podařilo obklopit se hrstkou věrných a postupně společně začali upravovat modlitebnu, rozběhla se výuka dětí, každou neděli odpoledne zajížděl Jiří Bauer vedle Žlutic konat bohoslužby i do několika středisek. Vyvrcholením počátečních snah faráře i věřících se stala první návštěva plzeňského biskupa Antonína Urbana, kdy Jiří Bauer poprvé viděl zcela zaplněnou žlutickou modlitebnu, ve které se tísnili věřící z celé široké diaspory. Posilou se mladému faráři stala rovněž pravidelná okrsková shromáždění duchovních, kterých se účastnil i plzeňský biskup. Přišel tak společně se svým kolegou, spolubratrem a karlovarským farářem Miloněm Zemenem na nápad organizovat pravidelné okrskové besedy i pro věřící. Jednou za čtvrt roku se tak do některé náboženské obce vedle příslušných farářů sjeli i věřící a vzájemně tak mohli na vlastní oči seznat, že uprostřed sílící ateistické propagandy nejsou sami a že je Pán neopouští.

Vedle aktivit v náboženské obci se Jiří Bauer věnoval i teologické práci na fakultě i v rámci své diecéze. Stál u zrodu Chebského teologického semináře, který se poprvé konal v roce 1957. Byl jmenován jeho duchovním správcem, a přestože státní dozor striktně potlačoval jakékoli teologické aktivity v církvi, zvláště konaly-li se v součinnosti s profesory z Husovy československé bohoslovecké fakulty, podařilo se uspořádat seminář i v letech 1958 (Cheb) a 1959 (Plzeň). Jednou z devíz semináře se stala jeho dobrovolnost, která tak zřetelně naznačovala duchovenský profil jednotlivých okrsků i plzeňské diecéze. Přes tuto skutečnost se druhého ročníku tentokrát pod duchovní správou faráře Miloně Zemena zúčastnila vedle děkana fakulty Jindřicha Mánka, prof. Zdeňka Trtíka a plzeňského biskupa Antonína Urbana řada farářů a farářek, a to nejen z plzeňské diecéze. (Pražskou diecézi zastupovali Zdeněk Kučera a Václav Mikulecký). Jiří Bauer patřil rovněž k iniciátorům zřízení teologického poradního sboru v plzeňské diecézi. Vedle něho se na práci tohoto institutu, který byl postupně zřízen ve všech diecézích CČS(H), na konci padesátých let podíleli faráři Vladimír Baudyš, Miloň Zemen, Josef Špak, Karel Pechatý, Jiří Kalenský, František Kostka, Josef Novotný, Vojtěch Jizba, František Moc a Milan Matyáš.

Zápal pro farářskou službu a zájem o teologickou práci nemohly ujít pozornosti příslušných státních dozorujících orgánů ani StB. V evidenčním svazku, který od roku 1958 vedla krajská správa MV Karlovy Vary na faráře Miloně Zemena, se v této souvislosti objevuje sdělení: „Farář Zemen udržuje osobní i písemné styky s profesory Husovy fakulty Trtíkem a Rutrlem, kteří prosazují v církvi ortodoxní směry. Tyto směry přebírá i Zemen a na Karlovarsku vytvořil tzv. teologickou skupinu, do které patří Bauer ze Žlutic a Kostka z Podbořan.“ Podobná varování se opakovaně vyskytovala i ve čtvrtletních situačních zprávách, které na církve vypracovávaly odbory školství a kultury při jednotlivých KNV. „V Československé církvi se projevuje poměrně velká náboženská vlažnost a úpadek zájmu věřících o náboženský život. Staří duchovní přijímají tento zjev jako samozřejmost, ale mladší duchovní, odchovaní Husovou fakultou, stávají se neobyčejně bojovní (př. Zemen – K. Vary, Bauer – Žlutice). U těchto duchovních se projevuje zvýšená agresivita, záludnost a usilovná snaha narušit všemi způsoby marx-leninskou výchovu. Využívají k tomu všech příležitostí, zejména biblických hodin a dětských besídek. Žádám, aby bylo zváženo, zda by nebylo vhodné tyto výsady, i když v církvi vžité, nějak omezit.“ V jedné ze zpráv, která spadá již do období Bauerova působení v Sokolově, se dokonce objevují narážky na propojení s myšlenkovým a duchovním proudem Nové orientace, který od konce padesátých let krystalizoval v rámci ČCE. „Na skupinu Nové orientace Českobratrské církve evangelické se snaží ekumenicky napojit skupina duchovních Československé církve, vedená farářem Bauerem ze Sokolova. Není početná a nemá ani příznivé podmínky pro rozšíření.“

V červenci 1964 byl Jiří Bauer přeložen ze Žlutic do Sokolova. O jeho přeložení však diecézní rada uvažovala již v roce 1957, kdy měl být umístěn do náboženské obce Husinec se sídlem v Prachaticích. Z ustanovení však nakonec sešlo. Přestože v šedesátých letech byla v ČSSR již jiná politická situace, stát nikterak neustupoval ze svých snah o ateisaci společnosti. K tomu využíval různých forem včetně ateistických přednášek na školách. Jedné takové přednášky se chtěl zúčastnit i farář Jiří Bauer. „Církevní tajemnice byla tehdy dost nekompromisní. Ale už bylo znát, že si člověk může ledacos dovolit. Tajemnice třeba měla v Kraslicích ateistickou přednášku na hospodářské škole. Já jsem se to dozvěděl, a tak ještě nežli přišla, tak já jsem již seděl mezi nimi. Chtěl jsem vědět, co jim bude vykládat. Ona, jak mě uviděla, tak povstala a řekla: ‚Pane faráři, okamžitě pryč!‘ Ti studenti mohli ten sál zbourat. Já jsem jí nechtěl dělat žádné těžkosti. Nepřišel jsem, abych s ní diskutoval, ale chtěl jsem vědět, co jim bude vypravovat. A s touhle tajemnicí jsem v šedesátých letech pořád něco měl. Já jsem dost přednášel na fakultě a po náboženských obcích a ona se toho domákla. Povídá mi: ‚O všem chci vědět! Kde jste, za jakým účelem atd.‘ Já jí tenkrát říkám: ‚Paní tajemnice, přece nejsme jako za Marie Terezie. Pochopte, že čas se hnul.‘“

Tlak ateistické propagandy a administrativní opatření ze strany státu postupem let vyvolávaly v jednotlivých církvích vnitřní diferenciaci. Vedle oficiálního vedení, které se více či méně přizpůsobovalo dané situaci v domnění, že projevy dobré vůle ze své strany zmírní administrativní tlak, se rodila uprostřed církví živá společenství autentických křesťanů, která odmítala propad do průměrnosti a nekritické přijímání mocenských postupů. Tito křesťané – najdeme je ve všech církvích jak mezi duchovními, tak i mezi tzv. laiky – chtěli zůstat loajálními údy svých církví, přestože tak jejich naděje na život v odpovědnosti vůči Bohu byla nejednou narušována utilitárními zájmy, rutinou, polovičatostí a spolehnutím se na falešné opory. Vytrvale tvořili svůj život na ose třetí dimenze vztahování se k Boží autoritě a odpovědnosti vůči Pánu. Svým slovem a jednáním se snažili zneklidňovat stojaté vody církví a probouzet v nich vanutí Ducha svatého. Své působení odvíjeli od působení Ducha svatého,  jehož podněty se nechávali vést. Životem z Božího slova, na modlitbách a pravdivým sestoupením do vlastních hloubek usilovali o dosažení výšin. Přitom si uvědomovali, že není jiné přítomnosti Vzkříšeného než v kříži pro jeho věc, že není slávy u Boha bez nesení Kristova kříže.

V CČS(H) se jedno takovéto společenství vytvářelo od poloviny šedesátých let kolem faráře bez státního souhlasu Václava Mikuleckého. Pevnější a pravidelnější strukturu pak toto neformální společenství získalo v roce 1967. K přibližně patnáctičlennému jádru patřil i Jiří Bauer. Ten se zároveň v polovině šedesátých let zařadil mezi osoby, které se rozhodly u vedení CČS(H) intervenovat za znovupřijetí Václava Mikuleckého do služeb církve. V září 1966 vystoupil s tímto požadavkem na teologické konferenci, které se jako host zúčastnil zástupce Ruské pravoslavné církve v KMK protojerej Pavel Sokolovský. Bauer se při svém vystoupení na tehdejší dobu velice razantně obrátil se slovy „nevěřte nám“ i přímo na něho. Jeho vystoupení s ním bylo z usnesení Ústřední rady CČS(H) projednáno 29. září 1966. Vedle Jiřího Bauera se jednání zúčastnili František Cochlár (přednosta úřadu patriarchy), Miroslav Durchánek (duchovní správce teologické konference), Antonín Hradec (přednosta II. odboru) a Zdeněk Kučera (přednosta I. odboru). Bauer na jednání vysvětloval, že chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s řešením některých postojů církve k otázkám veřejného života. Cesta církve se mu zdála příliš široká, resoluce formální bez nároku na konkrétní obětavost. Zároveň vyznal, že se v CČS(H) cítí být doma: „Nikde v jiné církvi by se mnou nehovořili a neměli takovou trpělivost.“ Aktéři se rozcházeli s výzvou, že je nutné pobízet bratry a sestry a klást na ně nároky, ale vždy s ohledem a láskou.

Bauerovo vystoupení na teologické konferenci předznamenalo jeho další existenci v CČS(H). V dubnu 1969 sice byl na návrh okrskového shromáždění a následným usnesením diecézní rady jmenován předsedou karlovarského okrsku, ale jmenování bylo již v únoru 1970 zrušeno, a to se zpětnou platností od 1. prosince 1969. Zároveň končilo období krátkého probuzení v církvi, jejíž život začal být paradoxně řečeno opět „normalizován“. Farář Jiří Bauer prodělával v tomto období vnitřní boj, který do značné míry ovlivňoval nový faktor – konfrontace s adventistickým učením. V čase několikaměsíčního náboženského uvolnění v roce 1968 se totiž na Jiřího Bauera obrátili zástupci Církve adventistů sedmého dne s žádostí, zda by mohli v sokolovské modlitebně CČS(H) konat své přednášky a následně i svá setkání, což jim farář po domluvě s radou starších umožnil. Sobotních shromáždění se začala zúčastňovat i farářova manželka Růžena, která byla v roce 1970 u adventistů také pokřtěna. Jiří Bauer zápasil, nebylo pro něho jednoduché přijmout adventistické učení, ale duchovní rozpolcenost s manželkou Růženou na něj tvrdě dopadala. „Když Duch Boží člověka vede, tak se dějí neočekávané věci. Já bych si nikdy nepomyslel, že budu věřícím Církve adventistů sedmého dne. To kdyby mi býval někdo řekl, nežli jsem byl pokřtěný, tak mu neuvěřím. To trvalo sedm let studia a duchovního zápasu. Adventistické sbory byly tehdy zákonické, to už dnes nejsou. Duch těch sborů byl tehdy  zákonický, dnes je již biblický. Já jsem to hned poznal. Také bylo plno bratří, kteří mi tehdy říkali: ‚Ty jdeš mezi ty zákoníky?!‘ Jenomže já jsem to vybojoval a dneska ta církev je úplně jiná.“

Na počátku sedmdesátých let stál Jiří Bauer před rozhodnutím, zda setrvat v CČS(H), nebo se vydat do nové církevní rodiny. Jako farář konal jen svoji povinnost, necítil se již být na svém místě. Jeho službu stále více ovlivňovaly některé aspekty adventistického učení. Zejména se jednalo o otázky křtu a svěcení soboty. (Křest je adventistům potvrzením víry v Ježíše Krista, jakož i znamením pokání a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném vyučování z Bible a přijetí jejího učení. Sobota je trvalým znamením věčné smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Radostné zachovávání tohoto posvátného času od večera do večera /od západu do západu slunce/ je oslavou Boha a jeho stvořitelských i vykupitelských činů.)

Situace se vyhrotila během prvního zasedání VI. řádného sněmu CČS(H) v říjnu 1971, na kterém bylo vedle přijetí základního věroučného dokumentu Základů víry rozhodnuto o doplnění názvu církve charakteristikou husitská. Farář Bauer pronesl na sněmu celkem tři expresivní a emotivní vystoupení, v nichž se vyjadřoval ke zprávě patriarchy, k doplnění názvu církve a k pastoračně-výchovné předloze. Na jejich základě byl diecézní radou v Plzni vyzván k vyjádření, zda se ztotožňuje s usneseními sněmu a chce v jejich duchu nadále sloužit v CČS(H). Koncem června 1972 obdržela Ústřední rada CČS(H) farářovu definitivní odpověď. „V Pánu Ježíši, drazí bratři, to opravdu s čistým svědomím učinit nemohu.“  Ústřední rada tak ve svém plenárním zasedání dne 30. června 1972 rozhodla o okamžitém zrušení pracovního poměru s farářem Jiřím Bauerem. Verdikt faráři dopisem oznámil patriarcha Miroslav Novák. Zároveň mu poděkoval za všechno dobré, co pro církev vykonal. K dalšímu řízení v této věci dostala zmocnění plzeňská diecézní rada, jejíž zástupci po dohodě s členy sokolovské rady starších rozhodli, že Jiří Bauer rozváže pracovní poměr s náboženskou obcí, diecézní radou a CČS(H) na základě dohody k 31. srpnu 1972. Rozhodnutí ústřední rady tak bylo nakonec zmírněno.

Jiří Bauer se ocitl v těžké životní situaci. S manželkou vychovávali čtyři děti a bylo nutné začít shánět nové zaměstnání i střechu nad hlavou. S bydlením nakonec pomohlo manželčino příbuzenstvo a Bauerovi se tak mohli přestěhovat do nového domu v Dvořákově ulici. Práci si Jiří Bauer sehnal v místní mlékárně, ale jak sám s úsměvem vzpomínal, mléko i smetana tekly po podlaze, a tak musel místo po měsíci opustit a začal pracovat na šachtě jako kolejář, později jako mazač bagru. Na šachtě pak strávil sedmnáct let až do odchodu do důchodu. Často si tehdy vzpomněl na profesora Rutrleho, který jim jako bohoslovcům vyprávěl o pastoraci v dělnickém prostředí. V této souvislosti zmíním jednu zajímavost. Během bohosloveckých studií obýval  Jiří Bauer na bohoslovecké koleji společný pokoj s Josefem Špakem a Miroslavem Spáčilem. Prvně jmenovaný na konci šedesátých let navštívil německou evangelickou komunitu Gossnerova domu, kterou vedl Horst Symanowski. Toto společenství se zabývalo právě pastorací v dělnickém prostředí německých továren. Tuto zkušenost Josef Špak naplno uplatnil v době, kdy se po nedobrovolném odchodu ze služeb církve ocitl jako dělník ve slévárně. Stejný osud potkal i Miroslava Spáčila, který pod hrozbou odejmutí státního souhlasu pro výkon duchovenské služby musel dvakrát opustit farářskou službu v CČS(H) a strávil jako dělník dvaadvacet let v olomoucké Feroně.

Krátce po přijetí křtu v dubnu 1977 byl Jiří Bauer v sokolovském adventistickém sboru zvolen prvním diakonem, sloužil kázáními, jako vysokoškolsky vzdělaný teolog přednášel v letech 1976 až 1980 na kurzu pro kazatele v Liberci. Do oficiální kazatelské služby jej však vedení církve nikdy neschválilo. V sedmdesátých letech se vzhledem ke svým ekumenickým kontaktům a pololegálním aktivitám v Církvi adventistů sedmého dne ocitl pod permanentním tlakem StB, kterému však dokázal s Boží pomocí vzdorovat. „To byly těžké doby. Přišel jsem jednou ze šachty domů, naobědval jsem se a někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a tam stál člověk, který špatně mluvil česky, a povídá mi: ‚Věřte mi, to je dům, ve kterém jsme bydleli a museli jsme ho opustit. My jsme narychlo utekli a na půdě u komína jsme si ukryli poklad. Já vím přesně, kde to je. Nemáte něco, že bychom tam ty prkna odloupli, že bych si ho vzal.‘ Tak mu povídám, že se tam půjdeme podívat. Přišli jsme nahoru ke komínu a on: ‚Tady je to, tady je to. Prosím vás, přineste sekyru nebo něco.‘ Tak jdu dolů pro sekyru a manželka proti mně, jako kdyby něco tušila. A já slyším: ‚To je fízl!‘ Tak jsem okamžitě telefonoval na SNB, že máme doma špiona. Asi během tří minut u nás bylo plné auto esenbáků. Moje manželka s ním scházela dolů, otevřely se dveře a já slyším, jak oni mu říkají: ‚Ty vole, tys nám to ale pěkně zavařil.‘ To se událo v době normalizace.“

Po listopadu 1989 Jiří Bauer kontinuálně pokračoval ve službě, v mnoha sborech i rozličných církvích hlásal evangelium. Jak sám říká, považuje se především za služebníka evangelia a není mu zatěžko kázat například u baptistů nebo v CČS(H). Svůj život staví na biblických verších: „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ (Ž 27,14) Generálním veršem jeho života se stala slova z Žalmů: „Bože, tvá cesta je svatá.“ (Ž 77,14)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Jindra)