Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bartoš (* 1944  )

S minulostí jsme se nevypořádali a podle toho to vypadá

  • narozen 2. května 1944 v Pardubicích
  • po roce 1945 se otec stal národním správcem elektrárny a Dopravních podniků v Liberci, kam se rodina přestěhovala
  • 1963 – narukoval na letiště v Českých Budějovicích, posléze poslán na rok do školy specialistů v Popradu
  • 1965 – vrátil se do závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení v Liberci, přejmenovaných později na LVZ
  • 1967 přijat do montážních závodů jako projektant hromosvodů
  • 21. 8. 1969 – účastník demonstrace proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy
  • od září 1969 pracoval v Komunálních službách v Liberci jako šéf pohřební služby

Vášnivý fotograf, jenž v důsledku politických událostí musel velkou část pracovního života strávit v pohřebních službách, se narodil 2. května 1944 v Pardubicích, většinu života má však spojenou s Libercem. Právě tam byl jeho otec hned po válce přeložen jako národní správce elektrárny a Dopravních podniků, jež převzal od odsunutých Němců. Z dětství si Jan Bartoš vzpomíná na libovůli policistů, s nimiž se jeho otec potýkal. Toho „chodil až do roku 1953 kontrolovat příslušník SNB, zda ještě nemá pistoli, kterou si po válce v pohraničí koupil a již prodal. Táta z toho pak měl trochu pocuchané nervy,“ vzpomíná pan Bartoš.

Liberec pak na dva roky opustil v rámci plnění vojenské služby, na niž narukoval do Českých Budějovic. Silné zážitky má však spojeny s působením na Slovensku, kam byl na rok poslán do školy specialistů. „Na podzim 1963 došlo ve Štrbě k železničnímu neštěstí, kdy vlak narazil do dalšího s uranovou rudou, a jakožto voják z nedalekého Popradu jsem pomáhal spolu s ostatními vysypanou rudu nakládat zpátky do vagonu,“ popisuje pamětník situaci ohrožující zdravotní stav vojáků. Vlaky s uranem jezdily kolem nich do Ruska údajně každý den.

Srpen 68 v Liberci

Po návratu z vojny v roce 1965 nastoupil do závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení, přejmenovaných později na Liberecké vzduchotechnické závody (LVZ). Odtud po dvou letech odešel do montážních závodů jako projektant. Ve svém novém působišti se však zdržel ještě méně, neboť do jeho pracovního života osudově zasáhly události roku 1968 a zejména 1969. Ráno 21. srpna mu otec oznámil, že zemi obsazují Rusové, avšak Jan Bartoš této informaci nepřikládal váhu a šel do práce. „Po několika minutách jsem odešel se spolupracovníkem Jindřichem Kulišem a dalšími směr Mírové náměstí. Stavil jsem se ještě doma pro svačinu, vzal foťák a cestou přes Ludmilinu ulici mě lidé běžící dolů varovali, abych na náměstí nechodil, protože se tam střílí. Vydal jsem se tam tedy, až střelba přestala, a u bočních dveří radnice, kde stál předtím Jindra, byla krev a květiny.1 Později se dozvěděl, že kamaráda postřelili do plic a srdce a v nemocnici zemřel. „Zapůsobilo na mě, když jsem viděl vystavenou jeho rozstřílenou občanku,“ naznačuje pan Bartoš, že v tomto případě zdaleka nešlo jen o zbloudilou střelu.

Neplánovaně fotografem

Jan Bartoš v této chvíli využil alespoň svůj fotoaparát a pořídil velmi cenné fotografie zachycují průjezd tanků s bílým pruhem ulicí Moskevskou a za Divadlem F. X. Šaldy. Atmosféru těch dní zachycují také fotografie černého praporu na radnici, lidové plakáty se „seznamy zrádců“ či velký obraz prezidenta Ludvíka Svobody visící na věži radnice s přiloženým nápisem: „Rusové, jděte domů!“ Symbolem invaze se v Liberci zřejmě stalo rozbořené podloubí u radnice, jehož trosky pomáhal pan Bartoš odklízet. „V Dopravních podnicích zapínali a vypínali proud, a když jely tanky a dotkly se troleje pro tramvaj, tak jim to dělalo problémy. Jeden tank se na Mírovém náměstí smeknul a podrazil tři sloupy,“ dozvídáme se z vyprávění o příčinách neštěstí. Na pamětníkových fotkách můžeme vidět ještě kouř prachu.

Mezi osmi dalšími osobami, jejichž život v Liberci náhle ukončil příjezd cizích vojsk, je na pamětní desce radnice napsáno také jméno Zdeňka Dragouna. „S tím jsem byl předtím v restauraci Kasino na večeři, sestřelili jej z lešení na radnici. Trubky tam měly z jedné strany čistý průstřel a z druhé byly rozervané, z čehož usuzuji, že střely způsobovaly těžká zranění.“ Za velké účasti občanů se pak konal u krematoria pohřeb, na němž byly rakve s nebožtíky oděny do státní vlajky.

Do roka a do dne

Se situací v Československu však Jan Bartoš nebyl spokojen a rozhodl se emigrovat. „Koncem června 1969 mi díky zvacímu dopisu bylo uděleno vízum do Jugoslávie a pokusil jsem se emigrovat do Rakouska. Češi, kteří tam pracovali, mi poskytli informace, že to tam není tak růžové, jak to vypadá. Po zvážení, co by čekalo rodiče a bratra, přestože s emigrací počítali, a dalších věcí jsem se rozhodl, že budu případně bojovat za demokracii dál tady.“ Cítil tedy povinnost zapojit se do demonstrace 21. srpna 1969, jež měla za cíl upozornit na nespokojenost s „dočasným“ pobytem okupačních vojsk - na ní však již proti aktivistům stáli čeští policisté. „Večer byl střed města obklíčen armádou, vojáci mě pustili domů, ale jiné nechali třeba dva měsíce na Pastýřské. Sebrali i bratra kamaráda, který šel z práce.2 Samotná demonstrace se v Liberci neobešla bez nepokojů. „Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policisté si tam brali boty,“ vzpomíná pamětník na kuriózní situaci.

Účast na demonstraci však měla pro pana Bartoše dalekosáhlé následky v podobě trvalé ztráty předchozího zaměstnání. „Počátkem září jsem dostal zaměstnání v Komunále, kde jsem dělal šéfa pohřební služby. Prvním úkolem bylo dohlížet, aby na pomníček Zdeňka Dragouna jeho příbuzní nelepili českou vlaječku a nezvýrazňovali nápis ,Nedej zapomenoutʻ. Domluvil jsem se ale s jeho bratrem Arnoštem Dragounem, aby tam vlaječku přilepil. Každopádně mě překvapilo, že takové maličkosti komunistům vadily.“ Tuto práci pak vykonával po celou dobu normalizace. Možnost, jak se tomu vyhnout, existovala, ale pamětník na ni nepřistoupil. „Po návratu z Jugoslávie mě vyšetřovala StB za pozdní návrat. Lákali mě ke spolupráci s tím, že se tak vyhnu problémům s pozdním návratem,“ líčí Jan Bartoš, jak snadné bylo přijít do styku se Státní bezpečností.

Když se pan Bartoš dívá na současnou situaci, neubrání se hodnocení. Svého času působil v regionální politické straně, a tak se vyjadřuje zejména k volebním preferencím komunistické strany, jež považuje za ostudně vysoké. „Nedávno jsem se dozvěděl, že jedna paní řekla mému kamarádovi, který byl v roce 1968 postřelen a poté už nebyl schopen se nadále věnovat judu, že se v Liberci nestřílelo. Nepoučili jsme se totiž z historie, a proto to u nás tak vypadá.“

[1] Mírové náměstí – dnes Benešovo náměstí. Ludmilina ulice – dnes Palachova (pozn. ed.).

[2] Pastýřská – sídlo Sboru národní bezpečnosti, dnes Policie ČR (pozn. ed).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa na cestách