Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Doris Bartoníčková (* 1937)

• narozena 10. srpna 1937 v Brně

• otec Karel Bock se narodil v roce 1901 židovským rodičům

• během druhé světové války otec zahynul v koncentračním táboře Dachau

• matka Marie Böhmová se narodila v roce 1908 ve Vídni

• matku deportovali kvůli protinacistickému odboji do koncentračního tábora Ravensbrück

• v roce 1939 se rodiče kvůli záchraně dcery rozvedli

• zůstala pouze s prarodiči, kteří ji skrývali před gestapem

• zažila bombardování Prahy americkým letectvem a Pražské povstání 5. května 1945

• vystudovala Vyšší pedagogickou školu v Ústí nad Labem

• celý život se věnovala učitelskému a vychovatelskému povolání

• v roce 2022 žila v Jablonci nad Nisou

Babička s dědečkem odjeli tramvají kamsi za Invalidovnu a nechali malou Doris Bartoníčkovou o samotě v prázdném libeňském bytě. Ten den, 5. května 1945, znělo z rádia bytem jako ozvěna: „Přijďte nám na pomoc, přijďte na pomoc rozhlasu!“

Těmito slovy svolávali hlasatelé rádia občany na pomoc nejen Českému rozhlasu, ale celé Praze během Pražského povstání. Okny doléhal do bytu nepříjemný zvuk sirén. „První, co jsem popadla, byl kufříček a panenka a do kufříčku jsem dala hlavně oblečení pro panenku, aby jí nebyla zima a aby měla šatičky. Kufříček jsem zacvakla a začala jsem bouchat na dveře. Slyšeli mě sousedé a otevřeli a já se ocitla ve sklepě, kam jsem sešla po dlouhých schodech. Strávili jsme tam prý tehdy tři dny a tři noci,“ říká Doris Bartoníčková. Oba prarodiče se vrátili v pořádku, jen babička se ošklivě potloukla na schodech do sklepního úkrytu. Museli k ní tehdy volat zdravotníka z Armády spásy.

Během té doby postavili Pražané před jejich domem na Královské třídě barikádu z převrácených tramvají. To, že gestapo chodí po domech a verbuje muže na její odklízení, se tehdy doneslo i do sklepního úkrytu obyvatel domu v Libni. V nastalé panice se mnozí vydali prolézat malým výklenkem ve zdi do sousedního sklepení. Dědeček to babičce a Doris zakázal a nařídil jim vylézt na hromadu haraburdí a pečlivě se ukrýt. Po chvíli pod nimi prošli dva gestapáci s vlčákem, který naštěstí nic nezavětřil.

Buď tady, Dorisko, hodná, já se ti brzy vrátím

Doris Bartoníčková, rozená Bocková, se narodila 10. srpna 1937 v Brně. Maminka Marie Böhmová zde studovala konzervatoř a seznámila se s Karlem Bockem, který měl řeznictví v Josefské ulici. Vzali se a Marie se do židovského řezníka zamilovala natolik, že pověsila umění na hřebík a začala mu pomáhat v obchodě. Po sedmi letech manželství se narodila dcera Doris. Rodina tehdy nijak nestrádala. Doris se narodila do bohatě zařízeného bytu, kde se o ni starala chůva a mamince pomáhala služebná.

Když jí byly dva roky, přišla druhá světová válka a osud rodiny vzalo do rukou gestapo. „Původně se chtěli vystěhovat do Izraele (pamětnice míní tehdejší Palestinu, pozn. ed.), aby se zachránili, ale nevím, kdo to brzdil. Dlouho otáleli a nakonec propásli poslední šanci,“ vzpomíná Doris Bartoníčková. Aby dceru zachránili, rozvedli se. Tatínka koncem roku 1941 a deportovali do Terezína v roce 1941. Dalším transportem pak zamířil do koncentračního tábora Osvětim a nakonec do Dachau, kde 19. ledna 1945 zahynul. „Měla jsem na tatínka památku, kdy mi ještě z Karlových Varů poslal leštěnou krabičku vykládanou perletí. Tím pro mě vzpomínky na něj a na Brno končí,“ dodává.

Doris se s maminkou v roce 1941 přestěhovala za prarodiči, babičkou Marií Böhmovou a dědečkem Josefem Böhmem do pražských Dejvic. Ani tam však spolu nemohly být. „Jednou jsem ležela v postýlce, byla už tma a ke mně přišla maminka a říkala: ‚Buď tady, Dorisko, hodná, já se Ti brzy vrátím,‘ a to bylo poslední, co jsem od ní slyšela,“ říká pamětnice o chvíli, po které už zůstala s babičkou a dědečkem sama. Maminka Marie Böhmová stejně jako tatínek Karel Bock pracovala pro národní protinacistický odboj a skončila nejprve v pankrácké věznici v Praze, aby ji pak deportovali do ženského koncentračního tábora Ravensbrück.

Nebrali na mě potravinové lístky. Neexistovala jsem

Do bytu v Dejvicích, kde zůstala s prarodiči sama, pak přicházelo gestapo stále častěji. Nejprve provedli soupis majetku a tříleté Doris nešlo do hlavy, proč je babička vždy pustí dovnitř. Některé z věcí se jim povedlo ukrýt u sousedů. Nakonec příslušníci gestapa vynesli z bytu vše, co mohli. V kuchyni zůstala jen bubínková kamna. Ani židli jim nenechali. Když poslední z gestapáků procházel kolem dětské postýlky, nenapadlo Doris nic jiného než upozornit na obraz, který na zdi zapomněl. „Procházeli kolem a řekla jsem jim: ‚Támhle jste zapomněli ještě jeden obraz na zdi.‘ Něco odpověděli a potom za chvíli jsem řekla: ‚Kam ten obraz nesete? To je naše.‘“

Byt zůstal úplně prázdný. Babička upínala své naděje alespoň k několika málo věcem schovaným u sousedů. Když si je šla vyzvednout, uslyšela od sousedky jen strohé: „Nic jste si u nás nenechala, paní Böhmová.“

Z bytu v Dejvicích se pak oba prarodiče s vnučkou přestěhovali do pražské Libně. Nový domov našli ve velkém pavlačovém domě pod Palmovkou na Královské třídě, později Sokolské třídě. Vrata s cedulí ‚Podomní žebrota se trestá‘ otvírala malé Doris cestu do dvora, ze kterého mohla po prošlapaných schodech vyběhnout do skromného bytu. Záchody měli společné s ostatními nájemníky na pavlači. Tím pro ni ale stěhování nekončilo. „Jelikož se babička s dědečkem báli, že mám rodný list židovské obce, neustále mě tehdy před gestapem skrývali na různých místech. Nebrali na mě ani potravinové lístky. Neexistovala jsem,“ vzpomíná Doris Bartoníčková.

Všichni o ní věděli, přesto ji nikdo neudal gestapu

Prarodiče ji nechali oficiálně vymazat ze světa a po krátké době v Libni ji ukryli na Žižkově. V místě, ze kterého tehdy nemohla vyjít ani na dvorek. Po nějaké době ji pak ještě přesunuli ke známým do Truhlářské ulice u náměstí Republiky. Spala na dvou sražených křeslech a její tehdejší opatrovatelé si ji jen občas dovolili brát na procházky se psem. Po dvou štacích v improvizovaných úkrytech se nakonec za svými zachránci, babičkou a dědečkem, vrátila zpátky do pavlačového bytu v Libni. „Tihle dva lidé mi nahrazovali rodiče. Měla jsem k nim hluboký citový vztah. Byli pro mě ti nejdražší a nejmilejší,“ říká.

Doris Bartoníčková tak díky svému židovskému původu a ukrývání na různých místech Prahy nechodila do školy. Výuku první a druhé třídy jí nahrazoval dědeček, který se vzděláním z reálného gymnázia dokázal vnučku naučit číst i psát. Sehnal také speciální sešity s předkreslenými motivy, do kterých se učila malovat. Na pavlači před bytem stál malý stolek, na kterém Doris malovala i s ostatními dětmi z domu. Všichni nájemníci o ní věděli a nenašel se nikdo, kdo by ukrývané děvče udal gestapu. 

V libeňském bytě prožila Doris Bartoníčková také bombardování Prahy, ke kterému došlo 14. února 1945 americkými vzdušnými silami. Toho dne, během dvou minut krátce po poledni, svrhly na Prahu americké bombardéry asi 150 tun trhavých a zápalných bomb, což si vyžádalo přes 700 životů a přes 11 tisíc Pražanů se po dvouminutovém pekle ocitlo bez přístřeší. Nad většinou Evropy panovala v tento den hustá mlha a spojenecké letectvo se i vlivem poruchy radiolokátoru hlavního navigátora dostalo nad území Prahy omylem. Pumy měly původně padat na Drážďany. Doris Bartoníčková vzpomíná: „Muži stáli na té dlouhé pavlači a koukali, kde to lítá. Pak začaly houkat sirény, které vyzývaly obyvatelstvo do krytů. My jsme chodívali do sklepa.“

Únorový nálet však nebyl poslední. Další a v tomto případě již cílené svržení pum proběhlo 25. března 1945 mnohem blíže bytu malé Doris. Americké letectvo hnáno úsilím narušit zbrojní průmysl na území Prahy zasáhlo výrobní komplex právě v Libni a Vysočanech, kde sídlila tehdejší BMM – Böhmische-Mährische Maschinenfabrik, dříve podnik ČKD. Vyráběly se zde německé stíhače tanků Jagdpanzer, na frontě velmi účinný prostředek v rukách wehrmachtu. Nálet zasáhl částečně i dům s jejich bytem. Všechna okna vysypala tlaková vlna.

Mezi vlasovci viděla kozáka s ohnutou šavlí

Sirény se městem rozezněly i o další dva měsíce později během Pražského povstání 5. května 1945. Německá armáda ustupovala přes Prahu a proti povstalcům nasadila veškeré síly, které jí ještě zbývaly. Československý rozhlas opakovaně žádal o pomoc, na což zareagovala jednotka generála Vlasova.

Vlasovci byli oficiálně Ruská osvobozenecká armáda, která na straně nacistického Německa měla za cíl odstranit v Rusku stalinismus. Jednotka složená ze zběhů, zajatců a emigrantů z různých částí Sovětského svazu prošla Prahou a Rudou armádu pak mohlo 9. května 1945 přivítat už osvobozené město. „Viděla jsem projíždět německé auto s plachtou. Po chodníku běžel nějaký kozák s ohnutou šavlí a pak jsem slyšela jen střelbu. Naproti u sklenářství stál vůz s koněm a oni ho zasáhli. Jak klesal k zemi, tak jsem plakala, že zabili koně,“ dodává Doris Bartoníčková.

Sovětští vojáci se nakonec usadili i v jejich domě. V průjezdu měli lavor s vodou, kam se chodili mýt a dostávali tam také jídlo. Pamětnice vzpomíná na jednoho z vojáků: „Pozval mě, abych přišla k Botiči. Tak jsem tam šla a babička s dědečkem vůbec nic nenamítali. Bylo mi už osm let. Čekal tam na mě, sedl si na bobek, vytáhl z kapsy fotografii a ukazoval mi, že tam je jeho holčička. Stejná jako jsem já a kéž by se s ní mohl sejít po válce. Pak mi daroval balíček látky. Taková modrá látka s bílými puntíky. Tak to bylo a my jsme vítali Rudou armádu a brali jsme to, jak čas přinášel historii.“

Dopisy jsme posílali na dně kelímků s pomazánkou

„Jednou takhle šla po naší pavlači nějaká žena. Dědeček myslel, že je to jejich druhá dcera: ‚Co tady chce Róza?‘ A pak vstoupila do dveří a oni začali plakat a objímat se. Já tam stála a nevěděla, co se děje. A pak mi řekli: ‚To je tvoje maminka,‘“ říká Doris Bartoníčková. „Pro mě to byla naprosto cizí osoba. Jediné, co jsem od ní měla, bylo srdíčko z chleba, které mi poslala buď z Pankráce, nebo Ravensbrücku, a dřevěné srdíčko malované kvítky.“

Dcera neudržovala se svou maminkou v koncentračním táboře takřka žádný kontakt. Babička vyráběla výbornou pomazánku a měli povoleno ji v rámci dárkových balíčků mamince posílat. Dědeček vždy připravil malý kelímek, na dno vložil dopis, řádně ho izoloval a kelímek doplnil pomazánkou. Dopisy od maminky dostávali občas také. Vždy psané šiframi, ze kterých luštili, co by maminka potřebovala poslat.

Aby se ubránila štěnicím, drhla se ledovou vodou

Ačkoli byla osmiletá Doris Židovka, chodila ráda na hodiny náboženství. Maminka, která prožila hrůzy koncentračního tábora v Ravensbrücku, jí to okamžitě zakázala. Nechápala, jak by mohl někdo věřit v Boha. Po návratu nechtěla nikomu o hrůzách věznění vyprávět.

„Říkala jenom o těch hrozných apelech, kdy musely stát v pozoru ve vodě a ve sněhu, hodiny a hodiny. Natíraly si obličeje, aby vypadaly mladší a nešly do selekce. Aby se maminka ubránila štěnicím, drhla se denně ledovou vodou a ony po ní jen lezly, ale nekousaly,“ vypráví Doris Bartoníčková. „Maminka mě naučila českou písničku, kterou si zpívaly: ‚Když se večer stmívá, dříve než jdu spát, na lávce sedávám vedle našich vrat. Hledím po nebíčku, hledám svou hvězdičku – kde jsi, kde jsi, hvězdo má?‘ Je v tom touha po domově a po návratu.“

Po osvobození Ravensbrücku se vězněné ženy vydaly pěšky na dlouhý pochod směrem na Prahu. Během zastávek ve staveních, kde jim nabízeli jídlo, nevyslyšely některé z nich varování a po snědení chleba se sádlem umíraly v obrovských křečích. Jejich těla nemohla zvládnout takový přísun potravy po letech hladovění.

Mlátili ho, až měl úplně rozsekaná záda

Po návratu si maminka našla nového přítele a časem se z něj stal pro Doris i nový tatínek. Jmenoval se František Klein, ale ihned po válce se nechal přejmenovat na Klimeše. V roce 1941 odjel prvním židovským transportem do Terezína. Tam se spřátelil s členy židovských rodin Wehlů a Franklů, se kterými udržoval vztah i po válce. „Můj druhý tatínek mi jednou řekl: ‚Já bych mohl slavit ještě jedny narozeniny.‘ Jednou kolem něj totiž stálo kolečko esesáků s připravenými zbraněmi. Honili ho kolem dokola a mlátili, že měl úplně rozsekaná záda a chtěli ho vehnat do kruhu a zastřelit. Nevím už proč, ale jeden z dozorců pak tatínka schoval v domku a on tam tři dny ležel na břiše a dozorce mu ošetřoval záda,“ popisuje Doris Bartoníčková.

Lidé, kteří zažili trýzeň koncentračních táborů, věřili i přesto v dobro a doufali, že se jim bude po druhé světové válce žít lépe. Mnohdy tomu tak nebylo, jako v případě tatínkova přítele pana Jiřího Wehleho, kterého po šestiletém pobytu v Terezíně odsoudili na tři roky vězení v komunistickém Československu. Zbytek jeho rodiny přežíval bez prostředků a v hladu. Zachraňovala je pomoc od přátel, jako např. od Dorisina tatínka, kterému osud po válce připravil lepší život.

Nábytek po německém generálovi chtěli republice splácet

Rodina Doris Bartoníčkové dokázala s pomocí obou prarodičů a nového tatínka slušně vyžít. Maminka sehnala byt ve Vršovicích. Když poprvé otevřeli dveře, zjistili, že se jedná o byt nějakého uprchlého německého generála, který tam zanechal vše zařízené.

Pamětnice na tu chvíli vzpomíná: „Byla tam nádherná leštěná ložnice s kosmetickým stolkem a zrcadlem. Obrovský psací stůl, který vypadal jako ministerský. Otevřela jsem komoru plnou malých malovaných truhliček na klíček. Byl to asi nějaký sběratel. Najednou přišli z národního výboru, a že musí sepsat majetek, který se tam nacházel. Maminka mohla žádat o velkou podporu kvůli pobytu v koncentráku, a taky kvůli tomu, že nám po návštěvě gestapa zbyl v původním bytě jen kbelík. Pro svou naivitu jim ale pomohla vše sepsat a pak řekla, že bude majetek s tatínkem splácet. Přišli s holým zadkem a přes to všechno republice spláceli.“

Maminka mluvila pěti jazyky, díky čemuž sehnala práci ve Skloexportu, největším českém podniku vyvážejícím sklo. Tatínek nastoupil ve firmě Papko, což bylo papírnictví. Oba se stali členy Komunistické strany Československa a plně se angažovali. V roce 1947 se jim narodila další dcera a za dva roky ještě jedna. Doris Bartoníčková tak získala dvě nevlastní sestry. Celá rodina se přestěhovala do pražských Holešovic kousek od Veletržního paláce a Doris tam mohla konečně chodit do plnohodnotné školy. Našla si přátelský kolektiv a začala prožívat dětství bez útrap, které jí připravila druhá světová válka.

Nechtěli mě v KSČ kvůli mému individualismu

„Měla jsem dobrého kamaráda Karla Netvala. Bydlel kousek od nás a jeho maminka prošla také koncentrákem. Když jednou seděl s kamarádem u stolu a psali úkoly, vyskočila jeho maminka z okna. Pamatuji si, jak vrazil do třídy, sedl si do lavice a hrozně plakal. Přišla jsem domů a říkala: ‚Mami, vezmeme si Karla k sobě.‘ Chtěla jsem ho jako bratra. Zůstali jsme velikými přáteli,“ říká Doris Bartoníčková.

Po základní škole chodila pamětnice na gymnázium na Strossmayerově náměstí. Studium však dokončila v Litvínově, kam se rodina přestěhovala. „Za trest u nás umístili profesorku češtiny a literatury Lorencovou, protože propagovala Karla Čapka,“ vzpomíná Doris Bartoníčková na místo, kde začala chápat, že to s komunistickým režimem není tak ideální, jak si ze začátku myslela.

Protože milovala ruskou literaturu, rozhodla se po gymnáziu studovat Vyšší pedagogickou školu v Ústí nad Labem, obor český a ruský jazyk. Pod vlivem své maminky, která komunismus hltala plnými doušky, chtěla vstoupit do KSČ. „Řekli mi ale, že mě nechtějí. Prý jsem působila jako velká individualistka s bohémskými sklony,“ říká Doris Bartoníčková. K učitelské dráze posléze přidala ještě studium výchovného poradenství. Vždy tíhla k psychologii a pracovala s mládeží mezi 15 a 18 lety věku. Ve své praxi se setkala s vraždou anarchisty rukou skinheada nebo se starostmi dětí z problémových rodin.

Do Komunistické strany Československa pak vstoupila až později při působení ve škole v Jablonci nad Nisou. Netrvalo dlouho a kvůli sporům s ostatními zase ze strany vystoupila. Učitelské poslání se Doris Bartoníčkové drželo i v době rozhovoru v roce 2022, kdy se po zkušenostech s výukou českého jazyka Vietnamců pustila do doučování uprchlíků z Ukrajiny.