Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bartl (* 1950)

• narozen 1. března 1950 v Havlíčkově Brodě

• od dětství se věnoval hudbě a později trampingu

• vyučil se ve Strojtexu v roce 1968

• v roce 1968 a 1969 vystoupil na Haškově Lipnici

• po srpnových událostech roku 1968 vystoupil otec Zdeněk Bartl z KSČ a z Lidových milic

• vyslýchán Státní bezpečností

• za svůj hudební výstup na Haškově Lipnici v roce 1969 byl na dva roky podmínečně odsouzen

• v době natáčení (2025) žil v Kutné Hoře

Trampingu, mezi jehož hlavní atributy patří přátelství, láska, úcta a hlavně svoboda člověka, propadl Zdeněk Bartl ve svých patnácti letech. Představoval pro něj způsob, jak alespoň částečně svobodně žít v tehdejším komunistickém Československu. Se socialistickým režimem nesouhlasil a chtěl se, jako snad každý umělec, svobodně vyjádřit… Když tak učinil, čekal jej výslech na StB a soud, který ho v roce 1969 podmínečně odsoudil na dva roky.

Dětství prožil ve znamení hudby

Zdeněk Bartl, trampy přezdívaný Fakír, se narodil do hudební rodiny 1. března 1950 v Havlíčkově Brodě. Na svět přišel a dětství prožil v domě naproti kostelu. „Jak jsem byl informován, tak jsem se narodil doma díky porodní bábě Zelenkové,“ vypráví. Otec Zdeněk Bartl st. byl vedoucím v oddělení propagace ve výrobní firmě denního a nočního prádla v Pleasu. Matka Marie Bartlová (rozená Hoffmanová) pracovala v cukrárně, která se nacházela na náměstí v Havlíčkově Brodě. Své dospívání prožil obklopen milujícími rodiči a prarodiči. Od svých tří let se věnoval malování a četl první mayovky. 

Díky svému otci se později začal věnovat i hudbě: „Když mi byly asi čtyři roky, tak mě tatínek přihlásil do lidové školy umění na piano,“ vzpomíná na své hudební začátky. O pár let později se dvanáctiletý Zdeněk zamiloval do kytary: „Piano mě přestalo bavit. Měl jsem tehdy jako malý kluk úplně jiné zájmy. Po třech nebo čtyřech letech jsem toho nechal. Jeden z mých bratranců tenkrát pracoval v Amati Kraslice, ve které vyráběli kytary. Udělal mi krásnou, červenou kytaru, kterou mi dovezl jako dárek, a v tu ránu jsem se začal učit na kytaru.“ 

Věnoval se i kreslení a na základní škole hrál divadlo. Pamětníkův otec byl členem KSČ i Lidových milic. Možná právě kvůli tomu prošel Zdeněk Bartl Jiskřičkami i Pionýrem. Stal se členem Československého svazu mládeže (ČSM) a později i Socialistického svazu mládeže (SSM). „Pamatuji si, že v rámci ČSM jsme jezdili občas na hory. Pak jsem byl pověřen a udělal jsem si promítačský kurz, takže jsem promítal filmy v kulturáku ve Strojtexu nebo v Pleasu. Bylo to takové… ne že by nám někdo něco tloukl do hlavy. My jsme si to víceméně brali po svém – Jsi zapsaný v ČSM? No tak tam jsi,“ vzpomíná. 

Umělecké duše Zdeňka Bartla si všiml i učitel Novotný na základní škole. Proto mu doporučil, aby se přihlásil na střední uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. „Talentové zkoušky jsem udělal, ale pro velký počet účastníků mě nevzali a napsali mi, že to mám zkusit za rok,“ říká. Jeho další volbou se stalo gymnázium, jenže proti tomu se tehdy ohradila pamětníkova maminka: „Žádné gymnázium. Abys skončil někde na poště nebo jako průvodčí. Půjdeš se učit k nám do Strojtexu,“ vysvětluje. 

V patnácti propadl trampingu 

Po dovršení patnácti let se poprvé setkal s havlíčkobrodskou trampskou komunitou. „Tenkrát se na pivo chodilo na nádraží, protože tam se moc nekoukalo na to, komu pivo čepují. Postupně jsem se tam seznamoval s havlíčkobrodskými trampy. Což byli například lidi ze skupiny Rikatádo,“ líčí Zdeněk Bartl. Chvilku poté se společně s ostatními trampy vydal na vandr k Velkému Dářku, kde získal přezdívku, která ho provázela celým životem. „Vznikla, když mi bylo asi šestnáct let, protože kdekoli jsme seděli u ohně nebo jsem hrál na kytaru, tak jsem vždy u toho seděl na bobku… žádná židle, nic. Tak mi tenkrát někdo řekl: ‚Člověče, ty seš jak fakír.‘ A už mi to tak zůstalo,“ vysvětluje okolnosti vzniku své přezdívky. 

Učňovská léta prožíval v období pražského jara, na která vzpomíná jako na období uvolnění mravů a společenského veselí. Rozhodl se, že se ve fabrice zruší SSM buňka. „Založila se bigbítová skupina. Zahazovali jsme a pálili legitimace. Od té doby jsem měl vroubek,“ říká. 

Společně s ostatními trampy se vydal na festival Haškova Lipnice, uskutečněný v červnu roku 1968. Zcela nepřipraven skončil až na pódiu. „Začal jsem zpívat v té době velice populární a rozšířený song: ‚V Číně se narodil Mao Ce-tung. V Moskvě studoval vědu a um. Dneska už je všechno jistý, že Rusové jsou revizionisti. Na každé naší šibenici budou viset ruští bolševici.‘ Mělo to velký úspěch,“ vzpomíná na své hudební vystoupení. Seznámil se zde i s budoucími členy Stopy Pardubice či s pozdějším zpěvákem a moderátorem hudební skupiny Lokálka Václavem Součkem. 

Výslechy na StB

Vše utnul 21. srpen 1968. O vpádu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl z rádia. Hned poté zamířil společně se svým kamarádem Láďou Peškem na náměstí v Havlíčkově Brodě, na kterém se již shromažďovala veliká spousta lidí. 

Ani okupace trampy nezastavila a na čundry jezdili i nadále. „Když jsme se vraceli z čundru, tak jsme otáčeli cedule,“ líčí Zdeněk Bartl. Pod vlivem událostí se otec rozhodl vystoupit z KSČ a z Lidových milicí. „Přestalo se mu to líbit. Tak s tím seknul. Povídal: ‚Končím v milicích a v KSČ.‘ Praštil legitimací na stůl řediteli. Pochopitelně v propagaci skončil a šel dělat do kotelny,“ líčí otcův definitivní odklon od komunistické ideologie. 

V následujícím roce se opět se svými kamarády vydal na Haškovu Lipnici. „Byl jsem už známý. Stejně tak i Petr Třebický, Franta Kocourek i Ivo Livonec. Tak si mě všichni vytleskali na pódium. Livonec si myslel, že budu zpívat trampské písničky, jenže já jsem zase spustil mimo jiné tuhle protiruskou,“ vzpomíná. Pamětníkovo vystoupení tentokrát mělo své důsledky. Po koncertu a po posezení s přáteli v hospodě na něj čekalo nemilé překvapení. „Vylezl jsem ven. Vyjdu na první schod, na kterém mě dva chlapi čapli, a už mě vedli naproti do ústředny StB. Začali mě vyslýchat. Tenkrát jsem jim říkal, že to není můj postoj, že to říká Mao Ce-tung,“ líčí. Po hodinovém výslechu Zdeňka Bartla propustili. 

S blížícím se nástupem na vojnu odešel ze zaměstnání a vydal se na delší, asi měsíc trvající vandr se svým kamarádem „Červem“. Jenže Státní bezpečnost (StB) se o pamětníka zajímat nepřestala a znovu jej předvolala. „Pustili se do mě, že nikde nepracuji. Do středy že budu pracovat, nebo jinak půjdu okamžitě sedět. Něco si sepsali a vykopli mě s tím, že musím jít pracovat,“ vypráví průběh svého dalšího vyslýchání na StB Zdeněk Bartl. 

Vyfasoval dvouletý podmínečný trest

Na tehdy povinný dvouletý vojenský výcvik měl pamětník nastoupit do Semtína u Pardubic. Díky otci ale neměl narukovat daleko od domova. „Tenkrát mi táta ještě přes nějaké známé vyjednal, že nastoupím do Šlapanova u Havlíčkova Brodu,“ vysvětluje. Kvůli opožděnému nástupu na vojnu, způsobenému bujarým rozloučením s ostatními čundráky, strávil nakonec svou povinnou vojenskou službu v Josefově u Jaroměře. 

Krátce po narukování v listopadu roku 1969 obdržel Zdeněk Bartl pozvánku k soudnímu přelíčení kvůli svému hudebnímu vystoupení na Haškově Lipnici v roce 1969. „Podle paragrafu za hanobení národa (§ 198), rasy a přesvědčení jsem vyfasoval dva roky s podmínkou,“ doplňuje. Později zjistil, že mu byl podmínečný trest udělen díky otci, který znal prokurátora a údajně mu zaplatil 5 000 Kčs.

Zdeněk Bartl, který se věnoval hudbě, malování, ale i psaní, vysvětluje, jakým způsobem se jeho texty v roce 1973 dostaly do východočeského listu Pochodeň: „Tenkrát jsem psal do Dikobrazu, do Mladého světa a do Pochodně. Mladý svět a Dikobraz mě odmítli. V Pochodni řekli, že bych občas mohl něco zkusit a že by mi možná něco zveřejnili,“ říká. 

Po vojně prostřídal několik zaměstnání. Později se setkal se svou budoucí manželkou Marcelou (rozenou Pospíšilovou), která pracovala jako zdravotní sestra. Vzali se v roce 1977 a vychovali spolu dceru Adélu (nar. 1978) a syna Matouše (narozen 1984). 

Občanskému fóru fandil

Osobitost Zdeňka Bartla trefně vystihuje jeho historka s Moskwitschem: „Dohodl jsem se s kamarádem lakýrníkem, že mi auto nastříká. Udělal to krásně. A pak mě napadlo, že aby to bylo jó zahraniční auto, tak jsem si vystříhal šablonu a dopředu jsem nastříkal Moskwitsch.“ Později ho na pokyn příslušníků SNB (Sboru národní bezpečnosti) musel odstranit. 

Po sametové revoluci se Zdeněk Bartl stal členem KAN (Klubu angažovaných nestraníků) a spolupracoval s Občanským fórem. „Fandil jsem jim, chodil na schůze, ale víceméně jsem kvůli práci na to neměl čas,“ dodává pamětník.

Do důchodu odešel v roce 2015, i přesto dodnes pracuje jako ostraha v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Budoucím generacím vzkazuje: „V životě je důležité zůstat svůj a nenechat se nikým ovlivňovat,“ uzavírá své vyprávění Zdeněk Bartl.