Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Bařinová (* 1926  )

Svoboda je všechno

  • narozena 3. srpna 1926 v Budkovcích na Slovensku
  • kvůli matčině maďarské národnosti byla i s rodinou na podzim 1938 odsunuta do slovensko-maďarského pohraničí
  • v roce 1945 nastoupila do Baťových závodů ve Zlíně
  • roku 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze
  • zažila přerod Baťových závodů v gottwaldovský Svit
  • v roce 1950 nepodepsala rezoluci zaměstnanců žádající trest smrti pro Miladu Horákovou
  • od roku 1951 pracovala jako dělnice ve Fatře Napajedla
  • od roku 1974 pracovala ve Svitu Gottwaldov

 Doma se mluvilo maďarsky

Anna Bařinová, rozená Putnocká, se narodila 3. srpna 1926 na samotě ve slovenských Budkovcích. Její rodiče sice vyrostli v sousedních vesnicích, ale tatínek Štefan pocházel ze slovenské a maminka Marie z maďarské části. Pamětnice vzpomíná, že se doma mluvilo jen maďarsky, slovensky se totiž maminka nikdy nenaučila. Anna a její čtyři sourozenci, Věra, Štefan, Alžběta a Julius, si ale slovenský jazyk snadno osvojili mezi ostatními dětmi. Putnočtí vlastnili hospodářství. „Maminka byla v domácnosti a tatínek byl bača. Měli jsme hodně ovcí. Dělával sýry, bryndzu. To nás živilo. Jako děti jsme musely hodně pomáhat, při dojení a stříhání ovcí. Také jsme je pásli. Ale dětství jsem měla krásné,“ vzpomíná Anna Bařinová.

 

Rež a rúbaj do krve

Po První vídeňské arbitráži v listopadu 1938 došlo k postoupení značné části jižního a východního slovenského pohraničí ve prospěch Maďarského království. Tato událost přímo navazovala na Mnichovskou dohodu, po níž i Česko přišlo o část svého pohraničního území. Slovensko-maďarské vztahy byly v té době krajně vypjaté a to se přímo dotklo i Putnockých. „To nás Slováci vyhnali. Vyhnali nás v roce 1938 na hranice. Ale tatínek si během tří měsíců dokázal vyřídit, že není Maďar, ale Slovák. On byl ze slovenské dědiny a maminka z maďarské, i když blízko u sebe. A tak jsme se vraceli zpátky na Slovensko,“ vypravuje pamětnice.

V březnu roku 1939 se Slovensko stalo formálně samostatným státem, byť v silně podřízené vazbě k nacistickému Německu. „Začali vyhánět Čechy. Naše paní učitelka Vránová byla Češka a děti jí začaly zpívat: ,Rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé, dokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude. Všeckého nám sĺúbili, ničoho nám nedali a dvacať rokov češtinou nás otravovali!´ A paní učitelce tak slzy kapaly. No a potom odjeli a začala válka,“ vzpomíná Anna Bařinová.

 

Rusové nebudou dobří

Během války se prý rodině nežilo špatně. Zatímco v sousedním Protektorátu Čechy a Morava se základní suroviny přidělovaly na potravinové lístky, Putnočtí měli všeho dostatek. Prodali ovce, vlnu a o výdělek se podělili s maďarským grófem, jehož pozemky zvířata vypásala. Za válečných let žili v blízkosti německých vojáků: „U nás byly dva tanky na dvoře. Němci tam byli. Ale oni byli na nás velice hodní. Vařili, dělili se s námi. Potom jednou přišli a říkali: ´Přijdou Rusi a ti nebudou dobří.´ A fakt to tak bylo. Měli jsme obchod a hospodu. Rusi, když přišli, všechno nám vyrabovali. I kolo nám sebrali, neuměli na tom jezdit, byla to hrůza. Když se bojovalo, Němci tam dva měsíce stříleli a dopadalo to až k nám na dvůr. Vedle mě padla obrovská střepina, když mě maminka poslala někam do vsi,“ líčí válečné události pamětnice.

 

U Bati jsem byla jako v Jiříkově vidění

Po osvobození v roce 1945 se v Baťových závodech ve Zlíně konal velký nábor nových zaměstnanců. Anna tam odjela za prací a spolu s ní ještě padesát krajanů, všichni mládežnického věku. „Bylo to pro mne strašné překvapení. U Bati jsem byla jako v Jiříkově vidění. Doma jsme každou vodu museli tahat ze studny a tady jsme se mohli denně osprchovat. I v práci jsme se mohli osprchovat. A hrávalo se tam na hotelu. Pro mladé lidi to bylo ohromné, zažila jsem velkou radost, že jsem se tam dostala. A domů už jsem se nikdy nevrátila,“ vypráví Anna Bařinová. Když se v roce 1949 z Baťových závodů stal Svit, nic se podle Anny Bařinové v chodu podniku nezměnilo. Jen nálada. „Než to všecko začalo, Jan Baťa brzy odjel. A my jako Baťovci jsme byli velice nešťastní. Vydělávalo se tam hodně peněz, byla to veliká škoda. Ale všechno účetnictví se vedlo dál podle něj, proto ten Svit tak prosperoval. Ale to oni nikdy nepřiznali,“ líčí pamětnice poměry ve znárodněné Baťově továrně.

Mladí lidé měli ve Zlíně širokou možnost vyžití. Anna Bařinová nejraději vzpomíná na hudební večery v hotelu Moskva, kde se hrálo na klavír a zpívalo. K dispozici měli i moderně vybavenou tělocvičnu. V roce 1948 vystupovali jako cvičenci na prvním poválečném XI. všesokolském sletu. Panovala zde vyhraněná protikomunistická nálada. „My jsme tam také jeli a měli jsme modré trenýrky a žlutá trička s nápisem ROH. Sokoli nás nechtěli vůbec pustit projít branou borců. Nakonec nás tam pustili a cvičili jsme. Bydleli jsme v Praze na Ostrově a měli jsme tam vychovatele, co byl velký komunista a nechtěl nás nikam pustit, protože sokoli ve městě strašně řádili,“ vypravuje pamětnice.

 

Oblek pro Murzina

Nastávajícího manžela Zdeňka potkala Anna Bařinová v krejčovství, kam si s děvčaty chodily nechávat šít oblečení. Zdeněk Bařina byl nejstarším ze tří synů a dle starého zvyku se předpokládalo, že po svém otci obchod s dílnou převezme. Do rodinných plánů však vstoupil komunistický režim a po znárodnění Bařinova krejčovství se Anna se Zdeňkem stěhovali do Napajedel. Zdeněk Bařina zde převzal krejčovskou dílnu po vyvlastněném živnostníku Bělákovi. „Manžel i jeho tatínek za války pracovali pro partyzány. Zdeněk byl u partyzánů na Ploštině. Než tam tehdy stačili dojet, Němci to vypálili. Vzpomínal na to velice špatně. Jak tam Němci vraždili i děti,“ líčí pamětnice nešťastnou událost, při které na samém konci války došlo k likvidaci pasekářské osady Ploština. „Jejich vedoucí byl Murzin. Když byl pak po válce ve Zlíně a chtěl ušít oblek, manžel mu ho stříhal. Zlíňáci chtěli, aby mu ten oblek ušil právě on, takže Murzin měl oblek z Napajedel,“ vypravuje dále Anna Bařinová. „Tchán pro partyzány také pracoval. Uměl dobře německy, a proto mu Němci celkem věřili. Vzadu měl takovou místnost s látkami, kde schovával zbraně. Jeho žena se každý den strašně bála, že se nevrátí domů, měli v té době dvouleté miminko. Po válce se říkalo, že byl kolaborant, dostal takový dopis, že byl s Němci. Lidi vždycky něco vymyslí a znehodnotí to všechno, co on pro ten národ udělal,“ uzavírá pamětnice.

 

Soukolí nenávisti

Počátkem padesátých let proběhla v Československu jedna z největších kampaní nenávisti. Politický proces s Miladou Horákovou budil vášnivé a rozporuplné emoce. Místy se ozývaly slabé hlasy jedinců s prosbou o milost, ale ve většině státních podniků se podepisovaly výzvy prezidentu Klementu Gottwaldovi, ať všichni souzení v tomto procesu dostanou trest smrti. Anna Bařinová v té době ještě pracovala ve Svitu. „V práci jsme podepisovali tu Horákovou, ale já jsem to nepodepsala, já jsem utekla. Všichni to nepodepsali, vědělo se, že to je vyvolaný proces, bylo to strašné,“ líčí Anna Bařinová hrůzy politických procesů padesátých let. „Manžel to všechno prožíval hodně zle, byl proti komunistům. Pořád za ním jako za vedoucím chodili, ať vstoupí do strany a on nakonec vstoupil. Představte si, bylo to dva roky před invazí. Říkal, že jim tam udělá pořádek, ale pořádek s ním nakonec udělali oni,“ vypravuje dále pamětnice.

 

Okupantům postavil do cesty tank

Pražské jaro prožívala Anna Bařinová podobně jako většina ostatních lidí v Československu. „Byla to nádhera. Každý se těšil, že se to všechno uvolnilo. Ale bylo i těch ocelových komunistů, kterým se to nelíbilo,“ říká Anna Bařinová. V srpnu 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy na území Československa. „Bylo to strašně smutné, mysleli jsme si, že bude zase válka. V Praze to byla taková hrůza. My jsme na malém městě dohromady nic moc nevěděli a neviděli, všechno jsme se dozvídali z televize a rozhlasu. Otcův bratranec velel vojenské posádce v Mariánských lázních. Při okupaci tam ty Rusy nepustil, postavil do vjezdu do kasáren tank. Byl pak degradován a v armádě skončil. A manžel skončil ve straně,“ vzpomíná Anna Bařinová na pohnuté události konce let šedesátých. Hned následujícího roku vzplála na Václavském náměstí v Praze lidská pochodeň číslo jedna. Doposud neznámý student Jan Palach se na protest vůči potlačování svobod a pasivnímu postoji obyvatelstva polil benzínem a zapálil. „Je to hrozné. Špatné. Když se vám syn popálí a umře pro svoji vlast. Tak statečný kluk to byl! Ale nemuselo to být. Kdyby tu Rusi nebyli, nebylo ani tohle. Na část lidí to moc zapůsobilo, mělo velký smysl,“ uvažuje pamětnice.

 

Svoboda je všechno

Normalizační léta prožili Anna a Zdeněk Bařinovi zčásti v Napajedlích a zčásti v Mlacové, kam se odstěhovali do prázdného domu po babičce. Když přišel 17. listopad 1989, vítali jej oba s radostí. Anna Bařinová k tomu dodává: „Byla svoboda. Každý se radoval, že komunismus padnul. Svoboda je všechno, je to nejvzácnější věc.“  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava