Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ema Barešová (* 1932)

Nakonec jsme neemigrovali. A nikdy jsme toho nelitovali

  • narozena 17. března 1932 v Praze

  • pochází z rodiny ministerského úředníka Jana Kozáka

  • v roce 1938 v době mobilizace zažila evakuaci do Rumunska

  • v letech 1945 až 1948 byla členkou Junáka

  • po komunistickém převratu otec přišel o práci

  • po maturitě v roce 1951 z politických důvodů nedostala doporučení na filozofickou fakultu

  • vystudovala pražskou právnickou fakultu

  • dostala umístěnku k soudu

  • v soudnictví pak s pauzami působila až do důchodu

  • nikdy nevstoupila do KSČ

  • na sklonku 60. let uspořádala besedu na téma problémů v justici po únoru 1948

  • po srpnové okupaci rodina zvažovala emigraci

  • v době normalizace pracovala na federálním ministerstvu zemědělství

  • na začátku 90. let se opět vrátila k soudnictví

  • v letech 1994–2002 byla soudkyní Nejvyššího soudu v Brně

Příběh Emy Barešové (* 1932) jako by nabourával představy o soudcích v socialistickém Československu: soudkyní se v padesátých letech stala téměř z donucení, protože režim jí neumožnil ani vystudovat jiný obor, ani věnovat se jiné profesi. Od roku praxe u soudu neměla valné očekávání, ale setkala se tu na úseku občanského práva s mnoha lidmi, kteří se sami k soudu často dostali nedobrovolně a dokázali ji pro práci soudce nejen připravit, ale i nadchnout. Jakési pozůstatky prvorepublikové atmosféry jako by se podle jejího svědectví u soudů držely přinejmenším do roku 1968. Do KSČ nikdy nevstoupila. A když se za normalizace nemohla dál věnovat soudnictví, pracovala v legislativě ministerstva zemědělství.

Dětská léta v rodině ministerského úředníka

Ema se narodila do rodiny úředníka Jana Kozáka. Tatínek měl bratrance zvučných jmen, mj. architekta Bohumíra Kozáka či filozofa, teologa, politika a člena Masarykových pátečníků Jana Blahoslava Kozáka. Sám za kariéru na ministerstvu financí vděčil vzdělání, jehož se mu dostalo na pražské právnické fakultě.

S ministerstvem financí pak byl spjat téměř celý otcův pracovní život, a nejen to: ministerstvo mu poskytlo byt ve Verdunské ulici v pražských Dejvicích, díky ministerstvu se spřátelil s lidmi, jako byl ministr Karel Trapl, jehož tajemníkem se ve třicátých letech stal.

K ministerstvu se zřejmě nepřímo pojí také jedny z nejstarších vzpomínek jeho dcery Emy. Té se do paměti zvlášť silně zapsala evakuace do Rumunska, s nímž Československo všestranně spolupracovalo v rámci tehdejšího spojeneckého paktu Malé dohody a kam podle jejích dětských vzpomínek ministerstvo v době mobilizace v roce 1938 ukrylo ženy a děti řady svých zaměstnanců. „Cesta do Rumunska byla divoká. Jelo se dlouho, pořád jsme někde stáli,“ vzpomíná Ema Barešová. „Jednou jsme vystoupili v Přerově. Já tam spala pod stolem a ráno, asi ve čtyři, jsme zase vyráželi na vlak. Pamatuju si, jak podél vlaku běžely děti, žebraly a my jim házeli cukroví.“

Kozákovi pak bydleli v hotelu ve městě Constanța. Ve chvílích volna rodina jezdila na výlet do blízkých lázní Mamaia. Z dalších zážitků Emě ulpěly houkající válečné lodě v přístavu, které jí naháněly strach. Zhruba po šesti týdnech se Kozákovi vydali na dobrodružnou cestu zpět do Prahy. Doma všichni dospělí brečeli – velmoci uzavřely Mnichovskou dohodu a Československo se jí podrobilo. Malá Ema tehdy ještě nedokázala pochopit proč, když válka už nehrozila.

S nadcházející okupací potom vyvstalo nové nebezpečí, jež se nad Eminým tatínkem vznášelo jako Damoklův meč po celou dobu války: byl totiž svobodný zednář, dokonce člen stejné lóže jako Edvard Beneš. K okruhu otcových přátel patřila také celá řada známých osobností, mezi něž se řadili např. Jaroslav Kvapil, Přemysl Šámal, Jan Jína či hrabě Dohalský. Se zednářstvím a s ním spojenou účastí v odbojové skupině také zřejmě souviselo krátké otcovo uvěznění na Pankráci, z něhož byl propuštěn těsně před Pražským povstáním.

Únor 1948 znamenal konec bezstarostného dětství

S koncem války nastala pro Emu opět radostná doba, již si dodnes spojuje hlavně s obnovou Junáka. Jako mladá dívka zažila táboření, kterému na kouzlu a romantice nic neubíraly jednoduché, skromné podmínky: oproti dnešku na táboře nikdo neměl spacák, vybavení bylo zcela primitivní, a navíc se pořadatelé museli vypořádat se špatně dostupnou lékařskou péčí i s omezením, které představoval přetrvávající přídělový systém.

Díky skautingu Ema získala nejen mnoho zážitků a zkušeností, ale také nových kamarádů – seznámila se takto například se svým pozdějším kolegou Otakarem Motejlem.

S komunistickým převratem po pár letech přišel zákaz Junáku. Zdaleka však nešlo o jedinou ztrátu způsobenou novým režimem. Ema měla například spolu s kamarádkou studovat na gymnáziu v Paříži – a najednou bylo po všem. Během krátké doby emigrovala spousta známých, a kdo zůstal, přišel o majetek či o místo. Tak začínala diktatura. „Den ze dne to znamenalo jiný život, ztrátu nadějí, konec bezstarostného dětství,“ popisuje pamětnice.

Propouštění se záhy dotklo i Eminy rodiny. Její tatínek se na ministerstvu zasazoval o přijetí Marshallova plánu, ten ale nakonec Československo odmítlo a Jan Kozák i jeho blízcí kolegové přišli o práci. V té době již byl Emin tatínek nemocný a nové pořádky, které v Československu vládly, jeho zdravotní stav dál zhoršily. Zakrátko zemřel a o mnoho jej nepřežila ani jeho manželka, jež komunistický režim rovněž špatně nesla a jejíž život taktéž zkrátila nemoc.

Odříkaného chleba největší krajíc

Po maturitě se Ema rozmýšlela, kam si podat přihlášku, a když z politických důvodů nedostala doporučení na filozofickou fakultu, vzala zavděk nabídkou studovat na pražské právnické fakultě, kde byl uchazečů o studium nedostatek.

V prvním ročníku se v roce 1951 sešla zvláštní skupina studentů se závadným kádrovým profilem, v pedagogickém sboru tehdy zároveň působila ještě řada prvorepublikových profesorů. Toto zvláštní mikroklima se změnilo až v roce 1953, kdy úřady na fakultu delegovaly posluchače končící politicko-ekonomické školy, kteří se vyznačovali dělnickým původem i loajalitou vůči režimu a kteří měli za úkol doplnit stavy právnických profesí v Československu.

Jako čerstvá absolventka dostala umístěnku nikoli k advokacii, o niž byl mezi mladými právníky mnohem větší zájem, nýbrž k soudu. Soudy měly v polovině padesátých let nevalnou pověst, Emě však nezbylo než se s umístěnkou smířit. O to větší překvapení ji čekalo na povinné praxi: následný rok byl prý pro ni paradoxně jeden z vůbec nejzajímavějších. Prošla různými pracovišti a poznala mnoho výborných soudců, kteří se k soudu často dostali po vyhazovu z ministerstva. Ema na ně vzpomíná jako na vzdělané a laskavé lidi, díky nimž se nejen naučila vše potřebné, ale také si práci soudce oblíbila. Snad i díky této zkušenosti pak zůstala u soudu s pauzami až do důchodu.

Kariéru soudkyně začala u soudu na Ovocném trhu, posléze krátce soudila na Malé Straně. Vše šlo hladce. Až jí bylo jednoho dne sděleno, že ji přeřazují na práci zapisovatelky, protože údajně pochází z rodiny, která musí předvést něco víc. „Ale vy nejste ve straně, nemáte činnost v místě bydliště ani nic jiného,“ zněl verdikt nadřízených.

Ema z toho byla v první chvíli v šoku, pak se ale dozvěděla, že podobný osud postihl více lidí: připravovalo se totiž dosazení soudců z dělnických kádrů, kterým na dohnání středoškolského i vysokoškolského vzdělání stačil pouhý rok a jimž bylo potřeba uvolnit místo. Novou práci si s cejchem vyhozené od soudu hledala rok a půl, takže celá rodina musela vyžít z platu jejího manžela Petra Bareše.

Nakonec pamětnici přijali na místo referentky vyřizující přestupky u Obvodního národního výboru Praha 2, pravidelně vykonávala i funkci oddávající v tehdy nově otevřené Novoměstské radnici. Později se přesunula na finanční odbor.

Další posun nastal v roce 1962, kdy nastoupila opět na místo soudkyně občanského práva, tentokrát do Spálené ulice. Zde pak zažila nejen dobu kulturního a politického uvolnění, jež Emu Barešovou a její kolegyni Janu Kamenickou inspirovala k uspořádání besedy na téma problémů v justici po únoru 1948, ale také nastupující normalizace, která se stala důvodem jejího odchodu a přestoupení do zemědělské legislativy.

Zůstat, nebo odejít?

Přestože násilné ukončení pražského jara Ema Barešová a její manžel předpokládali, stejně jako všechny ostatní je invaze zaskočila. Zpráva, že spojenecká vojska obsazují Československo, zastihla rodinu na dovolené v Jugoslávii.

„Jednoho rána přišli lidi a řekli: ‚Máte u vás Rusy.‘ My jsme byli v šoku, měli jsme dvě děti, spali jsme pod stanem a pořád jsme řešili, jestli se vrátit, nebo ne,“ vzpomíná pamětnice. „Češi se shlukovali v malých skupinách, poslouchali jsme tranzistor. Jeden říkal: ‚Já půjdu do Švýcarska.‘ Druhý povídá: ‚My se vrátíme.‘ Byla to úplná noční můra. Pak mě mrzelo, že jsem ten den nebyla v Československu, ale holt se to tak stalo. Ještě když jsme se z dovolené vraceli, nevěděli jsme, jestli tam nemáme zůstat. Já se chtěla vrátit, můj muž ne – on by se jako stavební inženýr dobře uchytil i v cizině. Nakonec jsme se vrátili.“

Úvahy o emigraci pronásledovaly Barešovy ještě dlouhou dobu. „Jednou jsem pak ve Vodičkově ulici potkala svého bratrance a svěřila jsem se mu, že váháme, jestli odjet, nebo ne. On na mě vytřeštil oči: ‚A proč bys ty odjížděla? To mě nikdy nenapadlo. Já jsem tu doma, ne Rusové! Tak co bych odjížděl?‘ To mě uklidnilo – řekla jsem si, že má bratranec pravdu a že zůstáváme,“ usmívá se pamětnice a dodává: „Nikdy jsme toho nelitovali. Po 21. srpnu spousta našich známých emigrovala do Německa, do USA, do Kanady. S některými z nich jsem dodnes v kontaktu a snad nikdo z nich tam není šťastný. Jejich děti se tam už nějak aklimatizují, ale oni ne. A nedejbože, když jsou našeho věku a děti nemají! Zkrátka, i když byli úspěšní, dnes je z nich v cizině šťastný opravdu málokdo.“

Definitivní tečku za váháním, zda Československo neopustit, udělala překvapivě demolice starého Mostu: Emin manžel Petr Bareš dostal od svého kamaráda, kolegy a ředitele podniku Transfera Oty Nováka nabídku spolupracovat na přesunu mosteckého kostela. Tento projekt nesmírně vtáhl jej i celou rodinu – Barešovi jím doslova žili a myšlenky na emigraci úplně opustili.

Husarský kousek se nakonec povedl, i když se ukázalo, že mohutná stavba chrámu projížděla přes poddolované území. Na fenomenální úspěch českých inženýrů ovšem další podobný počin nenavázal. Nastala totiž ropná krize, zájem o přesouvání budov kvůli zvýšeným nákladům opadl a Transfera byla zrušena.

Adží Havel!

Zbytek normalizace prožila Ema Barešová jako relativně klidnou dobu. Podle vlastních slov nebyla vystavena žádnému lámání, donucování ani přesvědčování, jako nežádoucí osoba však musela odejít ze soudu na federální ministerstvo zemědělství, kde zákony nově nevykládala, nýbrž tvořila. „To pro mě byl úplně nový pohled a zajímavá zkušenost,“ líčí pamětnice. Na ministerstvu Ema později dostala samostatný referát mezinárodních smluv, v jehož rámci se např. účastnila jednání o úpravě hranic s Polskem, která se řešila nepřetržitě od vzniku republiky.

V osmdesátých letech, kdy postupně sílily občanské protesty proti režimu, Ema Barešová chodila na demonstrace. Jedné z nich se s manželem účastnili s malými vnuky. „Když byly našemu Markovi asi tři roky, slyšel na Staroměstském náměstí skandovat demonstranty: ‚Ať žije Havel!‘ Potom u své druhé babičky vylezl na balkon a křičel: ‚Adží Havel! Adží Havel!‘ Babička mu povídá: ‚Marku, pojď, takhle nesmíš křičet. To by tě zavřeli.‘ On hned spustil na celé kolo: ‚Nezavírejte mě!‘“ směje se pamětnice.

V této podivné době Emu Barešovou posilovalo nejen rodinné zázemí, ale také třeba přátelství s Jiřinou Šiklovou, jejíž děti – stejně jako její – chodily do legendárního woodcrafterského oddílu Kruh.

Ukradená revoluce

17. listopadu 1989 se Ema Barešová s celou rodinou účastnila dnes již legendárního pochodu a sametovou revoluci nadšeně přivítala. V následujících měsících a letech však přišlo vystřízlivění. „Po revoluci začala doba, kdy se komunisté začali bát, stahovat a stěhovat. Pak mi ale začalo být divné, proč se výborní odborníci, které jsem znala a kteří nebyli ve straně, nikdy nedostali nahoru. Když někoho takového do nějaké funkce jmenovali, za chvíli jej zase odvolali. Šlo o několik případů: třeba mladší kolegyně se dostala do vysoké funkce na jednom ministerstvu a za chvíli ji vyhodili. Etablovala se sice jinde a měla úspěch, ale už nikdy nebyla ve vedoucí funkci. Totéž se stalo dvěma mým kamarádům: zakrátko je vyšoupli z pozic ředitelů. A stalo se to i mně. V roce 1990 jsem se stala ředitelkou legislativního odboru na federálním ministerstvu, pak se zrušily federální úřady, spojili nás s plánovací komisí, přišli tam lidé z federálního ministerstva těžkého průmyslu, takže nás bylo víc. A člověka do vedoucí funkce si vybrali komunisti! První roky jsem z toho byla zmatená a nechápala jsem, proč se takové věci dějí. Dnes mám pocit, že to muselo být někde domluvené. Vždyť v první vládě seděli komunisté, například Čalfa. Takže revoluce se sice odehrála, ale někdo ji ukradl. Škoda, že to takhle dopadlo,“ krčí rameny pamětnice.

Poté, co opustila federální ministerstvo, se Ema věnovala asi rok a půl advokacii, později soudila na krajském soudu na Smíchově, až roku 1994 přijala nabídku místa u Nejvyššího soudu v Brně, kde se opět setkala se svým dávným známým ze skautingu a spolužákem z fakulty Otakarem Motejlem. V této funkci zůstala do svých 70 let a následně u soudu ještě pět let pracovala jako asistentka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Pokorný)