Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Bardfeld (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 10 .6. 1925 v Dobřichovicích u Prahy

• gymnázium v Mostě a v Roudnici nad Labem

• 20. 6. 1942 – zatčen za údajnou přípravu atentátu na oberlehrera Bauera v Roudnici nad Labem

• 20. 6. - 5. 10. 1942 – Malá pevnost Terezín

• transport přes Lipsko a Halle an der Saale do KT Buchenwald

• 8. 10. 1942 – 11. 4. 1945 – KT Buchenwald

• září 1945 - poválečná maturita

• 1945–1950 - studium medicíny

• lékařem v Písku a ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze

• kandidátem věd, docentura, profesura

• zemřel v roce 2019

„Tak jsme chvíli v lavicích seděli, pak tam vtrhl komisař kladenského gestapa a hned se ptal, jestli je ve škole přítomen Bardfeld, Fabián a Kubík. Na ty tři se ptal. Tak jsme se postavili a on říkal:,Víte, proč jsme tu pro vás?‘ My jsme neměli potuchy. A on říkal:,Tak to se za chvíli dozvíte v Terezíně.‘“

Cesta do Roudnice nad Labem

Budoucí profesor medicíny Robert Bardfeld se narodil 10. června 1925 v Dobřichovicích u Prahy. Otec pracoval jako strojní inženýr a rodina se vzhledem k jeho povolání často stěhovala. Do obecné školy docházel Robert Bardfeld na Smíchově a ve Vršovicích, právě podle povolání svého tatínka. Neměl žádné sourozence, a tak byl svými rodiči velmi střežen a opečováván.

Před vypuknutím druhé světové války dostal tatínek práci na průmyslové škole v Mostě, a tak se rodina stěhovala do tohoto severočeského města. Robert zde docházel do gymnázia, ale po mnichovském diktátu se rodina musela přestěhovat zpět do Prahy. Průmyslová škola však byla přestěhována do Roudnice nad Labem, a tak se zde nakonec rodina usadila. Robert Bardfeld zde pokračoval v gymnaziálních studiích ‒ to se mu však stalo osudným, neboť právě roudnické gymnázium bylo postiženo perzekucí v době heydrichiády.

Zatčení roudnických studentů

„Tak jsme v Roudnici vegetovali a po prvním stanném právu vypuklo po atentátu na Heydricha druhé a to už jsem si uvědomoval vážnost situace. To mi bylo šestnáct, sedmnáct, to už člověk vnímá více.“ Kromě roudnického gymnázia byla v tomto malém městě i německá škola, již vedl oberlehrer Bauer. Právě tato osoba byla příčinou pozdějších potíží. Shodou okolností bydlel ve stejné ulici jako Bardfeldovi a Robert vzpomíná, že společně s dalším studentem Kubíkem odmítali oberlehrera zdravit.

Záminka k přípravě údajného atentátu však byla podložena jistou skutečností. Jeden ze septimánů se údajně zamiloval do dcery oberlehrera Bauera, ta ho však odmítla, a tak se přiklonil ke zcela opačnému názoru. Zatímco dříve prý inklinoval k Němcům, nyní se proti nim obrátil. Otevřeně říkal, že oberlehrera může zabít. V době heydrichiády byla pronesená slova osudná. „Ta dívka to řekla otci ‒ to už je moje představa ‒ a otec to nahlásil v Kladně na gestapu. A už akce jela. Toho dvacátého června kolem poledne školník nezvonil, což bylo divné o sobotním poledni. My jsme zrovna měli chemii a odpoledne jsme měli mít něco tělocvičného. Už jsme se těšili, jak vypadneme z té budovy. Jeden spolužák vystrčil hlavu a zase se ta hlava vrátila s tím, že tam běhají uniformovaní gestapáci. Tak jsme chvíli v lavicích seděli, pak tam vtrhl komisař kladenského gestapa a hned se ptal, jestli je ve škole přítomen Bardfeld, Fabián a Kubík. Na ty tři se ptal. Tak jsme se postavili a on říkal: ,Víte, proč jsme tu pro vás?‘ My jsme neměli potuchy. A on říkal: ,Tak to se za chvíli dozvíte v Terezíně.‘“

V Malé pevnosti Terezín

Zatímco dívky ze třídy byly poslány do ředitelny, všichni kluci byli nahnáni do autobusů či do nákladních vozů. Roudnice nad Labem nebyla od Terezína příliš vzdálena, a tak během dvaceti minut byli chlapci v Malé pevnosti Terezín. Zde nejprve stáli u zdi a poté probíhaly výslechy: „Vyslýchal nás gestapák z Kladna, co pro nás přijel do gymnázia. Tam už to začalo být ostré. To už si dovolovali. Každého individuálně. Chtěli vědět, jestli jsem schvaloval atentát na Heydricha a jestli vím, že jsme chtěli zabít Bauera. Mně deset dní předtím bylo sedmnáct a bylo mi jasné, že když se přiznám, že to je konec, to bude poprava. Za schvalování atentátu na Heydricha se střílelo. Tak jsem to za žádnou cenu nechtěl přiznat, načež přísedící esesman mě snad na pokyn toho vyslýchajícího začal bít hlava nehlava, až jsem ztratil vědomí.“

Poté se Robert Bardfeld ocitl na cele č. 1, která byla úplně temná, bez paprsku světla, všude blechy a obsahovala pouze vědro na potřebu. Z temné cely byl poté přemístěn na celu č. 7. a nakonec na celu č. 26. To už začínali vězni, včetně Roberta Bardfelda, chodit na práci. Nejdříve pracovali na výstavbě bazénu pro dcery velitele Jöckla. „Vykopávali jsme bazén a vozili jsme hlínu. To byl nějaký malý nákladní povoz, který snad neměl ani kolečka. Ten se více strkal, než by popojížděl. To byla otrocká práce. Teď za námi [stál] bachař a oni měli univerzální slovo los, los^[1]. Ten stál, nevím, jestli s klackem nebo s bičem, a řval na nás: ,Los, los.‘ A my jsme, pokud jsme měli sílu, trochu tlačili.“

Poté vězni pracovali na Reichsbahnu v Ústí nad Labem, kde podbíjeli pražce pro železnice, a v chemické továrně v Lovosicích. Nakonec byla velká většina roudnických studentů, ať už chlapců či děvčat, propuštěna, ovšem Robert Bardfeld patřil k jedincům, kterým nebylo propuštění umožněno.

Přes Lipsko a Halle and der Saale do Buchenwaldu

Někteří byli odesláni do Flossenbürgu, někteří do Osvětimi a Robert Bardfeld byl společně s dalšími pěti spolužáky odvezen do koncentračního tábora Buchenwald. K tématu roudnických studentů patří také osudy Sylvy Rajtrové, která po propuštění napsala dopis do Terezína a tato skutečnost znamenala její opětovné zatčení. Následně byla převezena do Osvětimi a konce války se již nedočkala.

Začátkem října odjelo šest bývalých studentů do Buchenwaldu. Nejdříve se zastavili v Lipsku a poté spali v Halle an der Saale na policejním ředitelství: „V tom Halle bylo překvapením, že nás z nádraží na policii vedli v poutech, což nám v tom věku připadalo legrační. Představte si sedmnáctiletého kluka a spolužáky. A hrozné bylo, že v místnosti, co jsme spali, byly miliony štěnic. Na rozdíl od Terezína tam nebyly blechy. (…) Tam nám dali na cestu do Výmaru dva krajíčky chleba a do toho krvavou tlačenku. Tak jsem si to strčil do kapsy na horší časy. Nevěděl jsem, co nás čeká. Pak nás z nádraží ve Výmaru vezli mikrobusy před takzvané politické oddělení a tam s námi sepisovali, kdo se kde narodil, bydliště a takové nacionálie. Já jsem si řekl, že tu svačinku raději sním, protože nevím, co mě pak bude čekat. Tak jsem vytáhl sáček a chleba s tlačenkou. Sáček byl plný štěnic, protože je přitahovala krev v tlačence. Samozřejmě, že jsem to oklepal a snědl.“

V koncentračním táboře Buchenwald

Po oholení, ostříhání a dalších povinnostech byl Robert Bardfeld se spolužáky umístěn do bloku č. 17, odkud byli po deseti dnech přesunuti do Strafkompanie, trestního komanda. Čekala je těžká práce a nelidské podmínky. Robert Bardfeld byl odeslán na práci do kamenolomu a dojížděl i do Výmaru, kde se stavěla zbrojovka: „Říkalo se, že v tom kamenolomu hodně zabíjejí. Pokud jsem tam chodil já, tak jsem to zaplaťpánbůh neviděl.“

Z roudnických studentů nakonec zbyl v kamenolomu pouze on, ostatní buď onemocněli, anebo byli odesláni na jiné práce: „Až jsem tam zůstal sám. Teď se blížil prosinec. Kalorie žádné. Zima. Říkal jsem si: Tu zimu já nepřežiji. (…) Tak jsem se hlásil marod. Mně bylo opravdu špatně. Ten ošetřovatel ve špitále mi dal teploměr a hlásil, že mám horečku.“

Tím začalo pro Roberta Bardfelda lepší období, neboť se už do kamenolomu nevrátil. Český primář mu nabídl práci pomocníka v nemocnici, ovšem závazek ve Strafkompanii to nedovoloval. Domluvili se, že bude nadále veden jako práce neschopný, bude spát na bloku a ve dne bude v nemocnici pomáhat. Po třech měsících byl nakonec ze Strafkompanie natrvalo propuštěn, a mohl tak legálně v nemocnici pracovat, a dokonce i spát: „Pak jsem se uchytil na uklízení laboratoře. Tam byl vedoucím nějaký Němec, který se jmenoval Böhme, což znamená Čech. To bylo komické, on Čech a já s mým jménem.“

„S tím Němcem jsem byl velmi zadobře a on, jelikož tam byl od založení Buchenwaldu, měl kontakty mezi starými německými vězni a přes jednoho známého, který vařil v SS kuchyni, dostával proviant. Ale šlo o to, aby se to neprovalilo. Protože ho zase převážel jejich kamarád, který vozil na žebřiňáku cihly přes bránu do tábora a pod cihlami měl schované různé delikatesy, co ukradl esesmanům. Tak se obyčejně scházeli v neděli. Vždy se v laboratoři zamkli a debužírovali. Když viděli, že nejsem nějaký donašeč, tak jednou řekli: ,Podívej, neodcházej v neděli z laboratoře, budeš jíst s námi.‘“

V Buchenwaldu zažil Robert Bardfeld také nálet a rozbombardování továrny v srpnu 1944: „Jednou přilétla [letadla] a nad táborem udělala kouřový kruh, což se nám přestalo líbit. Vlezli jsme pod podlahu, každý se někam ukryl, a začalo bombardování. Rozbili továrny na součástky na V^[2] a továrnu na zpracování dřeva. Ale do tábora nespadlo - asi díky tomu označení ‒ nic. Akorát pár zápalných bomb. (…) Zahynuli vězni, kteří pracovali mimo tábor v továrnách.“

Dne 11. 4. 1945 byl koncentrační tábor Buchenwald osvobozen americkou armádou. Ale Robert Bardfeld se vrátil domů až 20. 5. 1945, jelikož bylo zapotřebí fungování nemocnice pro nemocné vězně.

Úspěšná medicínská kariéra

Po návratu do Roudnice nad Labem musel Robert Bardfeld složit maturitní zkoušku. V průběhu letních měsíců 1945 tak dokončoval gymnázium^[3] a poté se dal zapsat ke studiu medicíny na vysoké škole. „Naučil jsem se laborantskou práci ‒ vyšetřovat moč, krevní obraz i stolici. Různé věci, co se tam dělaly. Takže jsme dostali maturitní vysvědčení patnáctého září s právní platností 1944, protože jsme tou válkou ztratili rok. (…) Chtěl jsem se přihlásit na techniku, na strojařinu, protože jsem velmi miloval otce a on se mi ohromně věnoval. Chodili jsme spolu na ryby, dělal mi různé píšťaly a vyrobil mně parní stroj. Tak jsem chtěl být strojním inženýrem, ale nechtěli mě vzít na techniku, protože jsem na vysvědčení neměl známku z deskriptivní geometrie. Ta se vyučovala až v septimě a v oktávě a já jsem tyto dvě třídy neměl. Tak mně naši radili, abych šel na medicínu, protože leccos z toho znám. Kantoři mi to radili taky. Tak jsem se zapsal na medicínu a musím říct, že mi šla velice dobře.“ 

Pro promoci v roce 1950 dostal zaměstnání v písecké nemocnici na interně a na dětském oddělení. Následovaly dva roky na vojně a po povinné službě vlasti se vrátil ke svému oboru do Písku. Těsně před odchodem na vojenskou službu se oženil s bývalou studentkou roudnického gymnázia, která perzekucí nebyla postižena. Poté se otevíraly výzkumné ústavy, a tak se Robert Bardfeld díky úspěšnému konkurzu dostal do Výzkumného ústavu chorob revmatických do Prahy. Ve výzkumném ústavu vydržel až do penze, složil zkoušky na kandidáta věd, na docenturu a nakonec obdržel i titul profesora. V zaměstnání Robert Bardfeld přesluhoval a teprve nedávno se rozhodl svého zaměstnání zanechat. V současnosti žije se svou manželkou v Praze.

V roce 2013 natočil a zpracoval Luděk Jirka

^[1] V překladu „jít“.

^[2] Rakety V1 a V2.

^[3] V poválečných letech se uskutečnila zrychlená výuka pro navrátilce, kteří byli válečným obdobím postiženi.