Barbora Šťastná
Pro první flašku se šlo v deset dopoledne. Socialismus prosáklý alkoholem
V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace byl alkohol všudypřítomný. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.
„Ještě jednou promluvíš romsky a poznáš, co je to děcák!“
Socialismus měl odstranit veškerou rasovou diskriminaci. Ve skutečnosti komunistický režim od Romů žádal, aby zapomněli svou řeč a vzdali se své identity. Jen tak mohli uspět ve většinové společnosti.
„Moji spolužáci bydleli s rodiči v 1+1. U nás to ale vypadalo jako v kostele.“
Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.
„Studium historie mě přivedlo k osobní svobodě,“ říká Vilém Prečan
Svůj život zasvětil studiu novodobých dějin Česka a Slovenska. On sám byl jejich součástí ať už jako mladý komunista, účastník Pražského jara, pronásledovaný disident nebo podporovatel disentu v emigraci. V pondělí 9. ledna se Vilém Prečan dožívá devadesáti let.
„Všechno ve mně volalo: ano, ano, chci zpátky do života,“ říká Jan Potměšil
Konec roku 1989 byl obdobím, kdy se s pádem komunistického režimu změnil život všem lidem v tehdejším Československu. Mladému herci Janu Potměšilovi však v těch dnech osud přinesl úplně jinou změnu – stejně krutou jako nečekanou. Přesto se dokázal vrátit do života.
Opravili 37 kostelů. Komunisté některé vzápětí zbourali, „obec ustoupila těžbě“
Na Mostecku nechali práce jako na kostele… Velké dílo má za sebou v mosteckém pohraničí početná rodina Ladislava Hyleny. Dobrovolně se ve volném čase pustili do opravy kostela v Hoře Svaté Kateřiny a během pětatřiceti let zachránili i mnoho dalších památek.
Na frontě zněly české i německé koledy. Ten večer nepadl jediný výstřel
Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.
„Staří lidé mě prosili, ať nevolám lékaře. Chtěli umřít doma,“ říká pečovatelka
Jak vypadala péče o seniory za socialismu? Na jedné straně velké a zanedbané domovy důchodců, na druhé straně osamělí staří lidé ve svých bytech, kteří se děsili, že je pošlou do nemocnice. „A co když tady přes víkend umřete?“ „To nevadí. Tak umřu. Ale umřu doma.“
„Jsi typ poníženého Žida. Moje děti narozené v Izraeli ale vyrostou jako hrdé.“
„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.
Na „lodi sebevrahů“ prchali před nacisty. Z Prahy až na ostrov Mauricius...
Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.
- Předchozí stránka
- Stránka 1
- Aktuální stránka 2
- Stránka 3
- Stránka 4
- Stránka 5
- Stránka 6
- Stránka 7
- Stránka 8
- Stránka 9
- …
- Poslední stránka
- Následující stránka