Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigita Bakovská (* 1929  †︎ 2019)

Provinila se jen tím, že byla Židovka

  • narodila se 17. února 1929 v Karlových Varech
  • po křišťálové noci se tatínek s dcerami Brigitou a Dorou rozhodl odjet do Prahy
  • odtud byla Brigita deportována do Terezína
  • v prosinci 1943 nastoupila do transportu do Osvětimi
  • internována v tzv. rodinném táboře
  • zemřel jí tady tatínek
  • během roku 1944 prošla osvětimskou selekcí, deportována do Hamburku
  • na jaře 1945 zraněna během náletu na Hamburk
  • přežila pochod smrti z Hamburku do Bergen-Belsenu
  • po osvobození se jí podařilo dostat do Prahy
  • bojovala se silnou podvýživou a tuberkulózou
  • následkem plicní nemoci nemohla mít děti
  • první manžel zemřel na rakovinu, s tím druhým žila Brigita Bakovská v Bohumíně i v roce 2016
  • v prosinci 2016 jí vyšla kniha vzpomínek Ukradené sny
  • zemřela v prosinci 2019

Brigita Bakovská, rozená Steinová, která si nechává říkat Gita, se narodila 17. února 1929 v Karlových Varech. Žila tam tehdy s maminkou a tatínkem, spolumajitelem obchodu s obuví, a se sestrou Dorou, která byla o osm let starší. Jako malé děvče si chtěla hrát a chodit do školy. Protože česká byla přeplněná, rozhodl tatínek, že Brigita nastoupí do školy německé. Nerozuměla tomu, proč se jí německé děti straní, v čem jsou Židé jiní než Němci. Do školní lavice usedala jen něco málo přes rok.

Křišťálová noc

V noci z 9. na 10. listopadu 1938 Němci rozbili všechny židovské obchody, zapálili synagogu, zničili vše, co šlo. Ráno tatínek zavedl Doru a tehdy devítiletou Gitu s aktovkou na zádech místo do školy na vlak a poslal je k příbuzným do Příbrami. Odtud pokračovaly do Plzně a z Plzně i s tatínkem do Prahy. Maminka nepřijela, od rodiny kvůli neshodám s manželem odešla.

Dora pracovala v různých rodinách za stravu a bydlení. Brigita zůstala s tatínkem, který byl bez práce i prostředků. V Praze začala chodit do školy. Učivo zvládala stěží, ale měla kamarádku Evu Znamenáčkovou, která jí pomáhala a přátelila se s ní i přes zákaz Němců stýkat se s Židy. Eva dokonce se svojí maminkou Gitu doprovodila na shromaždiště transportu do Terezína. „Dala jsem jí na poslední chvíli svoje hodinky na památku. A ty jediné se mi po válce ze všech poschovávaných věcí vrátily.“

Terezín se dal vydržet

Blížící se odjezd do Terezína v červenci 1942 dvanáctiletá Gita a její kamarádky braly jako dobrodružství, místo, kde mohou být všichni pohromadě, rodiny, přátelé. Nevěděly, jak šeredně se mýlí.

Gita bydlela s dalšími děvčaty v dívčím domově L 410. Na pokoji číslo 24 byla s Helgou Hoškovou Weissovou, která všechny terezínské výjevy kolem sebe kreslila. Později se stala uznávanou akademickou malířkou.

Děti měly sice zakázáno se učit, ale přesto se vzdělávaly. Ty starší pomáhaly mladším a nad všemi držel ochrannou ruku Fredy Hirsch. Podle Brigitiných vzpomínek dbal o jejich vzdělání a zachraňoval zbytky jejich dětství. Stal se přítelem i rodičem.

Terezínské ghetto nelze podle Gity brát jako koncentrační tábor. Terezín se dal vydržet, i když lidé žili namačkaní, šířily se choroby, hygiena spíše neexistovala. Starší děti, třeba jako tehdy Gita, musely pracovat pod dozorem na zahradě. Kvůli hladu sem tam něco ukradly. Gita jednou vzala ze zahrady rajčata, která ale pod šaty jen rozmačkala.

První zářijový transport mířící do tzv. rodinného tábora v Osvětimi Brigita prošvihla, měla právě zánět středního ucha, na který odmalička trpěla. Jak se později ukázalo, zachránil jí život. Ze zářijového transportu nikdo nepřežil. V noci ze 7. na 8. března 1944 byli všichni zavražděni, včetně asi šesti set dětí.

Osvětim ji neminula

Cesta do Osvětimi v prosinci 1943 byla krutá. Muži, ženy a děti byli dohromady natlačení v dobytčáku, uvnitř kýbl místo toalety, žádná voda ani jídlo. Při výstupu z transportu v okamžitě oddělili muže od žen, Gitu tím pádem od jejího otce. Vzdorovala, ale marně, vysloužila si jen kopance.

Ostatní vězni všechny mladší dívky varovali, aby hlásily, že už jim bylo 15 let. Později pochopily, že všichni mladší 14 let šli do plynu. Gitu umístili do tábora v Birkenau, kde skončil i Fredy Hirsch. Později byl poslán do plynové komory.

Jediné, co u sebe tehdy měla, byl plyšový medvídek, kterého jí hned po příjezdu vytrhli z rukou, a řetízek s andělíčkem. Ten se jí však podařilo dlouho ukrývat. Při apelech si jej schovávala v ústech, aby jej neobjevili, až jednoho dne řetízek omylem polkla. Na levou paži jí bylo vytetováno číslo 73628, se kterým žije dodnes.

Nejdříve pobývala s ostatními dětmi v Auschwitz II-Birkenau. Poznala tam kamarádku Evu Polákovou, která v jejím budoucím životě sehraje důležitou roli. Kromě otce měla Gita v Osvětimi i svou sestru Doru a maminku, moc se s nimi však nevídala. S matkou neměla dobrý vztah, protože rodinu po útěku z Karlových Varů opustila. Společně dostaly balíčky od sestřenice z Prahy. Snažila se z něj vyšetřit trochu jídla pro otce, jehož zdravotní stav se horšil.

Dne 4. března 1944 se Gita dozvěděla, že otec zemřel. Jeho srdce kruté podmínky koncentráku nevydrželo. Brigita o tom dodnes přemýšlí jako o svém způsobu štěstí. „Přeci jenom umřít a nechat se zaplynovat, to je troch rozdíl.“

Osvětimské selekce

Vězni z prosincových transportů z roku 1944 se báli, že dopadnou stejně jako ti zářijový a čekali, že v červnu půjdou, stejně jako oni do plynu. Němci však potřebovali lidi na práci v Hamburku, a tak došlo na selekce. „Někteří lidé byli přesvědčení, že je lepší jít vlevo. Tam budou nemocní a staří, těm se nemůže nic stát. Ale ono to bylo samozřejmě obráceně.“

Poprvé Gita selekcí neprošla, měla kvůli nedostatku vitaminů nateklé nohy. Podruhé se dostala napravo díky krásné kamarádce, která ke kontrole nastrčila své nohy. Po selekci ji i s ostatními přesunuli do ženského tábora, kde byly podmínky ještě horší. „Bejt tam dlouho, tak nikdo z nás nevydržel. (…) Jenom apely, pořád stát venku. Žrádlo, natož nějaký pití, nic nám nedali. Ale nebyli jsme tam naštěstí dlouho.“

Za prací do Hamburku odjela i se sestrou Dorou. V Osvětimi ale nechala svoji nejlepší kamarádku Evu Polákovou, se kterou se potkaly na kavalci a která nakonec také skončila na práci v Říši a holokaust stejně jako Gita přežila. Čísla, která mají dodnes vytetovaná na předloktí se liší jen o pár čísel.

Práce v Hamburku byla náročná, ale dostávali jídlo. „Rozhodně to nebylo tak strašný jako ta Osvětim,“ vysvětluje Gita. Tady ovšem čelili vězni bombardování. Vězenkyně se kvůli padajícím bombám musely po práci často místo spánku evakuovat do krytu. To Brigita občas sabotovala a zůstávala na pokoji, aby si stihla odpočinout.

Zraněna byla až v březnu 1945. Po cestě z práce s ostatními vězenkyněmi spadl na jejich tramvaj bombardovaný dům. Gita měla zlomená žebra, rozbitou hlavu a zraněnou ruku. Trochu ji ošetřili hned na místě, ale opět ji poslali do práce. Měla strašné bolesti, nedokázala hýbat prsty, ale věděla, že stěžovat si by znamenalo jistou smrt. Druhý den nastoupila na hloubení zákopů.

Na cestě do Bergen-Belsenu

Blížil se konec války a vězni byli z Hamburku přesouváni do Bergen-Belsenu. Kus cesty jeli dobytčákem, kus šli pěšky. Kdo se zastavil, byl bez milosti zastřelen. Cestu lemovaly stovky těl. Gita šla s kamarádkami, s Hankou a Maruškou. Hanku doslova táhly, už neměla sílu, nikdo už nemohl, ale dívky se nechtěly vzdát. Do osvobození tehdy zbývaly tři dny. Němci postupně utíkali a vězňové do cíle pochodu smrti už došli bez dozoru. Dorazili do tábora a pláň, kterou viděli, byla posetá mrtvolami. „Sem tam mezi tím někdo seděl, to bylo hrozný. A osvobodili nás Angličani a dneska to dokážu pochopit, že chtěli pomoct, ale zabili tím spoustu lidí, že házeli mezi nás vepřový konzervy a každej z nás křičel jenom: Vodu! Já jsem trochu vody získala a pak už nevím nic.“

Probrala se v nějaké vile, kde jí německý lékař nabídl, že ji adoptuje. „Já jsem ho poslala česky, protože německy jsem nevěděla, jak se to říká, do prdele. Že jsem Češka, a když žiju, že chci domů.“ Byla však velmi zesláblá, vyhublá, nedokázala chodit, zvládala se jen plazit a lézt po čtyřech. Nebýt Anduly, sestry kamarádky Evy Polákové, nejspíš by nepřežila. Ta ji ale dostala z nejhoršího, a když se dozvěděla, že bude do Prahy vypraven jeden jediný vlak, rozhodla se, že tam Gitu i její sestru Doru dostane.

Zpět ve vlasti, i když pořád neměla vyhráno

Poblíž smíchovského nádraží v Praze našly na zemi zkroucenou Gitu jeptišky. Nedokázala se postavit na nohy. Dostaly ji do nemocnice v Podolí, do budovy dnešní porodnice. Byla ve velmi špatném stavu a doktoři jí nedávali šanci na zotavení. „Hned druhý den tam přišlo osum doktorů v bílých pláštích a mluvili o mně. Já jsem jenom zaslechla: Bergen-Belsen, otrávenej chleba, sklo ve vodě, to je zbytečný, pojďte pryč. Já když jsem to slyšela, tak jsme si řekla, vy volové, když jsem tohle všechno přežila, přežiju i vás.“ Gita se rozhodla, že si pomůže sama. Od jiné pacientky si vypůjčila šaty, sama žádné neměla a utekla, tedy doplazila se, ven před nemocnici. Tam si jí všiml kolemjdoucí muž. Když spatřil vyzáblou dívku s tetováním z koncentráku, nabídl jí pomoc. Chtěla, aby ji dostal do Vršovic za sestřenicí. Neznala přesnou adresu a dosud nechápe, jak se muži podařilo ji k sestřenici opravdu dopravit.

Sestřenice s židovským původem Gréta byla za války také vězněná. Její italský manžel skončil na Malé pevnosti poté, co zfackoval německého důstojníka, který se o jeho ženě nepěkně vyjadřoval, a Gréta šla hned den po něm. Manžela jí zastřelili 4. května 1945, Gréta se vrátila a o zuboženou Gitu se postarala. Vzala ji k lékařům, kteří se jí už tentokrát snažili pomoci. V 16 letech vážila Brigita necelých 28 kilo. Diagnostikovali jí i nález na plicích. Gréta se nakonec rozhodla odstěhovat do Anglie, v Československu jí nic nedrželo a Brigita ji pak jela několikrát navštívit.

Gita už té době věděla, že se z koncentráku vrátila i kamarádka Eva Poláková se sestrou Andulou a maminkou. Rodina Polákových ji přijala za svou. „Teta Poláková říkala: ‚Tak a mám třetí holku.‘ Co ta pro mě udělala, na to nemůžu nikdy zapomenout.“ Bez ní by prý Gita po válce s malým sirotčím důchodem nejspíš zemřela hlady.

Studijní ambice, které nevyšly

S Evou začaly chodit do pěstounské školy. Pracovaly v jeslích, ale Gitě to brzy zakázali kvůli tuberkulóze. V další práci se seznámila se svým prvním manželem Láďou. Bohužel se ukázalo, že Gita nemůže mít kvůli plicnímu nálezu děti. A tak se rozhodla věnovat svůj čas studiu. Ráda četla.

Dodělala si maturitu a chtěla se stát lékařkou. I bez vzdělání pracovala jako sestra u závodního doktora v Motorletu. Dělala mnohem víc úkonů, než směla. „Ponožky jsem neuměla zašít, ale rány, to jo.“ Přes dělnickou přípravku se nakonec dostala na medicínu. Hned v prvním semestru musela několik zkoušek skládat z lůžka plicního sanatoria. Na doporučení lékaře musela studium přerušit a nakonec ho nikdy nedokončila. Ve zdravotnictví zůstala, studovala na laborantku a díky znalosti angličtiny dokonce pracovala na výzkumu v Anglii.

Bohužel ani teď nebyla Gita dlouho šťastná. Její manžel Láďa předčasně zemřel na rakovinu. Gita tak opět přišla o milujícího a milovaného člověka. Do jejího osudu zasáhl kamarád a zároveň šéf transfúzní stanice na Vinohradech. Zaplatil Gitě rekreační zájezd na zotavení. Tam se poprvé setkala se svým stávajícím manželem Emilem Pastuškem. Společně už 30 let žijí v Bohumíně.

V prosinci 2016 pokřtila Brigita Bakovská svoji knihu Ukradené sny, ve které popisuje svůj život.

S kamarádkou z Osvětimi Evou je v kontaktu dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století