Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bachrach (* 1929  )

Člověk musí vědět, s kým se má oženit: buď s armádou nebo se ženou

  • narozen 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku, židovská rodina
  • v roce 1939 uprchl na Slovensko
  • celá nejbližší rodina zahynula v koncentračních táborech
  • uprchl z transportu a přidal se ke slovenským partyzánům
  • účastnil se Slovenského národního povstání, jako voják se účastnil osvobozování Československa
  • po válce vyučen automechanikem, složil maturitní zkoušku
  • v roce 1947 se přihlásil do izraelského Palmachu
  • bojoval v izraelské válce za nezávislost, sinajské válce, šestidenní válce, jomkipurské válce a operaci Mír pro Galileu
  • v letech 1990-2005 pobýval v Čechách, od roku 2005 od roku 2005 žije v Izraeli (Haifa)

Velké neštěstí

V prvních týdnech 2. světové války, v říjnu roku 1939 byl vypraven 1. transport Židů od 16 do 60 let do Niska nad Sanem. Zde si Židé měli vybudovat tábor. Na podzim téhož roku Němci vyhodnotili, že tento pokus o řešení židovské otázky je neúspěšný, a tak tábor nechali opět rozebrat a Židy propustili na východ. Jelikož za nimi stříleli, Rusové na tento „útok“ odpověděli také střelbou. Propuštění Židé se octli uprostřed přestřelky a většina z nich nepřežila. Mezi těmito chudáky byl i Leo Bachrach (dědův otec), bývalý generální ředitel české továrny Union na pytlovinu.

Po této smutné události se dědova maminka rozhodla zachránit aspoň mého dědu a jeho staršího bratra. Zaplatila nemalé peníze za přechod jejích synů na Slovensko a následně se měli vydat do tehdejší Palestiny. Bratr se dostal do přípravné školy na přesun do Palestiny. To se ale již hranice uzavřely a oni zůstali „viset“ na Slovensku. Děda se tehdy ocitl v Židovské rodině v Liptovském Svatém Mikuláši. Za nedlouho přišel další transport, nikdo se z něj nevrátil, ani dědův bratr – Jan Bachrach.

S maminkou Ernou si děda nějaký čas dopisoval, než ji poslali do koncentračního tábora. V posledním psaní z 20. června 1942 píše, že ji brzy odvedou.

Dědův děda zemřel přirozenou smrtí ve věku 82 let, 2 týdny před prvním transportem, kterému by se nejspíš nevyhnul.

Útěk z vlaku mířícího do Osvětimi

Po neúspěšném pokusu o útěk do Palestiny zůstal děda v Liptovském Svatém Mikuláši. Jednoho dne za ním přišel profesor Tochten s manželkou a řekl mu: „Hledají tě!“ Ihned ho sebrali a posadili na vlak do Ružomberka. Tam měl Petr nějaké známé a byli ochotni ho přijmout. Po nějaké době se velká část rodiny šla skrýt do hor a dědu bohužel chytili gardisté.

Následoval transport do Žiliny a poté do Osvětimi. V něm byli jen staří lidé, děda byl jediný chlapec. „Vezli nás na boční nádraží a viděl jsem ten vagón. Já jsem se cpal na konec a najednou vidím dobytčák, ale starý a shnilý. Vecpali asi 70 židů a Židovek do jednoho vagónu, mě do posledního. Jak mě zvedali, všiml jsem si, že podlaha byla shnilá. Jak jsme se rozjeli, vytáhl jsem 2 nebo 3 prkna, tak jsem se prosmykl mezi kola. Jeli jsme pomalu a já jsem říkal, buď spadnu pod kola a bude konec nebo spadnu mezi kola a snad se zachráním. Řekl jsem si, že mě do Polska nedostanou. Napočítal jsem 1, 2, 3 a pustil jsem se. Udělal jsem několik kotrmelců a zdálo se mi, že za mnou střílejí. Honem jsem strhl židovskou hvězdu a utíkal do hor (Jablunkovský průsmyk).“

Po tomto zdařilém útěku strávil Petr 3 měsíce u bači v horách. Nastala však zima a bača ho přemlouval, ať jde s ním dolů do vesnice. Děda však odmítl a vydal se do Ružomberka. Na cestě se živil tím, co našel v lese, ale také i drobnými krádežemi. Po několika týdnech se dostal do Ružomberka na nádraží. Někdo na něj začal volat: „Synku, pojď sem. Pomož mi tady s tím kufrem.“ Děda se toho člověka nebál a rád mu pomohl. Na oplátku dostal 5 korun. Jakmile přijížděly další vlaky, děda sám se sám začal nabízet, aby si přivydělal.

U partyzánů

„Já se musím dostat k Partyzánům,“ říkal si děda. Jediný, koho odtud znal, byl místní lékař. Děda se za ním jednou vydal, pootevřel dveře do ordinace. „On seděl za skříní, měl na uších sluchátka a já hned pochopil, že má vysílačku – on byl československý vysoký důstojník, kterého schválně nechali na Slovensku, aby vešel do Hlinkovy gardy jako vyzvědač.“ Od něho děda dostal heslo a pokyny kam a jak má jít k Partyzánům. V blízkosti Demänovské doliny se s nimi setkal a s velitelem si padli do oka. „Nejprve mě poslali na rozvědku do Hrádku, kde byla Německá tanková jednotka, já jsem to však nevěděl. Chtěli mě zkoušet. V kasárnách Němců u vrat stál voják. Já jsem šel kolem a dal jsem se s ním do řeči. Schválně jsem mluvil zkaženou němčinou, aby nepoznal, že umím dobře německy. No a on mi vykládal všechno: kdo tam je, jaké tanky tam jsou, kolik jich tam je.“ Takto byl děda vlastně přijat k partyzánům. Nejprve jako spojka.

 V roce 1944 dostali rozkaz přiblížit se k frontě na východ. Část z nich se dostala až za frontu do Minských lesů, kde se setkala s Československou armádou. Zařadili je do příslušné brigády a vycvičili je jako parašutisty za pouhé 2 týdny. Shodili je na Prašivou v horách. Němci ustupovali z Maďarska přes Slovensko, tehdy začal partyzánský boj. „Do dubna 1945 bylo těžké období. Nedostali jsme jídlo. Od Slováků jsme mohli koupit, ale my jsme měli strach, že nás prozradí Němcům. Peníze jsme měli. Rusové nám shazovali náboje, zbraně, baterie do vysílaček, ale jídlo ne. Tím nás nutili bojovat.“ Tehdy se Petr stal velitelem. „Opravdu velmi těžká doba. Jak jsme byli v Rusku, vážil jsem 28 kilo a to mi bylo 15 let.“

V roce 1944 se partyzáni střetli v Nízkých Tatrách s Vlasovci. “Byla přestřelka a oni měli kulometné hnízdo. My jsme měli protitankovou pušku. Obsluhovali ji dva kluci. Velitel chtěl, abych jim řekl, kde přesně je, aby ho mohli zaměřit a zlikvidovat. Byli v zákopu, volal jsem na ně, oni se neozývali. Vlezl jsem tam a oba dva byli mrtví. Začal jsem uvažovat, jestli běžet zpět nebo jestli střelit. Řekl jsem si, že vystřelím já. Nevšiml jsem si, že chránící polštářek, abych nedostal takovou ránu, spadl. Zaměřil jsem a střelil, ale víc nic jsem nevěděl.“ Když se vzbudil, byl nad ním velitel a sanitář, který ho obvazoval. Ta puška Petra kopla a rozbila mu dásně. Hned se ptal, jestli se trefil. Velitel ho pohladil a řekl, že vše proběhlo v pořádku. Takto Petr dostal svůj první válečný kříž.

Konec války, Izrael a nové válečné oběti 

Po skončení války a po vytoužené cestě do Izraele děda uvažoval: „Co bude lepší: oženit se s armádou nebo se ženou. Nakonec jsem se rozhodl, myslel jsem, že jsem aspoň normální a lepší bude se oženit se ženou.“ V roce 1952 se konala svatba s jeho přítelkyní Ruth a o rok později se jim narodil syn Doron - „Dar Boží“. O 5 let později se jim narodil druhý syn Rami - „Mohutný“. Oba dva i s dědou museli nastoupit v roce 1982 do války Mír pro Galileu. V červnu dědovi oznámili, že jeho syn Doron v této válce padl, konkrétně 23. června 1982. Následující roky nemohl Petr najít nový smysl života.

V současné době děda žije Petr Bachrach v Izraeli, za rodinou do České republiky lítá jednou za rok vždy na měsíc.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století