Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hubert Babor (* 1943  )

Na Němce se tady všichni dívali skrz prsty

  • narozen 11. srpna 1943 v Oberkirchenu v Německu
  • jeho otec byl totálně nasazený v Německu a oženil se tam
  • v roce 1947 rodina přesídlila do Čech do západní části Šumavy
  • zažil poválečnou vylidněnou Šumavu i likvidaci šumavských vesnic a samot
  • byl svědkem budování železné opony a vojenského újezdu Dobrá Voda
  • jako lesník, zaměstnaný u Vojenských lesů, se mohl pohybovat v zakázaném hraničním pásmu
  • od roku 2005 je v penzi, žije v Hartmanicích

Z Německa do Čech

Hubert Babor se narodil 11. srpna 1943 v Oberkirchenu u Hannoveru ve smíšeném česko-německém manželství. Otec Vladimír byl v Německu na nucených pracích a seznámil se tam se svou budoucí manželkou. Jmenovala se Valtraud a její rodiče vlastnili malý hotýlek. Po válce se jim ale nežilo dobře, Německo se vzpamatovávalo z války. Byla bída, města byla zničená bombardováním, včetně Hannoveru. Hubertův otec chtěl zpátky domů. Pro návrat se rozhodl v době, kdy byla většina německého obyvatelstva nucená Československo opustit. On to udělal naopak, odvezl si svou německou manželku a syny do českého pohraničí, na Šumavu. Rodiče Valtraud se s dcerou a vnoučaty mohli znovu setkat až po deseti letech. Československé úřady jim po roce 1948 vycestovat nedovolily.

Poválečná Šumava

Dostali dům po Němcích ve vesnici Skelná. Bývalou hospodu, kde v srpnu 1938 během hospodské rvačky smrtelně zranil německý sociální demokrat dalšího Němce, člena Sudetoněmecké strany. Jeho pohřeb pak nacisté zneužili k velké manifestaci nacismu a propagandě proti Československu. V roce 1947, kdy se Baborovi přistěhovali, byla ale situace v českém pohraničí úplně jiná. Většina německého obyvatelstva byla odsunutá, zůstalo jich jen pár na práci v lesích a zemědělství. Aby se život ve vylidněném pohraničí úplně nezastavil. Domy ve Skelné, bývalém Glaserwaldu, byly prázdné a stěhovali se tam volyňští Češi a rumunští Slováci. Nemohli si tam zvyknout a stěhovali se z domu do domu a nakonec jich většina zase odešla. O něco později byly všechny domy ve Skelné zbourány, jen ten jejich dodnes stojí u silnice. Jako připomínka bývalého Glaserwaldu.

Opuštěné vesnice

Vedle bývalého hostince, ve kterém Baborovi bydleli, stál poškozený americký džíp z konce války. Hubert si v něm se svými bratry hrál. A velká chlapecká dobrodružství zažívali i v opuštěných domech po Němcích. Dobrodružné hry inspirované nedávno skončenou válkou, na vojáky a na partyzány. Často nebezpečné, protože všude nacházeli plno munice. Hubert vzpomíná, jak našel v jednom z prázdných domů i pušky, které si tam Němci schovali.

Domy byly opuštěné, ale zůstala v nich ještě spousta věcí a lidé odnášeli, co se odnést dalo. Když už nic nezbývalo, rozebírali je na dřevo, které se dalo ještě zužitkovat. Vesnice, před nedávnem obydlené, nyní umíraly. Stodůlky (Stadeln) nebo Zhůří (Heidl), ale i samoty rozeseté po šumavských kopcích. Těch bylo hodně a každá měla svoje jméno. Němečtí obyvatelé, hlavně ti starší, kteří tam prožili celý život, mnohdy ani nevěděli, že je válka. Znali hlavně dřinu. A že je válka, pochopili naplno poté, co přišli o syny. Ti museli na frontu a většina se jich nevrátila. Život v horách byl těžký, dnes by na některých místech bývalých vesnic a samot málokdo dokázal bydlet.

Začátkem 50. let přijely bagry a zbytky domů srovnaly se zemí. Také proto, aby se v nich neskrývali „diverzanti“. Vztahy mezi Východem a Západem se zhoršovaly a Československo reagovalo stavbou obranného pásma podél hranic. A také koncentrací vojska. Kolem Dobré Vody se začal budovat vojenský újezd.

Na Němce se tady všichni dívali skrz prsty

Manželství Hubertových rodičů nevydrželo, rozvedli se a matka zůstala se čtyřmi dětmi sama. Neměla to lehké, neuměla dobře česky, neměli dost peněz. Přežívali hlavně díky podpoře matčiných rodičů, kteří jim z Německa posílali balíky. V roce 1949 začal Hubert chodit do školy a zpočátku měl potíže, stejně jako jeho matka mluvil jen německy. Ve škole měli jednotřídku, ve které byly děti od první do páté třídy, a všechny učil jediný učitel. Byl přísný, musel. Učil velmi různorodou skupinu dětí, pocházely z Volyně, Rumunska, Čech i Německa. Některé byly v první třídě i dvanáctileté.

Po obecné škole chtěl být lesníkem, jako jeho otec. Absolvoval lesnické učiliště a nastoupil do Vojenských lesů, které vznikly současně s vojenským újezdem. Vojenské lesy se kvůli stavbě raketových základen stále rozšiřovaly. Po základní vojenské službě se nastěhoval do hájovny v Nové Hůrce. O něco výš v kopcích stávala Stará Hůrka. Tu museli obyvatelé také opustit, v době, kdy tam Hubert Babor bydlel, už patřila do hraničního pásma. Mohl tam chodit jen díky propustce, kterou měl jako zaměstnanec Vojenských lesů. Ve Staré Hůrce zbyla jen kaple s hrobkou sklářské rodiny Abelů. Váže se k ní příhoda z roku 1952, ilustrující chování vojáků tehdejší Československé lidové armády. 

„Hůrka byla zbořená… ještě v 60. letech se tam válely pozůstatky těch lidí z hrobky… kosti, rakve… a vojáci tam, nevím, jestli z dlouhé chvíle, vykopávali další hroby na hřbitově, asi si mysleli, že tam něco najdou… už to tam bylo v dezolátním stavu… ani je pak nepohřbili, nebyl o ně zájem, na Němce se tady všichni dívali skrz prsty.“

Železná opona

Kolem roku 1950 se začaly podél hranice stavět ploty z ostnatých drátů nabité vysokým napětím. Dotknout se znamenalo zemřít. Obyvatelům pohraničí bylo podsouváno, že je to pro jejich ochranu, proti nebezpečí hrozícímu ze Západu. Brzy ale měli pochopit, že uzavřená hranice je tam spíš kvůli nim samotným. „Tenkrát měli hesla ‚neprojdou‘, kdopak by sem prošel… tehdy byl strach, aby naši neutíkali.“ Přesto byly, hlavně v 50. letech, pokusy o přechod hranice velmi časté.

Ploty byly dvoje, vyšší a nižší, mezi nimi brázda, kterou vojáci neustále urovnávali. Po roce 1970 ještě přibyla další linie plotů, signalizační. Při pokusu o překonání vystřelila světlice. Aby mohla pohraniční stráž rychleji zasáhnout. Signalizační linie byla od samotné hranice dál, někdy i čtyři kilometry. Aby měla pohraniční stráž víc prostoru k případným zásahům. V té době tam také postavili strážní věže, na nich hlídali ozbrojení vojáci a současně pravidelně procházeli podél linie plotů. Pokud k nějakému zásahu došlo, nahlas se o tom nikdy nemluvilo.

To aby lidi dostali strach a nepomáhali jim

„To byl takový řetězec… vozili lidi třeba až z Moravy, přivezli je na motorce sem nahoru, tady zase přesedlali a na konci byl vždycky nějakej lesák nebo někdo, kdo to tady znal, a ten je pěšky dovedl až ke státní hranici. Tady v okolí bylo zavřených hodně lidí za to, že převáděli. Stačilo, že u vás přespal… byly za to velké tresty… někteří seděli i dvacet let. Všichni šli do Jáchymova. To aby lidi dostali strach a nepomáhali jim.“

Hubert Babor byl v 50. letech ještě dítě, zná některé příhody hlavně z vyprávění, ale v roce 1971 se jeden z ilegálních přechodů hranice dotkl i jeho osobně. Tehdy se rozhodl pro emigraci jeho mladší bratr. Po roce 1968 to bylo na hranicích volnější, dojel k ní na motorce, v lesích to znal dobře a u Modravy hranici přešel. Hubert Babor pak ale musel na dlouhých deset let Vojenské lesy i práci hajného opustit. Jako příbuzný emigranta se nemohl pohybovat v prostoru hraničního pásma.

Vojenský újezd Dobrá Voda

V roce 1952 vznikl v okolí Dobré Vody na Šumavě vojenský újezd. Do Stodůlek se nastěhovali dělostřelci, do Prášil tankisté a v Pasekách bylo pěší vojsko. Opuštěné vesnice jim sloužily jako střelnice. Cílem byly nejen domy, ale i škola a stodůlecký kostel. Stodůlky, jednu z největších šumavských vesnic, v roce 1952 srovnali se zemí. V Prášilech zůstala jen hrstka obyvatel, žili uprostřed tankové střelnice. Hubert Babor se mohl díky propustce v okolí Prášil volně pohybovat, ale když měly být střelby, dostal upozornění, aby tam nechodil. Dodnes je velká část lesů kolem Prášil uzavřená, zůstala tam spousta nevybuchlé munice. Prášily, podobně jako Železná Ruda, ležící v těsné blízkosti státní hranice, byly ze všech stran uzavřené a hlídané vojáky. Když přijel do Prášil autobus, vojáci čekali na zastávce. Jakmile vystoupil někdo cizí, musel se legitimovat.

Bez propustky se nikdo k šumavské hranici nedostal. I návštěvu musel Hubert Babor hlásit veliteli vojenského újezdu a teprve pak pro ně dostal povolení. Ale příliš mu to nevadilo, bral věci tak, jak jsou. A vlastně byl i docela rád, v lese byl klid, protože tam nikdo nesměl.

Změny po roce 1989

Hubert Babor během své lesnické praxe nachodil stovky kilometrů po šumavských lesích a fotografoval. Nejen krásnou přírodu, ale podařilo se mu zdokumentovat i život podél „železné opony“. Vzpomíná, jakou rychlostí byla v roce 1989 zlikvidovaná. Rok předtím se prý celá vyměnila, muselo to stát spoustu peněz a nakonec po ní zbyly jen obrovské role ostnatého drátu. Byl rád, že může jít až k hranici nebo až do Německa. A jako hajného ho těšilo i to, že se naráz mnohonásobně zvětšil prostor pro zvěř. Mohla se pohybovat v lesích, kam se dřív nedostala. Ale ne všechny změny po roce 1989 mu udělaly radost. Byl zvyklý se o les starat, teď se o něj stará sama příroda. Trápí ho, že se nezasahuje proti kůrovci, který les ničí, trápí ho, že je v lese mnoho turistů. Ale opět se snaží brát věci takové, jaké jsou. Nafotil tisíce fotografií šumavské přírody i událostí, kterých byl svědkem. Svoje fotografie vystavuje v synagoze v Hartmanicích. Zajímá ho i šumavská historie a všechno si pečlivě dokumentuje. Téměř celý život prožil na Šumavě, neopustil by ji, ať by se v ní dělo cokoli.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století