Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadrotmistr v. v. Josef Babák (* 1925  †︎ 2015)

Rád jsem jezdil s koňmi

  • narozen 1.8.1925 v obci Moldava na Volyni
  • vyhnutí se nucenému nasazení do Německa
  • 20.3. 1944 – nástup do tvořícího se 1. československého armádního sboru, 1. brigáda
  • výcvik v Rovně a v Černovicích
  • služba u motocyklů ve Smíšeném průzkumný oddílu (SPO)
  • Krosno, Machnówka, Karpatsko-dukelská operace
  • v Barwinku zranění střepinou do hrudi
  • léčen v polní nemocnici
  • později sloužil i jako tankový desant
  • boje na Slovensku
  • po válce se usadil v Deštnici
  • soukromým zemědělcem, poté vstup do Státního statku
  • 1953 – přestěhování do Postoloprt
  • zemřel 27.4. 2015

Byli jsme mladí kluci

Josef Babák se narodil 1.8. 1925 v obci Moldava na Volyni v tehdejším Polsku. Měl sestru a bratra, který však zemřel ještě jako dítě. Rodiče měli hospodářství a otec navíc hrál na křídlovku v moldavské kapele, kde byl kapelníkem. Obec byla celá česká, nedaleko se nacházely ještě další dvě Moldavy – jedna česká a jedna ukrajinská. Josef Babák vychodil sedm tříd v Moldavě, ve Zdolbunově a v Mirohošti.

„Měli jsme pěkné hospodářství a nežilo se nám špatně. I na soužití s Ukrajinci si nemůžu naříkat, my jsme byli kamarádi. Jak jsme byli na tom rozhraní, tak jsme byli takoví. A navíc jsme měli v baráku na rozhraní těch vesnic, nejdřív rodiče a pak děda, obchod se smíšeným zbožím. Tam bylo centrum lidí a hodně se tam scházeli.“

Vyhnutí se nucenému nasazení

Za německé okupace bylo v Dubně otevřeno ukrajinské gymnázium, ovšem škola byla náhle zavřena a studenti byli transportováni na práci do Německa. Josef Babák také docházel do dubenského gymnázia, ovšem náhodou se mu podařilo z nuceného nasazení uniknout: „Já jsem přitom, i když to není štěstí, ale měl jsem štěstí, že jsem omarodil a odvezli mě do nemocnice. Takže školu zavřeli, vyváželi na práci, a já jsem se tomu vyhnul, že jsem byl v nemocnici. Tím jsem zůstal doma a neměl jsem to štěstí [smích], když to tak řeknu, dostat se do Německa.“

Josef Babák už nemohl studovat, a tak mu nezbývalo nic jiného, než zůstat doma a pomáhat rodičům na hospodářství. Za německé okupace se rovněž začali objevovat ukrajinští nacionalisté – banderovci: „Kolikrát když něco [bylo], tak se utíkalo na půdu. A když se blížili, tak si pamatuji, že ve vikýři měl[1] takovou kolejnici, na kterou se zvonilo, aby lidi ve vesnici věděli, že se blíží banderovci. Aby se na to připravili.“

Na Volyni však v té době působili nejenom banderovci, ale i část umírněných melnykovců, dále zde figurovala polská Armija Krajowa nebo sovětští partyzáni kovpakovci a medvěděvovci: „Vzpomínám si na jeden zážitek. Mysleli jsme, že to jsou banderovci. Byli jsme u jednoho kamaráda, [který] měl nějakou pušku ve chlívě pod žlabem, a když jsme slyšeli, že se něco hrne, tak jsme byli chytří a mysleli [jsme si], že vystřelíme. Ale když jsme slyšeli ten velký hluk, (…) ono jich bylo možná na stovky. Údajně to měli být nějací ruští partyzáni, protože měli opravdu zbraně a bylo jich velké množství. Dokonce hnali stáda dobytka za sebou. Nic nám neudělali, akorát vím, že když jsem přišel domů a druhý den jsme měli jet na krmení, tak ve stáji byli jiní koně. Vyměnili nám koně a ty zubožené nám tam nechali.“

V 1. československém armádním sboru s motocyklem

Na počátku roku 1944 přišla Rudá armáda. Josef Babák tak narukoval, podobně jako celá řada dalších volyňských Čechů a podobně jako jeho vlastní otec[2], do československých vojenských jednotek. Maminka se o 18letého syna bála, jelikož v mládí trpěl častými nemocemi. Nakonec však úspěšně prošel lékařskou prohlídkou ve Varkovičích a byl přijat do tvořícího se 1. československého armádního sboru. V Rovně byl zařazen k motocyklistům do smíšeného průzkumného oddílu (SPO), prodělal zde základní výcvik a poté byli vojáci přesunuti na další výcvik do rumunských Černovic.

„Učili nás jezdit na motorkách. (…) Vím, že někteří naši mladíci, kteří měli doma motorku, [říkali]: ,Já jezdím na motorce.‘ My jsme měli sajdkáry, tam vždycky seděl řidič, za ním automatčík a v lodičce byl kulometčík s kulometem, a když ho posadili na sajdku, tak vždycky do něčeho naboural. Ono se zdá, že sajdka stahuje na stranu. (…) Jinak jsme měli za úkol, že budeme pronásledovat nepřítele a zjišťovat situaci. Když na něco narazíme, tak zaujmeme palební postavení, počkáme, až dojdou pěšáci a vystřídají nás.“

Machnówka

Smíšený průzkumný oddíl spadal pod 1. brigádu, a tak se i Josef Babák řadil mezi vojáky, které čekal masakr u Machnówky: „Jednou jsme jeli, přijeli jsme, a najednou vidíme, že někteří naši vojáci utíkají zpátky. Tenkrát tam byl velitelem nadporučík Repčín a tenkrát se objevil plukovník Svoboda a na našeho velitele: ,Repčín, kde máš rotu?‘ Tak říkal: ,Chlapci, na můj povel, kdyby bylo zle, střílet do vlastních.‘ Abychom je zastavili.“

Neúspěšný začátek karpatsko-dukelské operace

Poté přišla karpatsko-dukelská operace. Vojáci byli před odchodem na Duklu shromážděni a velitel Svoboda sliboval, že během několika málo dnů bude celý armádní sbor na Slovensku. To však nevěděl, že byl odhalen úmysl slovenských divizí přidat se na stranu armádního sboru, Němci se dostatečně připravili a přechod hranic tak trval mnohem delší dobu. Josef Babák má z počátku karpatsko-dukelské operace také zážitek.

„Říkali, že půjdeme slovenskému povstání na pomoc, tak tam byla dělostřelecká příprava. Trvala tenkrát asi dvě hodiny. Jako když se vaří brambory. Rachotila. Po skončení přípravy se vyjíždělo do terénu. Vzpomínám, že řekli: ,Teď pojedou tanky,‘ a Rusové řekli: ,Ne, nejdříve pojedou motocykly, protože kdyby tam byly nějaké miny, tak tank je moc drahý.‘ To bylo dost překvapivé. Takže jsme museli před tankem. Já jsem tenkrát nebyl řidič, ale seděl jsem jako kulometčík. A ruský tank, když jsme potom jeli v terénu, nevím, co kulometčík v tanku dělal, nešťastnou náhodou vystřelil a mému řidiči střelil do ruky. Tím jsme vlétli do příkopu. (…) Od té doby jsem dělal řidiče motocyklu. Používali nás, kdy bylo zapotřebí.“

Zranění v Barwinku

Josef Babák byl v průběhu válečných operací zraněn v Barwinku: „Museli jsme zásobovat stravu do přední linie, přišli jsme na naše stanoviště za frontou, kde byla naše rota, a rupl tam dělostřelecký granát. Tak jsem dostal střepinu. Nebylo to nějaké [velké zranění], aby mi to utrhlo kus těla, ale pak jsem najednou cítil špatné dýchání a kašlaní krve. Pak se objevila krev na zádech.“

Josef Babák byl převezen do polní nemocnice. Hospitalizován však byl pouze chvilku, neboť se nejednalo o vážné zranění. Poté byl propuštěn, ale i nadále v nemocnici zůstal a pomáhal připravovat zraněné k lékařskému vyšetření.

„Vzali nás tam, abychom podrželi světlo a podobně, ale neměli jsme zdravotní výcvik, že bychom je měli ošetřovat. Připravit raněného, svléknout, podržet něco. (…) Já jsem byl u toho, když přivezli jednoho poručíka, ženistu, kterému řezali nohu. Byla to podívaná, to si člověk nedovede nikdy představit, jak to dělají, když vám pilkou uřezává kost a dává vám ji potom na tác a řeknou: ,Odnes to támhle do žumpy.‘“

Tankovým desantem

Smíšený průzkumný oddíl byl v průběhu bojů zdecimován, někteří padli a někteří byli zraněni. Zbytek byl posílán do jiných útvarů, Josef Babák poté sloužil i jako tankový desant: „Jak seskočili z tanku a dělali rojnice. (…) Dokonce jsem na jednom tanku vyfocený jako automatčík. Když se přecházela hranice, tak tam potom přijeli filmaři. To bylo jenom takové symbolické – ukázat přechod hranic. Tak jsem tam taky na tanku. Bylo to i v Týdeníku, že jsem se poznal.“

Když jste mladý kluk z Volyně...

„Když jste jenom mladý kluk, k něčemu vás vycvičí, ve válce jste nikde nebyl a přijdete do takového ohně, tak je to překvapení. Někdy je to šok. A nevíte, co odkud můžete čekat. Každý měl strach.“

V Ostravě

Poté se Josef Babák dostal do Ostravy, kde sloužil v armádní autoškole a zároveň hlídal obchody před vandaly: „Tak jsme se pohybovali po městě, a najednou slyšíme střelbu. Kdo nás zase přepadl? A oni říkají: ,Je kapitulace, Němci podepsali kapitulaci.‘“

Zde se také setkal s důstojníky z první republiky, kteří po celou dobu válku nevytáhli svou uniformu. Říkalo se jim tzv. nafťalíňáci, neboť si uniformu ve skříni udržovali pomocí naftalínu. V poválečné euforii si ji však někteří neváhali vzít na sebe a honosit se: „Sem tam se objevil nějaký důstojník armády z první republiky. Pamatuji si, že byl jeden, co byl hned od začátku, nějaký štábní rotmistr, ale postupem času se objevil kapitán, štábní kapitán [a tak dále]. Jenomže pak si chlapci zvykli a stěžovali si, že je nezdravíme. Měli jsme nějakého roťáka, jmenoval se Eisner, byl to náš velitel, tak si je tam pozval a říká: ,Chlapci, co chcete? Ti kluci se váleli v bahně a vy vylezete z díry, když už máte jistotu, že jsme československá armáda. Aby před vámi salutovali? Aby skákali do pozoru?‘“

Ještě se však po lesích nebo v různých zákoutích nacházely zbytky německé armády, které museli českoslovenští vojáci likvidovat. To už však pro zkušené vojáky z frontových bojů nebyl takový problém.

Na Žatecku

Josef Babák byl po slavnostním defilé v Praze umístěn do strážního oddílu v Blatně a v Podbořánkách u Jesenic. Otec se vrátil pro rodinu na rodnou Volyň a s dcerou a s maminkou v roce 1947 reemigroval. Mezitím dostal Josef Babák umístěnku na Olomoucko do Nemilan, kde byli osídleni reemigranti z Moldavy. Přišel však pozdě – obdržel v Nemilanech pouze polorozbořený dům, ostatní hezké domy i s pozemky již byly rozebrány.

Společně s bratrancem Vladimírem Hryzbilem se rozhodl pro návrat na Žatecko, kde se nakonec oba usídlili. Usadil se v Deštnici, našel si zde manželku a začal pracovat jako soukromý zemědělec. Poté přešel do Státních statků, kde pracoval jako traktorista a později jako vedoucí rostlinné výroby. Po práci na pozici vedoucího rostlinné výroby ve Staňkovicích a po kurzu agronomů v Trmicích došlo k reorganizaci Státního statku, a tak se pamětník v roce 1953 odstěhoval do Postoloprt, kde pracoval jako vedoucí oddělení Státních statků. Později se stal hlavním agronomem na zřízeném Státním statku národního podniku Postoloprty, který vznikl po reorganizaci statku Žatec a po rozčlenění na několik samostatných podniků v okrese. V současnosti žije Josef Babák se svou ženou v Postoloprtech.

V roce 2012 natočil a zpracoval Luděk Jirka.

[1] Pan Babák má zřejmě na mysli otce.

[2] Josef Babák starší (1900-1974) byl do 1. československého armádního sboru odveden dne 23. 3. 1944 a sloužil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako sólista na křídlovku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století