Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Axamitová (* 1929  )

Svatba se odložila o deset let, ženicha komunisté uvěznili

  • rozená Hesová
  • narozena roku 1929, pochází ze Zemětic u Merklína
  • po studiu učitelského ústavu v Plzni pracovala jako učitelka na různých základních školách v západních Čechách
  • ve Kdyni se seznámila se spořitelním úředníkem Antonínem Axamitem, začali spolu chodit, když ale plánovali svatbu, byl Axamit zatčen a odsouzen k 15 letům vězení za velezradu, protože zprostředkoval přechod hranice pro tři vysokoškoláky
  • pamětnice na muže deset let počkala, zatímco byl vězněn v lágrech na Jáchymovsku a v lágru Vojna u Příbrami
  • po jeho propuštění na amnestii v květnu 1960 se v srpnu uskutečnila svatba
  • manželé se přestěhovali za prací na Plzeňsko, Antonín pracoval až do důchodu u Pozemních staveb jako dělník, Miluše učila na základní škole v Plzni-Liticích
  • dvě dcery, kterým bylo znemožněno studium
  • silně věřící rodina, nábožensky aktivní

Životní příběh Miluše Axamitové je úzce propojen s příběhem jejího manžela Antonína Axamita.

Miluše Axamitová, rozená Hesová, se narodila roku 1929 a pochází ze Zemětic u Merklína v západních Čechách. Po absolvování povinné školní docházky vystudovala učitelský ústav v Plzni.

Studovala zrovna v období druhé světové války. Protože z Merklína nejezdil do Plzně autobus, dojížděla na jaře a na podzim na kole na vlak do Stoda a v zimě bydlela v Plzni u strýce. Strýc pracoval v Plzni jako ředitel nemocenské pojišťovny a měl v budově pojišťovny na nábřeží svůj byt. „Tam jsme zažili několik náletů. Nejhorší byl nálet na nádraží a Sirkovou ulici. Byl v noci. V té době jsme jezdili do školy jen pro úkoly. Já jsem přijela večer a v noci byl nálet. Bylo to hrozné. V nemocenské pojišťovně museli mít v krytu zřízenou ordinaci, kde byli lékaři. Nosili tam raněné. V noci se všechno ozářilo. Když jsme přišli nahoru (do bytu), okna byla vysypaná, věci spadané. Druhý nálet mne zastihl u hotelu Continental.“ Ve škole se již ke konci války neučilo, studenti si jen jezdili pro úkoly. Takto jela Miluše do Plzně i před Vánoci 1944. Přijela o den dříve, aby šla do školy. Druhý den za ní přijela sestra, že půjdou společně nakupovat dárky. „Sešly jsme se před školou, sestra tam na mne čekala, a šly jsme do města, když začali houkat nálet. Běžely jsme dolů a u Continentalu nás zastavili, že musíme hned do krytu, že už je nebezpečné být venku, už se blíží letadla. Utekly jsme jim, říkaly jsme: ‚My to máme jen přes řeku, běžíme do pojišťovny.‘ (dnešní poliklinika). Sotva jsme přišly do krytu, začalo se to sypat. Nálet byl dost ošklivý. Když se otevřely dveře krytu, šla tam spousta prachu. Na lázně vedle polikliniky bylo shozeno sedm bomb. Gestapo na druhé straně řeky bylo zasažené, před poliklinikou ležely dvě bomby, v zahradě byly taky bomby. (…) Když jsme přišli nahoru, nezůstalo v strýcově čtyřpokojovém bytě jediné okénko celé, všechno bylo vysypané.“ Dívky se po náletu chtěly vrátit domů, ale nádraží v Plzni bylo rozbité a vlak měl jet z Valchy (část Plzně – pozn. kor.), kde ale bylo na polích za bombardovanou Škodovkou mnoho nevybuchlých bomb. Tato místa se musela obcházet, proto měl vlak velké zpoždění. „Jel první vlak z Plzně po náletu. Spoustu lidí, dělníci, studenti, lidé na střechách, na schůdkách plno.“ Dívky vyrazily z Plzně ve 14 nebo 15 hodin odpoledne a do nedalekého Merklína se dostaly až o půlnoci. (Z Merklína totiž večer nejezdil autobus.)

Paní Axamitová vzpomíná, jak bylo její studium ovlivněno válkou. Ve zkušebních komisích seděli Němci, byla povinná výuka němčiny. Na učitelském ústavu ale byli dobří čeští učitelé, takže budoucí učitelky nebyly vychovávány v nacistické ideologii. Studium pamětnice dokončila až po válce, v roce 1947.

V roce 1948 učila prvním rokem, působila ve škole ve Skelné Huti na Klatovsku, jednalo se o dvojtřídku. Ředitelem zde byl mladý komunista. „Když byl únor 1948, chodil za mnou pořád ředitel s přihláškou (do KSČ), ale já jsem řekla, že ne, že nemám zájem. Doma jsme měli hospodářství, takže jsem už z domova věděla, jak se komunisté chovají k zemědělcům, o nucení do JZD. Odolala jsem a odmítla vstup do strany.“

Se svým budoucím manželem se Miluše Hesová seznámila, když od září 1948 pracovala jako učitelka na měšťanské škole ve Kdyni. Ve škole dostala na starost školní spoření dětí, což bylo specifikum kdyňské školy – děti si samy spořily a škola jim peníze ukládala na jejich účty. Miluše odnášela každý měsíc naspořené peníze do Občanské záložny, kde pracoval jako vedoucí úředník Antonín Axamit. Více se seznámili také v Sokole, kde Miluše působila jako cvičitelka a Antonín byl náčelníkem Šumavské župy sokolské. Začali spolu chodit. Když byl Antonín 2. prosince 1949 zatčen, právě plánovali svatbu. Svatba se uskutečnila až po dlouhých deseti letech, po které Miluše na Antonína čekala.

Antonín Axamit se narodil 8. února 1913 ve Kdyni u Domažlic, kde také po studiích obchodní školy pracoval v Občanské záložně. Po válce žil s nemocnou matkou, o kterou se staral. Kromě toho byl aktivní v Sokole, stal se náčelníkem Šumavské župy. Nijak se politicky neangažoval, neúčastnil se žádných akcí proti komunistickému režimu. Pouze jednou pomohl zprostředkovat přechod hranice pro tři vysokoškoláky z Prahy, kteří byli vyloučeni ze studia a chtěli dostudovat v zahraničí. Jeden z nich se na pana Axamita obrátil s žádostí o pomoc, když byl vyřizovat sokolské záležitosti na ústředí Československé obce sokolské. Přechod se zdařil a vysokoškoláci prošli. O jejich dalších osudech paní Axamitová nic neví, neozvali se, ani po roce 1989 pana Axamita nekontaktovali.

Při odhalování převaděčské a informátorské skupiny bratří Brůžů se ale o akci dozvěděla Státní bezpečnost. Byl totiž zatčen také kamarád pana Axamita, Marcel Frey, který na jeho žádost zprostředkoval odchod vysokoškoláků a který byl zapojen do převaděčské sítě bratří Brůžů.1 O tom ale pan Axamit nevěděl, žádné jiné přechody hranice nezařizoval. „Když zatkli jeho kamaráda, podrobili ho těžkým výslechům, bití a týrání, až řekl i manželovo jméno.“ Tak se Antonín Axamit dostal do tzv. protistátní skupiny Josefa Brůži a společníků, s jejichž zpravodajskými a převaděčskými aktivitami neměl nic společného.

Pan Axamit vyprávěl (a také to uvedl do žádosti o rehabilitaci), že pomohl k přechodu hranice třem vysokoškolákům, kterým bylo v Československu znemožněno studium. Chtěl jim pouze pomoci, aby mohli v zahraničí dostudovat. Zmínil se také, že snad otec jednoho ze studentů byl bývalý důstojník armády, což byl důvod, proč bylo synovi znemožněno studium. Státní bezpečnost interpretovala událost zcela odlišně. Podle vyšetřovacího spisu měl Axamit pomoci k útěku poručíkovi československé armády, který byl propuštěn pro nespolehlivost, a jeho druhům. Cílem tohoto poručíka měl být vstup do zahraniční nepřátelské rozvědky a vyzrazení strategických informací o československé armádě nepřátelům. Tento výklad musel samozřejmě Antonínu Axamitovi velmi přitížit, a proto byl jeho čin hodnocen jako velezrada.2 Axamit byl rehabilitován v roce 1974, kdy Nejvyšší soud posoudil tuto interpretaci jako neodůvodněnou a neprokázanou.3

Druhého prosince 1949 byl Antonín Axamit zatčen a 22. dubna 1950 odsouzen za velezradu k 15 letům vězení, konfiskaci veškerého majetku, ztrátě občanských práv a peněžité pokutě. Pan Axamit byl nejprve ve vyšetřovací vazbě v budově Státní bezpečnosti v Plzni, potom byl zadržován ve věznici na Borech a na Pankráci. Po soudu v Klatovech byl vězněn v pracovních táborech. Během deseti let věznění prošel řadou lágrů na Jáchymovsku – Svornost, Bratrství, Prokop, Svatopluk, Nikolaj, Rovnost, Barbora. Poslední čtyři a půl roku byl v táboře Vojna u Příbrami. Na Jáchymovsku přímo těžil uran, pracoval na šachtě. V táboře Vojna pracoval zpočátku také v dolech, později dělal stavební práce, vězni např. stavěli kulturní dům v Příbrami. Propuštěn byl na amnestii roku 1960.

Důležitou vnitřní posilou byla panu Axamitovi jeho víra. Pamětnice ve vzpomínce na manžela píše: „Přežít dlouhá léta komunistického kriminálu mu pomáhala pevná víra v Boha. Na táborech se sešel i s mnoha knězi, kteří pro věřící vězně sloužili tajně mše svaté, předávali svaté hostie, vedli dlouhé debaty atd. (Na táboře Vojna to byl např. P. Josef Heřman Tyl, převor kláštera Teplá, se kterým pan Axamit navázal pevné přátelství, které přetrvalo i po jejich návratu domů.) A toto vše jej ve víře ještě více utvrdilo.“ Pan Axamit také vzpomínal na dobrotu P. Heřmana Tyla, který zachránil před výpraskem od vězňů dr. Löbla, bývalého člena ÚV KSČ a náměstka ministra zahraničního obchodu, který byl uvězněn v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským.4 Přátelství s P. Tylem přetrvalo, často pana Axamita navštěvoval i po propuštění z vězení. Antonín Axamit se přátelil také s doktorem Svobodou, se kterým připravovali plány na organizaci náboženského života po propuštění.

Antonín Axamit zažil v lágrech také několik nehod, kdy byl ve velkém ohrožení života. Jednu tuto situaci popisuje v Kronice rodiny Axamitů, kterou napsal pro své blízké: „Těžní klece mají dvě oddělení – dolní a horní – a také nástupiště. Na horním nástupišti bylo hodně civilních dělníků-horníků, a tak nás poslali na dolní asi dva metry pod nimi. Když jsme tam slezli, přijela dvojitá klec, jejíž horní část byla plně obsazená šesti horníky. Dolní klec byla prázdná, a tak jsme do ní nastupovali čtyři trestanci. Po nastoupení jsme měli zavolat ‚hotovo‘, aby signalista, který dával do strojovny pokyny k odjezdu, mohl dát signál ‚jeď‘. On totiž na stanoviště pod sebou neviděl, neboť mezi námi byla podlaha. Někdo však z horního nástupiště vykřikl ‚hotovo‘, aniž by věděl, že nastupování pod ním je skončeno, signalista dal znamení a klec se začala rozjíždět právě v době, kdy já jako třetí do ní začal nastupovat. Měl jsem v ní již pravou nohu, když se klec začala zdvihat. Chytil jsem se za posuvná dvířka a snažil se dostat dovnitř, ale levá noha visela mimo klec jako celé tělo. Dva vězni uvnitř klece se tak polekali, že je nenapadlo, aby mě zatáhli dovnitř, a tak klec, naštěstí pomalu, stoupala a já se křečovitě držel za dvířka a postranní tyč. Jak jsem tak byl tělem mimo klec, začalo mi na hlavu něco tlačit – byla to podlaha horního nástupiště. Musel jsem se proto posunovat po přivřených dveřích klece dolů a vysunout ven i pravou nohu. Pak jsem sjel po železných dvířkách klece až na její podlahu a zachytil se spodní vodicí lišty, po které se posunovala dvířka. Visel jsem již celý pod klecí a pohupoval se pod ní, neboť ten pohyb jsem dostal při obtížném vysmeknutí nohy z klece proto, abych se mohl spustit až na nejnižší místo – poslední místo záchrany v případě, že klec včas zastaví. Už jsem si prohlížel temný jícen šachty pode mnou, hluboký nějakých 300 metrů, až na 12. patro, kde osvěcovala betonovou podlahu konce šachty elektrická žárovka. Jak mně trám hořejšího nástupiště tlačil na hlavu, spadla mi helma a letěla narážejíc sem a tam na trámy těžní věže, až dopadla na betonovou podlahu 12. patra. Já jsem zapomněl křičet ‚stůj!‘ Dva bledí kamarádi uvnitř klece též a jen ten čtvrtý, co měl nastupovat ještě za mnou, zavolal: ‚Zastav! Zastav!‘ Signalista na horním nástupišti okamžitě zareagoval a dal do strojovny signál ‚stůj!‘. Klec se okamžitě zastavila. To už byl nejvyšší čas, neboť spodek druhé klece, za který jsem se držel, dojížděl k podlaze horního nástupiště. Těmi několika centimetry mezi nástupištěm a klecí by mi ruce neprošly, natož celé tělo, a já bych se byl zřítil po rozdrcení křečovitě zavřených pěstí do zející propasti. Klec se tedy zastavila a já visel pod ní. Jak jsem dříve vysunul pravou nohu, abych se mohl spustit na dno, dostal jsem pohup pod klecí. Kamarád na nástupišti volal: ‚Pusť se, já tě chytím.‘ A tak já při zákmihu se pustil, on mě chytil v pase a strhl od okraje šachty.“ Pan Axamit byl zachráněn.

Rodina ani jeho snoubenka neměly dlouho od Antonína žádné zprávy. (Informace o místech jeho pobytu ale zjistil švagr JUDr. Syka.) Až asi po roce přišel první dopis a po roce a půl jim byla dovolena první návštěva. Návštěva se konala v návštěvní místnosti na Jáchymovsku a trvala jen pět až osm minut. Později byly návštěvy delší – asi 20 minut. Dopisy mohli vězni odesílat podle toho, jak plnili normy práce. Na Jáchymovsku byly dopisy povoleny jen málokdy, na táboře Vojna byly povolovány častěji. Dopisy byly na linkovaném papíru zhruba velikosti pohlednice, byly často začerněné cenzory. Po roce 1957 již byl režim volnější, vězni mohli psát i dvě stránky dopisu.

Návštěvy probíhaly v místnosti, kde bylo uprostřed pletivo, přes které mohl vězeň s návštěvníkem mluvit. Každý vězeň byl přitom hlídán jedním nebo dvěma dozorci. „Jednou jsme měli návštěvu zrovna na Antonínův svátek v červnu. Protože předat se nic nesmělo, říkala jsem si, že bych mu mohla dát alespoň kytičku. Měl rád luční kvítí, tak jsem natrhala na jeho zahradě a v okolí nějaké květinky a nesla jsem mu je. Ale nedovolili mi dát mu ani květiny. Musela jsem je odnést zpátky. Protože to už bylo na lágru Vojna, odnesla jsem květiny na Svatou Horu.“

Když byl Antonín Axamit zatčen, byla na jiné působiště přeložena i Miluše. Nebylo možné, aby snoubenka zatčeného dál učila ve Kdyni, kde lidé psali petice za jeho přísné potrestání. Učila v různých malotřídkách v okolí a nakonec zakotvila na základní škole v Domažlicích. Ve škole věděli, že její snoubenec je zavřený, nedostávala odměny, neměla šanci na postup, ale úspěch byl, že ji vůbec nechali učit. „Musela jsem se snažit, abych alespoň po odborné stránce uspěla. Což bylo vedoucími dobře kvitováno.“

Problém byl jen v tom, že ji jedna komunistka ze základní organizace KSČ na škole stále nutila ke vstupu do strany. „Skoromanžel byl ve vězení, uvězněný komunisty, doma rodiče nevstoupili do JZD, já jsem byla z komunistů úplně mimo a nevěděla jsem už, co jí říct, protože za mnou pořád a pořád chodila. Tak jsem jí jednou řekla: ‚Podívej, Julčo, nechoď už za mnou. Já dělám v okresním pedagogickém středisku, cvičím v Sokole, nacvičuji ve škole spartakiády, cvičím starší žákyně, já toho mám dost. Musím se připravovat na hodiny, protože nemám aprobaci. Nechoď už za mnou. Víš, já nemám takové nějaké spolky ráda, já ráda dělám – cvičení mám ráda a pedagogická činnost je má odbornost, ale jinak nemám spolky ráda.‘ Když jsem to řekla, měla jsem od ní pokoj. Ale rozmazala jsem si to i u inspektora. Protože ona přišla na schůzi a mluvila o mně, jak mi řekla kolegyně, která byla také komunistka, ale taková papírová. Kolegyně mi řekla: ‚Co sis to dovolila říct? Říkala Julča na schůzi, že jsi stranu přirovnala ke spolku. Že strana je spolek, jako by to byl nějaký spolek holubářů nebo drůbežářský. Jak sis mohla dovolit říct, že nechceš do spolku komunistického?‘“

I přesto mohla dále učit, protože školní inspektor udržel profesionální postoj a nehledal záminky, aby ji ze školy vyhodil. A Miluše Hesová si ohlídala, aby měla vždy vše v pořádku a děti ovládaly látku, takže jí inspekce neměla odborně co vytknout.

Po propuštění Antonína Axamita z vězení jeho potíže s komunistickou mocí neskončily. Jeho dům byl zkonfiskován a jeho nemocná matka během dlouhé doby, kdy byl vězněn, zemřela. Ztratil domov, neměl se kam vrátit. Nejprve žil u své sestry v Blovicích. Jako propuštěný politický vězeň byl přidělen na práci do dolů. Teprve když lékaři potvrdili, že má vážné zdravotní problémy, především se srdcem, což byl důsledek práce v uranových dolech, a že by práci v dolech nezvládl, byl přiřazen k Pozemním stavbám, kde pracoval až do důchodu. Vykládal vagony na plzeňském nádraží, pracoval jako kopáč při stavbách silnic a jako dělník u Pozemních staveb.

Pan Axamit byl propuštěn z vězení v květnu, a v srpnu se konala svatba. Protože pan Axamit dostal práci v Plzni u Pozemních staveb, museli se manželé přestěhovat na Plzeňsko. Nejdříve žili v Čelákovech ve škole, kde Miluše Axamitová dostala místo učitelky, manžel dojížděl. Potom se přestěhovali do Plzně a pamětnice učila na základní škole v Liticích, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1984, učila zde na prvním stupni. Protože byl ve škole dobrý ředitel a protože měla vždy vše v pořádku, mohla zůstat ve školství a učila až do důchodu, přestože byla manželkou politického vězně a nijak se netajila svým náboženským přesvědčením. „Dvakrát na mne školní inspektorka čekala v neděli před kostelem. Podívala se, neřekla nic, a hned v pondělí jsem měla inspekci, jen já jediná. Prohlédla úplně všechno, i sešity, které byly na parapetu připravené k opravě – domácí úkoly, diktáty. Vše prohlédla a potom pohovor u soudruha ředitele. K nikomu dalšímu nešla, přijela ten den jenom ke mně. Ale pan ředitel se mne zastal, tak to bylo dobré.“

Benevolence komunistů se ale netýkala manžela. Nadále byl bývalý politický vězeň pod kontrolou Státní bezpečnosti. Asi v roce 1961 se političtí vězni setkali na křtinách syna jednoho z nich. „Potíže měl i tehdy, když už byl doma. Jednou byl u kamaráda v Písku, který se oženil a narodil se mu syn. Kamarád ho pozval na křtiny, sešlo se tam několik politických vězňů. Ale někdo to zjistil a upozornil na ně. Muž pak byl volán na StB a začala častá předvolání a domovní prohlídky. Když jsem přišla z práce, bylo všechno přeházeno, manžel doma nebyl, celý den si ho nechali na StB. A toho pána, kterému se narodilo děcko, znovu zavřeli.“ Při domovní prohlídce byla panu Axamitovi zabavena náboženská literatura, ale zatčen již nebyl. Výslechy se opakovaly i později. Aby byl dohled dokonalý, psali na pana Axamita posudky také lidé z tzv. uličního výboru. Uliční výbor měl provádět kontrolu a podávat hlášení na StB a národní výbor o chování a činnosti bývalého politického vězně.

Perzekuce ze strany komunistické moci se nevyhnula ani rodinám politických vězňů. Axamitovi měli dvě dcery, kterým bylo znemožněno studium. Starší dcera Marie chtěla studovat gymnázium. Přestože měla vždy samé jedničky, nepřijali ji, i když spolužáka s trojkami na školu vzali. Další rok se pokoušela dostat na zdravotnickou střední školu. Již předem se rodiče dozvěděli, že nebude přijata z náboženských důvodů. Rodina je totiž silně věřící a patří k praktikujícím katolíkům, což byl pro komunistickou moc další důvod k perzekuci. Po usilovné snaze rodičů a jejich známých byla dcera nakonec na zdravotní střední školu přijata. Protože měla výborné výsledky, chtěla se po maturitě pokusit jít na vysokou nebo vyšší odbornou školu. To jí však bylo znemožněno, protože se ve škole přiznala ke své víře, že věří v Boha a chodí na náboženství. Nakonec šla pracovat do nemocnice jako zdravotní sestra. Mladší dcera vystudovala také střední zdravotní školu.

Sametovou revoluci v roce 1989 rodina velmi uvítala. „Byli jsme moc rádi, že už komunismus skončil. Manžel byl tehdy ve svém živlu, chodil mezi mladé, až jsme se zlobili, protože měl zdravotní potíže z koncentráku a srdce ho už dost zlobilo. Ale chodil na náměstí, zval si k nám lidi, mluvil s nimi u kostela. Kde mohl, s mladými debatoval a vyprávěl jim, jak byli s kamarády ve vězení, jak je dobře, že je svoboda. Jel také na letenskou pláň, kam byly vypravené autobusy. Nějak se špatně oblékl, prochladl tam a byl potom dlouho nemocný. Ale vrátil se šťastný, jak bylo v Praze krásně.“ Manžel byl po roce 1989 členem Konfederace politických vězňů v Plzni. Kvůli nemoci se ale později nemohl schůzí účastnit, proto tam za něj chodila paní Axamitová, která s Konfederací spolupracuje dosud. Antonín Axamit zemřel 15. února 2000.

1 Viz Archiv bezpečnostních složek, fond V/Plzeň, sign. V-1860 Plzeň, Josef Brůža a spol.; TIKAL, O. – Třetí odboj na Domažlicku. Domažlice: Okresní úřad v Domažlicích, KPV ČR, 2002. s. 370–385.

2 Archiv bezpečnostních složek, fond V/Plzeň, sign. V-1860 Plzeň, Josef Brůža a spol., Závěrečná zpráva, 29. prosince 1949, s. 52–53.

3 Rodinný archiv Axamitovi, Nejvyšší soud ČSSR Usnesení, 26. června 1974

4 BÁRTÍK, F. – Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů. Praha: Vyšehrad, 2008. s. 121.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století