Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Aust (* 1922  )

Čechem v německém Šumperku

  • narozen v roce 1922 v Hrabenově
  • česká komunita za války v Šumperku (německy Mährisch Schönberg)
  • v roce 1942 odsouzen na devět měsíců za protiněmecké výroky
  • v roce 1943 odsouzen na tři měsíce za pomluvu občanky německé národnosti
  • bratrušovská tragédie
  • v revolučních gardách ve Vernířovicích (něm. Wermsdorf)
  • národní správa lahůdkářství Veselý
  • měnová reforma v roce 1953
  • předseda okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Šumperku
  • v současnosti žije v Šumperku

Jan Aust

Čechem v německém Šumperku

Jan Aust se narodil v roce 1922 v Hrabenově. Většinu života ale prožil v blízkém Šumperku (německy Mährisch Schönberg), kam se rodiče v jeho dvou letech přestěhovali. Stali se součástí české komunity, která v roce 1930 čítala 3434 Čechů z 15 718 obyvatel města. Po mnichovské dohodě byl Šumperk obsazen německými vojsky a naprostá většina jeho českých obyvatel odešla do vnitrozemí. Češi, kteří zůstali, byli pod přísnou kontrolou nové německé správy. Jan Aust v té době studoval české reálné gymnázium v Šumperku. Když nacisté školu zavřeli, šel se učit na mechanika. Jeden z německých učňů ho udal za protiněmecké výroky, a tak byl v roce 1942 odsouzen na devět měsíců vězení. Několik měsíců po propuštění byl znovu odsouzen, tentokrát na tři měsíce, prý jen proto, že jedné Němce řekl, že je „německá husa“.

 

Většina Čechů odešla

Oba rodiče Jana Austa byli české národnosti. Otec František pocházel z Radíkova u Olomouce a matka z Hrabenova. Otec byl podruhé ženatý. První žena a syn z prvního manželství zemřeli na tuberkulózu. Když se v roce 1922 narodil Jan, jeho otci bylo již 49 let. Rodiče měli v Hrabenově jen malý domek s jedním hektarem půdy a živili se pěstováním a prodejem zeleniny na tržnici v Šumperku. V roce 1924 otec koupil dům v Šumperku na tehdejší ulici Kašpara Sattlera, dnes Krapkově, kde se nacházela česká čtvrť. Opět na zahradě pěstovali zeleninu a dál se živili jejím prodejem.

Jan Aust chodil v Šumperku do české obecné školy a potom do českého reálného gymnázia, které bylo na Masarykově náměstí slavnostně otevřeno až v roce 1931. V Šumperku se před druhou světovou válkou hlásila většina obyvatel k německé národnosti, ale žila v něm i významná menšina Čechů. I když se vyskytovaly problémy, žily tyto dvě národnosti vedle sebe v relativním klidu. Německé obyvatelstvo se začalo nacionálně radikalizovat po nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu a vzniku Henleinovy SdP, která v roce 1935 získala ve městě 64 % hlasů. Jan Aust vzpomíná na konflikt s jedním ze šumperských Němců. „Ze začátku to ještě šlo, ale potom jak to Henlein rozvířil, tak už spolupráce s Němcema nebyla možná. (...) Nevzpomínám si na větší problémy, ale konflikty se stávaly. Jednou jsme šli po Havlíčkově ulici a tam byl nějakej Ganz, zahradník, a že jsme mluvili česky, tak z vrchu na nás vylil kýbl se chcánkama. (...)Z devadesáti procent šli místní Němci za Hitlerem a za Henleinem. Těch antifašistů bylo poskrovnu.“

 

Po mnichovské dohodě bylo bez boje zabráno nacistickým Německem skoro celé pohraničí a s ním i šumperský okres, ve kterém se nacházelo několik českých obcí. Těsně před příchodem wehrmachtu většina Čechů Šumperk opustila a přestěhovala se do neobsazeného vnitrozemí. „Většinou to byli státní zaměstnanci a ti odešli všichni. My jsme bydleli v české čtvrti a tam zůstalo jen pár rodin. Asi devadesát procent Čechů odešlo.“ Austovi, kteří ve městě zůstali, to neměli vůbec jednoduché. Moc v Šumperku převzala nacistická správa a město se vedle Opavy stalo centrem východní části tzv. sudetské župy. České reálné gymnázium bylo zlikvidováno a převzala ho vyšší dívčí a obchodní německá škola. Jan Aust tak v pátém ročníku musel školu opustit a v lednu 1939 nastoupil do učení na jemného mechanika u firmy Christ.

 

Dvakrát ve vězení

Na majitele firmy Ernsta Christa nemá Jan Aust negativní vzpomínky. „Byl to dobrej Němec a dobrej šéf.“ Ernst Christ tak jako většina Němců musel narukovat do wehrmachtu a zemřel v Dánsku, kde ho ranila mrtvice. Jan Aust byl v učení jediným Čechem a jednou ve společenské místnosti před ostatními učni otevřeně řekl, co si myslí o nacistickém Německu. Později měl Jan Aust roztržku s jedním z učňů, Františkem Harmetem, a ten ho prý udal na gestapu. Dne 8. prosince 1941 byl Jan Aust zatčen a v dubnu 1942 odsouzen na devět měsíců. Takto zní část rozsudku: „Obžalovaný je české národnosti, národnostního ražení. Stýká se jen s českou společností a je protiněmecky založen. Platí jako politicky nespolehlivý. Trestán dosud nebyl. Po vypuknutí války s Ruskem řekl, že ji Němci prohrají, a dále řekl, že všichni, co jsou odpovědní za vraždy nevinných Čechů, budou po válce hnáni k odpovědnosti. Dále nad vůdcovým obrazem řekl, ať ho sundají, že nechápe, proč tam ještě visí.“

Po zatčení prošel Jan Aust výslechy na šumperském gestapu a potom byl poslán do věznice gestapa v šumperské robotárně (Arbeithaus). „Když mě tam převezli, tak mě strčili do věznice, kde byly zatlučený okna a úplná tma. Protože jsem nic neviděl, tak jsem akorát nahmatal pryčnu, na který jsem měl spát, a na tu jsem si sedl. První den byla k obědu mrkev bez masa a to jsem ani nejedl, protože jsem měl velký strach a neměl jsem na to chuť.“ Znovu tam prošel výslechy. Nebyl při nich nijak fyzicky týrán, ale vzpomíná, že jiní vězni se z nich vraceli v otřesném stavu. „Když někteří vězni přišli z výslechu, tak byli celí od krve.“ Jan Aust byl v cele s několika dalšími Čechy a také jedním Židem. „Nebyly tam záchody. Chodili jsme na kbelík. Jeden Žid to musel čistit a jednou, když to přinesl zpět, tak to bylo špatně vyčištěný a ten dozorce mu to koště omlátil o tvář, že je to špatně vyčištěný. S těma Židama tam zacházeli nejhůř.“

 

Z robotárny byl převezen do věznice spadající pod soud v Šumperku. V rámci trestu byl s dalšími vězni poslán na práci do Rapotína na statek továrníka Oberleithnera, který se prý nacházel v místech dnešní budovy výzkumného ústavu pro chov skotu. Bylo tam asi devět vězňů, z nichž dva byli Němci a ostatní Češi, které hlídal dozorce Daschke. Podmínky tam byly lepší než ve věznici. „Bylo tam celkem málo jídla. Sestra mně ho tam jednou za čtrnáct dní přinesla a ten Daschke říkal: ,Vemte si kolečka a jeďte tam do rohu.‘ Tam byla sestra s jídlem.“

Po propuštění Jan Aust nastoupil opět do zaměstnání, ale v roce 1943 byl opět zatčen. Takto na to vzpomíná. „Tenkrát jsem jel s Věrou Bankovou do Studýnek a potkali jsme nějakou Helmichovou a ona mě udala, že jsem jí řekl ,německá huso‘. Už si nepamatuji, jestli jsem to řekl, ale dostal jsem za to tři měsíce. (...) Při soudu mně řekli, že je to naposledy, že když ještě něco provedu, tak pojedu do koncentráku, protože nemají čas na takové soudy. (...) Když jsem se hlásil ve vězení v době nástupu, tak dozorce, co mně přišel otevřít, německy říkal: ,Ježšmarja, co tady zase děláte.‘“ V rámci trestu pak pracoval na stavbách v Šumperku a po třech měsících byl propuštěn.

 

Na kopání zákopů a v revolučních gardách

Když už se k Moravě blížila osvobozující sovětská vojska, byl v roce 1944 Jan Aust společně s dalšími asi třiceti Čechy poslán na kopání zákopů k městu Opole, kde už bylo slyšet dunění blízké fronty. „Odvezli nás do Pískovic. Ale tenkrát se to jmenovalo Sandovice. Dnes je to v Polsku u Opole. Dělali jsme tam protitankové příkopy, ale protože já jsem uměl německy, tak na druhý den za mnou přišel vedoucí skupiny a řekl: ,Já vás potřebuji.‘ Dal mě k hajné, ta měla pole a krávu a její muž byl ve válce. Možná, že s ní náš vedoucí držel. A ten mě k ní přifařil, abych jí tam posluhoval. Měl jsem se tam celkem dobře. A na ty opevňovací práce jsem ani nechodil.“

Po návratu pamětník ještě pracoval ve firmě továrníka Siegela. Ani s blížícím se závěrem války neskončila německá správa v Šumperku se svou nenávistnou politikou a 31. března 1945 bylo v nedaleké bratrušovské střelnici popraveno šestnáct mladých vlastenců. Většina z nich pocházela z českých obcí Pískov, Troubelice a Králová. Mezi nimi byl i dvacetiletý Miloslav Vítek z Pískova, který za války bydlel v Šumperku ve stejné ulici jako pamětník a Jan Aust byl málem zatčen místo něho. „Vítek bydlel u Tiché v naší ulici, a když ho přišli zatknout, tak řekla, že šel do kina. Byl jsem zrovna v kině, a když jsem vycházel ven, tak u vchodu stáli gestapáci a hned mě sbalili, protože úřadovna gestapa byla hned naproti kina Oko. Chtěl jsem jim ukázat občanku, ale oni nechtěli. Zavřeli mě za taková vrata a až teprve za nimi se podívali na můj občanský průkaz. Když zjistili, že nejsem Vítek, tak mě propustili.“

Šumperk byl sovětskou armádou osvobozen 8. května 1945 a závěrečné boje ve městě způsobily jen malé škody. „Pamatuji si, jak byl vyhozen malínský most. Byla to ohlušující rána. Táta říkal: ,Všichni do sklepa!‘ Před okýnko narovnal pytle s pískem a tam jsme přečkali frontu.“ Sovětští vojáci se pak ve městě nějakou dobu zdrželi. Takto na ně Jan Aust vzpomíná: „Jak byli opilí, tak s nima nebylo k vydržení, ale když byli střízliví, tak se s nima dalo vyjít.“ Během pobytu ve městě prý znásilnili několik německých žen. „Na rohu Lidické a Jeremenkovy znásilnili nějakou Němku a potom ji zabalili do tepichu a až podle smradu se na to potom přišlo. Potkal jsem jednu starou paní, která posluhovala u šéfa, kde jsem se učil, a ta mi říkala, že ji znásilnilo asi pětadvacet Rusů. Já se tomu ale dnes moc nedivím. Naši lidi by to tenkrát dělali taky.“

Hned po válce si Jan Aust hledal práci a byl přidělen k revolučním gardám a poslán do Vernířovic (něm. Wermsdorf), kde žilo jen německé obyvatelstvo. Desetičlenná revoluční garda tam měla za úkol starat se o pořádek, zajišťovat konfiskovaný majetek a chránit ho před poškozením. Jan Aust vzpomíná, že tam také pomáhali sovětským vojákům v zabavování ukrytých zbraní. Na dvou místech v blízkém lese je prý ukrývali místní členové werwolfu, což byla organizace, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. „Ten Němec musel ty bedny vykopat. Převážně tam byly miny, ale byly tam také potraviny a střelné zbraně. Když to vykopal, tak to Rusové sváželi na saních. Už byl květen, ale tam se to dalo svážet jen na saních.“

Jan Aust byl ale v revolučních gardách jen velmi krátce a poté, co ho málem zastřelil kolega z gardy, odešel. „Sloužil jsem tam asi deset nebo čtrnáct dní. Byl tam nějaký Zlámal a ten manipuloval s puškou a půl metru ode mě vyšla rána, a kdyby mě byla zasáhla, tak jsem byl mrtvý. To byli všechno lidi, co nebyli na vojně a neuměli se zbraněma zacházet.“

 

Po válce

Do Šumperka se pomalu vraceli Češi, kteří museli odtud v roce 1938 odejít a s nimi přicházeli také noví osadníci, a počet obyvatel města se tak nesnížil ani po odchodu odsunutých Němců. Jan Aust dostal národní správu v lahůdkářství Veselý. Po půl roce ho ale převzalo Severomoravské spotřební družstvo, a protože s tím nesouhlasil, z lahůdkářství odešel.

Rodina měla pronajatý malý obchod s ovocem a zeleninou, ale po převzetí moci komunistickým režimem ho museli opustit. „Potom přišel osmačtyřicátý rok a oni nám potom nedali žádné příděly a pořád chodili otravovat, abychom vstoupili do severomoravského družstva.“ Otec nakonec přišel i o své peníze, které během života těžce naspořil. Během jednoho dne mu je sebral stát při měnové reformě v roce 1953. „Tátu ožebračili. Protože byl soukromníkem, tak neměl žádnou penzi a našetřil si asi sto tisíc korun. Za první republiky to byly velký peníze. (...) Ve třiapadesátým roce mu to všechno padlo, a tak jsme ho museli živit. Bylo to jen pár měsíců, protože on ve třiapadesátým po té reformě zemřel.“

V roce 1951 se Jan Aust oženil s Emílií Šaškovou. Po její smrti se oženil s Blaženou Moreinkovou, se kterou v Šumperku žije dodnes. Jan Aust je dnes jedním z posledních předmnichovských šumperských Čechů.

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století