Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Arton (* 1922  )

Ve vzduchu bylo tolik našich letadel, že jsme nekoukali po ponorkách, ale na to, abychom jeden do druhého nevrazili

  • narozen 1. ledna 1922 ve Varšavě do německy mluvící židovské rodiny
  • 1925 se s rodiči stěhuje do Československa
  • 1933 nastoupil do českého gymnázia
  • otec chtěl utéct před nacismem do Bolívie
  • 28.4.1939 ilegální přechod do Polska s rodinou
  • Katovice, Varšava, Vilnius
  • prosinec 1940 odjezd Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku
  • únor 1941 lodí do Japonska, zde navštěvoval Canadian Academy College
  • v Šanghaji vstupuje do armády, lodí kolem Afriky do Velké Británie
  • navigátorem Liberátoru u 311. bombardovací peruti
  • hon na ponorky v Biskajském zálivu
  • po válce zůstal u letectva
  • zaměstnanec výchovného oddělení B. Reicina
  • od r. 1949 žil ve Velké Británii
  • 1954 vyhoštěn do Izraele na základě zjištění kontaktů s československými tajnými službami
  • 2006 vyznamenán pamětní medailí českým velvyslancem v Izraeli

Petr Arton, Salomon Apfelbaum, Anton Sláma

Narodil 1. ledna 1922 ve Varšavě do německy mluvící židovské rodiny. Roku 1925 se s rodiči odstěhoval do Teplic, kde chodil do obecné školy. Otec Petra Artona podnikal s textilem. Vlastnil továrnu na ponožky, kterou později předělal na továrnu na zpracování starého textilu. Po nástupu Hitlera k moci poslali rodiče Petra Artona jako jediného ze tří dětí na české gymnázium. „U nás doma, stejně jako ve většině židovských rodin, se mluvilo německy. Když jsem měl v roce 1933 nastoupit do gymnázia, byl již v Německu u moci Hitler. Mnoho židovských rodin z tohoto důvodu přecházelo na češtinu, a tudíž i mne začali rodiče posílat na české gymnázium do Duchcova.“ Každý den tak Arton dojížděl deset kilometrů.

„O antisemitismu, hlavně německém, jsme před válkou slyšeli, ale sám jsem se s ním setkal pouze jednou. Ve škole měl jeden spolužák nějaké poznámky na mé židovství. Ostatní spolužáci jej za to ztloukli a profesor mu pohrozil vyloučením ze školy. Jinak jsem se nikdy necítil nijak utiskován pro svůj původ.“

V Rusku jako na Neptunu

„Jakmile se rodiče dozvěděli o plánovaném záboru pohraničí, rozhodli se odstěhovat do Prahy. Otec si byl vědom, že zábor znamená začátek války, proto hned od září, kdy jsme se dostali do Prahy, začal usilovat o naše vycestování do bezpečí. Ve chvíli, kdy Němci dorazili do Prahy, měl již všechny potřebné papíry pro naše vycestování do Bolívie. To se nám však již nepodařilo. Po několika měsících v okupované Praze si pro otce přišlo gestapo. Podařilo se mu sice utéci, ale celá rodina se musela začít skrývat. 28.dubna 1939 jsme ilegálně přešli do Polska. Odtud chtěl otec s námi všemi odjet do Británie. Britové však kvůli obavám z přílivu židovských uprchlíků uzavřeli hranice. Výjimku měli ti, kdo již v Británii byli. To byl případ mého otce. Mohl se vystěhovat, ovšem pouze s mojí mladší sestrou, kterou měl zapsanou v pase. Do Británie se dostali 15. srpna. Záhy nám ostatním poslali víza. Obstarali jsme si tedy místo na lodi, která měla odplout 27. srpna. Avšak 25. srpna byla zastavena veškerá lodní doprava. Žádali jsme tedy otce, aby nám poslal letenky. Matka s bratrem odjeli do Varšavy a já zůstal sám v Katovicích na naší adrese v Polsku, kterou otec znal, a čekal na letenky. Letenek jsem se však nedočkal. Začala válka. Vyrazil jsem tedy za bratrem a matkou do Varšavy. Trvalo mi šest dní, než jsem se tam dostal pěšky a vlakem. V době, kdy jsem se setkal s rodinou, již byla Varšava obklíčena Němci a bylo velice těžké se dostat na východní břeh Visly. Neměli jsme sice rádio ani noviny, ale věděli jsme, že Rusové jsou nedaleko na druhém břehu řeky Bug. Rozhodli jsme se k nim dostat pěšky. Po čtyřech dnech jsme dorazili ke 40 km širokému pásu podél Bugu, do kterého se nesmělo vstoupit. Měli jsme však veliké štěstí. Nějaký německý důstojník, o kterém jsem přesvědčen, že musel vědět, že jsme Židé, nás odvezl až k Bugu. 11.října jsme se pomocí rybářů dostali k Rusům. Okamžitě nás zajala vojenská hlídka o odvedla na velitelství. Velící důstojník na nás nejdřív křičel. Jakmile však zjistil, že máme české pasy, úplně změknul. Oni nenáviděli Poláky. Dostali jsme nejprve místnost na zahřátí a později nás odvezli na vlak do Bialystoku.“

„Chtěli jsme se spojit s otcem, ale v Rusku to bylo jak na Neptunu. Nebylo možné žádné spojení se světem. Z rozhlasu ani novin jsme se nic nedověděli, tudíž jsme byli odkázáni na  informace od ostatních lidí. Když jsme zaslechli, že má Vilnius připadnout Litvě, rozhodli jsme se tam vypravit. Ve Vilniusu jsme se spolu s dalšími 105 Čechoslováky, Židy i nežidy, ubytovali v domě placeném židovskou organizací JOINT a zůstali zde až do prosince roku 1940.“

Do Británie díky tranzitnímu japonskému vízu

Během druhé světové války pomohl mnohým východoevropským Židům japonský konzul ve Vilniusu, Sugeara. Bez svolení japonského ministerstva zahraničí jim vydal šest tisíc tranzitních víz a zachránil tak mnohé před nacistickými koncentračními tábory a sovětskými gulagy.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o tranzitní víza, potřebovali jsme pro jejich platnost i víza cílové země. Někdo z naší české skupiny vyrobil z brambor razítka opravňující nás ke vstupu na území Holandských východních Antil. Do Japonska jsme cestovali vlakem. Nejprve do Moskvy, kde jsme setrvali asi dva dny, a pak dále Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Odjezd nebyl nikterak hromadně organizován. Každý si vše vyřizoval na vlastní pěst, nicméně ve vlaku s námi jelo množství dalších Židů. Začátkem února 1941 jsme se dostali do Japonska lodí z Vladivostoku. Ovšem v Japonsku jsme nemohli zůstat na dlouho. Výhodou bylo, že nám tam již mohl otec poslat peníze. Maminka pronajala byt, a tak jsme nemuseli bydlet s uprchlíky. S bratrem jsem chodil na Canadian Academy College. Jeden ze spolužáků byl syn britského konzula, který nám poradil odjet do Šanghaje. V Šanghaji sídlila na britském vyslanectví česká vojenská delegace, kde jsem s bratrem mohl vstoupit do armády. Pro vstup do Šanghaje bylo potřeba pozvání. Kvůli němu jsme vstoupili ke kvakerům, jejichž prostřednictvím jsme se do Šanghaje dostali. Nalili nám trochu vody na hlavu a byli z nás ,křesťani‘. U kvakerů jsme nějaký čas žili i v Šanghaji. Chovali se k nám nesmírně přátelsky. V srpnu 1941 jsme se s bratrem přihlásili do československé armády. Záhy nás společně s dalšími 11 Čechy odeslali do Británie. Cesta trvala asi půl roku. V Singapuru jsme čekali měsíc, u jižní Afriky jsme kotvili dva měsíce. Sedm starších Čechů, kteří již prodělali vojenský výcvik v československé armádě, nás v jižní Africe opustilo a zamířilo na Blízký východ.“

První dva měsíce ve Velké Británii museli bratři Artonovi, stejně jako všichni nově příchozí, strávit v internačním táboře v Brixtonu. Britové zde zkoumali každého jednotlivce, jestli nespolupracuje s Němci. Po propuštění z tábora se bratři Artonovi setkali se svým otcem a sestrou, které několik let neviděli.

„V Británii jsme dostali 14 dní na zotavení a pak nás poslali k československé jednotce. Nechtěli nás zařadit k pozemním jednotkám, jelikož jsme mluvili německy. Měli obavy, že bychom nebyli schopni akce proti někomu, kdo by nám vysvětloval, že má ženu a děti. Odešli jsme tedy k letectvu. Bratr byl zařazen pro jeho astigmatismus k pozemnímu personálu. Já jsem se chtěl stát pilotem, ale každého, kdo uměl trochu víc matematiku, potřebovali na místo navigátora. Navigační kurz jsem začal v St. Athens u Cardiffu, dále jsem pokračoval v Eastburne, Harrogate, Isle of Man. Po dosažení hodnosti četaře jsem byl odeslán na výcvik na Liberátorech, který se konal na Bahamských ostrovech. Celkem nás bylo na kurzu osm navigátorů (Holanďani, Angličani, Belgičani, jeden Islanďan). Všichni ukončili kurz v důstojnické hodnosti. Jen já a můj kolega jsme dostali seržanty. Tehdy jsme uvažovali, že je to možná proto, že jsme Židi. Kluci, co s námi absolvovali kurz, skončili válku s hodností Squadron Leader a my v hodnosti Flying Officer, což je velký rozdíl.“

„13. dubna 1944 jsem podnikl svůj první operační let nad Biskajský záliv, kde jsme měli pátrat po ponorkách snažících se dostat do Atlantiku. Nasazení Liberátorů znamenalo pro německé ponorky velký problém. Začaly plout po dvojicích, aby v případě napadení jedné ponorky mohla druhá ostřelovat útočící letadlo.“ Biskajský záliv se stal pro Artona hlavním polem působnosti

„Naše letadlo bylo jedno z prvních, které odstartovaly během invaze do Francie. Vlastně náš úkol začal ještě před samotnou invazí. Vzlétli jsme kolem jedné hodiny v noci. Invaze začala až v šest. Naším úkolem bylo bránit z jihu kanál La Manche proti ponorkám. První den panoval strašný chaos. Ve vzduchu bylo tolik našich letadel, že jsme se nekoukali po ponorkách, ale na to, abychom jeden do druhého nenarazili.

Náš pilot měl lepší nervy, tak Junkers šel

Jako navigátor bombardéru Liberátor podnikl Petr Arton 49 operačních letů, které představují téměř 600 letových hodin. 

„Naším hlavním úkolem bylo pronásledovat nepřátelské ponorky. Byli jsme rovněž nasazováni proti lodím (jednou z nich byla například Tirpitz), které se pokoušely opustit Norské moře. Po invazi do Francie začali Němci operovat z Norska. Naše operace se tedy soustředily na oblast Norska a Baltského moře. V té době přišel někdo z velení letectva s nápadem používat proti nim silné světlomety. Při spatření nepřátelské ponorky jsme měli oslepit osádku ponorky světlometem. Byl to úžasně hloupý nápad. Hned jsme věděli, že je to blbost. Prodělali jsme kvůli tomu třítýdenní výcvik v Severním Irsku. Samotný výcvik byl velmi nebezpečný. Několik posádek během něj havarovalo. V listopadu 1944 jsme podnikli první operační let nad Baltským mořem. Byl směřován proti ponorkové škole na dánském ostrově Bornholm. Podle výcviku jsme při útoku zapnuli světlomety. Nic jsme neviděli, ale zato všichni viděli nás a začali střílet. Celá spodní část našeho letadla byla poškozena, ani pneumatický systém spouštění kol nefungoval. Nastala otázka, jestli se můžeme vrátit, nebo ne. Ptal jsem se Ládi Nováka, našeho palubního inženýra, jak to vypadá. Říkal, že můžeme vydržet pět hodin. Věděl jsem, že nám pět hodin stačí na to dostat se zpět domů. Někteří z posádky ale chtěli přistát ve Švédsku. Pilot, který měl poslední slovo, se rozhodl pro návrat do Británie. Žádné letiště ve Skotsku nám nechtělo povolit přistát bez podvozku. Báli se, že bychom zablokovali přistávací dráhu a znemožnili přistání dalším letadlům. Přeletěli jsme tedy Skotsko až k Hebridům, kde jsme havarovali na pláži. Naštěstí vnikl do letadla písek tak rychle, že se letadlo nerozbilo. Rychle jsme vyskákali z letadla. Naštěstí nebyl nikdo z nás raněn. Po tomto zážitku už nikdo kromě mě a prvního radisty z naší posádky nelétal. Nechali se převelet k pozemnímu personálu. Když letec prohlásil, že se bojí, tak nemusel dále létat. Pokud měl nalétáno větší množství operačních hodin, tak ho nechali. Pokud však byl začátečník, tak mu byla odebrána hodnost. V naší posádce už měli všichni nalétáno, tak jim nechali hodnosti a mohli zůstat u naší perutě.“

Posádka Liberátoru, na němž létal Arton, měla potvrzeno zničení jedné ponorky. Za tento čin získal pilot DFC - Distinguished Flying Cross,  já DFM - Distingushed Flying Medal: „Během našeho letu si radista všiml ponorky na radaru a nahlásil ji kapitánovi. Ležel jsem na místě pro bombometčíka a čekal na příležitost. V posledním okamžiku, když jsem již viděl cíl očima, hlásil jsem pilotovi ‚left, left, right, right‘ a potom jsem je pustil. Tenkrát to tuším nebylo torpédem, proto jsme útočili z velmi malé výšky – 200 stop. To, že jsme létali tak nízko, pro nás znamenalo i velikou výhodu. V Biskajském zálivu byli proti nám nasazovány Junkersy 88. Když jsme letěli těsně nad vodou, tak na nás nemohl útočit zezdola, a kdyby útočil seshora, tak by skončil v moři. Jednou se stalo, že jeden Junkers 88 letěl přímo proti našemu letadlu. V této situaci je důležité mít pevné nervy. Ten kdo je ztratí, musí zvednout letadlo, což znamená odhalit spodek letadla nepřátelské střelbě. Náš pilot měl lepší nervy, tak Junkers šel.“

„V listopadu 1944 jsme útočili na německé civilní lodě, které prchaly z Pobaltí. Německá armáda zde padla do obklíčení, tak se odtud vojáci společně s civilisty snažili uprchnout. V té době jsme již nepoužívali hlubinné bomby, ale rakety. Pokaždé, když jsme vystřelili, tak jste měl pocit, že letadlo couvlo dozadu. Jednou přišlo hlášení, že někde hodně na severu Norska uvízla německá ponorka na mělčině. Dostali jsme za úkol tuto ponorku zničit. Již nad Orknejemi jedno ze tří letadel určených k útoku havarovalo. Bylo velmi špatné počasí. Vítr měl rychlost přes 100 mil/hod. Když jsme se dostali na místo, náš intelligence instructor hlásil: ‚Its a good exercise when you see them jump out of the boat, use your machine guns! To see the little heads…‘ Není to příjemné, ale to byla válka. Za každých 200 nalétaných hodin jsem získal české vyznamenání za hrdinství. Po odlétání 500 hodin jsem získal nějaké další vyznamenání, nepamatuji se však jaké.“

Po válce komunistou, emigrantem, agentem?

Poté, co skončila válka, byl Petr Arton pověřen převozem krajanů zpět do vlasti. „Jelikož jsme měli velká letadla, dostali jsme za úkol převoz Čechů do Prahy. Chudáci seděli v místech bez oken, kde předtím byly bomby. Takto jsme létali každý den až do konce června. Když jsme přistáli poprvé na Ruzyni, tak jsme zašli do hospody na pivo. Nikdy předtím jsem nepil, tak to na mě bylo moc. Pokud jsme museli v Praze přespat, tak nás posílali do nejluxusnějších hotelů.“

„Po válce jsem zůstal u československého letectva, se kterým jsem podepsal smlouvu na sedm let. Nejprve jsem byl odvelen do Liberce, kde byla škola mechaniků. Do školy chodili většinou ti, kteří za války pracovali v německých továrnách. Po několika měsících v Liberci jsem byl přijat na hlavní štáb do Prahy, kde jsem působil od ledna 1945 na výchovném oddělení. Chtěl jsem zde zůstat, ale v lednu 1947 jsem měl být přeložen do Brna na nižší pozici. Ač jsem se ptal, tak nikdo nebyl schopen odpovědět proč. Z toho jsem vyrozuměl, že Češi již nejsou ti, kdo tu dává rozkazy. Tak jsem si řekl, že zde nechci zůstat. Od smlouvy s letectvem jsem odstoupil z ,morálních důvodů‘. Po propuštění z armády jsem odjel do Británie studovat na London School of Economics. Otec tam měl stále velkoobchod s látkami. Z obavy před další válkou se otec v době berlínské krize odstěhoval do Kanady. Já zůstal v Británii, abych se staral o obchod. Do Izraele jsem se dostal koncem roku 1954.“

Zpráva MZV – Udělení pamětního odznaku Petru Artonovi

K připomenutí 61. výroční ukončení II. světové války se uskutečnilo 9. května 2006 v izraelské Haifě setkání válečných veteránů pocházejících z Československa. Při této příležitosti byl udělen velvyslancem Michaelem Žantovským pamětní odznak Petru Artonovi. Plukovník Vladimír Fiala ve svém projevu vyzvedl hrdinství účastníků bojů na straně koaličních armád, jak na východní, tak na západní frontě, a připomněl, že celkem padlo za oběť tohoto největšího konfliktu v dějinách lidstva 50 milionů občanů. Akce se zúčastnili veteráni a jejich rodiny z celého Izraele a představitelé ZÚ Tel Aviv.

Petr Arton (Salomon Apfelbaum) se narodil 1. ledna 1922 ve Varšavě, kde jeho jméno zapsali jako „Slama“. Vyrůstal v židovské rodině v Teplicích. Jeho otec měl továrničku na recyklování látek. V září 1938 odjeli s celou rodinou do Prahy, Petr zde začal studovat v anglické škole. O rok později však již museli uprchnout do Polska, kde jej zastihl začátek války. Odtud se na loďce Petr dostal do Ruska a pak do litevského Vilniusu, tam za pomoci japonského konzula dostal vízum do Japonska, kam dorazil začátkem ledna 1941. V Šanghaji se zapsal do československé armády a přes Singapur a jižní Afriku se přesunul na výcvik do Anglie. V roce 1942 se stal příslušníkem Royal Air Force (RAF). Od dubna 1944 se účastnil 49 bitevních operací proti německým ponorkám. Po válce se rodiče přestěhovali do Kanady a Petr Arton se vrátil domů s českou bombardovací jednotkou. Po třech týdnech se stal zástupcem velitele posádky v Liberci a později zástupcem náčelníka výchovy a osvěty na generálním štábu vojenského letectva. Přišel s nápadem dát členům izraelské Hagany k dispozici letiště v Žatci. V roce 1948 kvůli změně režimu opustil Československo a emigroval do Anglie.

V dubnu 1954 se stal občanem Izraele, kde žije dosud. Jan Svěrák se inspiroval osobou Petra Artona a ve svém filmu Tmavomodrý svět nechal podle něj zahrát Ondřeje Vetchého postavu pilota Františka Slámu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století