Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Josef Andrýs (* 1920  †︎ 2015)

Na podzim roku 1939 mě naštěstí nezatkli, protože jsem se ukryl v kostele

  • narozen 14. října 1920 v Třebechovicích pod Orebem

  • po maturitě nastoupil na lékařskou fakultu v Praze

  • zúčastnil se studentských demonstrací na podzim roku 1939

  • za okupace totálně nasazen v továrně firmy Krupp ve východním Slezsku

  • začátkem roku 1945 uprchl domů

  • po válce studoval lékařskou fakultu v Hradci Králové

  • specializoval se na porodnictví

  • pracoval v nemocnici v Rimavské Sobotě, v Jaroměři a na vojenské porodnické klinice v Hradci Králové

  • z kliniky odešel v roce 1985

  • čestný člen České gynekologické a porodnické společnosti

Josef Andrýs se narodil 14. října 1920 v Třebechovicích pod Orebem. Na své dětství vzpomíná jako na idylickou dobu: „To bylo maloměsto. Měli jsme ale krásné mládí, protože tam byly dvě řeky – Orlice, která je neregulovaná, a Dědina, která je nyní regulovaná, ale tehdy měla krásná zákoutí a meandry. Dalo se skvěle koupat. Můj kamarád měl tatínka, který byl vyučený truhlář. Vyráběl nám malé loďky, takzvané maňásky. Celé léto jsme tak mohli jezdit na Dědině. Když jsme byli větší, tak jsme chodili k Orlici, kde byla čistá, ale prudká a nebezpečná voda. Všichni jsme ale uměli dobře plavat. Kolem Třebechovic jsou také krásné lesy. Tam jsme chodili na houby a na borůvky. Též jsme jezdili na kole k rybníku do Bělče, kde byl tehdy krásný roubený mlýn. Později bohužel zanikl, ale plným právem by patřil do muzea starých staveb do Krňovic.“

Po ukončení základní školy začal pamětník dojíždět na gymnázium do nedalekého Hradce Králové. „Byli tam pokrokoví profesoři,“ vzpomíná Josef Andrýs. Gymnázium v Hradci Králové má dlouhou tradici, která se začala psát již ve 14. století, kdy vznikly latinské městské školy. Postupem času se výuka transformovala v jezuitské gymnázium a státní rakouské gymnázium. V letech 1925 až 1927 byla pro školu vystavěna nová, moderní budova na základě návrhu architekta Josefa Gočára. Mezi studenty a absolventy školy patří mnohé slavné osobnosti – namátkou připomeňme dramatika Josefa Kajetána Tyla, básníka Karla Jaromíra Erbena, spisovatele Aloise Jiráska a Karla Čapka, politika Aloise Rašína nebo vědce Alberta Pražáka.[1]

Hradecké gymnázium bylo považováno za velmi náročné, ale také prestižní. Na druhou stranu si absolventi odnášeli velmi solidní vzdělání. Mimo jiné dostali studenti základy několika jazyků. „My jsme měli němčinu každý den. Německy jsem se tak naučil velmi dobře. Také jsme měli od tercie starou řečtinu. Latina probíhala též každý den. Chodil jsem i na nepovinnou francouzštinu. Za války jsem se tak mohl domluvit s francouzskými zajatci.“

Josef Andrýs vzpomíná také na to, že s nimi do třídy chodila i celá řada židovských spolužáků: „Nepamatuji si, že by vůči nim byla nějaká nenávist. Já osobně jsem měl ve třídě skvělého židovského kamaráda, ale jak se můžete přesvědčit v synagoze v Praze, kde jsou na zdi všechna jména zahynulých Židů, zemřel. Z Hradce jich bylo přes tři sta padesát. Také v Třebechovicích žili Židé. Téměř všechny potkal stejný osud.“ Synagoga, kterou má pamětník na mysli, se nazývá Pinkasova. Její interiéry byly kolem poloviny minulého století upraveny jako Památník obětí holocaustu Čech a Moravy. V synagoze nalezneme jmenné seznamy českých a moravských Židů, kteří zahynuli v období nacismu. Přes osmdesát tisíc jmen je ručně zapsáno na zdech ve spodní části synagogy. Tento seznam byl sestaven na základě kartoték, které vznikly krátce po válce z dochovaných transportních listin, registračních soupisů a výpovědí přeživších.

Josef Andrýs maturoval v roce 1939. „Učení bylo tolik, že to nebylo možno obsáhnout. Maturitu jsme skládali těsně po začátku okupace. Němci do toho ještě nezasahovali. Proto s námi mohli odmaturovat ještě i židovští spolužáci. Brzy se jim ale začalo dařit velmi špatně. Přišly totiž takzvané norimberské zákony, které byly nelidské. Nesměli například chodit po chodníku nebo jezdit vlakem. Nesnesitelný režim.“

Josef Andrýs si dodnes pamatuje na den příjezdu německých vojsk do Hradce Králové. „Byl studený březnový den. Když jsem šel z nádraží do školy, viděl jsem, jak na letišti přistávají německá letadla. Brzy nato začaly přijíždět kolony aut. Zajímavé je, že bez jakéhokoliv nařízení jezdila všechna německá auta vpravo, a tím okamžikem se změnil režim na silnici pro všechny,“ vzpomíná na náhlou změnu pravidel silničního provozu. Proti Němcům se vedla propaganda, která tvrdila, že jejich výzbroj a výstroj je nekvalitní: „Říkalo se, že německá armáda je jen plechový cirkus. Ale to byl velký omyl! Disponovali velmi kvalitní výzbrojí i moderními letadly. Stále se vrací otázka, zda jsme se měli v roce třicet osm bránit, nebo ne. Poněvadž se bránily i daleko menší národy, jako Řecko či Jugoslávie. Tehdy rozhodli naši politici v čele s Benešem, že bychom se neubránili. Pravdou je, že bychom pravděpodobně byli poraženi s ohromnými ztrátami na životech – až milion mrtvých.“

Po maturitě se mladý Josef Andrýs rozhodl studovat vysokou školu, konkrétně pražskou lékařskou fakultu. „Tehdy ještě nebyl tak přísný německý režim. Vysoké školy byly ještě otevřeny. Vybral jsem si medicínu,“ říká. České vysoké školy v protektorátu byly po studentských demonstracích vyhláškou říšského protektora Neuratha ze 17. listopadu 1939 uzavřeny na dobu tří let, ve skutečnosti ale s jejich znovuotevřením v roce 1942 Němci už dopředu nepočítali.

Všechno začalo násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Střety se odehrály na různých místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu. Následné demonstrace, jež se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami. Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravě devíti vedoucích představitelů studentské organizace (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert) a o internaci stovek studentů v koncentračních táborech.

Pamětník se zmíněných studentských demonstrací zúčastnil. „Tehdy jsem chodil do jídelny do Strakovy akademie. Tam jsem se dozvěděl, že bude pohřeb studenta Opletala. Konal se ráno 15. listopadu. Sešlo se nás tam několik tisíc. Když jeho rakev odvezli na Moravu, tak se celý ten ohromný dav rozhodl, že se půjde na demonstraci proti okupaci do města. To Němce překvapilo, poněvadž neměli dost informací. Snažila se nás zadržet česká policie, která si ale počínala opatrně, takže neměli šanci ten obrovský průvod zastavit. Prošli jsme Vodičkovou ulicí. Lidé mávali, tramvaje nejezdily. Chvíli se zdálo, že nastala svoboda. Bohužel to byl omyl. Němci se brzy vzpamatovali. Část průvodu, která se dostala až na Staroměstské náměstí, byla přepadena oddíly SS, které přijely v nákladních vozech. Začalo zatýkání. Mně se naštěstí podařilo utéct do kostela, kde jsem se ukryl.“  

Mnoho studentů bylo tehdy odvlečeno do koncentračních táborů. Ještě v noci z 16. na 17. listopadu došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Celkem 1200 zatčených studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, z nichž pětatřicet nepřežilo. Událost samozřejmě utkvěla i v paměti Josefa Andrýse: „Ti, kteří bydleli na kolejích a měli již devatenáct let, byli odvezeni do koncentračních táborů. Celkem se studenty v Brně to bylo tisíc dvě stě studentů. Já jsem také bydlel na koleji. Zažil jsem noční přepadení SS oddíly do velké společenské místnosti. Všichni jsme tam museli stát od čtyř hodin ráno do odpoledne. Teprve tehdy rozhodli, že budou propuštěni studenti, kterým ještě nebylo devatenáct let, a cizinci. My jsme tedy mohli odejít, ale ostatní byli odvezeni do Německa. Členové vysokoškolského studentského výboru byli bez soudu okamžitě popraveni.“ Studium tím skončilo i pro Josefa Andrýse. Vysoké školy zůstaly uzavřeny až do konce války.

Bývalí studenti si museli urychleně hledat zaměstnání, hrozilo totiž nucené pracovní nasazení. Pamětník vystřídal během války několik profesí. Nejdéle pracoval v továrně na kůže v Třebechovicích pod Orebem. Totálnímu nasazení v Německu se přesto nevyhnul. „Majitel továrny byl tolerantní. Zaměstnal dokonce i mého židovského spolužáka. Pracoval tam až do svého transportu do Terezína a pak do Osvětimi. Byl to zdravý a silný chlapec. Přestože věděl, že přijdou do koncentračního tábora, věřil, že přežije. Bohužel se ale nevrátil. Mě tam držel ředitel až do roku 1943. Ale po porážce u Stalingradu vyhlásil ministr propagandy Goebbels takzvanou totální válku a tehdy mě už udržet nemohl. V zimě roku 1943 jsem byl poslán k firmě Krupp, která měla továrnu ve východním Slezsku.“

Firma Krupp vyráběla za války tanky, děla, obrněná vozidla a munici. Zaměstnávala tisíce lidí, kteří byli nacisty odvlečeni z území, jež Německo okupovalo. Pracovali v nich v otrockých podmínkách. Často zcela bez výplaty, museli snášet hlad, kruté zacházení a bití. Firma byla za své jednání po válce soudně stíhána.[2] „Byla tam obrovská továrna na výrobu kanonů. Hala byla vytápěná a vedly tam koleje. Mě přidělili k posunování vlaků. Bylo to velmi nebezpečné, poněvadž vás mohli přejet.“ Pak se mu jako začínajícímu medikovi podařilo dostat se na stanici první pomoci v továrně a následně byl přeložen do nemocnice postavené firmou Krupp nedaleko továrny. Pracoval jako pomocná síla na ambulanci. Především tlumočil lékařům, protože značná část zaměstnanců továrny, a tedy i pacientů pocházela z východní Evropy. Nemocnice fungovala také pro obyvatele okolních obcí a městeček. Ošetřovala se tam všechna běžná poranění a nemoci. Složitější zákroky (jako například operace srdce) se v ní ale neprováděly.

Díky práci v nemocnici získal pamětník lepší ubytování. „Když jsem pracoval v továrně, bydlelo nás dvacet čtyři lidí na jednom pokoji. Domy byly dřevěné. Byli to slušní lidé, ale všude byly štěnice. V nemocnici to pak bylo mnohem lepší. Žádné štěnice. Na pokoji jsem byl jen s jedním invalidou.“ Josef Andrýs také vzpomíná, že jídlo bylo sice prosté (většinou oblíbený německý eintopf, tedy polévka, do které se může dát prakticky cokoliv), ale byl ho dostatek. Navíc rodiny mohly posílat jídlo svým příbuzným. V továrně vládla tvrdá disciplína a zaměstnancům byla vtloukána do hlavy propaganda. „Pro nás to bylo směšné. Říkali, že si tam budeme moci vzít rodiny a budeme tam žít. Ale všichni jsme věděli, že k tomu nikdy nedojde,“ říká pamětník.

Josef Andrýs zdůrazňuje, že člověk si musel dát velký pozor na to, s kým mluví. Raději se tedy nebavil s nikým a o ničem. Hned vedle továrny byl koncentrační tábor pro Židy a německé zajatce. „Bál jsem se, aby mě někdo neudal. Raději jsem se proto nebavil s nikým. I když vím, že mezi nimi byli jistě i slušní lidé.“ V továrně se setkal s řadou nejrůznějších lidí – kromě téměř všech národností východní Evropy tu byli například i lužičtí Srbové či čeští emigranti, kteří odešli do Německa dlouho před válkou.

Zaměstnanci dostávali čas od času volno, aby mohli jet navštívit své rodiny. „Dostávali jsme dovolenou – takzvanou Urlaubschein. Pro překročení hranic byla zapotřebí takzvaná Durchlaufschein. Jednou jsem měl pouze Durchlaufschein, ale nikoliv Urlaubschein. V Kladsku přišla kontrola a zatkla ty, kteří neměli potřebné doklady. Odvedli nás na gestapo. Díky tomu, že jsem uměl slušně německy, tak mě nezavřeli, jen mě poslali zpátky do továrny. Ale pak už jsem se neodvážil jezdit jen na Durchlaufschein, což jsem předtím několikrát udělal.“ V takovém případě se muselo vystoupit ještě před českými hranicemi, jít několik hodin na nádraží do Náchoda a odtamtud vlakem domů.

 
Josef Andrýs zůstal v nemocnici až do roku 1945. Když se ale přiblížila fronta, podařilo se mu uprchnout domů. „Továrna byla asi třicet kilometrů východně od Breslau (dnešní Vratislav v Polsku, pozn. ed.). V okolí byly jen malé vesnice. Když se přiblížila fronta a nemocnice byla už evakuovaná, nastoupil jsem na malém nádraží u nemocnice do vlaku. Dostal jsem se do Breslau. Říkal jsem si, že odtamtud jistě nějaký vlak pojede. Nejprve jsem plánoval, že pojedu do Rakouska. Ale nádraží bylo uzavřeno. Všude ležely hromady kožichů a kufrů. Lidé se mačkali. Já jsem si ale řekl, že se do vlaku prostě nějak dostanu. Protlačil jsem se do vlaku, chvílemi jsem byl ve vzduchu. Po několika hodinách noční jízdy vlak najednou zastavil. Říkal jsem si, že musíme být v protektorátu, a tak jsem potichu vystoupil, nikdo si mě nevšiml. Pak jsem šel pěšky, až jsem se octnul v Kyšperku.[3] Vlakem jsem dojel až do Hradce Králové. Bez úhony jsem se tak dostal až domů. Tady byl ale ještě tuhý německý režim.“ Do konce války pamětník přehazoval na nádraží v Třebechovicích výhybky.

Josef Andrýs vzpomíná na zástupy lidí, které se na konci války valily Třebechovicemi: „Těsně před koncem války se valily naším městem davy civilistů z východních částí Německa. To byly tisíce a tisíce lidí!“ O Třebechovice se však nebojovalo, protože většina Němců opustila město ještě před příchodem Rudé armády.

Pamětník ihned po skončení války odjel do Prahy, aby pokračoval ve studiu lékařské fakulty. Bylo mu tehdy dvacet pět let. Později přešel na fakultu medicíny v Hradci Králové, která byla založena dekretem prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše z 13. října 1945. Myšlenky rozšířit počet československých vysokých škol a decentralizovat naše vysoké školství se formovaly již před druhou světovou válkou. Po osvobození se tyto myšlenky aktualizovaly. Přispěla k tomu i skutečnost, že po několikaletém uzavření českých vysokých škol byl u nás nedostatek vysokoškolsky vzdělaných odborníků.[4] Josef Andrýs vzpomíná, že v jeho době na fakultě vyučovali výborní profesoři. Nezapomenutelnými se pro něj staly zejména věhlasné osobnosti, jako například chirurg doc. MUDr. Jan Bedrna, patolog prof. Antonín Fingerle či internista prof. Pavel Lukl. Jako svou specializaci si vybral porodnictví a gynekologii.

Komunistický převrat zažil Josef Andrýs v Praze. Zdůrazňuje ale, že on se věnoval výhradně studiu a nic okolo nevnímal. „Tu demonstraci provedli mladší studenti. Na Pražský hrad šel průvod k prezidentu Benešovi. Komunistická policie je ale rozehnala a k prezidentovi se vůbec nedostali. Ale i kdyby se jim to povedlo, tak prezident už byl nemocný a nic nezmohl. Základní věc byla, že prezident za války příliš důvěřoval Stalinovi, ale ten ho prostě podvedl a podvedl i ostatní Spojence. Vždyť on řekl, že do domácích poměrů nebude zasahovat.“

Studium po válce s sebou neslo některá nutná, mimořádná a nestandardní řešení. „Patřil jsem do ročníku, který už byl zapsán před válkou. Každý se nevrátil, někteří chlapci si našli zaměstnání nebo se oženili. V mém ročníku tedy tolik lidí nebylo. Naší výhodou bylo, že jsme mohli jít na zkoušku, jakmile jsme danou látku nastudovali. Nebyli jsme vázáni termíny. Pokud bych nastudoval celou medicínu, mohl jsem ji za rok dokončit. Ale látka je přece jen velmi rozsáhlá,“ vzpomíná Josef Andrýs.

Obrovskou moc získávali na fakultách jednotlivci, kteří prováděli tzv. prověrky: „Prováděli je někteří vybraní studenti. Zavolali si vás a vyptávali se například – z jaké rodiny pocházíte či jakých spolků jste byl členem. Ale stačila i osobní nenávist a nemusel jste prověrkou projít. Z toho jsem měl obrovský strach, protože co by člověk dělal, kdyby ho vyloučili? Znamenalo by to šest let ztráty. To je mnoho let!“

Josef Andrýs promoval ve věku dvacet devět let. Jeho specializací se stalo porodnictví. Po ukončení školy byl umístěn na Slovensko. Pracoval v nemocnici v Rimavské Sobotě, tedy nedaleko maďarských hranic. Tehdy už byl ženatý. Nevyhovovalo mu, že město je tak vzdálené od Hradce Králové – více než pět set kilometrů. Po nějaké době se mu podařilo získat místo v nemocnici v Jaroměři. Po dalších pěti letech se dostal na vojenskou porodnickou kliniku v Hradci Králové, kde zůstal až do odchodu do důchodu.

Práce porodníka patří mezi vůbec nejnáročnější obory medicíny. „Tehdy jsem v nemocnici týdně trávil minimálně šedesát hodin. Tím samozřejmě trpí rodina. Je to velká dřina a zodpovědnost. Navíc se pořádně nevyspíte,“ vzpomíná na náročnost svého oboru. Navíc tehdy ještě neexistoval ultrazvuk ani další moderní způsoby vyšetření. Lékaři si museli vystačit se stetoskopem. Vedle náročné každodenní práce pamětník také pravidelně publikoval odborné články.

Josef Andrýs vstoupil do komunistické strany. Vzpomíná na pragmatické důvody, které ho k tomu vedly: „Chtěl jsem si udělat kandidaturu. Šel jsem za podplukovníkem na klinice. On mi řekl: ‚Jestli nevstoupíš do strany, nemáš sebemenší šanci!‘ Já už jsem měl tehdy zaplacenou zálohu na postavení bytu a měl jsem dvě děti, tak co mi zbývalo... Vstoupil jsem tedy do strany, ze které mě v roce 1968 zase vyloučili. Ale tehdy už jsem byl docentem. Tehdy mě sice nevyhodili z nemocnice, ale neplatili mi docenturu, ač jsem se tak podepisoval. Placen jsem byl až do převratu jako asistent.“ Hlavní ale bylo, že mohl i nadále publikovat a jezdit do zahraničí, například na odborné konference a kongresy, ač pouze do socialistických států. Po převratu se mu podařilo složit také profesuru. Tehdy mu ale bylo přes sedmdesát let, a na jeho kariéru to tedy již nemělo vliv.

Z gynekologické kliniky odešel v roce 1985. Poté pracoval například jako závodní gynekolog či jako posudkový lékař u Vojenské zdravotní pojišťovny. Dnes je v důchodu. Josef Andrýs je čestným členem České gynekologické a porodnické společnosti.

[1] Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Gymnázium_J._K._Tyla_%28Hradec_Králové%29, 29. 3. 2015;  http://www.gjkt.cz, 29. 3. 2015.

[2] Srov. http://en.wikipedia.org/wiki/Krupp#World_War_II, 29. 3. 2015.

[3] Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Letohrad, 29. 3. 2015.

[4] https://www.lfhk.cuni.cz/Fakulta/O-fakulte/Historie/Od-zalozeni-do-70-let/, 29. 3. 2015.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)