Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Andres (* 1935  †︎ 2013)

Z našeho domku ve Stalingradu nezbylo nic

  • narozen 11. března 1935 ve Stalingradu
  • otec z Třebechovic pod Orebem, pracoval v obuvnickém závodě
  • matka Ruska
  • za války otec v Rudé armádě, brzy přeřazen k čs. jednotce
  • 1942 - pamětník s matkou evakuování do Kujbyševa
  • Svobodovy děti
  • náhradní pluk
  • Buzuluk, Jefremov, Černovice, Humenné, Poprad, Kroměříž, Praha
  • vojenská přehlídka v květnu 1945 v Praze
  • rodina usazena v Broumově, správa obuvnické dílny
  • 1949 - dílna zestátněna
  • vyučený elektrikář
  • zemřel 20. května 2013

Z našeho domku ve Stalingradu nezbylo nic

Ruské město Volgograd, někdejší Stalingrad, se táhne do délky 80 kilometrů na pravém břehu řeky Volhy. Hlavní dominantou tohoto města je gigantická socha Matka Vlast volá, která připomíná sovětské vítězství v bitvě u Stalingradu, v bitvě, která město srovnala se zemí. Dnes se najde málo lidí, kteří si pamatují, jak Stalingrad před válkou vypadal. Jedním z nich je Josef Andres, který se právě zde 11. března 1935 narodil a prožil zde své dětství.

Dětství

Josef Andres pochází ze smíšeného manželství. Jeho otec Josef Andres starší byl švec, pocházel z Třebechovic pod Orebem, ale ve 20. letech přišel do tehdejšího sovětského Ruska za prací. „Když byl otec na vojně, tak poslal fotku bráchovi, kde píše: ‚Až se vrátím, tak v pětadvacátém roce, tak odejdeme do Ruska za prací.‘ Ale odešel akorát táta, brácha zůstal tady v Třebechovicích. Šel nejdříve do Polska, protože tam byl zase nejmladší brácha Karel z Nového Města a od něho šel až do Rostova na Donu.“ Zde získal zaměstnání v obuvnickém družstvu (tzv. artelu), které řídili němečtí odborníci. Vypracoval se až na pozici cechmistra. Později byl přeřazen do odštěpného závodu ve Stalingradu, kde se seznámil s Pelagií, která byla zaměstnána jako kráječka kůží. Brzy se vzali.

„Maminka byla Ruska, narozená ve Voroněžské oblasti, v Těrnovce.“ Maminka měla pět sourozenců. Její otec pracoval jako pokrývač. Rodina se později přestěhovala z Voroněžské oblasti do Stalingradu.

Josef Andres starší po svatbě a narození syna postavil nedaleko vyvýšeniny zvané Mamajevova mohyla domek. „On to dělal ve stylu, jak se stavěly domy tady (v Evropě – pozn. aut.). Kolem byly dřevěné. (…) Nejdřív se tam postavila zemljanka z hliněných cihel, kde jsme byli v jedné místnosti, a přitom se stavěl ten barák.“

Josef Andres vzpomíná na úsměvnou příhodu, která se stala během stavby domku – v jeho základech se totiž schoval před sestřičkou, která přišla s očkováním. „Máti vyšla, přivítala je a začala mě prosit na arbuz, jako na meloun, ale já jsem vůbec nevylezl. Pokazilo se to tím, že když mě večer koupala, tak oni přišli znovu. Přece jen mě oočkovali.“

Válka

Otec narukoval do Rudé armády již v prosinci 1940, Josef s matkou dál žili v domku ve Stalingradu. V červenci 1942 začali Němci útočit na město. Matka chodila přes den do práce, Josefa si brala s sebou, v noci držela hlídku civilní obrany. „Spali jsme u hlavních dveří na zemi, batůžek vzadu podložený, kdyby náhodou něco. Jedna taková historka. Krásný, nádherný den, máti mě oblékla do toho námořnického souboru, jak se nosilo to tričko, i čepici jsem měl. Hráli jsme si. Najednou říká, že jde pro chleba. Na chleba se muselo čekat ve frontě, i na mléko, které stálo 100 rublů za litr. (…) Nechala mě doma, říkám, že budu na zahradě. (…) Najednou nálet, sirény. Když jsem zaslechl ta letadla, tak jsem utekl dovnitř a schoval jsem se v kuchyňce za pec. Máti přiběhla domů, nikde mě neviděla, tak mě začala shánět. Pak jsem se jí vytočil z té pece a říkal jsem jí, že mě asi Němec zahlédl, že mám námořnickou uniformu, a tak začal bombardovat, tak jsem utekl dovnitř, abych se schoval. To jsou prostě takové klukovské nápady.“

Fronta se stále přibližovala a bylo třeba chystat se k odchodu. „Máti nám ušila takové pásy s kapsami a všecky doklady a dokumenty a tak dále nastrkala do nich a to jsme nosili celou dobu, než jsme se dostali až do toho Buzuluku.“

Útěk

Jediná cesta ze Stalingradu vedla po řece Volze. „Na tom nástupišti to byla hrůza hrůzoucí. Na levé straně byly navezené lodě s naftou z Baku, to všechno hořelo, protože to bombardovali. Na pravém břehu tam byly lodě, které odvážely raněné z nemocnice. To bylo příšerné, a do toho německé nálety. Máti mě vždycky hodila na zem, lehla si na mě, až se to odehrálo, tak zase vstala a říkala: ‚Zaplať pánbůh, že jsme naživu.‘ Tři dni a tři noci jsme tam čekali na parník Puškin, který nás potom odvezl do Kujbyševa, a v Kujbyševě jsme už říkali, že zaplať pánbůh, že už jsme v klidu. Předtím se vždycky plulo akorát přes den, na noc se vystupovalo ven na břeh, parník se zamaskoval, aby nesvítil.“ Normálně by cesta trvala dva dny, takto pomalu však jeli celý týden.

Na československém konzulátě v Kujbyševě je přijal Zdeněk Fierlinger a zařídil jim další cestu do Buzuluku, kde již sloužil Josef Andres starší, který se k československé jednotce připojil v únoru 1942.

Buzuluk

„V Buzuluku jsme se setkali s tátou. Ten nám tam vyjednal ubytování. (…) Tam byly postavené dřevěné baráčky. Tak v jednom dřevěném baráčku se domluvil s těmi lidmi, tak nám propůjčili jednu malou dřevěnou místnůstku, kde jsme s máti mohli být, a táta taky po práci přicházel, jináč byl převážně v kasárnách.“ Matka získala místo v kuchyni, otec pracoval jako švec a řídil obuvnickou dílnu. Josef Andres vzpomíná, jak otec šil boty pro plukovníka Přikryla, který měl nohu velikosti 49. Kvůli tomu musel vyrobit nová ševcovská kopyta.

Volný čas trávil Josef s dalšími chlapci. Společně sledovali cvičení vojáků, jejich přísahu, odjezd k Sokolovu. Někdy dokonce vojákům pomáhali chytat toulavé psy, které pak vojáci jedli.

Do Prahy

Celá rodina Andresova byla zařazena do pomocné (náhradní) roty. Z Buzuluku se v létě 1943 přesunula do Jefremova. Zde Josef s dalšími, tzv. Svobodovými dětmi začal chodit do armádní školy. Pomáhal také raněným, sbíral dřevo, učil se střílet. O děti se tu mimo jiných starala Jožka Reicinová, manželka Bedřicha Reicina.

Následně odjel do Černovic, odkud se dostal až do Humenného, a nakonec do léčebny u Popradu. Otec, který sloužil v Popradě, přijížděl na kole na návštěvy.

Josef Andres vzpomíná, že s matkou a otcem snídávali v léčebně na balkóně. Nedaleko jejich léčebny byl kostel. „Táta se dívá a říká: ‚Člověče, ona do toho kostela šla nějaká ženská.‘ Tak vzal dalekohled a tu ženskou tam pozoroval. Nakonec to ohlásil slovenským policajtům a oni tam zašli. Nahoře ve věži v kostele byla vysílačka a ta ženská dávala Němcům roztroušeným po okolí zprávy.“

Z Popradu jeli na koňských povozech až do Kroměříže. „Táta, jak měl na starost brigádní ševcovnu, tak tam odevzdával koně, povozy, tyhlety věci, všechno.“ Josef tehdy viděl vycházet generála Svobodu z jeho rodného domu.

Z Kroměříže odjeli Andresovi do Prahy, byli ubytováni v Tyršově domě. V Praze absolvoval Josef přehlídku 17. května 1945 na Staroměstském náměstí.

Po válce

Následně otec, který se zpátky do Sovětského svazu nechtěl vrátit, hledal místo, kde se s rodinou usadí. Byla mu nabídnuta možnost usadit se v Aši, tam se mu však nelíbilo, a nakonec získal do správy ševcovskou dílnu v Broumově, kam s rodinou dorazil v srpnu 1945. V roce 1949 otci živnost zabavili, a tak šel dělat řemenáře do fabriky

Josef nastoupil na základní školu do páté třídy, ze které byl ale brzy přeřazen do čtvrté. V Československu se teprve začínal učit česky. Doma se stále hovořilo rusky.

Josef Andres se vyučil elektrikářem. Nejprve byl sice poslán do Ostravy do hutí, tam si však místo hutnictví vybral elektřinu. V roce 1953 se kvůli rodičům vrátil zpátky do východních Čech. V roce 1954 narukoval na vojnu do Pardubic, kde dostal na starost elektrocentrálu. Kvůli událostem v Maďarsku v roce 1956 mu byla vojna prodloužena.

Josef Andres žil v Broumově, stal se držitelem řady válečných vyznamenání.

zpracováno též na základě publikace Václava Sádla Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách 1936–1945

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století