Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Anděl (* unknown  )

Páni se rozhodnou, udělají mezi sebou válku a ten obyčejný člověk jde a nechá tam život Zadarmo, za nic

  • narozen na Volyni
  • vstup do čs. armády, ženista v 1. brigádě velitele Baláše
  • účastník bojů o Krosno, bojů v Dukelském průsmyku
  • 1947 reemigrace do Československa na Žatecko, obec Staňkovice
  • práce v místním kolchozu, poté hlídání trestanců

Život na Volyni před vypuknutím války

Bohuslav Anděl pochází z Volyně. Za carského Ruska tvořilo území v jejím rámci Volyňskou gubernii, po první světové válce připadlo Polsku, v roce 1939 jej ale zabrali Sověti a součástí Sovětského svazu Volyň zůstala až do jeho rozpadu v roce 1991. To, že zdejší komunita vždy cítila silnou vazbu k českým zemím, dokazuje fakt, že za druhé světové války mnozí místní dobrovolně vstoupili do Svobodovy armády a podíleli se na osvobozování Československa. „Když byla válka, tak jsem se hlásil do československé armády, protože jsem se cítil Čech. A moc jsme se těšili, i když nás moc padlo, moc jsme se těšili, že jsme přispěli k tomu, že naše Československo bylo osvobozeno.“

Rodiče Andělovi měli celkem devět dětí, nejstarší dceru a osm synů. „Měli jsme hospodářství větší, dvacet hektarů. Taky jsme měli čtyři koně, třeba dvanáct kusů dobytka, dvacet prasat a každý z bratrů měl rozdělenou práci. Jeden bratr docela pomáhal mamince mísit chleba a prát prádlo, protože tenkrát se pralo na valše. Jinak jsme měli každý – jeden dva koně, druhý taky dva koně, my mladší zase, než jsme šli do školy, tak jsme museli napást dobytek, až potom jsme šli do školy.“

Vzdělání se panu Andělovi dostalo v češtině: „Naše vesnice si vždycky vyžádala u polské vlády, abychom mohli mít českého učitele. Měli jsme sice jen čtyři třídy, ale vždy českého učitele. Potom mě otec dal do české matiční školy v Ludsku. Byl jsem ubytovaný u strýce, který tam měl řeznictví.“ O silné vazbě na české země a českou národnost tedy nemůže být pochyb. „Cítili jsme se být Čechy. Nikdy jsme se nemuseli za to, že jsme Češi, stydět. Vždycky jsme měli ,navrch‘ nad těmi všemi ostatními národnostmi, které tam žily.“

Vstup do armády

„Ke vstupu do války nás vedlo vlastenectví. My nejenom, že jsme šli do Svobodovy armády, ale brali jsme také s sebou to, co nám ještě fronta nevzala. Přes nás šla fronta dvakrát, Němci a pak zase zpátky, a nikdo nás nešetřil. Co nám fronta nevzala, tak to jsme brali s sebou ještě do armády. Já třeba jsem bral jednoho koně. Ani jsem to nikam nezapisoval, ani jsem za to nic nedostal. A brali jsme s sebou, co jsme mohli. To víte, když jsme přeci jen slyšeli to české velení, důstojníky, tak jsme byli rádi, že můžeme být v československé Svobodově armádě.“  O tom, že se československá vojenská jednotka formuje, se dozvěděli od hnutí Blaník, které v oblasti fungovalo a informovalo o důležitých informacích tohoto typu.

Z osmi bratrů jich vstoupilo do Svobodovy armády šest. Další bratr vstoupil do polské armády, byl zajat a zemřel v koncentračním táboru. Odchod do armády nebyl jednoduchý. „To víte, že to byl pláč, ale co jsme měli dělat? My jsme měli takové hrozné životní podmínky – tam řádili banderovci a my jsme měli takové podmínky, že jsme chtěli, aby to vzalo nějakou změnu. Také jsme měli vesnickou obranu, dostali jsme zbraně a chodili jsme v noci po vesnici a hlídali jsme, protože tam byly různé tlupy a bandy a banderovci, abychom naše lidi ubránili. Naše vesnice byla skoro čistě česká, jen tři Ukrajinci jsme byli.“

Nábor do armády se konal v Rovně. „Od nás to bylo asi šedesát kilometrů do Rovna a v Rovně byl náš štáb. Tam jsme se zapisovali do československé armády. Tam nás přidělovali k ženistům, dělostřelcům, pěchotě a různým útvarům.“ Výcvik probíhal nejprve v Ludsku, poté pokračoval v Besarábii a Bukovině.

Válečné zážitky

Pan Anděl působil v první brigádě u ženistů, jeho velitelem byl Balaš. Na atmosféru vzpomíná takto: „Hlavně byla veliká nouze. My jsme byli moc špatně zásobovaní. Já se pamatuji, že jsme měli i moc málo chleba. Že když jsem potkal nějaké kamarády, tak jsem je prosil, jestli jim nezbývá nějaký chleba a jestli by mi ho nedali.“ Vzpomíná také na to, že jejich útvar byl kladně přijímán ukrajinským obyvatelstvem v Besarábii.

Vztahy mezi vojáky v jednotce byly výborné. Jediné, co se mu nelíbilo, bylo chování politických: stále prohlašovali, jak agitují, přitom o politice se nikdo nebavil a nikdo o ní nedebatoval. Lhali tedy, když se snažili tvrdit opak.

K prvnímu bojovému nasazení došlo u Krosna. „První den nás ženistů bylo devadesát sedm v rotě první brigády. A hned po prvním dnu ráno nás náš velitel spočítal a bylo nás třicet dva. Ne všichni padli, bylo i mnoho raněných. To byla pohroma, u Krosna. Pak jsme procházeli Duklou.“ Pan Anděl mluví o německé taktice v době, když už Němci tušili, že mají válku prohranou: „Nasazovali miny bez plánků. Miny se vždycky dávají podle plánků, aby se mohli vybrat. Oni ale už tušili, že asi zpátky nepůjdou, tak je nasazovali bez plánků a to byla tragédie. Já jsem měl kurs sanitára, tak si pamatuji, jak jsem obvazoval ty nohy. Ty žíly jsem takto otočil a zamotal a pryč.“

Na první dojem z bojové akce vzpomíná takto: „My jsme šli zespod a Němci nás měli jako na dlani: byla mlha, potom mlha najednou šla pryč a oni nás měli jako na dlani. A když spustili palbu, tak si vzpomínám, že byla taková malá dírečka, malinký zákop, tak se mně zdálo, že se do něj vlezu. A to jsem takto vykoukl a viděl jsem, jako když sekáte kosou, tak to padalo, ti koně a ti lidi. Je to hrozný.“ On sám byl lehce raněn do boku. Závažnější onemocnění mu způsobil nedostatek potravy, kvůli tomu si pobyl i v nemocnici v Krosně.

Podle Anděla Rusové vyhrávali ne technikou, ale masou lidí. Obhajuje Svobodu, který byl podle něj člověkem moudrým a statečným, který se ovšem musel držet pozice, která mu byla přiřazena – on sám a jeho rodina si za války vytrpěla své, ale komunisté to po válce neocenili. Vzpomíná na to, jak stavěl pro Svobodu pozorovatelnu, kterou však generál vůbec nepoužil. „Já říkám, že to byl hrdina, takových je málo, jako byl Svoboda.“

Jiným těžkým zážitkem je tento: „Byl minometní zákop, a zrovna do něj upadla mina. A tam byli lidi, kteří plakali a prosili: ,Dobij mě, dobij mě.‘ On dostal do břicha a trčely mu střepiny v zádech. A on prosil: ,Dobij mě, dobij mě, ať se netrápím.‘ A to víte, že to nemůžete udělat. Můžete nejvíc udělat, zabalit ho, a jestli je možnost, ho dopravit dozadu. Takže to bylo těžké. Proto vám říkám, když byl konec války, tak jsem říkal, že to je nejlepší den v mém životě, že jsem se dočkal konce války. Já jsem s tím nepočítal. Brácha přišel o pravou ruku a já jsem mu záviděl. Protože jsem si myslel: On se dostane pryč a zůstane živ, a já nemám naději. Takový jsem měl pocit.“

Navzdory špatné situaci se občas našla příležitost k humoru. Pan Anděl vzpomíná, jak sháněli noviny na machorku, a také na všudypřítomné vši.

S generálem Svobodou se setkal jednou osobně. Jednou doháněl svůj útvar po setkání s bratrem, šli po silnici a zahlédl je Svoboda: „Zajel na okraj a ptal se, co tam děláme. Já jsem mu říkal pravdu, že jsem se viděl s bratrem. Generál Svoboda říkal, nedělejte to, protože kdyby vás někdo odpravil, zastřelil, tak bychom ani nevěděli, kam jste se poděli.“ Dále vzpomíná na to, jak sedával Svoboda s generálem Lomským po bojích na koně a jeli spolu obhlížet situaci na frontě.

Se svým starším bratrem se jednou setkal zcela náhodou. Bratr byl u druhé brigády, a když jednou procházeli lesem, stál na křižovatce a ukazoval směr.

Vztahy se sovětskou armádou byly docela dobré. „Sovětská armáda, to byli chudáci. Ti, když měli jít do útoku, tak dostali kořalu, a když zpívali, tak jsme je skutečně měli docela rádi. Bližší vztahy neznám, abych to mohl posoudit, ale myslím, že byly dobré.“

Pan Anděl říká, že měli i jisté informace o tom, co se dělo na západní frontě v anglickém vojsku. Informovaly je o tom noviny Naše vojsko v SSSR. Další informace o válečném dění získávali díky rádiu.

Nepřítelem byli jednoznačně Němci. Zmiňuje volyňské Němce a jejich přestěhování do Německa, které organizoval Hitler, a srovnává jejich poválečné nároky s poválečnými nároky sudetských Němců. O situaci v německých jednotkách toho za války moc nevěděl, vzpomíná však na několik případů, kdy došlo k blízkému kontaktu s německými vojáky, jako například tzv. chození pro německé jazyky. „To jsme měli jít do zákopů a přivést Němce živého. Ale to bylo většinou u pěšáků, ne u ženistů.“

V jeho vzpomínkách má své místo i tragická smrt generála Vedrala, jehož auto najelo na výbušninu. Na místě jeho úmrtí stojí pomník, prasklé srdce, u kterého pan Anděl byl, když se v místech natáčel slovenskou televizí dokumentární film o dukelských operacích.

Hodně ho zlomilo, když se dozvěděl, že jeho bratr přišel v bojích o ruku. Zejména se ale těšil na konec války. „To víte, těšili jsme se, kdy bude konec války a jestli zůstaneme živí.“Když byli schováni pod Duklou v jakési roklině, stříleli po nich Němci tzv. vaňuše. Rusové měli kaťuše, Němci vaňuše. „To se člověk koukal jen schovat, aby ho netrefili.“

Poslední úder byl na Moravě. V té době už ale jezdil autem, protože byl u spojařů. Do Prahy pak došli bez války. „My jsme líbali zem. Jestli to vidíte, jak Svoboda na hranicích líbá tu vlajku… My jsme byli celí šťastní, že jsme v Čechách. Když jsme šli do útoku, tak nám říkali, že ráno budeme v Prešově. Jenomže to bylo za tři měsíce. Ještě před Duklou, před Krosnem, říkali, že ráno budeme v Prešově, a ono to trvalo tři měsíce.“

Konec války a návrat domů, reemigrace do Československa

To víte, Rusové nás nechtěli pustit. U nich bylo všechno takové dlouhé, protahovali to, tak jsem se rozhodl, že pojedu domů, k manželce. Doma jsem měl dcerku, které bylo půl druhého roku, a tak jsme byli nejdřív v Ruzyni, v kasárnách, to víte, Rusové nám dělali školení, že kolchozama vyhráli válku, a pak jsme jeli přes Maďarsko a Rumunsko domů. „To víte, že to bylo velké shledání. Ale přišel jsem domů a hned přišli v noci banderovci. A žádali můj oblek, abych jim dal. A čepici a opasek a vojenský oblek, co jsem si přivezl, abych jim dal. Já jsem spal v pokoji a oni si nebyli jistí, tak do pokoje ani nešli a manželka jim to dala. A tak šli pryč.“

„To víte, mně bylo v Československu všechno milé. Já, s kým jsem mluvil, tak jsem s ním rád mluvil.“ A to navzdory tomu, že mu mnoho poblouzněných idealistů povídalo o tom, že je „Sovětský svaz – náš vzor.“ Se svými zkušenostmi věděl, že v Sovětském svazu je veliká bída. Vždy byl přesvědčen o tom, že české země na tom byly vždy o hodně lépe než Sovětský svaz. Nezavrhuje Sovětský svaz jako takový – je vděčný, že poskytl Čechům možnost zformovat na jeho území vlastní vojenskou jednotku, negativně však hodnotí režim, který tam byl, a neschopnost se, navzdory velkému přírodnímu bohatství, hospodářsky pozvednout. 

Shledání s rodinou po válce byla pro pana Anděla ohromná radost. Mezitím se mu doma narodila dcera, kterou doposud neviděl. „Já jsem v Dubně vystoupil z vlaku a tam byla taková vesnička, kde jsem měl tetu. Tak jsme šli, já a můj starší brácha, k tetě a tam jsme přenocovali. Ráno teta zapřáhla koně – tam jiná doprava nebyla – a vezla nás k nám. A tam jsme se v půli cestě setkali, představte si, co to bylo za setkání. To se nedá povídat.“

Po skončení války se domů vrátil jen pro rodinu, aby si ji mohl odvézt do Čech. Kromě manželky a dcery chtěl vzít také manželčiny prarodiče, protože to byli staří lidé. Vyřizování byrokratických záležitostí v Rovně mu však zabralo celý týden: „Já jsem tam byl celý týden, abych to vyřídil. Rusák to pořád znemožňoval, víte. A tak jsem přijel domů za týden, a babička mojí ženy říká: ,Zaplať pánbůh, že jsi se nám vrátil, aspoň jednoho mužského máme.‘ Taková tam byla doba a takový tam byl režim.“

Reemigrace do Československa

„Já jsem se vracel jen pro rodinu. Když už jsem měl rodinu, tak potom byla ta reemigrace v sedmačtyřicátým, tak normálně jsem šel jako voják zahraniční armády a reemigroval jsem. [...] Když jsme přišli v sedmačtyřicátém roce do Čech, tak jsem měl bratra na Žatecku, toho nejstaršího. Tak já jsem jel na Žatecko, protože nám tam vyčlenili vesnici, kde se máme usídlit, Staňkovice. Tak nám ji vyčlenili, ale to už bylo všechno zabrané v sedmačtyřicátém. Manželka se dala do pláče a říkala: „To jsi si zasloužil, za tu válku.“ A tak jeden pán, který neměl děti, měl zabrané hospodářství a s mým bratrem to vyjednal, že mi to přenechá, ale po sklizni. On měl nějaký dluh na tu sklizeň, víte. No a tak já jsem mu dělal kočího celé léto, až do zimy a na zimu nám to dal, ale jak jsem říkal, bez osiva, bez krmení, všechno jsem musel v hospodářském družstvu kupovat.“ Krátce poté, co si trochu pomohli, však o majetek znovu přišli. „Potom začaly ty kolchozy. Dali to všecko do kolchozu, no, tak oni nevzali, oni řekli, že tam jdeme sami. Takže pak jsem byl v kolchoze.“ Tam potom pracoval, krmil dobytek, jezdil traktorem, sekal 20 hektarů obilí denně, tak to šlo až do jeho onemocnění. Poté, co s prací v zemědělství skončil, šel hlídat trestance.

Na rozdíl od mnoha jiných vojáků po válce perzekvován nebyl. „Já jsem měl stále na mysli, že proti bolševismu nemá cenu se stavět, protože smetou to, co jim stojí v cestě. A nikdy jsem neměl žádnou perzekuci, vždycky jsem se jen živil poctivou prací.“

Vrací se ještě k válečným vzpomínkám, zmiňuje vztahy mezi národnostmi ve Svobodově armádě. Moc rád měl podkarpatské Ukrajince.

Hodnocení válečné zkušenosti

Když se poohlíží zpětně, musí uznat, že je šťastný, že je v Čechách. Republika by potřebovala, aby lidi byli šťastní a nesyčeli jeden na druhého. Myslí ale, že po roce 1989 jsou bojovníci z východní fronty stavěni do stínu v porovnání s bojovníky ze západní fronty, ačkoliv: „Mezi námi, říkalo se, že si ani nevystřelili za války, a dnes mají takové zásluhy. A nás tolik padlo. [...] My jsme se sešli na Letné a vyprávěli jsme si, jak jsme válčili. On byl mnohem starší, jmenoval se Libovický, a my jsme si vyprávěli, jak jsme válčili. A to oni nezažili vůbec válku, anglická armáda co byla. Akorát ti letci. On mně vždycky říkal, my máme dělostřeleckou palbu a to házejí po zákopech takové jako desky na hraní. Kdežto my jsme si skutečně přišli na své, my jsme zkusili.“

Co to je válečná zkušenost? „Já jsem opravdu byl šťastný, že jsem se dožil konce. My jsme nevěděli radostí, co dělat, protože válka je to nejhorší, co může existovat. Protože tam padají lidi, kteří nic nezavinili. Kteří jsou jenom proto, že je někdo posílá, že je někdo nutí. To je to nejhorší, co může být, válka. Páni se rozhodnou, udělají mezi sebou válku – a ten obyčejný člověk jde a nechá tam život. Zadarmo, za nic.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století