Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Madeleine Albright (* 1937  †︎ 2022)

Neměla jsem normální život, byla jsem zvyklá furt něco měnit

  • narozena 15. května 1937 v Praze

  • vyrůstala v Bělehradě

  • válečná léta strávila v Anglii

  • otec Josef Korbel za války pracoval pro exilovou vládu ve vysílání BBC

  • prarodiče a další bezmála tři desítky příbuzných zavražděni v koncentračních táborech

  • v roce 1945 se rodina vrátila do Československa

  • poté opět pobývali v Jugoslávii

  • v roce 1948 emigrovali do USA

  • absolventka Kolumbijské univerzity v New Yorku

  • pod záštitou federální agentury USIA před rokem 1989 pravidelně jezdívala do Československa

  • od roku 1976 zaměstnána v americkém Kongresu

  • pracovala mj. pro prezidenta Jimmyho Cartera

  • po sametové revoluci úzce spolupracovala s Václavem Havlem

  • v roce 1993 jmenována velvyslankyní Spojených států amerických při OSN

  • v letech 1997 - 2001 ministryní zahraničních věcí USA ve vládě Billa Clintona

  • autorka mnoha knih, laureátka řady ocenění

  • zemřela 23. března 2022

Česká verze příběhu následuje pod tímto anglickým textem.



Madeleine Albright (née Marie Jana Korbelová) was born on May 15, 1937 in Prague. At that time, the family lived in Belgrade, the capital of the Kingdom of Yugoslavia, where her father Josef Korbel (born in 1909) held the diplomatic position of press attaché. “My mother [Anna, born in 1910] wanted me to be born in Prague, so I was born there, and then we went back. I was only few months old when we went back to Belgrade.” Madeleine spent the first two years of her life in Yugoslavia. In 1939, she returned with her parents to Prague, where her father continued to work in the diplomatic service. But the same year they moved again. “When the Czechoslovak government moved to London, we also moved there. […] It must have been very difficult for my parents. They fled to England via Greece and they left their whole family in Czechoslovakia.” At first, they lived in London. “My father worked for the BBC, he was broadcasting to Czechoslovakia during the war. He worked for Masaryk and President Beneš. […] Every night, the radio began with the notes from Beethoven‘s 5th Symphony. That‘s a code for victory.” Josef Korbel and Jan Masaryk were close friends. “My father knew Masaryk well and Masaryk knew well my father.”


What did life in London look like during the World War II? “We lived in several places, eventually in an apartment building at Notting Hill Gate. Nowadays everyone thinks it‘s very elegant place, but it wasn‘t that elegant during the war. There were other foreigners and we slept in the cellar every night. The cellar was of a terrible green colour. And I remember my father saying, ‚It‘s weird. There is hot water and gas in the cellar. If a bomb comes down, we will all be dead.‘ ” The bombing was quite common. “Once, when we came out, a bomb fell on a house not far from us. But the truth is, I got used to seeing the mess the bombs caused. And even though I was little - I remember the bombs falling in many places around London.” Partly for safety reasons, the family later moved to a family home in Walton-on-Thames, south-west of London. “In England, they invented huge iron tables. They said that nothing could happen to you during bombing, if you hid under that table. So we had such a table in our house. We slept under it and I played around it.”




Because of her father cooperated closely with the Czechoslovak government in exile throughout the war, Madeleine was seeing Edvard Beneš from an early age. “He smiled a lot and he was very nice to me. […] My parents really admired what the government was doing – Beneš, Masaryk and all the people around. I haven‘t heard of things like Lidice because I was only a little girl. We lived in a pretty house and there were always some Czechs there.” One of their neighbours in Walton-on-Thames was Prokop Drtina, the post-war Minister of Justice, who was sentenced by the Communists in a fabricated trial in the 1950s to 15 years in prison. The family lived in the English countryside until the end of the war. “I remember when the Americans came. It was a great event and Beneš was there. I remember all the people around.” After that, the family returned to Prague. “We went back in 1945, I was eight years old. […] My father returned with President Beneš in May, and I, my mother and my little sister followed a few weeks later.” In Prague, the family lived on Hradčanské náměstí. Her father continued to work for the Foreign Ministry, and every morning, on his way to work, he accompanied Madeleine to school.

From post-war Prague, the Korbel family moved again to Belgrade, where Madeleine spent the next two years. “My parents didn‘t want me to go to school with the Communists, so I had a governess and studied at home.” She spent most of her time at the embassy. ​“There were a few diplomatic children otherwise I had no friends there.” Thanks to her father‘s profession, she continued to meet political elites of that era. “When we lived in Yugoslavia, I was the little girl who welcomed guests at the airport. I wore a Slovak folk costume and gave flowers. One day Masaryk came and I asked my father, ‚Why does uncle Jan always have his right arm as if it were broken?‘ And my father said, ‚Because he doesn‘t want to shake hands with the Communists.‘ My mother always liked to do something less formal after a big reception at the embassy. She used to invite people to our residence and she made sausages for them. When she invited Tito, his people said, ‚You can‘t do that, he can‘t eat just like that.‘ So my mother bit off a piece of sausage and gave him the other half to eat the same sausage as her.”




In 1947, ten-year-old Madeleine travelled from Yugoslavia to study in Switzerland. “It was completely untypical of my parents. I really don‘t get it. […] I didn‘t really like the school at the beginning, but then I fell for it and I can speak – I must say - perfect French.” Shortly afterwards, socio-political changes forced the family to emigrate further. “In May 1948, my parents came to Switzerland to say that we would not return to Czechoslovakia. That my father got a new job in India. I had a little brother at the time, we went to England and we stayed there until we moved to America.” Which happened in November 1948. At that time, eleven-years-old Madeleine spoke four languages, and after Czechoslovakia, Yugoslavia, England and Switzerland, the United States became her next, this time truly permanent, home. Even this experience continued to shape her success. “I didn‘t have a normal life. I grew up being used to a constant change.” How does she feel about the February coup over time? “I think the Communists were thinking about it for quite some time. […] One can say that Beneš should not have accepted the resignations. But it is easy to sit in America and say what should or should not have been done. But the truth is that, what happened in Czechoslovakia in 1948, is truly sad, and there were those who really betrayed Czechoslovakia and one will never understand why and how.”


In the US, her mother Anna lived at first with her three children on Long Island, New York. In 1949, after her father Josef arrived from India, the family settled in Colorado. Her father worked as a professor at the university in Denver, her mother worked as a school secretary. Apparently, these were not well-paid positions, so getting started in the US was not easy. In addition, somewhat bizarre situations often occurred in a different cultural environment. “I‘ve always wanted to be an ordinary American girl. But my mom was a little bit crazy [laughs]. For example, she read from the palm of a gentleman who was sitting in a meeting with his wife. And she said, ‚You will have all kinds of girlfriends!‘ She said what she saw. Or she looked at my palm and said, ‚You will have three sons.‘ And I have three daughters. So she wasn‘t very good at it… But everyone loved her, and she loved having people in the house, she cooked dumplings or some Serbian dish.” Even her father dealt with intercultural dialogue. “He wanted to be an ordinary citizen, and in Colorado it meant to be a fisherman. So we went to the mountains every weekend. And my father was always dressed up, tie included, and looked like a diplomat when he went fishing. I had crazy times with my parents. And all I desired - was to be an ordinary American girl. My parents loved Denver and the people there loved them back.”




Despite the difficult beginnings, her father gradually achieved considerable recognition in the USA. “They knew him very well in Denver because he taught there, and when people wanted to know what was happening in communism, they always asked him. He was often in the papers. […] My father was a truly wonderful teacher.” A college on the campus of the University of Denver was named in his honour - Josef Korbel School of International Studies. Josef Korbel died in 1977. “His funeral was full of flowers, and among them there was something that looked like a piano. And I asked my mom, ‚Who is this from?‘ And she said, ‚It‘s from your father‘s favourite student, Condoleezza Rice.‘ I find it very interesting that a Czechoslovak diplomat taught two female Secretaries of State.” Josef Korbel was a role model for Madeleine from an early age. “I‘ve always wanted to do everything my father did.” In the 1950s, she received a scholarship to a private Kent Denver High School. She founded a foreign policy club at the school. “And I made myself president [laughs]. I‘ve always been a very serious student. And I was a really grateful American.” After Kent Denver School, Madeleine received another scholarship, this time to a private girls‘ college - Wellesley College in Massachusetts.


“When I was in high school, everyone knew we were poor and we lived modestly. But it was completely different at Wellesley, no one cared that I was on a scholarship. I loved going there.” The erudition of both parents played an important role in Madeleine‘s upbringing - her mother studied in Switzerland, her father at the Sorbonne. At home, they often talked about the Czechoslovak history and political philosophy. “It was very strange to be in America and watch what was happening in Czechoslovakia during the Cold War.” However, they never talked about the fact that the Nazi Holocaust was responsible for the lives of many relatives of the Korbel family. Due to this ignorance, Madeleine‘s position of a minister fell in jeopardy later on. “I grew up thinking that the Czechoslovak Republic was a golden country. That it was special because there was a democracy. […] Perfect place, wonderful democracy. […] And that TGM was Somebody. I grew up learning about the history of a Golden land.” What was, according to Madeleine, the magic of the First Republic‘s political environment? “The Czechoslovak constitution was very American, and it had something we didn‘t have - it was also pro-female. I believe that was the influence of Charlotte Garrigue. Several things happened between wars that were very democratic and good, and my parents taught me what a wonderful country it was,” Madeleine recalls, adding, “There have always been good relations between Czechoslovakia and America. And I‘m proof of that.”




An interesting fact is that a later colleague and a friend, Hillary Clinton, also graduated from Wellesley College. While studying in Massachusetts, Madeleine met Joseph Medill Patterson Albright. Their wedding took place in 1959. Together they raised three daughters - Alice, Anne and Katie. After a successful graduation from Wellesley College (1959), Madeleine continued to expand her education. She entered the Columbia University in Manhattan, New York, where she earned a master‘s degree and later a doctorate. In her dissertation, she focused on the role of the press during the Prague Spring. “Right after the invasion, Jirka Dienstbier talked on the radio, and then he was sent to America for safety reasons. We became close friends, and he explained to me what I was reading in the newspaper, who was who […], to understand what was really happening. I worked on it for a long time and I have a Ph.D. of it.” As an expert on a given historical period, she considers the August invasion to be counterproductive from the Soviet point of view. “I believe Moscow killed communism when they killed what happened in 1968. Because there were many Czechs, both communists and non-communists, who were looking for different ways to reform the system. And Soviets killed it by sending in the tanks. Ten years ago I spoke to Gorbachev and told him what I thought. And he agreed, ‚You are right. It was a big mistake, what we did.‘ ”


Even during her studies, Madeleine began to travel back to Czechoslovakia. First as a tourist. “I met with my parents‘ friend and she told me something I didn‘t know, that my father was convicted of leaving the country, and that he was sentenced to imprisonment and death. That was the first time I heard about it.” For fear of her own safety, she later travelled to her native country under the auspices of the USIA.[1] “The US government had a programme where they sent American political scientists to all sorts of countries to talk about democratic systems. […] So when I travelled in Eastern Europe, I always visited local communist museums. To see how each country presented how it became communist. And the truth is, there were photos that were probably not real. But I really learned a lot about communism. How it happened and why.” In the 1960s and 70s, Zbigniew Brzezinski, a later adviser to Presidents Jimmy Carter and Barack Obama, worked at Columbia University. Coincidentally, he also came from a family of Central European diplomats.[2] “And then he told me I could work for him.” In 1976, at the age of thirty-nine, Madeleine Albright began working for the United States Congress at the U.S. Capitol in Washington.




Although Madeleine visited communist Czechoslovakia many times, the real mutuality did not start until the November coup in 1989. “This was the country I learned about from my father. A country of people who really wanted to live in a democratic system where they had a voice. It was something rare and emotionally fantastic. And it was interesting to think about how it actually happened and what exactly happened. What the students really did and how hard it was for them.” Her Velvet memories continue, “Suddenly there was a president in Czechoslovakia who was perceived as one of the most fantastic democrats, a really great person. People fell in love with him completely. Havel was really Someone. I was so proud, that this man came from the country where I was born.” The turn of the year brought not only joy and relief but also new challenges. At the beginning of December 1989, Gustav Husák had been the president for fifteen years in a row. Whereas, Václav Havel was imprisoned in Pankrác in May of the same year. Madeleine Albright, who was working at the National Democratic Institute at the time, contacted her colleague and friend Jiří Dienstbier immediately after the November events. “I called him and asked, ‚What can I do to help?‘ And he said, ‚Help the students, they‘re the ones who pulled this off.‘ ”


In January 1990, Madeleine came to Prague to offer help and cooperation. “In the evening, Jirka [Dienstbier] invited me to the theatre to see the Audience. Then I went to his office and it was magical - I remembered how my father used to take me there when Jan Masaryk was a minister. In the same office I went to when I was eight, I suddenly sat with Jirka Dienstbier.” That evening, Madeleine met Václav Havel. “We went to the Prague Castle and Havel was there in jeans and a sweater, it was nice. […] And he said, ‚I know who you are, you are Mrs. Fulbright.‘ And I responded, ‚No, I am Mrs. Albright [laughs].‘ Then we talked and I asked him what could we do to help? And he said, ‚We need a new election law.‘ ‚Well, we can help with that.‘ And then he said, ‚You worked for President Carter so you know how the presidential office should be organized.‘ I confirmed, ‚That‘s right. I do know that because I worked at the White House.‘ ‚Could you please talk to my counsellors and explain to them how it all works?‘ It was snowing that day — I‘ll always remember that — I was staying in a hotel near the parliament on the Wenceslas Square. I was walking across the Charles Bridge and suddenly it felt as I‘d never left, I belonged here.”




Václav Havel returned the visit the following month, in February 1990. “I helped with the visit arrangements. We had dinner at the Czechoslovak Embassy with [then ambassador] Rita Klímová. Everything was prepared, I worked for the senators, so I knew how to organize meetings with people, what questions would be asked, etc.” On February 21, Havel delivered his famous speech to the US Congress. “I don‘t know if you remember, but Havel never wanted to look someone in the eye. Neither did he look at the camera when on TV. I knew he would be on TV and that he had to look at people. But he said, ‚I don‘t do it, because when I was in prison, we weren‘t looking in the eye. You learn there not to do it ever again.‘ ” But Havel‘s first official visit to the United States is associated with more light-hearted memories. “We went around the cities and we visited NASA. I was translating. And Havel said to me, ‚Ask if they ever see aliens.‘ And I decided not to translate this because they would think he‘s crazy [laughs].”


In 1993, Madeleine Albright was appointed United States Ambassador to the United Nations, shortly after Bill Clinton took presidential office. The following year, as Ambassador, she accompanied Bill Clinton on his first official visit to the Czech Republic. “Clinton was in Brussels and his visit to Prague was to follow. […] People who were preparing the trip for Clinton said he didn‘t want to do such things as going to jazz club because his mother just passed away. I was doubtful and said, ‚I‘m going to Brussels to accompany him to Prague and I‘ll ask him myself,‘ because I knew Havel wanted to give him a saxophone. And when I talked to Havel, I said, ‚When we get off that plane and you give me a kiss, I‘ll whisper in your ear what Clinton wants to do.‘ I asked Clinton if he wanted to go to a jazz club, and he said ‚Yes, of course.‘ So that‘s what I later told Havel. Then we went to the Prague Castle and it was the first time we heard the Czech and the American National Anthem. […] It was very emotional for me to hear the two together. Afterwards we went to Reduta that night and they gave Clinton a new saxophone and it was fantastic. Everyone loved it.




At least one other story is related to the 1994 Prague visit. “There was a funny moment. When Havel remodelled the presidential office, he put all sorts of portraits and one picture of two naked women there. And Clinton asked him, ‚What do you think would happen if I put such a picture in my office?‘ [laughs] Those were the magical moments. Walking around Prague with Havel and Clinton…” The cooperation has grown into a friendship, Madeleine always talks about Václav Havel with undisguised admiration. “When I was in Prague with Hillary [Clinton] in 1996, we talked about politics and democracy, those were the times when I thought to myself, ‚Being a friend of someone who is a real democrat, who cares about people, and who writes wonderfully - how could this happen that this Czech girl is a friend of this president?‘ ” Let‘s mention another memory. “On one of my last [official] trips to Prague. […] We drove through all sorts of small towns and then suddenly we were back in Prague. And President Havel said he wanted me to take the office after him. And that was fantastic thought but unreal and I said, ‚But I‘m American.‘ ”


In 1997, Bill Clinton nominated Madeleine as US Secretary of State.[3] Only in this period did she learn about her family‘s tragic past. “When I was appointed Secretary of State, I received a letter from someone from The Czech Republic, where all the facts were correct - that my mother grew up in Kostelec nad Orlicí, that my father was born in Kyšperk [today‘s Letohrad], when they both were born, etc. And in that letter it was also written that they were of Jewish origin. […] It is one thing to find out that you are Jewish. Another thing is that many people died in the concentration camp. […] We learned that about 26 people of my family died during the Holocaust. About five years ago we went to Terezín and we put a monument there.” Apparently, the public quite disliked the affair, and Madeleine considered resigning just shortly after taking office. “People thought I must be stupid I didn‘t know about it. Or that I was lying about it. […] But he [Clinton] told me he trusted me and asked me not to resign.” Madeleine never found out why her parents - who so often spoke about the history of Czechoslovakia - did not talk about the history of their own family. “They believed we had a chance at a new life here in America. I think they did it for us, they didn‘t want to make us sad about something we couldn‘t do anything about.”




As the head of the ministry, Madeleine had to deal with a number of difficult international dilemmas. Let us mention the terrorist attacks in Nairobi and Dar-es-Salaam. “I was very happy to be the Secretary of State, but there was one day when I really disliked my job. That was on August 7, 1998, when our embassies in Kenya and Tanzania were bombed and many people died there. I kept thinking about what actually happened and why it happened. Did we do something we didn‘t pay enough attention to?” Her position also required taking responsibility for painful decisions. “In Kosovo [in the 1990s], they sent people to concentration camps, that was terrible - and especially towards women. We didn‘t know what to do. We were trying the diplomatic ways for as long as we could. But in the end, there was no other solution than bombing.” Less than fourteen days before the North Atlantic Alliance launched an air strike on Yugoslavia, the Czech Republic joined NATO - along with Hungary and Poland to be the first member countries of the former Eastern Bloc. Madeleine Albright played a vital role in the Czech Republic‘s accession to NATO. “I am very happy that I was the one who invited and then accepted the country where I was born.”


“You have to understand that in diplomacy you have to talk to people, even if you disagree with them.” In 2000, Madeleine visited then-North Korean leader Kim Jong-il in Pyongyang. “We had a few meetings there and I must say he was smart. When I was on the plane to Pyongyang, I was looking down and saw people having nothing to eat and eating something from trees. And suddenly we were having a great dinner with wine and all sorts of delicacies! Kim Jong-il had a man to translate, and he asked me what made his translator better or worse than the one from the President of South Korea.” Now this is Madeleine Albright‘s recipe how to build diplomatic relations on the thin ice of totalitarianism, “I said this, ‚When I was in South Korea, President Kim Dae-jung had the best female translator I‘ve ever heard. But your translator is also very good.‘ And then, this woman [Kang Kyung-wha] became the Foreign Minister of South Korea.[4] So you never know what will happen with people. But the trip to North Korea was rather adventurous.” At the same time, she admits that - not only in the DPRK - she often felt in danger. “I went to Somalia, to Mogadishu, and we flew there in an armed helicopter, and I was frightened to be honest. […] The truth is that I was always surrounded by people who were watching over me. But we also did some things that made other people nervous.”




Despite many difficult moments, Madeleine has fond memories of her time in office. “It was really interesting era. It was the end of the Soviet Union, we saw different things than what was happening during the Cold War. We did what we could to make American people understand why we need to cooperate with other countries. I was very proud to work for President Clinton, who understood that and still wanted to build bridges to the 21st century. He thought about what was going to happen and what our chances were in the last years of 1990s. And I always say, ‚I was the last Secretary of State of the 20th century and the first one of the 21st century.‘ The funny part is that I started saying that a few months after my appointment, which was quite daring. I couldn‘t possibly know if I‘d last all four years. But I did. And I had a chance to think about what might happen in the 21st century.” The ministerial term expired in January 2001. The Republicans, led by George Bush, took over the office. “When I was Secretary of State, I was driving in a car that was surrounded by security. And then suddenly it all ended and I had to go out alone. It felt strange, as if I were naked. […] And taxi drivers were my new friends.”


The new millennium brought new questions. “Things have changed. When Osama bin Laden was in Africa and then went to Afghanistan, we were thinking what to do. We couldn‘t find him. And when we finally found him, he was in a camp with women and children. There was nothing we could do. When I left the administration and Bush was president, we warned them about what might happen. Then suddenly I find myself sitting at home on the morning of 9/11, watching the planes crashing into the World Trade Center. Nobody could believe what happened. […] It was horrifying. Indeed, this has completely changed Americans‘ thinking about terrorism and extremism. I will never forget that day. And when you look at what‘s going on in Afghanistan today, terrorism is something we all have to watch out for. Including your country, you had explosions too. No American will ever forget what happened on the 11th.” And what are the prospects in 2021, after another twenty years? “Extremist games are in full swing. What I find interesting is what is currently happening in Slovakia. There is a proper government and a president. They are fighting corruption and thinking about future. It is interesting that Czechs can learn something from them. […] Slovaks should be really proud of themselves. […] It is a very good example of how a country should behave. And what is happening in the Czech Republic… People keep asking me about it and I keep thinking about it. But I must admit I don‘t get it. Some things bother me a lot.”




Many thoughts and reflections resonate with memories of the key events of the 20th century. Their final mosaic allows us, at least marginally, to look at the world for a moment through the eyes of Madeleine Albright, “I am always careful about what I think about people I don‘t know, who did things I didn‘t like. I have to think about what was their surrounding when they did those things. What is really important is talking to people you don‘t agree with. Trying to understand their way of thinking, not just arguing with them. It is very difficult to judge what one thinks about how a decision was made at a given time without understanding what people knew, when and why they acted. I pay attention when thinking about what happened, and when I read about it in history. I try not to think too much about what I would have done if I were there. Because they have to know what they knew and why they did it. So I am really careful to judge what happened. Here is my library and I see a book - Švejk. People say that Czechs do not fight. But I don‘t think it‘s fair. It‘s hard to think who would do what and when. And I think one has to speak out when terrible things happen. I am neither pessimistic nor sceptical. I don‘t really know what is American about me, and what is Czech. But I always say I‘m a grateful American. And I‘m always proud to be born Czech. I am very proud to have been born in this country.”


[1] United States Information Agency.

[2] In the USA, Zbigniew Brzezinski married Emilie Benešová, a relative of Edvard Beneš.

[3] To this day, it is often emphasised that she was the first female Secretary of State in US history. By 2021, there were two other female Secretaries of State, in 2005-2009 a former student of Josef Korbel - Condoleezza Rice, followed by - also mentioned above - Hillary Clinton (2009-2013).

[4] Just like Madeleine in the United States, Kang Kyung-wha became the first Foreign Minister in South Korea to serve in 2017-2021.



Česká verze:

V dětství nosila květiny Masarykovi a Benešovi. O několik let později dávaly politické elity květiny jí. Pod tíhou okolností se musela mnohokrát stěhovat, a když jí bylo jedenáct, rozhodla se stát – jak sama popisuje – obyčejnou americkou holčičkou. Namísto toho se stala nejmocnější dámou přelomu tisíciletí. Cesta ze Smíchova do Bílého domu však byla klikatá. „Neměla jsem normální život. Vyrostla jsem tak, že jsem byla zvyklá furt něco měnit, to pro mě bylo úplně normální. Proto jsem člověk, který si tak lehce udělá známé – opravdu si na věci zvyknu lehce a rychle. A já myslím, že to je to pro všechny ty bláznivé věci, co jsem dělala předtím, než mi bylo jedenáct,“ vzpomíná Madeleine Albright.


Dívat se, co se stalo po bombách

Madeleine Albright (roz. Marie Jana Korbelová) se narodila 15. května 1937 v Praze. Rodina tou dobou bydlela v Bělehradě, hlavním městě tehdejšího Jugoslávského království, kde otec Josef Korbel (narozen 1909) působil na diplomatické pozici tiskového atašé. „Moje maminka [Anna, nar. 1910] chtěla, abych se narodila v Praze, tak jsem se narodila tam, a pak jsme jeli zpátky. Bylo mi pár měsíců a byli jsme v Bělehradě.“ V Jugoslávii Madeleine strávila první dva roky života. Roku 1939 se s rodiči vrátila zpět do Prahy, kde otec nadále působil v diplomatických službách. Téhož roku následovalo další stěhování. „Když se československá vláda přestěhovala do Londýna, tak jsme tam taky jeli. […] Pro rodiče to muselo být hrozně těžké. Utekli přes Řecko do Anglie a nechali celou rodinu v Československu.“ Zprvu bydleli v Londýně. „[Otec] pracoval pro BBC, dělal rozhlas do Československa v čase války. Pracoval pro Masaryka a prezidenta Beneše. […] Každou noc začal ten rozhlas notami z Beethovenovy páté symfonie. To je takový kód pro victory, vyhrajeme.“ Josef Korbel a Jan Masaryk si údajně byli velice blízcí. „Otec ho znal dobře a Masaryk znal moc dobře jeho.“

Jak vypadal život v Londýně na pozadí druhé světové války? „Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. Byla tam hrozně zelená barva. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divné. V tom sklepě je teplá voda a plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví.“ Bombardování nebylo dle vzpomínek ničím výjimečným. „Jednou, když jsme vyšli, tak nedaleko od nás, na stejné ulici, spadla bomba na barák. Ale pravda je, že jsem si zvykla dívat se na to, co se stalo po bombách. Okolo Londýna, i když jsem byla malá, tak si pamatuju, že na plno věcí opravdu ty bomby spadly.“ I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do rodinného domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna. „V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“


Květiny pro Masaryka, půl párku pro Tita

Tím, že otec po celé válečné období úzce spolupracoval s československou exilovou vládou, se Madeleine odmalička vídávala s Edvardem Benešem. „Hezky se usmíval a byl na mě moc milý. […] Moji rodiče si moc vážili, co dělá vláda, Beneš, Masaryk a všichni ti lidi okolo. Neslyšela jsem o věcech jako Lidice a tak dále, protože jsem byla malá holčička, ale bydlela jsem v docela hezkém domě a vždycky tam byli nějací Češi.“ Ze sousedů ve Walton-on-Thames zmiňme například Prokopa Drtinu, poválečného ministra spravedlnosti, kterého komunisté ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech odsoudili k 15 letům vězení. Na anglickém venkově se rodina dočkala konce války. „Pamatuju si, když přijeli Američani. Byla velká paráda a byl tam Beneš. Taky si pamatuju, jak ti lidi vypadali.“ Následoval návrat do Prahy. „Když jsme jeli zpátky, v tom roce čtyřicet pět, tak mi bylo osm let. […] Můj otec se vrátil s prezidentem Benešem v květnu a já s maminkou a malou sestrou až o pár týdnů později.“ V Praze rodina bydlela na Hradčanském náměstí. Otec nadále pracoval pro ministerstvo zahraničí a každé ráno, cestou do práce, doprovázel Madeleine do školy.

Z poválečné Prahy se Korbelovi opětovně přestěhovali do Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. „Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma.“ Většinu času trávila na ambasádě, „tam bylo pár takových diplomatických dětí, ale jinak jsem neměla žádné přátele.“ Díky otcově povolání se nadále vídávala s politickými elitami dané éry. „Když jsme bydleli v Jugoslávii, já jsem byla ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a dávala jsem kytky. Jednou přijel Masaryk a já jsem se zeptala mého otce: ,Proč vždycky strejček Jan má pravou ruku, jako kdyby byla zlomená?‘ A můj tatínek řekl: ,Protože nechce dávat ruku komunistům.‘ Taky jsem dávala kytky Titovi. Moje maminka vždycky, když měli nějakou velkou recepci na ambasádě, tak měla potom ráda něco neformálního. Pozvala lidi, aby přišli do rezidence, aby jim tam dala párky. A když pozvala Tita, tak jeho lidi řekli: ,To nemůžete, on nemůže takhle jíst.‘ A tak moje maminka odkousla kousek párku a dala mu druhou polovinu, aby jedl stejný párek jako ona.“


Na rybách s diplomatem

Roku 1947 desetiletá Madeleine vycestovala z Jugoslávie na studia do Švýcarska. „To bylo úplně necharakteristické od mých rodičů. Nerozumím tomu moc dobře. […] Nenáviděla jsem tu školu ze začátku, ale pak se mi moc líbila a mluvím – musím říct – bezvadně francouzsky. Ale bylo to divné.“ Nedlouho poté rodinu společenskopolitické změny přinutily k další emigraci. „V květnu ve čtyřicátém osmém moji rodiče přijeli do Švýcarska říct mi, že už se do Československa nevrátíme. Že můj otec dostal novou práci, že jede do Indie.“ Já jsem v té době měla malého bratra, jeli jsme do Anglie a tam jsme zůstali do té doby, než jsme přijeli do Ameriky.“ Stalo se tak v listopadu 1948. Tehdy jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – ovládala čtyři jazyky a po Československu, Jugoslávii, Anglii a Švýcarsku se Spojené státy staly jejím dalším, tentokrát skutečně trvalým domovem. I tyto zkušenosti pak nadále formovaly její úspěchy. „Já jsem neměla normální život. Byla jsem zvyklá furt něco měnit.“ Jak s odstupem času přemýšlí nad únorovým pučem? „Myslím, že na to komunisti mysleli docela dlouho. […] Člověk může říct, že Beneš neměl akceptovat ty rezignace, je ale lehké sedět v Americe a říct, co se má dělat, nebo nemá. Pravdou ale je, že to, co se stalo v Československu ve čtyřicátém osmém, je moc smutné a byli ti, kteří opravdu Československo zradili, a člověk nikdy dobře neporozumí proč a jak.“

V USA zpočátku bydlela matka Anna se svými třemi dětmi na Long Islandu ve státě New York. Poté, co do zámoří roku 1949 přicestoval z Indie otec Josef, se rodina usadila v Coloradu. V Denveru otec působil jako profesor na tamní univerzitě, matka pracovala jako školní sekretářka. Dle vyprávění nešlo o dobře placené pozice a začátky v USA tak nebyly snadné. V odlišném kulturním prostředí navíc mnohdy docházelo k poněkud bizarním situacím. „Vždycky jsem chtěla být taková obyčejná Američanka. Ale měla jsem maminku, která byla trošku cvok [smích]. Například četla z dlaně jednoho pána, který seděl na nějakém shromáždění s jeho ženou. A ona četla a řekla: ,Vy budete mít všemožných přítelkyň!‘ Řekla to, co vidí. Nebo se podívala na moji [dlaň] a řekla: ,Ty budeš mít tři syny.‘ A já mám tři dcery. Takže to neuměla, ale dělala z toho něco… Ale všichni ji měli hrozně rádi, protože měla ráda lidi v domě, přišli k nám, vařila knedlíky nebo taky srbské věci.“ I otec se s mezikulturním dialogem vypořádával po svém. „Například chtěl být obyčejný člověk a v Coloradu to znamenalo chodit na ryby. Tak jsme každý víkend jeli do hor. A můj otec byl vždycky ustrojený s kravatou a vypadal jako diplomat, když chodil na rybaření. Bylo to pravdu bláznivé s těmihle rodiči. Když já jsem jenom chtěla být obyčejná holčička-Američanka. Ale jim se v Denveru moc líbilo a lidi je měli hrozně rádi.“


Dvě ženské Secretary of State

Navzdory rozpačitým začátkům nutno dodat, že otci se v USA podařilo dosáhnout značného uznání. „V Denveru ho znali moc dobře, protože tam učil, a když lidi chtěli vědět, co se děje v komunismu, tak on byl vždycky v novinách a tak dále. […] Otec byl opravdu báječný učitel.“ Na jeho počest nese jméno Josef Korbel School of International Studies vysoká škola sídlící v kampusu denverské univerzity. Josef Korbel zemřel v roce 1977. „Na jeho pohřbu bylo plno kytek a mezi nimi tam byla jedna taková věc, která vypadala jako piano. A já jsem se ptala maminky: ,Od koho je tohle?‘ A ona řekla: ,To je od nejoblíbenější studentky tvého otce, Condoleezzy Rice,‘ což je opravdu zajímavé, že tento československý diplomat učil dvě ženské Secretary of State [ministryně zahraničních věcí].“

Josef Korbel byl pro Madeleine odmalička vzorem. „Chtěla jsem vždycky dělat všechno, co dělal můj otec.“ V padesátých letech získala stipendium na soukromé střední Kent Denver School. Na škole založila klub pro zahraniční politiku. „A udělala jsem sama sebe prezidentem [smích]. Vždycky jsem byla hrozně seriózní studentka. Ale byla jsem opravdu vděčná Američanka.“ Po Kent Denver School následovalo další stipendium, tentokrát na soukromé dívčí vysoké škole Wellesley College ve státě Massachusetts.

„Když jsem byla na střední škole, tak každý věděl, že jsem chudá a že bydlíme skromně. Ale ve Wellesley nikomu nevadilo, že jsem na stipendiu, to bylo úplně jiné. Moc ráda jsem tam chodila.“ Vzdělanost obou rodičů – matka studovala ve Švýcarsku, otec na Sorbonně – rezonovala výchovou. Doma se často mluvilo o československé historii a politické filozofii. „Bylo hrozně divné být v Americe a dívat se na to, co se děje v Československu v čase studené války.“

O čem se naopak nemluvilo vůbec, byla skutečnost, že nacistický holocaust má na svědomí životy mnoha příbuzných rodiny Korbelových. Kvůli této nevědomosti měla Madeleine dokonce později přijít o post ministryně. „Já jsem vyrostla s tím, že Československá republika byla zlatá země, která byla jiná, protože to byla demokracie. […] Perfektní místo, báječná demokracie. […] A že TGM byl někdo.“ V čem například spočívalo kouzlo prvorepublikového politického prostředí? „Československá ústava byla hodně americká, ale měla něco, co my jsme neměli – byla i pro-ženská. A to... já myslím, že to byl vliv Charlotte Garrigue. Několik věcí se dělo mezi válkami, které byly moc demokratické a dobré, a moji rodiče mě o tom učili, jaká báječná země to byla,“ vzpomíná Madeleine Albright a dodává: „Vždycky byly vztahy mezi Československem a Amerikou. A já jsem toho obrázek.“


Moskva zabila komunismus

Není bez zajímavosti, že absolventkou Wellesley College se stala i pozdější kolegyně a přítelkyně Hillary Clinton. V době studií v Massachusetts se Madeleine seznámila s Josephem Medill Patterson Albrightem, svatba se konala v roce 1959. Společně vychovali tři dcery – Alice, Anne a Katie. Po úspěšném zakončení Wellesley College (1959) si Madeleine nadále rozšiřovala vzdělání. Jejím působištěm se stala Kolumbijská univerzita na newyorském Manhattanu, kde získala magisterský a posléze i doktorský titul. Ve své disertační práci se věnovala roli tisku během pražského jara. „Jirka Dienstbier, když byla invaze, tak on byl v rádiu, a pak ho poslali do Ameriky, aby se mu nic nestalo. Stali se z nás dobří známí a on mi pomáhal vysvětlovat, co vlastně čtu v těch novinách, kdo byl kdo […], abych rozuměla tomu, co se vlastně děje. Na tom jsem pracovala dlouho a z toho mám Ph.D.“ Coby odborník na dané historické období považuje srpnovou invazi z pohledu Sovětského svazu za kontraproduktivní. „Já si opravdu myslím, že Moskva zabila komunismus, když zabili to, co se stalo v šedesátém osmém. Protože bylo plno Čechů, komunistů, nekomunistů, kteří chtěli hledat, jak udělat něco jinak. Aby to nemuselo být tak hrozné. A oni to zabili. Mluvila jsem jednou s Gorbačovem, před deseti lety, a řekla jsem mu, co jsem si myslela. A on řekl: ,Máš pravdu. Byla to velká chyba, to, co jsme udělali.‘“

Ještě během studií začala Madeleine jezdit do Československa. Prvně jako turista. „Viděla jsem se s přítelkyní mých rodičů, která mi řekla něco, co jsem vůbec nevěděla: že můj otec byl trestaný za to, že odjel, a že měl být zavřený a zabitý. To bylo poprvé, co jsem něco takového slyšela.“ Z obavy o vlastní bezpečnost se pak do rodné země vracela pod záštitou vládní informační agentury USIA.[1] „Americká vláda měla takový program, kdy posílali americké politology do všelijakých zemí mluvit o tom, jak funguje demokratický systém. […] To, co bylo úplně bláznivé – toto nedělali normální lidi –, tak když jsem cestovala po východní Evropě, tak jsem vždycky šla do komunistických muzeí. Abych se dívala na to, jak každá země ukazovala, jak se stala komunistickou. A pravda je, že tam byly fotografie, které asi nebyly pravé. Ale já jsem se opravdu učila o komunismu. Jak se to stalo a proč.“

V šedesátých a sedmdesátých letech na Kolumbijské univerzitě působil Zbigniew Brzezinski, pozdější poradce prezidentů Jimmyho Cartera a Baracka Obamy, který – shodou okolností – pocházel rovněž z rodiny středoevropských diplomatů.[2] „A on se pak rozhodl, že pro něj můžu pracovat.“ Ve svých devětatřiceti letech – roku 1976 – tak začala Madeleine Albright působit v Kongresu Spojených států amerických se sídlem ve washingtonském Kapitolu.


Šli jsme na Hrad a Havel tam byl v džínách a svetru. Bylo to hezké

Ačkoliv Madeleine zavítala do komunistického Československa mnohokrát, skutečnou vzájemnost odstartoval až listopadový převrat. „Tohle byla země, o které jsem se se svým otcem učila. Země, která měla lidi, kteří opravdu chtěli bydlet v demokratickém systému, kde měli hlas. Bylo to něco vzácného, emocionálně fantastické. A bylo zajímavé potom myslet na to, jak se to vlastně stalo a co se stalo. Co ti studenti opravdu udělali, jak to bylo těžké.“ ‚Sametové‘ vzpomínky pokračují: „Najednou jsme měli prezidenta v Československu, o kterém si každý myslel, tohle je opravdu jeden z nejfantastičtějších demokratů, opravdu ohromná osoba. Lidi se do něj úplně zamilovali. Havel byl opravdu někdo. Já jsem byla najednou tak pyšná, hrdá, že tenhle člověk je ze země, kde já jsem se narodila.“ Přelom roku s sebou krom radosti a úlevy přinášel i nové výzvy. Připomeňme, že počátkem prosince 1989 stále seděl na Hradě – již patnáctým rokem – Gustáv Husák. Oproti tomu Václav Havel ještě v květnu téhož roku seděl na Pankráci. Madeleine Albright, která tou dobou působila v Národním demokratickém institutu, bezprostředně po listopadových událostech kontaktovala svého kolegu a přítele Jiřího Dienstbiera. „Já jsem mu zavolala a řekla: ,Co můžu udělat, abych pomohla?‘ A on řekl: ,Pomozte studentům, oni jsou ti, kteří tohle udělali.‘“

V lednu 1990 Madeleine přijela do Prahy s nabídkou vzájemné spolupráce. „Večer mě Jirka [Dienstbier] pozval do divadla na Audienci. Pak jsem šla do jeho kanceláře a to, co bylo úplně bláznivé – pamatovala jsem si, jak mě tam můj otec bral, když Jan Masaryk byl ministrem. Ve stejné kanceláři, kam jsem chodila, když mi bylo osm, tak jsem najednou seděla s Jirkou Dienstbierem.“ Tentýž večer se Madeleine seznámila s Václavem Havlem. „Šli jsme na Hrad a Havel tam byl v džínách a svetru, bylo to hezké. […] A on řekl: ,Já vím, kdo vy jste, vy jste paní Fulbright.‘ A já jsem řekla: ,Ne, já jsme paní Albright [smích].‘ Pak jsme mluvili a řekla jsem, že bychom moc chtěli pomoct, co bychom mohli udělat? A on řekl: ,My potřebujeme nový volební zákon.‘ ,No, s tím můžeme pomoct, rádi se s vámi budeme bavit.‘ A on pak řekl: ,Vy jste pracovala pro prezidenta Cartera a rozumíte tomu, jak má být prezidentská kancelář organizovaná.‘ A já jsem říkala: ,Jo, rozumím tomu, protože jsem pracovala v Bílém domě.‘ ,Prosím vás, jděte teď s mými poradci a vysvětlete jim, jak to vlastně všechno funguje.‘ Sněžilo – na tohle si budu vždycky pamatovat – a já jsem byla v hotelu blízko parlamentu na Václaváku. Šla jsem pěšky po Karlově mostě a najednou jsem si myslela: ,Já jsem odsud nikdy neodjela, já sem patřím.‘“


Řeknu ti do ucha, co chce Clinton dělat

Václav Havel návštěvu opětoval hned následující měsíc, v únoru 1990. „Pomáhala jsem s tím. Měli jsme večeři na československé ambasádě s [tehdejší velvyslankyní] Ritou Klímovou. Bylo to zorganizované, já jsem pracovala pro senátory, tak jsem věděla, jak organizovat setkání s lidmi, jaké otázky se budou klást a tak dále.“ 21. února přednesl Havel svůj slavný projev v americkém Kongresu. „Nevím, jestli si to pamatujete, ale Havel se nikdy nechtěl dívat do očí. Když byl v televizi, tak se nedíval na lidi. Věděla jsem, že bude v televizi a že se musí dívat do kamery. A on řekl: ,Já to nedělám, protože když jsem byl v žaláři, tak se člověk nedívá do očí. Tam se člověk naučí, aby to nikdy nedělal.“

K první oficiální Havlově návštěvě USA se vážou i odlehčenější vzpomínky. „Chodili jsme po městech a byli jsme i v NASA, naší space agency, a já jsem byla ta, která všechno překládala. A Havel mi řekl: ,Zeptejte se, jestli někdy vidí mimozemšťany.‘ A já jsem se rozhodla: ,Na tohle se nemůžu zeptat, budou si myslet, že on je blázen [smích]. Tak jsem to nikdy nepřeložila.“

Roku 1993 byla Madeleine Albright jmenována velvyslankyní Spojených států amerických při OSN, stalo se tak krátce po převzetí prezidentského úřadu Billem Clintonem. V následujícím roce z pozice velvyslankyně doprovázela Billa Clintona na jeho první oficiální návštěvě České republiky. „Clinton byl v Bruselu a bylo zařízeno, že pak přijede do Prahy. […] Lidi, kteří připravovali cestu pro Clintona, řekli, že on nechce dělat nic takového jako chodit do jazz klubu, protože mu právě umřela maminka, takže to by nechtěl dělat. Já jsem byla trochu překvapená a říkala jsem: ,Pojedu do Bruselu, abych s ním pak přijela do Prahy, a zeptám se ho sama,‘ protože Havel mu chtěl dát saxofon. A když jsem mluvila s Havlem, tak jsem řekla: ,Až sejdeme z toho letadla a ty mi dáš pusu, tak já ti řeknu do ucha, co chce Clinton dělat.‘ Zeptala jsem se Clintona, jestli chce jít do jazz klubu a on řekl: ,Ano, ovšemže jo.‘ Tak když jsme sešli, tak jsem to řekla Havlovi. Pak jsme šli na Hrad a bylo to poprvé, co jsme slyšeli Kde domov můj a americkou national anthem [státní hymnu]. Pro mě slyšet ty dvě dohromady, z toho jsem mohla brečet. Pak jsme ten večer šli do Reduty a oni dali Clintonovi nový saxofon a to bylo něco fantastického. Každému se to líbilo.“


Mysleli si, že lžu

K pražskému setkání roku 1994 se váže přinejmenším jedna další historka. „Jedna věc byla hrozně legrační: Když Havel předělal prezidentskou kancelář, měl tam všelijaké portréty a jeden obraz, na kterém byly dvě nahé ženské. A Clinton mu řekl: ,Co si myslíte, že by se stalo, kdybych já dal takovou věc do mojí kanceláře?‘ [smích] To byly takové momenty, které byly zázračné. Chodit po Praze s Havlem a Clintonem.“ Spolupráce přerostla v přátelství, Madeleine mluví o Václavu Havlovi pokaždé s neskrývaným obdivem. „Když jsem byla v Praze v devadesátém šestém s Hillary [Clinton], jak jsme mluvili o politice a demokracii, tak to byly takové momenty, kdy jsem si myslela: ,Být přítelkyně někoho, který byl pořádný demokrat, který myslel na to, co se děje s lidmi, psal báječně – jak se tohle mohlo stát, že tahle česká holčička se najednou zná s tímhle prezidentem?‘“ Zmiňme ještě jeden vzájemný moment z poslední cesty Madeleine Albright v oficiální funkci. „Jezdili jsme po všelijakých malých městech a najednou jsme byli zpátky v Praze. A to byl moment, kdy prezident Havel řekl, že by chtěl, abych já byla prezidentkou po něm. A já jsem si najednou myslela, že je to fantastické, ale nemůžu být. Řekla jsem: ,Já jsem Američanka.‘“

Roku 1997 Bill Clinton nominoval Madeleine na pozici ministryně zahraničních věcí USA.[3] Teprve v tomto období se dozvěděla o tragické minulosti své rodiny. „Když já jsem byla jmenována Secretary of State, tak jsem dostala dopis od někoho z Československa, kde všechna fakta byla správná – že maminka bydlela v Kostelci nad Orlicí, že tatínek byl z Kyšperka [dnešního Letohradu], kdy se narodili a tak dále. A v tom dopise bylo napsáno, že to byla židovská rodina. […] To je jedna věc, zjistit, že je člověk židovský. Druhá věc je, kolik lidí umřelo v koncentračním táboře. […] Zjistili jsme, že asi 26 lidí z mojí rodiny zahynulo během holocaustu. Asi před pěti lety jsme jeli do Terezína a tam jsme dali takový monument.“

Veřejnost údajně celou ,aféru‘ nesla nelibě a Madeleine tak krátce po převzetí úřadu zvažovala rezignaci. „Lidi si mysleli, že já musím být hrozně blbá, že jsem o tom nevěděla. Anebo že lžu. Ale Clinton mi řekl: ,Já vím, že jsi nelhala,‘ a že nemám rezignovat.“ Proč rodiče, kteří tak často mluvili o historii Československa, nemluvili o historii vlastní rodiny, se Madeleine nikdy pořádně nedozvěděla. „Oni si mysleli, že tady jsme v Americe a máme šanci na nový život. A co můžeme dělat, když nemůžeme nic změnit? Myslím, že to udělali pro nás, nechtěli nás dělat smutnými z něčeho, s čím nemůžeme nic dělat.“


Lidi jedí ze stromů a najednou máme večeři s vínem

V čele ministerstva bylo zapotřebí vyrovnat se – krom těch osobních – s celou řadou mezinárodních dilemat. Zmiňme teroristické útoky v Nairobi a Dar-es-Salaamu: „Hrozně ráda jsem byla sekretářkou [z ang. secretary, tj. ministryně], ale byl jeden den, kdy jsem to ráda neměla. To bylo 7. srpna 1998, když naše ambasády, Keňa a Tanzanie, byly bombardovány a plno lidí tam umřelo. Já jsem furt myslela na to, co se to vlastně stalo, proč se to stalo. Udělali jsme něco, kde jsme nedávali dost pozor? Musela jsem udělat plno věcí, abychom udělali nějakou záchranu pro ty lidi.“ Funkce dále vyžadovala nést zodpovědnost za bolestná rozhodnutí. „V Kosovu posílali lidi zase do koncentráku, hrozné věci… A příšerné vůči ženským. My jsme mysleli na to, co můžeme udělat. Furt jsme dělali diplomatické věci, jak dlouho jsme mohli. A nakonec jsme museli bombardovat.“ Shodou okolností necelých čtrnáct dní před zahájením leteckého útoku Severoatlantické aliance na Jugoslávii vstoupila do NATO Česká republika – společně s Maďarskem a Polskem, jako první země východního bloku. Přičemž na vstupu ČR do NATO měla velký podíl právě Madeleine Albright. „Jsem moc ráda, že jsem mohla být ta, která pozvala a pak i přijímala zemi, kde jsem se narodila.“

„Člověk musí porozumět, že v diplomacii se musí mluvit s lidmi, i když s nimi nesouhlasíme.“ V roce 2000 Madeleine navštívila v Pchjongjangu tehdejšího severokorejského vůdce Kim Čong-ila. „Tam jsme měli několik setkání a musím říct, že byl chytrý. A pak, co bylo zajímavé, když jsem tam letěla letadlem, tak jsem se dívala na obrazy toho, jak lidi nemají co jíst, jedí něco ze stromů a nemají žádné jídlo. A najednou máme takovou večeři s vínem a všelijakými věcmi! Kim Čong-il měl svého člověka, který překládal, a zeptal se mě, v čem je jeho překladatel lepší nebo horší než ten od prezidenta Jižní Koreje.“ Jak, dle receptu Madeleine Albright, vytvářet diplomatické vztahy na tenkém ledě totality? „Řekla jsem tohle: ,Když jsem byla v Jižní Koreji, tak prezident Kim Dae-jung měl nejlepší ženskou překladatelku, kterou jsem v životě slyšela. Ale váš překladatel je taky moc dobrý.‘ A pak, tahle ženská [Kang Kyung-wha] – teď právě skončila – se stala zahraniční ministryní[4] Jižní Koreje. Takže nikdy nevíte, co se stane s lidmi. Ale bylo to úplně bláznivé, ta cesta.“ Zároveň přiznává, že – nejen v KLDR – měla při výkonu svého povolání mnohdy strach. „Jela jsem do Somálska, do Mogadišo, a letěli jsme tam ozbrojenou helikoptérou, a toho jsem se bála, to musím říct. […] Pravda je, že jsem vždycky byla obklopena lidmi, kteří na mě dávali pozor. Ale dělali jsme i nějaké věci, které dělaly jiné lidi nervózními.“


Věci se změnily

Navzdory mnoha těžkým momentům Madeleine ráda vzpomíná na léta v úřadě. „Byla to moc zajímavá doba. Byl konec Sovětského svazu, viděli jsme něco jiného než to, co se dělo v čase studené války. Dělali jsme to, co jsme mohli, aby lidi, domácí lidi, rozuměli tomu, proč musíme pracovat s jinými zeměmi, a já jsem byla moc hrdá na to, že pracuju pro prezidenta jako Clinton, který tomu rozuměl a pořád chtěl stavět mosty vůči 21. století. Myslel na to, co vlastně se stane a jaké jsme měli šance v těch posledních letech, devadesátých. A já vždycky říkám: ,Já jsem byla poslední zahraniční ministryně dvacátého století a první jednadvacátého.‘ Problém je, že jsem to začínala říkat několik měsíců po tom, co on mě jmenoval, což bylo opravdu bláznivé. Jak jsem mohla vědět, že tam budu celé ty čtyři roky? Ale byla jsem tam. A měla jsem takovou šanci myslet na to, co se může stát v tom jednadvacátém století.“ Ministerský mandát vypršel v lednu 2001. Kormidla se ujali republikáni v čele s Georgem Bushem. „Když jsem byla Secretary of State, tak jsem jezdila v autě, které bylo obklopené [ochrankou]. A pak najednou to všechno skončilo a já jsem musela jít ven sama. Bylo to, jako kdybych byla nahá, hrozně divné. Moji přátelé pak byli lidé, kteří řídili taxíky.“

Nové tisíciletí otevřelo nové otázky. „Věci se změnily. Když byl Usáma bin Ládin v Africe a pak jel do Afghánistánu, já jsem byla Secretary, tak jsme přemýšleli, co udělat. Nemohli jsme ho najít. Nemohli jsme nic dělat, protože, když jsme ho našli, tak byl v táborech s ženami a dětmi. A když jsem odešla z administrace a Bush byl prezidentem, tak jsme je varovali s tím, co se může stát. Pak najednou sedím doma a ráno jedenáctého vidím ta letadla, která letí do World Trade Center. Nikdo tomu nevěřil, co se vlastně stalo. […] Byla to hrůza. Opravdu to úplně změnilo přemýšlení Američanů o terorismu a extremismu. Na ten den si úplně pamatuju. A když se člověk dívá, co se děje v Afghánistánu, ten terorismus je něco, na co všichni musíte dávat pozor. Vy taky, taky jste měli exploze a tak dále. Žádný Američan nemůže zapomenout na to, co se stalo jedenáctého.“

A jaké jsou vyhlídky v roce 2021, po dalších dvaceti letech? „Extremistické partie jsou v plno místech. To, co je zajímavé, je, co se najednou děje na Slovensku. Teď mají pořádnou vládu a prezidentku a myslí na to, co se má stát, a aby odstranili korupci. Je to zajímavé, že se Češi můžou něco naučit. […] Oni jsou ta země, která má důvod být hrdá na to, co tam dělají. […] Je to moc dobrý příklad, jak se země má chovat. A co se děje v Česku… Lidi se mě furt na to ptají a já na to myslím. Musím říct, že tomu nerozumím. Nějaké věci mě trápí moc, ale nerozumím tomu.“


Ani nevím, co je ve mně americké a co české

Vzpomínkami na pozadí klíčových událostí dvacátého století rezonuje celá řada myšlenek a úvah. Jejich závěrečná mozaika nám alespoň okrajově umožňuje podívat se na chvíli na svět optikou Madeleine Albright: „Vždycky dávám pozor na to, co si myslím o lidech, které jsem neznala a kteří dělali věci, které se mi moc nelíbí. Musím myslet na to, co bylo okolo nich, když ty věci dělali. To, co je opravdu důležité, je mluvit s lidmi, se kterými člověk nesouhlasí. Vědět, proč si myslí to, co si myslí, a ne se jenom hádat. Je hrozně těžké soudit, co si člověk myslí o tom, jak padla nějaká rozhodnutí v dané době a opravdu rozumět, co lidi věděli, kdy a proč to udělali. Dávám si pozor, když myslím na to, co se stalo, a když o tom čtu v historii a snažím se nemyslet moc na to, co bych byla dělala, kdybych tam byla. Protože člověk musí vědět, co věděli oni, proč to dělali a co já jsem nevěděla, tak si dávám pozor na to, jak hodnotit, co se stalo. Mám tady knihovnu a vidím knížku – Švejka. To je taková věc, kdy lidi říkají, že Češi nebojují. Ale já myslím, že to není spravedlivé. Je těžké myslet si, kdo by dělal co a kdy. A já si myslím, že člověk musí mluvit proti něčemu, když se hrozné věci stanou, a ne si myslet, že to tak nějak bude. Nejsem pesimistická ani skeptická, tak ani nevím, co je ve mně americké a co české. Vždycky ale říkám, že jsem vděčná Američanka. A vždycky jsem hrdá na to, že jsem se narodila jako Češka. Jsem moc hrdá, že jsem se narodila v takovéhle zemi.“


[1] United States Information Agency.

[2] Mimochodem, Zbigniew Brzezinski se v USA oženil v Emilií Benešovou, příbuznou Edvarda Beneše.

[3] Dodnes je často podtrhováno, že šlo o první ministryni zahraničních věcí v dějinách USA. K roku 2021 se v čele úřadu vystřídaly dvě další ženy, v letech 2005-2009 bývalá studentka otce Josefa Korbela Condoleezza Rice, po ní pak – rovněž výše zmíněná – Hillary Clinton (2009-2013).

[4] Stejně jako Madeleine v USA, Kang Kyung-wha se stala vůbec první ministryní zahraničí v Jižní Koreji, funkci vykonávala v letech 2017-2021.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)