Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Munir Al Youssef (* 1954)

• narozen 10. března 1954 na jihu Sýrie

• v roce 1973 začal studovat v Damašku střední průmyslovou školu

• v roce 1977 získal studijní stipendium v Československu

• následující rok strávil na jazykovém kurzu v Jihlavě

• v letech 1978–1984 studoval Fakultu elektrotechnickou na brněnském Vysokém učení technickém

• v roce 1984 se vrátil do Sýrie, kde absolvoval dvouapůlletou povinnou vojenskou službu

• v letech 1997–2000 působil jako projektový manažer v Saúdské Arábii

• v letech 2000–2005 byl manažerem divize v Sýrii

• od poloviny roku 2005 pracoval ve Spojených arabských emirátech

• v roce 2017 požádal o Doplňkovou ochranu v České republice

• v roce 2025 žil v Jihlavě

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval mladý Syřan v socialistickém Československu. Odešel ze své domoviny a ocitl se ve zcela novém světě. Na Čechoslovácích Munira Al Youssefa nejvíce překvapila jejich slušnost – žádné tlačenice na zastávkách veřejné dopravy, dodržování zákonů a morálních hodnot. V obchodě lidé na rozdíl od jeho dosavadních zkušeností čekali v úhledných frontách a nikdo nikoho nepředbíhal. Ačkoliv se po ukončení studia vrátil do své domoviny, po mnoha letech našel útočiště znovu v České republice.

Stěhování do Damašku byla obrovská změna

Munir Al Youssef se narodil 10. března 1954 na jihu Sýrie. S rodinou žil v asi sedmitisícové obci Al Qrayya, vzdálené dvacet kilometrů od většího města Suvajda. Vyrůstal v křesťanské rodině se svými pěti sourozenci. Ačkoliv žili po boku lidí s jiným náboženským přesvědčením, neměli nikdy problémy.  „V naší vesnici byl kostel, drúzové to respektovali, neubližovali nám, proti křesťanům nic neudělali. Drúzové – jejich víra je trochu jiná než islám, a tak mezi námi nebyl problém,“ vysvětluje. Rodiče byli zemědělci a obdělávali kus půdy, kterou orali za pomoci oslíka. Žili především z toho, co si sami vypěstovali – pšenici, ječmen, cizrnu, hrozny, fíky, rajčata nebo fazole. Pamětník tedy vyrůstal v chudších poměrech. I proto daleko více vnímal změnu, která nastala, když se z venkova přestěhoval do hlavního města. Do Damašku odešel za tetou, u které bydlel. Tam v roce 1973 začal studovat střední průmyslovou školu, obor elektrotechnik. 

Změna, jakou prožil po přestěhování, pro něj byla neuvěřitelná. „Život na vesnici byl jiný než ve velkém městě, jako je Damašek. Když jsem byl malý, chtěl jsem se podívat do kina, ale tam nebyla kina. Tam bylo jedno v Suvajdě, to je dvacet kilometrů od nás. Takže tam jezdit nešlo. Veřejnou dopravu jsme tam taky neměli v té době. Navíc naši rodiče neměli tolik peněz, aby nám je dali, abychom takhle cestovali,“ popisuje pamětník. „Ale v Damašku to bylo velmi dobré pro mě, protože jsem mohl chodit do kina a taky někdy do divadla,“ říká a dodává, že nejradši sledoval francouzské a italské filmy. Na střední škole se začal učit angličtinu, tu si vybral, jak sám říká, protože se s ní dalo dorozumět takřka po celém světě. Jedna hodina týdně ve škole mu však brzy nestačila, a tak začal docházet na intenzivnější kurzy. 

Po ukončení střední školy nastoupil na jakousi obdobu vyšší odborné školy. Po roce studia se rozhodl přihlásit na studijní pobyt v Sovětském svazu. Čekal asi půl roku, jestli mu bude vyhověno, či nikoliv.  Kvůli naplněné kapacitě mu nakonec nabídli stipendium v Československu, které přijal.

O Československu jsem nic nevěděl

Když se Munir Al Youssef dozvěděl, že se bude stěhovat, netušil ani, kam přesně. O Československu do té doby v podstatě neslyšel. Vzpomíná jen, že se v Sýrii používal příměr, že je něco „tvrdé jako československé boty“. Tato fráze původně odkazovala na kožené vojenské kanady vzor 60 a 62, které vyráběl národní podnik Svit. Obuv byla velmi tvrdá a nepohodlná. Kde však tento stát leží, neměl pamětník nejmenší tušení. Až postupně se začal o Československu dozvídat více podrobností. V prosinci roku 1977 tedy nasedl do letadla a po několika přestupech se ocitl v Praze. Vybavuje si, že ho překvapila zima, která tehdy panovala a na kterou nebyl zvyklý. Na letišti s ním vystoupil ještě jeden student. Na oba měl čekat jistý profesor, který se ale kvůli jejich velkému zpoždění neukázal. Ujal se jich tedy jiný zahraniční student, který s nimi mluvil arabsky a odvezl je na kolej v Suchdole. 

Munir Al Youssef si musel na změny zvykat postupně. Vzpomíná si, že mu nejvíce chyběla rodina a jídlo, na které byl zvyklý. Zažíval i mnoho odlišností, které ho těšily. „Lidi byli víc kulturní, víc respektovali zákony. U nás to někteří na ulici nerespektují – když není toaleta, dojdou si kamkoliv. Člověk přijde na zastávku autobusu a všichni chtějí dovnitř najednou. Nečekají za sebou. Proto jsem se tady divil, jak jsou tady lidi výborní. Oni stojí, každý čeká ve frontě. Nechtějí tam být první. To už jsem pochopil, že je to jiný svět než u nás – lepší,“ vzpomíná. 

Následující rok strávil na jazykovém kurzu v Jihlavě. Tam měl spolužáky ze Sýrie, Libanonu nebo Jordánska – dohromady jich v ročníku bylo asi třicet. Volné chvíle rád trávil v kině nebo navštěvoval místní zoologickou zahradu. Naučit se nový jazyk pro něj však bylo výzvou. Nikdo neuměl anglicky a všichni na něj mluvili jen česky. „Měl jsem problém naučit se gramatiku, taky se mi spoustu slov těžko vyslovovalo. Po šesti měsících už jsem trochu rozuměl a zvykl jsem si na jídlo a počasí,“ vypráví Munir Al Youssef. Následně si podal přihlášku ke studiu na brněnské Vysoké učení technické, na Fakultu elektrotechnickou, kam ho přijali. Už v Jihlavě se zamiloval do jedné místní dívky. Za ní jezdil i během studia v Brně a po nějaké době se jim narodila dcera. Když roku 1984 promoval, měl už tedy rodinu.

Česká republika pro mě byla jasná volba

Po ukončení studia se vrátil do Sýrie. Se svou přítelkyní a dcerou byl v pravidelném kontaktu, ale pouze písemně. Nemohly odjet společně s ním, protože měly v Československu rodinné vazby a přítelkyně se musela starat o své rodiče. V následujícím roce nastoupil Munir Al Youssef na povinnou vojenskou službu, která v jeho případě trvala dva a půl roku. Prožil ji však bez větších potíží. Po návratu do civilu začal pracovat jako elektroinženýr, avšak situace v zemi nebyla příliš dobrá. „V té době už byla v Sýrii velmi špatná životní úroveň, a proto jsem dlouho nemohl našetřit peníze, abych se mohl vrátit zpátky do ČSSR. Po pěti letech jsem podlehl tlaku rodiny a oženil se v Sýrii,“ říká. Se ženou přivedli na svět dvě děti. 

V roce 1997 odjel do Saúdské Arábie, kde pracoval jako projektový manažer. Tam působil až do roku 2000. Jeho rodina zůstala v Sýrii. Tehdy prožíval nejtěžší chvíle svého života, nutili ho totiž přestoupit k islámu. Po návratu do Sýrie v roce 2000 se stal manažerem divize a tuto pozici zastával až do roku 2005. Během svého působení vyprojektoval asi polovinu sítí vysokého napětí v Sýrii. Pracovní povinnosti ho zavedly také do Indie či Íránu. V roce 2004 se mu podařilo zavítat do České republiky, aby navštívil svou, v té době již dospělou dceru. Setkali se po dlouhých dvaceti letech. 

Od poloviny roku 2005 pamětník pracoval ve Spojených arabských emirátech a později i v Kataru na různých vedoucích pozicích ve stavebnictví. Kvůli politické situaci ve světě bylo v roce 2017 na Katar uvaleno embargo a všechny zahraniční firmy musely ukončit spolupráci. Bohužel pro něj neměla firma jinde uplatnění, takže musel odjet. V Sýrii stále probíhal válečný konflikt, a tak se Munir Al Youssef rozhodl jít hledat nový domov. Tehdy už byl rozvedený a jeho bývalá manželka s dětmi žila ve Švédsku. „Já jsem chtěl žít taky v Evropě, nejlépe v České republice. Mám tu dceru a dvě malé vnučky. Uměl jsem česky, sice to nebylo nic moc, ale domluvil bych se, tak jsem si říkal, že bych tu mohl najít zaměstnání,“ vysvětluje a dodává: „Navíc jsem tu studoval, mám rád zdejší kulturu. Jsem sice zvyklý na život s muslimy, ale nelíbí se mi jejich zvyky.“ Nakonec tedy požádal o Doplňkovou ochranu v České republice. Asi po roce ji získal. Během čekání nemohl pracovat, proto bydlel u své dcery a pomáhal jí s péčí o její děti. V roce 2018 začal pracovat ve výrobě v Bosch Diesel. Po několika měsících přešel do firmy Jipocar, kde pracoval do konce roku 2019. Od ledna do září 2020 působil v Brně jako elektrokonstruktér a od té doby je zaměstnán v Automotive Lighting v Jihlavě. „Ve svém oboru bohužel pracovat nemůžu kvůli jazykové bariéře. Pro moji práci je znalost jazyka nedostatečná,“ vysvětluje. V roce 2025 žil Munir Al Youssef v Jihlavě a Česká republika pro něj už byla více domovem než Sýrie.