Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam (Mariana) Adamec roz. Neumannová (* 1925  )

Bylo to dost těžké, dobrodružné. Z naší generace to měli tak skoro všichni. Ti, co jsou tady v Izraeli, jsou ti, co mají štěstí.

  • narozena v rodině advokáta v Bratislavě r. 1925
  • studium na gymnáziu – před válkou dokončena kvarta
  • členkou sionistického hnutí Hašomer Hacair
  • od roku 1944 se musela skrývat pod falešnými dokumenty, zbytek rodiny zahynul
  • odjela do Izraele v roce 1948, po roce se vrátila do Československa kvůli studiu
  • vyučovala ruštinu a němčinu na bratislavských vysokých školách
  • v roce 1964 se pokoušela vystěhovat, žádost byla zamítnuta
  • v roce 1968 odešla s rodinou přes Vídeň do Izraele
  • v Izraeli pracovala jako knihovnice

Paní Miriam Adamec, původem ze Slovenska, dnes žije v severoizraelské Haifě. Patří mezi ty slovenské Židy, kteří se štěstím přežili hrůzy světové války. I když pochází ze slovenské Bratislavy a po většinu svého života před odchodem do Izraele tam také žila, i přesto bez přípravy vypráví v češtině. „Ráda mluvím česky,“ dodává. „Já su Bratislavačka, narodila jsem se tam a s menšími přestávkami jsem tam až do roku 1968 žila. Původně jsem se jmenovala Mariana Neumannová. Dnes jsem Miriam Adamec, manžel se tak jmenoval, byla jsem Adamcová a dnes Adamec. Narodila jsem se v rodině, která byla úplně areligiózní, tatínek byl ateista. Maminka mne brala jednou za rok na náš dlouhý den – Nový rok, Yom Kippur, do kostela (synagogy) na pět deset minut, abych viděla, co to je. To židovství jsem se kupodivu naučila v hnutí mládeže Hašomer Hacair. To bylo takové sionistické levičácké hnutí, tam jsem zjistila, že jsem Židovka. Do školy jsem totiž chodila do evangelické školy. Moc s tím židovstvím jsem neměla společného, ani kamarády. Učila jsem se do čtrnáctého roku, pak byl u nás na Slovensku židovský kodex a židovské děti se nesměly učit po čtrnáctém roce. V roce 1939 jsem byla na hachšara, to byla průprava na odjezd do Palestiny.“

Pouze občas se jí do její jinak jisté češtiny dostane slovo slovenského původu. Jak je možné, že mluví tak dobře česky, když nikdy v českých zemích dlouhodobě nežila? „Pro naši generaci nebylo velkého rozdílu mezi češtinou a slovenštinou.“ Ještě jako Mariana Neumannová, dcera bratislavského advokáta, měla české vychovatelky – jak říká – dětské slečny. Měli též příbuzné v moravském Znojmě, kam jezdívala na prázdniny. Na bratislavských školách v meziválečné době také působilo mnoho českých učitelů, čeština jí tak nečinila sebemenší problémy.

Do kvarty mohla chodit normálně do školy, v roce 1939 však vyšlo na Slovensku nařízení, že Židé starší 14 let nemají studovat. Byla tak okamžitě vyhozena. Miriam byla členkou sionistického hnutí Hašomer Hacair a ještě v témže roce se přihlásila na sionistický přípravný tábor k emigraci do Palestiny.

Jak jsem se zachránila?

Do roku 1944 žila na Slovensku na vlastní papíry, po vypuknutí Slovenského národního povstání byla donucena žít pod falešnými dokumenty. „Přišly špatné roky, holocaust. Jak jsem se zachránila? Většina děvčat v mém věku byla v roce 1942 poslána do Osvětimi, takzvaně na práci do Říše. ‚Přihlásily‘ se na práci do Německa. V té době jsem už žila spolu s rodiči u prarodičů v Trenčíně. Čistili Bratislavu od Židů. Kteří lidi mohli odejít, tak sami odešli, kteří ne, tak byli vysídleni. Byla jsem v Trenčíně v hnutí mládeže. Všichni šli na práci do Německa, já jsem také chtěla, samozřejmě. Otec mi řekl: ‚Tady v Trenčíně tě nemají v evidenci, nikam nepůjdeš.‘ Tím mi skutečně zachránil život. (…) V roce 1944, když vypuklo povstání, šla jsem také do ilegality, měla jsem falešné papíry na jméno Marie Novotná. Šla jsem sloužit jako služka, což bylo dost komplikované pro mne, protože mne doma vychovávali jak ve vatičce. Nebyla jsem zvyklá, neuměla jsem to dělat. Po válce, po návratu do Bratislavy jsem zjistila, že rodiče nejsou. Nechala jsem je na očním a na psychiatrii, ale odvedli je.

Maminka mi ještě v nemocnici opatřila árijské papíry. Byla jsem Marie Novotná, začala jsem pracovat jako pomocnice v domácnosti. Ti lidé, u kterých jsem byla, nevěděli, že jsem Židovka. Měla jsem takovou historku, že jsem z východu, tehdy už východ bombardovali, já jsem utekla a hledala jsem tetu v Bratislavě, tetu jsem nenašla, prostě jsem měla připravenou historku. Pracovala jsem tam, loupala jsem brambory, to už bylo pro mne těžší. Rána mi začala hnisat, nechtěla jsem to přiznat. Vyhnisala mi šlacha. Mám jako památku z holocaustu, že nemůžu ohýbat palec. Byla jsem tam dva tři měsíce. Přišel gestapák, že je udali, že schovávají Židy. Nikoho tam nenašli. Našli jen mne, já jsem měla legitimaci dobře udělanou. Ale měla jsem tam pěknou fotku v blůzičce. Ten gestapák říkal: ‚Přeci mi nenamluvíte, že je to fotka jedné uklízečky, pomocnice v domácnosti.‘ Já jsem se ohrazovala: ‚Já a Židovka?‘ ‚Zítra se přihlásíte na (židovském) středisku na Edelové ulici.‘“

Ten den jim přiznala, že ve skutečnosti je Židovka. Společně pro ni hledali řešení, které by neohrozilo ani je, ani ji. Dali jí pak adresu lidí, kteří by mohli pomoct. Ukázalo se, že to byl manžel její bratislavské učitelky. „Dodatečně se ukázalo, že ti lidé schovávali další Židy, proto jsem musela loupat tolik brambor. Proto mi to nebylo jasné, protože jsme jinak byli jen tři lidé v domácnosti.“ Na otázku, zda lidé, u nichž tehdy paní Adamec žila, byli jmenováni Spravedlivými mezi národy, pamětnice odpovídá: „ Ne, oni už nežili a neměli děti.“

Z celé rodiny a příbuzenstva nepřežil prakticky nikdo. Prarodiče zemřeli přirozenou smrtí za války, rodiče, ač hospitalizováni v nemocnici, byli také transportováni do koncentračních táborů. Otec zahynul v Osvětimi, její matka v Ravensbrucku.

V izraelském kibucu

Po válce si dodělala školu. Zapsala se na univerzitu a začala studovat ruštinu a francouzštinu. V roce 1948 si udělala první státnice a rozhodla se jít do Izraele. V té době to šlo ještě jednoduše. „Říkala jsem si, buď tam strávím rok, nebo jestli to půjde, budu pokračovat ve studiích.“ Byla asi rok v kibucu Šomrat. V Jeruzalémě si zjišťovala podmínky, ale nechtěli jí uznat zkoušky. „Řekla jsem kibucníkům, že dostuduji, udělám si státnice a pak se vrátím.“ Mezitím však komunistický režim neprodyšně uzavřel hranice.

Po návratu měla prý blíže nespecifikované komplikace v kariéře a ve studiu, byla vyslýchána na Bezpečnosti, ale ze školy vyhozena nebyla. Dokonce po ní chtěli vstup do strany, kterému se však vyhnula. S komunistickou stranou v té době sympatizovala, ale vstupovat se jí do ní nechtělo. Vymluvila se, že na to není vhodná doba (není přesně jasné, o které době pamětnice mluví – poznámka autora). „Říkala jsem: ‚Já jsem komunistka, ale taková bezpartajní.‘ A ve skutečnosti jsem taková byla.“

Mariana Neumannová se krátce po návratu provdala, oba manželé pracovali na vysoké škole, paní Adamcová učila ruštinu a němčinu. V roce 1964 se ucházeli s manželem o vystěhovalecký pas do Izraele, ale ten jim byl jako akademikům zamítnut. Cestovní pas dostali až v roce 1968. I ten jim byl vydán až na druhý pokus a podle poněkud nestandardní procedury. Po srpnové okupaci ho využili, s manželem a třemi dětmi odešli přes Vídeň do Izraele.

Druhý odchod do Izraele

„Jak jsem se dostala ven? Odmítli mi vydat pas. Šla jsem k holiči, abych si ulevila. Když jsem vyšla ven, potkala jsem známého, lékaře. Postěžovala jsem si. Říká: ‚Víš co, já ti dám jméno jednoho úředníka na policejním ředitelství.‘ Šla jsem za ním a skutečně, dostala jsem pas, hned příští den. Dodatečně se ukázalo, že ten můj známý, ten lékař, byl fízl a pracoval pro Bezpečnost. Proto měl ty konexe. Měli jsme tak pas a jeli jsme. Nastaly určité komplikace. Nejstarší dcera nechtěla jet: ‚Já jsem Slovenka, já miluji Štúra a tak podobně. Chci tady zůstat.‘ Samozřejmě to nešlo, jela s námi. (…) Přišli jsme do Vídně a z nějaké telefonní budky jsme zavolali na izraelské velvyslanectví. Řekla jsem: ‚Mám manžela a tři děcka, chci se k vám dostat.‘ Ptali se, kde stojím, řekla jsem ulici a za chvíli přišli dva kluci a jeden z nich byl známý z toho kibucu, kde jsem byla v roce 1949. On tehdy pracoval na velvyslanectví, dnes už nežije. Odvezli nás do zámku Schönau za Vídeň, tam jsme byli tři dny a po třech dnech přišlo letadlo a odvezlo nás do Izraele.“

Začátky nebyly jednoduché, místo na vysoké škole s výukou jazyků se jí nedařilo najít, tak se rekvalifikovala na knihovnici. Paní Miriam Adamec má dodnes výčitky svědomí kvůli své nejstarší dceří, které změnila život – ze Slovenska nechtěla odejít a v Izraeli se nikdy plně neintegrovala. Návrat však až do roku 1989 nebyl možný.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století