Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Benjamin Abeles (* 1925  )

Rodina mávala, mamince tekly slzy a už jsem je od té doby nikdy neviděl

  • narozen 23. června 1925 ve Vídni do česko-rakouské židovské rodiny
  • 1933 stěhování rodiny do Prahy
  • červenec 1939 – odjel tzv. Wintonovým transportem do Anglie
  • 11. května 1943 - vstoupil do československé pozemní armády
  • srpen 1943–1945 - sloužil u pozemních mechaniků Royal Air Force, 311. bombardovací peruť
  • 1949 – odjel do Izraele
  • získal doktorát v oboru fyziky
  • pracoval v meteorologickém ústavu a poté ve Weizmann Institute of Science (Weizmannově institutu věd)
  • 1956 - odjel do Spojených států amerických
  • pracoval v Radio Corporation of America a v Exxon Mobil
  • nyní žije v Anglii
  • významný fyzik, vynálezce termoelektrického generátoru

Nevyhraněná identita

Bedřich[1] Abeles[2] se narodil 23. června 1925 ve Vídni do asimilované židovské rodiny, maminka pocházela z Rakouska, tatínek z Čech. Tato skutečnost způsobila, že se dlouho nedokázal zařadit do svého okolí: „Já jsem vyrostl v ‘No man‘s land‘. Na bojišti se území mezi zákopy dvou protivníků nazývá No man‘s land, země nikoho. V ní jsem vyrostl, nebyl jsem ani Žid, ani Čech, ani Němec. To na mě mělo dost silný vliv, nikdy jsem necítil, že někam patřím.“

Do Bedřichových osmi let žila rodina v polském městě Bielsko-Biała blízko Katovic. Otec byl ředitelem firmy Stock-Cognac, která vyráběla lihoviny. V roce 1933 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Prahy. Otec přišel o zaměstnání a dlouho nemohl žádné najít. Rodina ztratila příjmy, pronajímala pokoj, maminka do rozpočtu přispívala výrobou kožených rukavic. Do obecné školy chodil Bedřich na Uhelný trh a poté navštěvoval gymnázium v Truhlářské ulici. „Já jsem byl velký rošťák a skoro mě vyhodili ze školy. Kdyby mě jako Žida nevyloučili Němci, tak by to udělali později Češi.“

Odjezd Wintonovým vlakem

Dne 15. března 1939 byl Bedřich svědkem příjezdu německých vojsk: „Ráno jsem se vzbudil a slyšel jsem rámus. Podíval jsem se z okna a v Sokolské ulici stály německé tanky a ozbrojené vozy. Pustil jsem rádio, kde právě oznamovali okupaci Československa. To bylo brzy ráno, v šest, takže jsem zavolal kamarádovi a říkal jsem mu: ‚Mám pro tebe dobrou zprávu, dneska nebude škola.‘“

Bedřich Abeles patří mezi takzvané Wintonovy děti, které byly zachráněny před jistou smrtí odjezdem do Anglie: „Dneska vím hodně, ale z té doby si pamatuju jen, že se mě otec ptal: ‚Chtěl bys jet studovat do Anglie?‘ Odpověděl jsem: ‚No samozřejmě.‘ Mě tenkrát zajímala jenom kopaná a Angličané byli nejlepší fotbalisti. Ale o Wintonovi jsem nevěděl nic. Pak jsme šli někdy na jaře do Rubešovy ulice, kde byla kancelář Kindertransportu. Stáli jsme s maminkou dlouho v řadě, registrovali mě. Dlouho jsme pak čekali, ale nic se nedělo. To trvalo dost dlouho, až do léta.“ Pro čtrnáctiletého Bedřicha Abelese cesta do Anglie představovala dobrodružství: „Viděl jsem, že je to pro rodiče velmi těžké. Byli dojatí a smutní, že mám jet pryč. Naopak já jsem byl úplně nadšený, takže jsem se cítil provinile a předstíral jsem smutek. Otec mi navrhl: ‚Bedřichu, když nechceš odjet, nemusíš.‘ Odpověděl jsem: ‚Já jsem smutný, ale chci jet.‘

V den odjezdu jej doprovázela celá rodina. Po večeři odjeli na nádraží a otec cestou do vlaku ještě dával svému synovi poslední rady do života. „Vše jsme naložili do vlaku a ten se pomalu dal do pohybu. Rodina mi mávala a ještě jsem viděl, jak mamince tečou slzy. Od té doby jsem je už nikdy neviděl, všichni byli zavražděni.“

Čtrnáctiletý pracující

Vlakem děti dojely na Liverpool Street Station v Londýně. Na nádraží pro Bedřicha přišla strýcova příbuzná, ale prakticky ihned nastoupil do internátní školy Grammar School v Maidenheadu, kde studovali i další židovští dětští uprchlíci. Bedřich Abeles na tuto školu nevzpomíná rád, jídlo bylo špatné a učitelský sbor velmi přísný. To v kombinaci s jeho neklidnou povahou způsobilo, že ze školy brzy odešel a odjel do Londýna.

Po třech dnech v Londýně začal Bedřich Abeles pracovat jako umývač nádobí v hotelu. Musel se o sebe postarat, pracoval, pronajal si pokoj a ve čtrnácti letech tak byl prakticky samostatný. Poté dostal práci kuchaře a číšníka, ale nakonec sám dospěl k závěru, že potřebuje nějaké vzdělání. Navíc byl sice samostatný, ale bohužel neměl žádné spojení s příbuznými a na všechno zůstal sám: „Pracoval jsem od pěti večer do půlnoci a pak jsem šel pěšky domů, tehdy zuřily nálety a padaly bomby. Ve dne od devíti do čtyř hodin jsem chodil do školy a připravoval se na maturitu.“

Pozemní personál u RAF

11. května 1943 se Bedřich Abeles dobrovolně přihlásil do československé samostatné brigády, ale po dvou měsících byl přesunut do Royal Air Force (RAF). Chtěl se stát pilotem, ale to se mu nesplnilo: „Myslím, že na vině byl antisemitismus starých československých důstojníků. Nás jedenáct mladých Židů poslali ke skvadronám do pozemní služby. Byl tam jeden sudetský Němec, a dokonce i ten se dostal do kurzu pro létající personál. Někteří jiní Židé neměli takové potíže, ale naše skupina ano.“

Služba u RAF byla pro Bedřicha Abelese vysvobozením, v armádě u pozemního personálu neměl paradoxně tolik starostí jako v civilním životě: „Čistil jsem záchody letounu, plnil jsem benzin a pomáhal jsem mechanikům, i když jsem nebyl školený mechanik. Ale měl jsem hodně času se mezitím učit, takže jsem složil maturitu. Člověk se o sebe nemusel starat, dostal jídlo a mohl jít spát. Pro mě to letectvo a armáda bylo jako dětský tábor, poněvadž jsem měl dost těžký život, když jsem žil sám v Londýně, a taky jsem tam nebyl ve styku s kluky mého věku. Najednou tam byli mí vrstevníci, takže se mi tam dost líbilo.“

Návrat do Prahy a cesta do Izraele

S rodiči si Bedřich Abeles dopisoval přes Červený kříž. V poslední zprávě psali, že byli vystěhováni ze svého bytu do Pařížské ulice. Rodiče a sestra tak žili v jednom bytě s dalšími dvěma rodinami: „Naposledy jsem o nich slyšel v listopadu jedenačtyřicátého roku. Pak jsem se dozvěděl, když jsem se po válce vrátil do Prahy, že odjeli v únoru 1942 do Terezína a odtamtud v červnu transportem na východ. V dobytčích vagonech bez vody, dovnitř dali nádobu, aby tam mohli močit, lidé jeli kolik dní bez jídla, bez ničeho. Naposledy byli rodiče v koncentračním táboře Travniky, kde je zabili. Ti lidé do posledního okamžiku nevěděli, co se stane. Museli se svléct, nechat šaty a pak jim řekli, že se budou sprchovat, ale udusili je. Představte si, že by to udělali vašim rodičům. Ve mně to zůstalo celý život, někdy mám z toho noční můry.“

Po válce našel Bedřich Abeles v Praze pouze svého švagra, všechny další příbuzné nacisté povraždili. Jediné, co zbylo po rodině, byl pár maminčiných bot, cínová nádoba a několik fotografií: „Zůstala i sestřina svatební fotka. Psali mi, že se sestra bude vdávat, ale teprve po válce jsem viděl fotku. Tam stáli šťastní, měli hvězdu, tenkrát jí bylo dvacet let, a o půl roku později ji zabili.“

Po válce se Bedřich Abeles zapsal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval fyziku. V roce 1949 se kvůli komunistickému režimu odstěhoval do Izraele. Jak sám vysvětluje, mnichovská dohoda pro jeho generaci znamenala zradu západních států, a tak i on v mládí inklinoval ke komunismu. To však byla pouze představa, realita, kterou později poznal, byla jiná.

Významný fyzik

V Izraeli pracoval nejprve jako číšník a poté v meteorologickém ústavu, kde vyučoval matematiku. Pak dostal místo ve Weizmannově institutu věd (Weizmann Institute of Science) a přihlásil se k doktorskému studiu, které dokončil v roce 1956. Následně odjel do Spojených států amerických, kde získal práci ve firmě RCA (Radio Corporation of America): „Zabýval jsem se elektrickými generátory pro vesmírné sondy, které zkoumaly planetární systém. Potřebovaly elektřinu, jinak by nemohly posílat signály na Zemi, a sluneční články nefungovaly na tak velkou vzdálenost, poněvadž energie se zmenšuje se vzdáleností od Slunce. Tak jsme vynalezli termoelektrický článek sestávající ze slitiny křemíku a germania, který se ohříval na jedné straně radioaktivním plutoniem a chladil se na druhé straně. Používají se dodneška. To byla moje největší zásluha a za tento objev jsem dostal všelijaké ceny.“

Později Bedřich Abeles přešel k firmě Exxon Mobil a v sedmdesátých letech odešel do penze. Jeho první manželka pocházela z Rakouska a se svou rodinou uprchla před hitlerovským režimem na Kubu. Před několika lety zemřela. Jejich dvě dcery, syn a tři vnoučata žijí ve Spojených státech amerických. Se svou současnou partnerkou se potkal poměrně nedávno a spojuje je zájem o Jižní a Střední Ameriku. Bedřich Abeles žil dlouhá léta v USA a teprve před dvěma lety odešel do Anglie. Dodnes je velmi aktivní, procvičuje si mozek učením španělštiny, tělo pravidelným plaváním a působí jako dobrovolný tlumočník pro české a slovenské Romy.

Wintonovo dítě

„V roce 1990 jsem se dozvěděl, že existuje společnost, která se jmenuje Kindertransport Association. Ta měla schůzku blízko New Yorku. Tam jsem zjistil, že Winton zachránil české děti. Kindertransport tvořilo celkem deset tisíc židovských zachráněných dětí a z toho českých židovských dětí bylo, myslím, 669. Nicholas Winton tam přijel také, tak jsem ho poznal. Na seznamu jím zachráněných dětí, The Winton list, stálo mé jméno Fritz Abeles na prvním místě. Bylo to pro mě úžasně dojímavé.“

[1] Benjamin Abeles používal různé varianty svého jména. V mládí vystupoval v německém prostředí jako Fritz, v českém jako Bedřich, v Izraeli přijal jméno Benjamin a po odchodu do Spojených států se přejmenoval na Bena.

[2] Hodnost udávaná jako svobodník je pouze přibližná a převedená do českého vojenského řádu. Bedřich udává, že má anglickou hodnost Air Man Class I.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století