Zdeněk Daniel

* 1929

  • „Cikáni na Moravě tam byli od, dá se říct, prababičky, asi tak od toho roku osmnáct set. Byla to taková zvlášť dědina, taková ta kolonie. Oslavany. Žili jsme poměrně spokojeně, rodiče si postavili barák, vilku, a žilo se nám poměrně dobře. Maminka měla obchod s textilem, táta měl živnost s koňmi a i za války pracoval s koňmi. Byli jsme poměrně bohatí, poněvadž jsme měli služku a ještě kočího. No a přišla válka a brali nás. Já měl to štěstí, že jsem se tam vyučil. Byl jsem u tety, u tátovy sestry. Vzala si nás tři, byla to vdova a velice hodná ženská, to prostě, to se nedalo přirovnat. Byli jsme tam tři, kteří prostě... Nás zachránili z Osvětimi. Podívejte se, je to už tolika roků, a mně to pořád nedá."

  • „Byl jsem, dá se říct, komunistou, byl jsem poctivej, udělal jsem si školu, dělal jsem na bytovém hospodářství, poněvadž jsem byl vyučený a při tom jsem si udělal večerní školu. Dělal jsem technickou práci pro byťák. No a pak přišel rok šedesát osm, a to víte. Já poznal za války něco podobného, takže mě to tak sebralo. A prostě jsem praštil s knížkou. Já jsem říkal, jakmile odejde Dubček, jakmile ho odstraněj, praštím s KSČ knížkou, poněvadž to byl solidní člověk, který prostě... A taky že jo. Přijely tanky a se mnou to jenom hrálo, to prostě... Já nevěděl, jestli mám něco dělat, nebo co. Pak jsem se dostal až do blázince, poněvadž to, co jsem předtím prožil za války... a teď zase tohle.“

  • „My bychom bývali taky nešli, já tam byl taky, v tom Brně. Nás vzali do takzvané robotárny, tam to měli Němci zabrané. Tam nás nahnali celé rodiny a byli jsme tam dva dni. Teď nás vyšetřovali. Tetička, poněvadž byla vdovou a její muž pracoval léta v elektrárně, tak ji brali, že jako k Romům nepatří. Naši rodinu taky osvobodili, ale jiní Cikáni začali poukazovat: ‚No jo, ti jsou bohatý, tak mají to…‘, a bylo zle. A vzali nás všechny. Pak teda vzali tetu na stranu a nás vzali tři děcka takhle, co prostě si je teta mohla vzít k sobě. To byl od gestapa nějaký oficír, a ten nás takhle rozděloval, v Brně. No, to bylo. My jsme tam byli všichni. A já už jsem nastupoval taky, že mě odvezou, a najednou mě prostě někdo vzal za ruku, vytáhl mě ven, ale já nechtěl, já chtěl s rodiči."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 28.06.2017

    ()
    délka: 
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zachránili nás od Osvětimi. Je už to tolika roků, a mně to pořád nedá

Zdeněk Daniel se narodil 9. září 1929 v Oslavanech v rodině tzv. původních moravských Romů. Pocházel z movité rodiny. Jeho otec byl koňský handlíř a romský vajda, jeho matka provozovala podomní obchod s látkami. Když bylo Zdeňkovi 10 let, byl svědkem příchodu německých vojsk do země. První roky války se rodiny výrazně nedotkly, i když se již začala zavádět protiromská opatření. Dne 10. července 1942 byl proveden jmenný soupis oslavanských Romů, na jehož základě došlo k jejich rozdělení do dvou kategorií. Rodina pamětníka zůstala v té době na svobodě. 5. května 1943 však byla deportována společně s ostatními Romy z Oslavan do Brna, kde došlo k shromáždění pro hromadný transport do Osvětimi. Četník Bajer se zasadil o propuštění tety Amálie Danielové, které bylo povoleno si vzít tři děti ze své rodiny, mezi nimiž byl i Zdeněk. Zbytek rodiny byl odvezen 7. května 1943 do koncentračního tábora. Pamětník se vrátil s tetou, sestřenicí a bratrancem zpět do Oslavan, kde žili ve strachu o život až do konce války. Matka Růžena při návratu z koncentračního tábora zemřela, otci se podařilo vrátit domů a založit si novou rodinu. Zdeněk se vyučil jako instalatér-topenář a následně nastoupil do práce v Chemických závodech v Litvínově. Stal se nadšeným komunistou a absolvoval povinnou vojenskou službu. Oženil se a měl dvě děti. V roce 1968 v důsledku nesouhlasu se vstupem sovětských vojsk vystoupil z KSČ, následně byl propuštěn ze zaměstnání a nastoupil pobyt v psychiatrické léčebně. Stal se velkým odpůrcem KSČ. Na začátku 70. let začal s manželkou a dvěma syny nový život v Jablonci nad Nisou, kde si našel novou práci coby montér vodovodního potrubí.