Josef Šmoldas

„Tou dobou se rekordy dělaly v celé republice. A nejen v republice, ale v celém socialistickém sektoru. Přišlo to tenkrát z Ruska. Režim nastavil povinnost zařadit se do lajny, a tak všechny závody musely dělat rekordy. Fungovalo to tak, že přišlo nařízení odněkud zeshora, třeba z vlády na podnik, a podnik oslovil závody. U nás to fungovalo tak, že vedoucí dolu svolal poradu, osádka nastoupila a on řekl: ,Chlapi, je tu možnost si více vydělat, když se vytvoří rekord. Závodu to nahoře pomůže a vy si vyděláte peníze.‘ Kdyby to řekl jenom mně, tak bych se na to vykašlal. Vydělávali jsme si hodně a nemělo smysl celý měsíc se honit, abych měl o tisícovku více. Ale chlapi na to sami naskočili."

„Průzkum, který byl prováděný shora těmi vrty, narazil na ložisko. O kousek dál narazili na další takový materiál, jenže to ložisko tam zrovna uhýbalo směrem k tomu prvnímu a oni si mysleli, že je to tak veliká čočka. Takže jeli středem a kraje už byly slabší, protože obsah každé čočky byl jiný. V některé bylo mědi spousta procent, v jiné zase nula celá nula čtrnáct. To už bylo na hranici těžitelnosti. My jsme to ale neměli odkud dovézt a ta měď byla strategická surovina. Průmysl ji potřeboval. Takže nezbývalo než těžit to, co tady bylo."

„Byl jsem úplně u vytržení, když jsem viděl staré Řekyně v černém, jak sedí na zápraží. V ruce držely přadénko a pořád předly vlnu. Fascinovalo mě to. A chlapi seděli a jenom v prstech přebírali korálky na šňůře. Všichni pěstovali zeleninu a byli takovou uzavřenou komunitou. Změnilo se to, až do Zlatých Hor přijely jejich děti. Mladí Řekové prošli uprchlickými tábory a tam se naučili dobře česky. Takže ti zapadli okamžitě. Já jsem měl ve třídě deset řeckých spolužáků a to byli fajn kluci a holky.“