profesor Ing. Přemek Neumann

„Říkalo se, že se na nás dělaly jakési pokusy s potravou. Jídla moc nebylo, takže na nás zkoušeli umělé tuky. Aspoň takhle mi to došlo. Dostal jsem na krku vředy, šel jsem za lapiduchem, ten to rozřezal a říká mi: ´To máš od toho jídla, tady nám dávají umělé tuky.´ Když jsme jezdili mimo ten tábor a byli jsme někde ubytováni, tak nás ubytovávali do prostorů, které byly určitě dříve stájemi, a dali nám tam na zem slamníky. Dali nám krabičku s práškem, kdyby na nás šly blechy, tak si to máme posypat práškem. Ten prášek jsme neznali, ale později podle čuchu jsem poznal, že to bylo DDT. Ještě nebylo nikde vyzkoušeno, tak se na nás zkoušelo DDT. Těch blech tam byly snad miliony, ale tak trochu to fungovalo.“

„V srpnu (1944) jsem dostal od pracovního úřadu, protože jsem měl pracovní knížku jako učeň, jsem dostal předvolání, že budu muset pracovně nastoupit do jiného zaměstnání. Byl mi dán termín, kdy se mám dostavit na pracovní úřad připravený na cestu. Pracovník pracovního úřadu tam sebral čtyři pět lidí, já nevím přesně, kolik nás bylo. Koupil nám společnou jízdenku z Jičína do Bystřice u Benešova. V té Bystřici u Benešova, nevím, jestli na nás čekalo nějaké nákladní auto, a to nás asi odvezlo několik kilometrů od té Bystřice do takového oploceného prostoru, kde bylo něco jako kravíny, dřevěné přízemní domy. Ukázalo se, že je to jakýsi zvláštní tábor, jmenovalo se to: Sonderlager für Jüdische Mischlinge and versiebte Arier. Tedy pro židovské míšence a pokažené árijce – manžely židovek a podobně. Nejdříve nás roztřídili. Bylo mi sedmnáct let a byl jsem považován za nedospělého...“

„Můj otec jako úředník okresního úřadu byl pověřen prací mobilizačního komisaře pro odvod (zábor) civilních automobilů pro civilní válku. Takže v Jičíně na Novoměstském náměstí, to je takové maličké náměstíčko, sváželi různá osobní, ale hlavně nákladní auta a otec to sepisoval. Vím, že jsem tam u toho „přicmrndával“ jako kluk, ze zvědavosti jsem se toho účastnil. Pokud si pamatuji, tak žádné rozpory s majiteli neměl, že všichni to celkem ochotně předávali k všeobecnému použití.“

„Myslím, že to bylo koncem roku 1943 nebo začátkem roku 1944. Byla veliká celoprotektorátní akce, kdy se chtělo zabránit tomu, aby Češi poslouchali zahraniční rozhlas. I když byly všude radiopřijímače vybaveny nápisy Fein hört mit nebo nějak tak, byl zákaz poslouchání zahraničních vysílačů. Bylo rozhodnuto, že musí být ve všech rozhlasových přijímačích zrušeny krátké vlny, na který se poslouchal zahraniční rozhlas. Byla celostátní akce, na kterou zverbovali kdekoho, kdo se v té elektrice trochu vyznal a uměl v ruce držet vrtačku. Byly shromažďovány ty (přístroje). Za tímhle účelem jsem se poprvé dostal sám o sobě do Prahy. Tenkrát nás poslali do Prahy. Tady v Praze jsme byli v tělocvičně jednoho gymnázia, byli jsme vybaveni nějakými pracovními stoly a stáhly se tam přijímače z té čtvrti (z celého okolí). V těch jsme měli likvidovat krátké vlny. Jak se to dělalo? Na to byl dost dlouhý předpis, většinou kleštěma se odštípala krátkovlnná cívka a bylo to vyřízené. Pro (radio)amatéry to nebyl žádný problém, ti si tam tu cívku zase zpátky přidělali. Říkalo se tenkrát, že se dělaly „churchillky – čurčilky“ od Churchilla, to se říkalo těm cívkám.“

„Měli jsme se bránit nebo ne? Jo, to já nevím. Těžko říct. Já jsem neměl možnost pozorovat okolí v tom střetu s německými obyvateli. Jičín nijak německý nebyl, bylo tam malé židovské ghetto, byli tam domestikovaní cikáni, abych bral různé národnosti. Všechno mi připadalo, že se tam žilo celkem ve vyrovnané pohodě v té době kolem mobilizace. Bylo tam velké nadšení v době mobilizace.“