Eva Valentová

* 1947

  • „Ony se ty návštěvy konaly v Ostrově u Karlových Var. Tam byly takové dlouhé baráky, jako známe z nacistických koncentráků. To byl takový dlouhý barák a tam nás zavedli. Byla tam taková velká kamna, kde se topilo. Jako dneska si pamatuju dřevěnou podlahu, natřenou asfaltem. To jsou takové dětské vjemy. Ta budova byla podélně přepažená na půl. Z jedné strany chodili návštěvníci a z druhé strany přivedli ty vězně za takové okno, a přes to okno jsme spolu mluvili. Tatínek mi později vyprávěl, že to odtržení ode mě strašně těžko zvládal, že to byla až fyzická bolest. Protože když ho zavřeli, mně bylo šest a půl roku a bratr byl teprve půlroční, ještě s ním neměl tak silnou vazbu, ale se mnou obrovskou. A teď se mu po mně strašně stýskalo. Tenkrát v tom Ostrově mi maminka dala do ruky jablko a krabičku cigaret, že bychom to snad tatínkovi nějak předali. U každého vězně stál jeden bachař. Tatínek toho bachaře požádal, jestli bych k němu mohla přijít. Tam byl v té stěně takový postranní vchod. Jestli bych mohla přijít k nim, že by mě chtěl hrozně objemout, což se stalo, a přitom jsem mu předala do kapsy to jablko a cigarety. Ovšem v tu ránu se strhl ohromný randál a křik. Asi o dvě okna dál byl nějaký cikán a ten začal křičet: ,Když on může mít u sebe dítě, já chci svoje děti taky tady!’ A teď se cikáni přihrnuli, že chtějí taky k tatínkovi. Takže v tom okamžiku to zarazili a já jsem musela pryč, ani cikáňata, ani mě už nepustili.“ 

  • „Prostě přišli, kdy si vzpomněli, v kožených pláštích, že jo. Vím, že bratr byl ještě malý, maminka ho kojila. Ani jí nedovolili ho nakojit a on tam tak strašně plakal a řičel, chtěl jíst. Když už jim to lezlo na nervy, tak jí pustili, aby ho nakrmila. Prohledávali knihovnu. Tím klasickým způsobem: vzali knihu, prolistovali ji, zahodili na zem. Knihu po knize v celé knihovně. Potom začali šmátrat pod postelí. Na to mám takovou živou vzpomínku. Něco tam pod postelí viděli, a tak jsem musela přinést smeták, aby to vytáhli. A on to byl bratrův dudlík. No, takže takhle.“

  • „Nikdo to nečekal, nečekaně ho pustili, tatínek najednou přišel večer domů a my jsme pro něj nic nepřipravovali, tak dostal míchaná vajíčka. Tenkrát tatínek maminku při přivítání obejmul tak silně, až jí zlomil dvě žebra. A to vážil jen těch čtyřicet tři kilo.“

  • „Byl to takový podlouhlý barák, který byl v půlce rozdělený, a ta stěna měla okna. Z jedné strany přivedli vězně, mezi nimi byl i tatínek. Z druhé strany jsme byli my. Za tatínkem stál celou dobu dozorce, takže jsme mohli mluvit jen o formálních věcech. Tatínek ho poprosil, jestli by mě mohl obejmout, a protože to byl asi slušný člověk, tak to dovolil. Já jsem šla za tatínkem a maminka mi pro něj dala jablko a cigarety, když jsem ho objímala, tak jsem mu je předala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Počernice, 28.03.2017

    (audio)
    délka: 01:36:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 14.03.2023

    (audio)
    délka: 01:48:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako dítě jsem komunisty z celého srdce nenáviděla

Eva Valentová v Dírné v jižních Čechách roku 1963
Eva Valentová v Dírné v jižních Čechách roku 1963
zdroj: archiv pamětnice

Eva Valentová, dívčím jménem Čermáková, se narodila 23. května 1947 v rodině komerčního inženýra Jiřího Čermáka. Ten pracoval řadu let v podniku Kooperativa, odkud byl v den komunistického převratu 25. února 1948 propuštěn jako příznivec takzvaného agrárního fašismu. V roce 1953 byl Jiří Čermák zatčen a odsouzen na čtyři roky kvůli údajné protistátní činnosti. Nakonec si odseděl tři roky v Jáchymově, které strávil především v obávané třídírně radioaktivního smolince. V roce 1962 nastoupila Eva Valentová na elektrotechnickou průmyslovku v Praze Na Příkopě. V roce 1966 úspěšně odmaturovala. Kvůli špatnému kádrovému profilu a potřebě finančně vypomáhat rodičům nastoupila ihned do zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetickém. Potkala tu také svého budoucího manžela, za kterého se v roce 1968 provdala. Postupně se jim narodily dvě děti. Kvůli špatné bytové situaci pamětnice s potomky bydlela v rodinném domě v jižních Čechách a až v roce 1982 se rodině podařilo sestěhovat. Hned rok nato se ale manželství rozpadlo. Až do sametové revoluce pracovala Eva Valentová ve Výzkumném ústavu ochrany materiálu. Po roce 1989 odešla do školství jako učitelka němčiny a francouzštiny. Zároveň se živila i jako průvodkyně pro Čedok. V roce 2009 odešla do důchodu. V současnosti žije převážně v rodinném domku v jižních Čechách nebo u syna v Praze-Dolních Počernicích. Má čtyři vnučky.