Jaroslav Vaculín

„My jsme chodili na dvě šachty. Na té šachtě, na kterou já jsem nechodil, utekli tři kluci. Jeden vylezl v lese na smrk a nechtěl jít dolů, tak ho zastřelili. Pak ho dovezli na tábor v přepadové škodě. My jsme akorát přišli z noční směny. Noční směna a odpolední směna, štrúdl z každé strany, bachaři ho hodili na zem, a museli jsme kolem něho jít. Byl mrtvý, oni ho úplně rozsekali. Hrozný zážitek, osm chlapů při tom pohledu omdlelo a nesli je potom na ošetřovnu. Někteří se nechtěli dívat, ale museli jsme. To auto jelo, zastavilo a všeci jsme museli hledět na něho zastřeleného. To bylo příšerné.“

„Měl jsem jít na záložní důstojnickou školu. Do výběrového řízení jsem se dostal, ale už tenkrát si kádrováci na vojně posílali papíry na partaj do Šumic, kde jsem dostal špatný posudek. Potom si mě ve škole zavolali, co to má znamenat. Tak jsem to vysvětlil. Oni se obrátili zpět na komunistickou partaj do Šumic a po dlouhé domluvě s mým otcem mi potvrdili přihlášku na záložní důstojnickou školu. Tak jsem se tam dostal, ze 700 nás bylo asi jen 150. Škola trvala 11 měsíců a byla v Uherském Hradišti. Po 11 měsících jsem se dostal ke 43. bachmačskému útvaru do Hodonína.“

„My jsme měli jako mukli strach, že nás budou zase šikanovat a vyhazovat a to taky bylo. Mě chvála Bohu nevyhodili. Prověřovaní jsme byli. Když přišla prověrková komise, tehdy sem akorát vletěli Rusáci s vojskem. Ptali se mě: ,Jaký máš názor na obsazení Československa zahraničníma armádama?‘ Dlouho jsem se nerozpakoval a povídám: ,Vy víte, v jaké situaci jsem byl. Já nebudu nijak vystupovat. Já vám řeknu otevřeně, já jsem svoje už zkusil, mám bohaté zkušenosti a na základě těchto zkušeností se vám k tomu nevyjádřím.‘ Oni povídali: ,To ale nesouhlasíš s tím vstupem.‘ Tak nevím, co tam napsali, mně to bylo jedno. Jestli tam napsali, že nemám nic proti tomu, nevím, ale nevyhodili mě. Některé ale vyhodili. Bylo to zase na cestě k lopatě. Od ní bych se do sametové revoluce nedostal a zůstal bych u ní až do důchodu.“

„Když mě dovezli do Brna, tak mě vyšetřoval napřed kapitán. Seděl jsem u stolu a dvoustovka žárovka mi svítila do očí. On seděl ve stínu a kladl otázky: ,Jestlipak víš, proč jsi tady?‘ - ,No, to nevím.‘ - ,No, vzpomeň si, jen si vzpomeň, proč jsi tady.‘ - ,No, nevím, však jsem nic neudělal.‘ - ,No, jen si vzpomeň.‘ Pořád jsem si vzpomínal, bylo poledne a nevzpomněl jsem si, byl večer a nevzpomněl jsem si. On mně říká: ,Znáš nějakého vojína?‘ - ,No ano, znám, vím, co bych ho neznal.‘ - ,A cos za ním chodil? O čem jste si vyprávěli? Co jste chtěli udělat? Jen si vzpomeň.‘ Povídám: ,Nic, co bychom chtěli udělat.‘ Potom přišel major a kapitán říká: ,Vidíš, už ho máme. Už ví, už si vzpomněl na toho kamaráda.‘ Potom to už začalo. ,To je možné, že jsme se bavili.‘ - ,A o čem jste se bavili?‘ Tak říkám: ,Tož o čem. On byl vysokoškolák, já jsem měl jít také, tak jsme se bavili o škole.‘ - ,No a co víc? Co jste chtěli udělat? Vzpomeň si! Vyhodit do luftu okresní národní výbor, komunistický sekretariát, obsadit kasárna.‘ Hleděl jsem na něho jak z jara a povídám: ,A kdo? Já? Já sám nebo s kamarádem?‘ My dva bysme obsadili kasárna, takové nesmysly. Jedenkrát jsem dostal. Zezadu přišel stejně starý kluk, četař aspirant. Vyšetřovatel mi říká: ,Podívej se, jak se chováš ty, a jak se chová on. Co ty děláš proti režimu.‘ A ten četař aspirant ke mně přišel a povídá: ,Hergot, ty darebáku.‘ A pác mě pěstí, až jsem spadl ze židle. To bylo jediné, co jsem dostal, ale dobrou ránu. Ale na psychiku hrozné. Celé ty dny působení na psychiku, to bylo k nevydržení.“