Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vaculín (* 1926  †︎ 2020)

• narozen 11. listopadu 1926 v Šumicích na Uherskohradišťsku

• za druhé světové války totálně nasazen ve zbrojovce v Bojkovicích

• v roce 1946 maturoval na obchodní akademii v Uherském Hradišti

• 1. října 1948 nastoupil na vojenskou prezenční službu v Uherském Hradišti, zde 11 měsíců studoval záložní důstojnickou školu, od září 1949 u 43. bachmačského útvaru v Hodoníně

• 1. října 1950 v Hodoníně zatčen, vyslýchán na OBZ v Brně, držen ve vyšetřovací vazbě na Cejlu

• 6. září 1951 za vlastizradu a špionáž odsouzen k 16 letům vězení

• rok a půl fáral do dolů na táboře 12, kde zažil smrt mukla na útěku

• tři roky na Barboře (Vršku), kde strávil 14 dní na marodce kvůli onemocnění průdušek

• soud případ zkorigoval a z 16 let vězení trest změnil na osm let vězení

• po čtyřech a půl letech propuštěn z Jáchymovska na svobodu

• nejprve pracoval jako dělník, později se vrátil k ekonomickému oboru

• 4. prosince 1990 rehabilitován u Vyššího vojenského soudu v Táboře

• v současnosti členem Konfederace politických vězňů

• dva roky působil jako předseda Ústřední revizní komise KPV ČR

• zemřel 29. března 2020

Mládí a záložní důstojnická škola v Uherském Hradišti

Jaroslav Vaculín se narodil 11. listopadu 1926 v Šumicích na Uherskohradišťsku do zemědělské rodiny jako nejstarší ze sedmi dětí: „Byl jsem vychováván v katolickém duchu, můj otec byl téměř 30 let předsedou lidové strany. Já jsem patřil mezi omladinu lidové strany, která hrála na vesnici divadla, operety, zkrátka dělala kulturu. Založili jsme také Orla, uspořádali okrskové cvičení.“ Po maturitě v roce 1946 na obchodní akademii v Uherském Hradišti uvažoval o studiu na Vysoké škole zemědělské, ale kvůli tísnivé rodinné finanční situaci začal pracovat ve Všeobecné záložně v Uherském Hradišti. Za války byl totálně nasazený ve zbrojovce v Bojkovicích: „Dělal jsem velmi nebezpečnou práci, náboje do minometů. Do min se vsunovala odpalovací patrona, v ní je tzv. slož. Na minometu byl uzávěr, já jsem to do něj vkládal, měl jsem špagát dlouhý pět metrů, stál jsem za betonovým rohem a střílel. Naši doma věděli, kdy střílím. To byly rány, které byly slyšet do Brodu.“

Prvního října 1948 nastoupil vojenskou prezenční službu do kasáren v Uherském Hradišti: „Byla zde výběrová škola záložních důstojníků. Dostal jsem se do výběrového řízení, ale od komunistické partaje z Šumic jsem dostal špatný posudek. Nakonec mi přihlášku na záložní důstojnickou školu potvrdili. Ve škole jsme měli politickou výchovu. Jednou jsme absolvovali přednášku týkající se zemědělského problému a kulaků. Přednášející tvrdil, že kulaci nevyživí národ, že je potřeba nadělat družstva a zestátnit majetek. Já jsem se přihlásil, jestli bych mohl k této otázce něco říct, protože my jsme měli doma 12 hektarů, to byl veliký grunt. Když jsem to viděl, jak to vypadalo, když jsme se na podzim ohlédali, jestli budeme mít do školy boty… Tak jsem mu oponoval, že lidé, kterým chtějí komunisti zabrat majetek, nejsou žádní kulaci, ale kovozemědělci. To byli lidi, kteří měli dvě měřičky, byli rádi, že si nasadili kousek brambor a ječmene pro kravičku, a nic víc. Když přišly žně, museli jsme si půjčit mouku, abychom měli z čeho vařit. Když nás bylo 11 ke stolu, tak jsme cosi snědli. Bída byla veliká a bylo to neudržitelné. Byli jsme už s otcem rozhodnutí, že prodáme chalupu třeba za polovic a přestěhujeme se na jižní Moravu, kde se žilo líp. Potom nám komunisté zabrali, co bylo všecko nabudované, mláticí soupravu, všecky vozy, koně, krávy, býky, prasnici. To všecko družstvo sebralo. Tehdy na přednášce jsem si vzal slovo na 15 minut, během nichž jsem slova přednášejícího položil na lopatky. Když jsem skončil, učebna vstala a začala tleskat a dupat. To byl první hřebík do rakve, kterou mi připravovali. Všichni psali zkoušku z politiky hromadně, jen já jsem byl zkoušen individuálně.“

Zatčení u útvaru v Hodoníně

Po 11 měsících se pan Vaculín v září 1949 z Uherského Hradiště dostal ke 43. bachmačskému útvaru do Hodonína. Vedení školy se jej snažilo potopit, aby nebyl připuštěn k důstojnickým zkouškám v Hodoníně: „Dostal jsem sice špatný posudek, ale ke zkouškám jsem byl připuštěn a udělal je na výbornou. Při příchodu do Hodonína jsem měl hodnost desátníka aspiranta a bylo mi divné, proč nejsem povýšen na četaře. Měl jsem bratrance na posádkovém velitelství, který se mě ptal, v čem je problém, když od náčelníka velitelské roty přijde návrh na četaře a podporučíka a třetí den už je to stažené. K povýšení nedošlo a od doby, co jsem se dostal do Hodonína, mě pořád sledovali při mých lidoveckých aktivitách. Sledovali mě také u útvaru. Měl jsem kamarády, kluky, co vyrazili z vysoké školy. Jeden z nich, hoch z Rohatce u Hodonína, Pavel Piskatý, byl u tzv. lapiduchů písař. Kamarádili jsme spolu, protože jsme měli společné zájmy. Nasadili na mě obyčejného vojína, kluka, kterého jsem znal. Byl to darebák, syčák. Jmenoval se Nedvěd. Až u soudu jsem se dozvěděl, že několikrát údajně ve světnici ležel pod postelí a poslouchal, co jsme si vyprávěli. Tam jsme si řekli leccos, co komunistům nepasovalo, a od toho kluka to měli všechno z první ruky. Moc jsem se nemohl bránit, protože při té konverzaci, co jsme s kamarádem vedli, něco byla pravda, ale nic boharovného. Spíš bych řekl, zaměřené jiným směrem, než potřebovali komunisté. Nechali mě dožít ještě do 30. září 1950. V neděli jsem si jel domů pro oblek, abych v pondělí všechno odevzdal a v civilu jel domů. Místo toho ale v pondělí 1. října 1950 v půl paté ráno přišel prezenčák, tak starý jak já, z obranného zpravodajství a říká: ,Máš jít za kapitánem Liplem.‘ Povídám: ,Co mně chce kapitán Lipl?‘ – ,Běž, je v garáži.‘ Tak jsem šel a garáž zavřená. Otevřel jsem a jak jsem tam vkročil, okamžitě mi říká: ,Ve jménu zákona Vás zatýkám.‘ Nasadil mi pouta, nasedli jsme do auta, on si sedl vedle mě a odvezli mě do Brna. Když jsem byl v Hodoníně, byl jsem na posádkové správě a jako účetní jsem dával dohromady ústřední kartotéku. Veškerý majetek, mobilní zásoby. To, co bylo od roku 1945 nedodělané, to jsem všechno dodělal. A zatčení a vězení byla odměna za tuto práci…“

„Jen si vzpomeň, cos chtěl udělat!“

Bez uvedení důvodu byl tedy pan Vaculín zatčen a odveden do Brna. Po převozu do věznice na Cejlu začalo vyšetřování, které probíhalo na obranném zpravodajství na oddělení 5: „Seděl jsem u stolu a dvoustovka žárovka mi svítila přímo do očí. Nějaký kapitán seděl ve stínu a kladl otázky: ,Jestlipak víš, proč jsi tady?‘ – ,No, to nevím.‘ – ,No, vzpomeň, si, jen si vzpomeň, proč jsi tady.‘ – ,No, nevím, však jsem nic neudělal.‘ – ,No, jen si vzpomeň.‘ Pořád jsem si vzpomínal, bylo poledne a nevzpomněl jsem si, byl večer a pořád jsem si nevzpomněl. On mně říká: ,Znáš nějakého vojína?‘ – ,No ano, znám.‘ – ,A cos za ním chodil? O čem jste si vyprávěli? Co jste chtěli udělat? Jen si vzpomeň.‘ Povídám: ,Nic, co bychom chtěli udělat.‘ Potom přišel major a kapitán říká: ,Vidíš, už ho máme. Už ví, už si vzpomněl na toho kamaráda.‘ Od Nedvěda, který ležel pod postelí, měli nějaké indicie, takže oni už věděli, na co se mě budou ptát. Ptali se, o čem jsme se bavili. Tak říkám: ,O škole.‘ – ,No a co víc? Co jste chtěli udělat? Vzpomeň si! Vyhodit do luftu okresní národní výbor, komunistický sekretariát, obsadit kasárna.‘ Hleděl jsem na něho jak z jara a povídám: ,A kdo? Já sám nebo s kamarádem?‘ On mně říká: ,Jen si vzpomeň.‘ Oni chtěli Pavla Piskatého zatknout, ale přišli pozdě. On se dozvěděl, že po něm jdou, tak v noci utekl. Mě obvinili, že jsem ho v noci pouštěl dírou v plotě, když jsem měl dozor. Takže komunisté mě obvinili, že jsem Pavlovi pomohl k útěku, připravoval vyhození kasáren a další. Na to jsem nemohl přistoupit. Vůbec jsem nevěděl, že ten kamarád chce utéct. Tak mě dusili a dusili. Vždycky každý den si mě posadili na židli pod světlo a každý den jsem musel zopakovat, co jsme napsali předcházející výslech. ,Zopakuj mně, co jsme napsali minule.‘ Já jsem si to nepamatoval. ,Tys to zapomněl? Teď mluvíš jinak!‘ Za těch 14 dní v Brně jsme napsali krátký sloupeček na stroji. To vyšetřování v Brně bylo drastické na psychiku. Jednou přišel stejně starý kluk, četař aspirant. Vyšetřovatel mi říká: ,Podívej se, jak se chováš ty, a jak se chová on.‘ A ten četař aspirant ke mně přišel a povídá: ,Hergot, ty darebáku.‘ A pác mě pěstí, až jsem spadl ze židle. Tak to bylo jediné, co jsem dostal, ale dobrou ránu. Ale na psychiku hrozné. Celé ty dny, to bylo k nevydržení…“

Další vyšetřování pod Trenčianským hradem

Když se 5. oddělení obranného zpravodajství z Brna stěhovalo do Trenčína, musel se pan Vaculín sbalit a jít také: „Vím, že už byla zima. Byl jsem oblečený jen v plavkových trenkách a pracovním řídkém oblečení z kopřiv. Vedli mě na dvůr, kde byl přistavený autobus. Tehdy se stěhovalo do kasáren pod Trenčianský hrad asi 35 nebo 40 důstojníků ozeťáků z 5. oddělení. V kasárnách jsem byl ještě tak slabé tři týdny, ale do protokolu jsme toho moc nenapsali. Během vyšetřování se snažili působit hlavně na mou psychiku. Řvali, že zavřou mého otce, mou budoucí manželku, jejímu otci mlynáři seberou majetek. Já jsem jim říkal: ,Dejte jim pokoj. Oni o ničem neví. A i kdybych něco dělal, nebudu to vykládat doma, aby byli pořád ve strachu. Je nechte.‘ “

Po ukončení sepisování protokolu odvezli pana Vaculína vlakem opět do Brna: „V rychlíku bylo objednané kupé, přes noc mě hlídali strážní. Měl jsem zamknuté dveře a oni mi při snídani dali klíče. Jeden dozorce si sedl vedle a pušku si postavil k dřevěné pryčně. Asi mysleli, že je budu chtít přepadnout. Tak jsme vykládali a ten, co mě vyšetřoval, poslouchal odpovědi na otázky, které mi klade ten kluk. Odpověděl jsem jednoznačně, že jsem nic neudělal. Vlakem jsme z Trenčína pokračovali přes Šumice do Brna. Po příjezdu jsem musel schovat ruce, aby nebyly vidět želízka.“

Krátce z vyšetřovací vazby na Cejlu

V místnosti pro šest osob se tísnilo 12 až 16 vězňů: „Ti kluci se mě nejdřív vyptávali: ,Co máš? Cos udělal?‘ Tam byly většinou kriminální případy, zloději. Museli jsme pracovat. Z lipového dřeva jsme měli pásky, ze kterých jsme pletli vložky do bot. Museli jsme splnit normu, která byla ale náročná pro ty strýčky zemědělce, kteří měli prsty ztvrdlé od práce a nemohli to uplést. Tak jsem jim pomáhal.“

Šestnáct let za vlastizradu a špionáž

Po ročním pobytu ve vazební věznici se pan Vaculín konečně dočkal soudu: „Posadili mě do antonu a jeli jsme k soudu. V jednací síni byli jenom přísedící, studenti právnické fakulty, obhájce ex offo, soudce, dva přísedící z lidu. Prokurátor přečetl obžalobu a začalo projednávání. Předsedovi soudu asi obsah obžaloby nějak neseděl, tak se pořád vyptával. Já jsem mu některé věci, které tam byly napsané, vyvrátil. Že jsem byl kamarád s Pavlem, to jsem popřít nemohl, ale tvrzení, že chci něco vyhodit do povětří, jsem popřel. Ale vyšetřovatelé vyhrožovali, že jestli se nepřiznám u soudu, bude se vyšetřování opakovat.“

U soudu se pan Vaculín dozvěděl, že jeho kamarád Pavel Piskatý pracoval pro americkou výzvědnou službu: „Jestli je to pravda, já nevím, ale prý podával zprávy Američanům. Jistě přes někoho. Tady chodili pěšáci, které vysílali sem z Německa. Měli tady své lidi, kteří jim dávali politické, hospodářské nebo vojenské informace. On to někomu zřejmě dával, ale měl zřejmě dobrou cestu, protože během dvou nebo tří dnů už byl údajně v Německu a odtud šel myslím do Kanady, Spojených států.“

Soudce nakonec jednání odročil a dál už Vaculínův případ nesoudil. Na jeho místo nastoupil soudce nový, pod jehož vedením už proces netrval dlouho: „Něco se mě soudce zeptal, něco nezeptal, šli se poradit a za deset minut bez velkých průtahů vynesl rozsudek. Byli tam i moji rodiče, moje budoucí manželka a teta.“ Podle soudního spisu byl Jaroslav Vaculín rozsudkem ze dne 6. 9. 1951 uznán vinným ze zločinu vyzvědačství, kterého se měl dopustit tím, že v dubnu 1950 v Hodoníně slíbil vojínovi, o němž údajně věděl, že je zapojen do špionážní služby cizí mocnosti proti ČSR, že mu bude dodávat špionážní zprávy a důležité údaje vojenského rázu. Tyto údaje měly být předmětem státního tajemství a měly se týkat vojenského útvaru, k němuž byl Vaculín přidělen na hospodářské správě: „Za vlastizradu a špionáž jsem byl odsouzen k 16 letům vězení, ztrátě občanských svobod a náhradě soudních výloh ve výši asi 10 tisíc Kčs. Za vlastizradu a špionáž byla dolní hranice 16 roků vězení, horní hranice absolutní trest, špagát, smrt. Ale protože se jim to odsouzení nezdálo, dal mi soudce ten nejnižší trest. Takže jsem měl štěstí, že můj případ soudil smířlivý soudce.“

Husí pochody na jáchymovském táboře 12

Po soudu odvezla eskorta se samopaly pana Vaculína s dalšími vězni na Jáchymov do ústředního tábora: „Tam nás vyložili, dostali jsme vězeňské mundúry, ve kterých jsme potom šli z centrálního přidělení na jednotlivé tábory. Když jsme tam dojeli, vyfasovali jsme slamníky a podhlavníky, vysypali před nás slámu a my jsme ji měli nacpat do těch slamníků. To byla ale zmrzlá sláma ze stohu, plná ledu, tu jsme měli cpát do těch slamníků. Ty ledy jsme vybírali, ale stejně, když jsme na slamníky lehli a zahřáli je, kapala z nich voda. Lágry, ty byly horší jak gulagy. Vězni, kteří byli odsouzeni na 15 a více let, byli zařazeni na tzv. lágr v lágru. Dvě stě chlapů bydlelo v samostatném baráku obšancovaném drátěným pletivem, uzamknutým. Lágr byl potom ještě jednou obšancovaný. Pak nás přidělili na jednotlivé šachty. Já jsem se dostal na tábor 12, to byl jeden z nejhorších táborů, přidělený jsem byl na šachtu 15. Hned následující den jsme vyfasovali gumáky a fárací obleky a šli jsme do práce. Já jsem ani nevěděl, co to důl je. Nejhorší ale byla jiná věc. Z tábora vedl 750 metrů dlouhý koridor, z obou stran ostnaté dráty, někde pod proudem. Seřazeni v počtu 10 x 10, krajní nesli lano, které nás zvenčí jako skupinu obepínalo, dvě oka toho lana se zamkla visacím zámkem, kolem hlídali bachaři a psi. Takto jsme tzv. husím pochodem chodili k šachtě. Na této šachtě patnáctce byl takový pramínek nad naším lágrem. Aby ten pramínek netekl na lágr, udělali rýhu a zavedli pramínek do koridoru. My jsme v bahně rozšlapali trávník, koridorem tekla voda a dosahovala až k tomu lágru. V lágru byli kněží, vysokoškolští profesoři, nebylo jich moc, ale dost. Já jsem byl z domu zvyklý na tvrdší robotu, ale tito lidé, kteří měli kolem 50 roků, měli jemné ruce a museli fárat dolů, to byla hrůza! Kteří byli fyzicky méně fundovaní, gumák se jim třeba po šlápnutí do bahna zul, ale nemohli si ho vzít a navléct, protože by zbrzdili celý pochod. Když se chtěl někdo zohnout, řvali na něj a mířili samopalem. I když byl mráz, nemohlo to bahno zamrznout, protože byly tři směny, které to pořád šlapaly.“

Tvrdé podmínky zažívali muklové v zimě. „Fárací gumované obleky jsme měli promoklé, muklovský oděv byl vlhký. Tak jsme vylezli z šachty ven, kde bylo i minus 25 stupňů. Když jsme přišli na tábor, nebyli nás bachaři schopní spočítat, pořád někdo chyběl. Oděv na nás zmrzl, že jsme nemohli udělat krok. To bylo hrozné.“ Kromě tvrdé práce v dolech byly povinností brigády. „Žádné směně nedali pokoj. Buďto dřevo nebo okrajovat brambory. Jednou jsme shazovali stodolu. Bylo nás tam asi 30, a ani jeden tesař. Jeden chlapec podrazil zřejmě nosný sloup, konstrukce se stočila a spadla. Někteří stihli utéct, ale jeden Plzeňák to nestihl a zabil jej trám. To byl hrozný moment.“

Nejprve pracoval pan Vaculín na hlavním překopu na tzv. díle, kde nakládal vozíky: „Jednou tam přišla parta čtyřiceti Řeků. Byli kdesi z Ostravska, uměli česky. K nám se dostali za revoluce v Řecku, komunisté je zajali a přes Středozemní moře okolo Portugalska, přes Francii a Německo se ti kluci dostali do českého lágru. Nesměli fárat, mohli být jen na povrchu. Takže v té zimě minus 20 stupňů a napadlém sněhu museli čistit koleje, aby bylo možné odvážet hlušinu z šachty. Chudáci, byli oblečení jen v tenkém mundúru. Byli to bezvadní kluci, také ročník 1926, měl jsem mezi nimi kamarády.“

Zastřelili mukla na útěku

Takto vzpomíná pan Vaculín na jeden návrat z noční směny na lágr: „Všichni vězni museli nastoupit na sčítání, kde jsme čekali asi hodinu. Z jedné šachty tehdy utekli tři kluci. Jeden vylezl v lese na smrk a nechtěl jít dolů, tak ho zastřelili. Pak ho dovezli na tábor v přepadové škodě. Noční směna a odpolední směna, štrúdl z každé strany, bachaři ho chytli za nohy a vyhodili z auta na zem a my jsme kolem něho museli jít a dívat se na něj. On byl úplně rozsekaný, osm chlapů při tom pohledu omdlelo. Někteří se nechtěli dívat, ale museli jsme.“

Buzerace na Barboře-Vršku

Po roce a půl stráveném na táboře 12 přesunuli pana Vaculína na Barboru-Vršek. Zde byl lágr v těsné blízkosti šachty, a tak vězni neabsolvovali husí pochody a šli rovnou fárat. Pan Vaculín nejdřív nakládal do huntů, poté se dostal na tzv. komíny k lamačům: „Ze začátku jsem neplnil normu, takže jsem byl na dvou knedlíkách. Potom na tom komínu už jsem byl produktivní, protože žíla byla bohatá na smolinec, tak jsem plnil normu na 120 % a měl jsem plnou stravu. Ale zase brigády a buzerace. Nebyli schopní nás spočítat. Někdy jsme čekali dvě hodiny. Pořád chyběl jeden mukl. Zapomněli, že ho mají v díře, v korekci.“

Pak pracoval u těžby jako narážeč u klece: „Měl jsem tam známého z civilu, pana Josefa Popelku, byl jeden z těch starších. Když ho zavřeli, měl 50 roků. Vlastnil velkou zámečnickou dílnu ve Starém Městě a měl svoje letadlo. On byl ten, který mě přivedl do Všeobecné záložny, která byla největší záložnou na jižní Moravě. Tak jsme se velice dobře znali. V lágru jsem neměl žádné průšvihy, choval jsem se adekvátně. Moje zásada byla neprovokovat. Když jsem se dostal do kriminálu, tak já jak putička. Vím, že to platilo v civilu, ve škole, na vojně a vždycky se mně vyplatilo neodporovat, i v kriminále. Někteří si otevřeli pusu, když dostali rozkaz jít na brambory nebo sekat dřevo. Za to byla automaticky korekce, náprava. Ale co to pomůže, když su za dráty, dělat nějaké nesmysly. Takže mě žádné násilí nepotkalo. Mně se v kriminále nic nepřihodilo. Šikanovaní jsme ale byli.“

Na Barboře se pan Vaculín dočkal jediné návštěvy, která mu za 4,5 roku pobytu v lágru byla umožněna: „Jednou přijel tatínek a sestra. Návštěva trvala sedm osm minut. A oni jeli 450 kilometrů, 12 hodin cesty.“ Zde byl také tři týdny na marodce kvůli onemocnění průdušek z dolů: „Díky Jožkovi Popelkovi jsem se dostal k těžbě navrch. Odešel vrchní signalista, který ovládal těžní stroj, tak jsem dělal toho signalistu. U tohoto jsem setrval až do doby, než jsem šel po třech letech na Barboře domů. Na Barboře dostal pan Vaculín předvolání na prokuraturu do Jáchymova, kde mu sdělili, že jeho případ byl korigovaný: „Tam mě vedl jeden bachař. Šli jsme na tu prokuraturu přes pole a přes les, on šel se samopalem. Prokurátor mně říká: ,Odsouzený, na základě prověření odsouzení Vám ruším § 1 a ponechávám § 5.‘ Měl jsem totiž 16 roků za § 1, vlastizradu, a § 5, špionáž. Snížili mně to na osm let za § 5. Čtyři a půl roku, čili polovičku, už jsem měl za sebou. Oni už rok pouštěli na tu půlku, takže mě pustili.“

Radostné přivítání v Šumicích

„Jednoho dne přišel zástupce velitele a povídá: ,Odsouzený Vaculín, na směnu nejdete. Všechno, co máte, si spakujte do deky a jděte na velitelství na chodbu.‘ Nikdo nám neřekl, kam jdeme. Dojel autobus, naložili nás a jeli jsme na Ústřední tábor do Jáchymova. Tam jsme zase čekali na chodbě, dokud nepřišel velitel toho centrálního lágru. Ten nám říká: ,Odsouzení, všechno, co máte vydané na podpis (deky, oblečení, mundúry, boty), dejte na deku.‘ Vysvlékli nás do trenek a povídají: ,Kdo máte na kontě ušetřené nějaké peníze, můžete si tady koupit civilní oblečení a půjdete domů.‘ Teprve až jsme si měli kupovat oblečení, nám řekli, že jdeme domů. Po dvacetiminutovém ponaučení, abychom s nikým nemluvili o životě v lágru, nám rozdali propouštěcí listiny a 21. března 1955 se brána lágru otevřela.“

Vlakem se pan Vaculín dostal až do rodných Šumic: „Můj rodný dům je vidět hned od nádraží. My jsme měli ten baráček takový starší, přestože to bylo veliké hospodářství. Přišel jsem, zvonky ještě nebyly, byl březen, půl šesté ráno, tak se ještě spalo. Tak jsem zepředu na ty malé okna zaťukal. Tam spala teta a moji dědáčci. Otevřít přišel tatínek. To bylo hned veliké radosti. Všeci poskákali z postelí. Aj dědáčci slezli z postele. Bylo asi tak deset hodin, když přišla první návštěva. Matka mojí budoucí ženy, paní mlynářka, se dozvěděla, že už jsem na svobodě, tak s ní jsem se vítal první. Ona mě měla velice ráda. Po pár hodinách odpočinku sa ponalévalo. Tatínek hrál v dechovce, muzikanti měli zkoušky ve čtyřech domech a právě na ten den byla zkouška u nás, takže jsme měli doma asi 12 nebo 13 muzikantů. Už byl navařený guláš, muzikanti hráli, pila sa slivovica. Bubeník vyskočil už oknem, nechtěl pít. Jednoho jsem musel zavést, protože ani nevěděl, kde je jejich barák. Tak bylo veselo.“

Důsledky muklovské minulosti

Po návratu z lágru si pan Vaculín začal hledat práci. Na začátku nebylo kvůli muklovské minulosti možné živit se jiným způsobem než lopatou, ačkoliv měl ekonomické vzdělání: „Šel jsem k pozemním stavbám v Brodě. Byl tam ekonom, který mi povídal: ,Já bych tě vzal hned, ale nemůžu.‘ Paní na osobním oddělení se divila, proč chci dělat dělníka, když mám obchodní akademii. Tak jsem jí vysvětlil svoji muklovskou minulost a dostal se do výroby, do zednicko-dělnické čety.“ Poté pracoval pan Vaculín u stavitelů ze Šumic, ve Slavičíně zahazoval kanalizaci. Nakonec začal dělat úkoláře a vypracoval se na vedoucího mzdové, skladové a výrobní účtárny. Začal jezdit do Ostravy na přednášky z ekonomiky, které nakonec z původních dvanácti zájemců absolvoval sám.

„S manželkou, která na mě po celou dobu mého pobytu v lágru čekala, máme dvě děti, syna a dceru. Dcera nesměla jít na obchodní akademii, dovolili jí pouze dvouletou obchodní školu bez maturity.“

V roce 1968 měl pan Vaculín, stejně jako mnoho dalších bývalých politických vězňů, obavy z šikany či výpovědi z práce: „Toto mě naštěstí minulo. Prověřovaní jsme ale byli. Prověrková komise chtěla vědět, jestli souhlasím s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Já jsem jim tehdy odpověděl: ,Vy víte, v jaké situaci jsem byl. Já nebudu nijak vystupovat. Já jsem už svoje zkusil, mám bohaté zkušenosti a na základě nich se vám k tomu nevyjádřím.‘ Oni povídali: ,To ale nesouhlasíš s tím vstupem.‘ Jaksi to tam ale potom domluvili. Nevím, co tam napsali, ale z práce mě nevyhodili. Bylo to zase na cestě k lopatě. Od ní bych se do sametové revoluce nedostal a zůstal bych u ní až do důchodu. Ale dopadlo to dobře.“

Čtvrtého prosince 1990 byl pan Vaculín rehabilitován u Vyššího vojenského soudu v Táboře. V současnosti je členem Konfederace politických vězňů a obětavě se účastní besed na školách. Dva roky působil jako předseda Ústřední revizní komise KPV ČR. Jednou ročně se političtí vězni schází na vzpomínkové slavnosti v Jáchymově: „Všichni jsme vždycky zvědaví, abychom se mohli podívat, kde jsme strávili několik roků. Dnes není možné tábor najít, všechno je zbourané a těžkou dobu připomíná jen jáchymovská stezka zvaná Jáchymovské peklo.“