Milada Pešková

* 1921  †︎ 2019

  • „Ten první den, když bratra sebrali, tak jsem šla do té Bartolomějské se zeptat, jestli tam bratr není. Neřekli mi, jestli ano nebo ne. Řekla jsem, že nevím, proč si pro něj ráno přijeli, že ho odvezli, a dělala jsem blbou, že nevím proč, že nevím, kde je, kde bych ho měla shánět, kam ho odvezli. A on mi tenkrát řekl, byl celkem slušný ten vrátný, nebo kdo to tam byl v té Bartolomějské. Tak řekl, dostanete zprávu, oni vám dají zprávu, kde se váš bratr nachází. No, a pak mně přišel lístek, že bratr je na Pankráci na výslechu. No, ale pak ho z Pankráce převezli prvně do Jáchymova. To vybudovali v Jáchymově, jak byly ty uranové doly, tak tam postavili veliké dřevěné budovy, a tam dali všechny ty trestance. Tam vlastně dělali samí trestanci. Bratr nejdříve dělal na těch uranových dolech a tam byl dva roky. Vězni se tam vzbouřili, chtěli tam stávkovat, protože tam dělali za hrozných podmínek. Dělali v takových vězeňských teplácích a bundě. Byli tam ještě naši horníci, s vězni museli být tito vyučení a ti měli normální gumové obleky, protože tam dole bylo záření, to bylo nebezpečné. Těm vězňům ale vůbec tyto obleky nedali, ti dělali v těchto mundúrech.“

  • „Vypravovala mi (paní Hana Benešová – pozn. ed.) různé historky z Anglie. Jak jednou, oni bydleli přímo v Londýně, tam jeden barák měli Čechoslováci pro sebe. Tam byl tenkrát ten, jmenoval se Moravec, co byl nějaký náš generál, který byl za války v Anglii. Tak to byl celý dům vládní a tam Benešovi bydleli. A to mi vykládala, jak jednou jela výtahem a v Londýně byly každou chvíli nálety. Výtah zůstal stát mezi patrem a nikdo nebyl, aby je stáhl dolů, nějaký řemeslník. Takže snad asi hodinu strávili v tom výtahu. Říkala, že to byly hrozné (chvíle – pozn. ed.), že ten výtah, jak jede do toho posledního patra, tak letadla, jak lítala, tak ona úplně slyšela ty bomby. Čekali, kdy ta bomba přijde na ten jejich barák. Tak to vím, že mi také vykládala ty zážitky z války. Ona tam byla taková dosti činná, hned se tam zapsala do Červeného kříže. Byla hrozně příjemná dáma, ta ze sebe vůbec nic nedělala. Vždycky byla taková elegantní, ale taková anglicky elegantní. Žádné volánky nebo nějaké takové serepetičky na šatech. Vždycky takovou doopravdy solidní módu.“

  • „No, a najednou já jsem u toho okna, posloucháme rádio a takhle šikmo proti nám byla budova Rudého práva, ta tiskárna. Najednou říkám, že se něco bude dít. A oni obsadili, prvně, když sem Rusáci přijeli, tak obsadili veškerá ministerstva, Petschkův palác a všechny tyto správní budovy. Rudé právo taky obsadili. Obsadili to hned vojáky a každý z těch vojáků v okně měl pušku. Dívám se a říkám, to je divné a vidím, tady nějaká puška čouhá z okna a já povídám, snad to ti Rusáci nemají obsazené? A taky jo. Hlídkovali v oknech, kdyby se něco dělo. Najednou slyšíme šílené rány, střílení a pak úplně rána jako z děla. A pak šup, šílený třeskot těch našich skel. A jak byla ta skla tuplovaná, to byla šílená rána, když se to sypalo, jak oni stříleli. Nevěděli jsme, mysleli jsme, že střílejí na nás, na Labuť. Jenomže se jim stal omyl. Jak byli Němci před našimi hranicemi, tak jak měli ty manévry, tak měli část těch vojáků, že jsou to jako nepřátelé. Tak měli na těch tankách bílé pruhy. To měli také Američani poznačené ty vojenské tanky. Oni od nádraží, jak sem ti Rusové postupovali a obsadili si ty auta, nejeli v originál ruských a měli tam ty bílé pruhy. A jak vyjeli sem dále do ulice Na Poříčí a viděli, že tam jsou tanky s bílými pruhy, tak si mysleli, že jsou to snad Američani a začali po nich střílet.“

  • „Když jsem byla na Hlávkovém mostě, tak jdu a najednou tam vidím chlapa v uniformě. A říkám, hergot, co je to za divnou uniformu? On to byl Rusák a já ho nepoznala. Přejdu ten most, a když jsem skoro na konci mostu, a jak se podívám na to nábřeží, dřív tam bylo ministerstvo železnic, říkám si, co se to děje. Před tím ministerstvem stojí nějaké tanky. Koukám, na těch tankách byli vojáci a měli takové jako červené barety. A já ještě blbec jsem si říkala, to snad jsou Angličani, ti mají takové barety. Když bylo po válce, když byla sláva, tak jezdili a měli ty barety. A já jsem si myslela, že to jsou Angličani. Šel nějaký pán a já říkám, ježíš, oni sem přijeli Angličani? Koukám na ty barety a pán říká, jo Angličani, Rusáci nás obsadili!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov speciální péče, Kamenická - Praha 7, 02.03.2017

    (audio)
    délka: 01:30:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé by si neměli závidět

Milada Pešková v roce 2016.
Milada Pešková v roce 2016.
zdroj: Benedikt Renč

Milada Pešková se narodila 22. srpna 1921 v Praze do rodiny velkoobchodníka. Dětství a školní léta prožila v Praze na Letné v ulici U Studánky. Po absolvování rodinné školy měla odjet do Švýcarska na studium jazyků, ale německé úřady jí to v roce 1939 neumožnily. Roku 1940 byla svědkem zatčení bratra gestapem a jeho deportace do koncentračního tábora. Po válce pracovala jako manekýnka v módním salonu Rosenbaum, kde se osobně setkávala s mnoha významnými zákazníky, například s Hanou Benešovou. Po roce 1948 byl salon znárodněn a navštěvovaly ho první dámy téměř všech komunistických prezidentů. V roce 1949 byl Miladin další bratr zatčen za protikomunistickou činnost a odsouzen na 12 let do Jáchymova a Leopoldova. V roce 1965 nastoupila do pražského obchodního domu Bílá labuť, odkud v roce 1968 pozorovala obsazení budovy Rudého práva sovětskými vojáky a jejich zmatečnou střelbu do vlastních řad. Po odchodu do penze se věnovala rodině a svým zájmům a posledních sedm let svého života strávila v domově péče o seniory na Praze 7 v Kamenické ulici. Zemřela v březnu 2019.