PhDr. Zlata Černá

* 1932

  • „Myslím si, že ten Havel má něco v sobě – asi je to kombinace společenského zaměření a hluboké morálky. Mně vám někdy připomínal Náprstka. Je to možná absurdní analogie, ale když Zeyer psal smuteční řeč na Náprstka, tak se setkaly dvě osobnosti: hluboce věřící Zeyer a jaksi proklamačně ateistický Náprstek. A Zeyer o něm psal jako o hluboce morálním, společensky odpovědném duchovním člověku. Já vždycky studentům říkala, že to je ideální portrét konfuciánce v české kultuře – ten Náprstek od Zeyera. A na té abstraktnější úrovni mi vždycky připomínal Havla. Že to je hluboce morální, společensky odpovědný duchovní člověk umějící pojmenovávat problémy, i když byl vymezen – protože slovo ‚omezen‘ je špatné – vymezen tím evropeismem, že nebral v úvahu jiné možnosti než společenskou realizaci.“

  • „Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech, proto také ta kulturní revoluce, která vznikla mnohem později, až v roce šedesát šest, tak, zase se o tom nepíše, ale já jsem slyšela rozhovor, zrovna jsem byla v té době v Moskvě a právě se vrátil jeden sovětský sinolog z pobytu z Číny úplně vyděšený, jak je svolali, ty sovětské experty, na univerzitě Pei Tan na nějaký stadion a tam na ně Číňani křičeli a tak dále. První, co oni rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem. To byla taková téměř pobočka. Číňani mi tvrdili, že Sověti měli experty až na úrovni okresů. Čili to opravdu podle mě to byla... začalo to tou kulturní revolucí, roztržkou. Asi to byla jediná cesta, jak tu Čínu postavit, aby šla nějakou svou vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. Protože ten Sovětský svaz nepředstavoval vrchol myšlení a průmyslu a vědy, jen v některých oblastech. V tom smyslu, že by to byla velmoc, od které by bylo možno se neustále učit, jako byla třeba v té době Amerika, tak to nebylo takové postavení. Takže já v tom viděla, už v té době, jako že to byl záměr odtrhnout se od Sovětského svazu a postavit se na vlastní nohy, což nešlo lehce, protože opravdu ti – jednak přímo Sověti, tak ty vyhnali v tom roce padesát osm. Fyzicky je vyhnali. Ale prosovětské živly tam zůstaly. A ty byly likvidovány velmi tvrdě až v té kulturní revoluci. A já si osobně myslím, že to byla jedna z takových skutečných příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí [kdeco], a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají, jak reagují nebo jak ti Sověti reagovali na ten vztah k Číně, takže z toho jsem si učinila tenhle závěr.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětnice, 19.10.2016

    (audio)
    délka: 01:54:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    U pamětnice doma, Praha 2, 04.04.2017

    (audio)
    délka: 01:00:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    V Praze , 14.04.2019

    (audio)
    délka: 01:00:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla do Číny, ale neměla ten správný původ

Pamětnice jako studentka
Pamětnice jako studentka
zdroj: Archív pamětnice

Zlata Černá, za svobodna Schwarzová, se narodila 7. října 1932 v Praze. Její otec byl intenzivně politicky činný, ale pro svou přímočarou povahu nevydržel s žádnou stranou příliš dlouho. Jako odpůrce kapitulace odešel v roce 1939 do emigrace do Polska a odtud přes Francii do Velké Británie. Tam se přidal k protibenešovské opozici, která nesouhlasila s postupy exilového prezidenta. Krátce po návratu do vlasti v roce 1946 byl zatčen a během věznění zemřel. Mladá Zlata vystudovala Gymnázium Elišky Krásnohorské. Když si ujasnila, že jejím cílem je studovat čínštinu, narazila na zdánlivě nepřekonatelnou bariéru politického profilu svého otce. Po četných peripetiích se však nakonec na vytoužený obor dostala. Protože její studium bylo úspěšné, měla šanci dostat se na studijní pobyt v Číně. Z kádrových důvodů to ale nevyšlo a do Číny se dostala až jako tlumočnice s vysokoškolskou delegací po ukončení studia v roce 1958. Tehdy se naskytla možnost navázat studijním pobytem, na který přece jen dostala stipendium, ale opět z politických důvodů byla odvolána. Pracovala v Orientální sbírce Národní galerie, později v Orientálním ústavu ČSAV a v Náprstkově muzeu. Po revoluci v roce 1989 externě přednášela na filozofické fakultě. V současné době působí jako předsedkyně Česko-čínské společnosti.