Anna Plačková

„Doufala jsem, že uvidím matku. Měla jsem od ní jen jeden dopis z doby, než šla do koncentráku, nebo snad až z koncentráku. To nevím. Moje matka byla zastřelena Němci v únoru, ale už nevím, kterého roku. Dopis byl ale jen takový formální: ,Daří se mi dobře. Nedělej si starosti.‘ Dopis šel přes Červený kříž.“

„Po promoci jsem si chtěla najít nějaké místo. Dostala jsem zaměstnání ve venkovské nemocnici jako sekundářka v Nechanicích u Hradce Králové. Byla to jen malá nemocnice, byla jsem tam sama s primářem. Sem jsem nastoupila už měsíc po promoci. Když nastala mobilizace, tak mi šéf dal výpověď. To byla vlastně moje perzekuce. On chtěl v té nemocnici zůstat sám. Kdyby došlo k válce a byli bychom tam dva, tak on by musel narukovat. Takže v době mobilizace jsem se stěhovala zpátky do Brna.“

„Po příjezdu se museli přihlásit na vojenském velitelství, které bylo na náměstí Republiky v Praze. Říkali jsme tomu Headquarters. Hlásila jsem se společně se skupinou, se kterou jsem přijela. Potom jsme šli na kafe. Koukala jsem ven a najednou tam šel můj muž. Ale já jsem myslela, že je v Norsku. Dopisy šly vždycky hrozně dlouho, tak jsem nevěděla, že už jede domů. On byl na velitelství a tam mu řekli, že už jsem dojela. Tak jsem utíkala ven. On byl ale v Praze jen na služební cestě a za pár dní odjel zpátky do Německa.“

„Jako Židovka jsem se bála Němců. My jsme věděli, co se stalo s Židy v Německu a v Rakousku. Já jsem taky krátkou dobu pracovala na brněnské židovské obci. Bylo tady zřízeno emigrační centrum, protože do Brna přišlo velké množství emigrantů z Německa a z Rakouska. Měli mezi sebou i lékaře, ale ti neměli právo psát recepty. Byla jsem tu zaměstnána právě proto, abych psala ty recepty, zařídila jim pobyt v nemocnici a kyretáže ženám, které nechtěly emigrovat těhotné. Byla to tedy spíš administrativní pomoc. Pracovala jsem tu zadarmo. Ale pracovala jsem tu jen velmi krátce.“

„Na loď jsme nastoupili v březnu a teprve v červenci jsme se dostali do Palestiny. Židovské organizace v Londýně nám opatřily jinou loď s vlečným člunem, na který jsme měli přestoupit uprostřed moře před ochrannou dvanáctimílovou zónou. Já jako lékařka jsem se přihlásila na tu vlečnou loď. Byla to vlastně jenom taková rybářská bárka s jedním motorem. Jak jsme ale měli přestupovat, když jsme nesměli na pevninu? Udělali jsme to tak, že uprostřed moře vzal vždycky jeden člověka za ruce a druhý za nohy, a když vlna zvedla tu malou loď, tak ho do ní hodili.“