Jaroslav Ondráček

* 1941

  • „Ústřední výbor týden nedělal nic. Místo aby svolal zasedání ústředního výboru. To bylo až 24. listopadu, kde já jsem vystoupil a kde jsem řekl: ‚Vážení, tak tohle jsme prohráli toho 17. listopadu na tom Václaváku. Teď už nezachráníte nic, protože už ti všichni bývalí takzvaní komunisti, kteří měli obsazené různé funkce, ti se okamžitě otočili.‘ Ředitel televize mi říkal: ‚Hele, já jsem tam zůstal sám, já jsem jediný komunista v České televizi.‘ Nevím, kolik televize tehdy měla lidí, ale pět set určitě, si tipnu.“

  • „Problém na Dole Šverma byl ještě v tom, že Důl Šverma byl zařazen do druhé třídy nebezpečí, což znamená, že tam hrozil výbuch metanu. Takže například normální klasický vypínač byla bedna osmdesát krát šedesát centimetrů krát šedesát centimetrů. Vodotěsná, aby se do toho nic nedostalo. Všechno stálo nekřesťanské peníze a museli jsme se chovat tak, abysme nezapříčinili nějaký průšvih. To znamená, ten metan se musel měřit, pokud bylo víc metanu, tak se nemohlo dělat. Učili jsme se. Když jsme se vyučili, věděli jsme, co je lopata a sbíječka. Ale najednou jsme přišli a už tam byly brázdicí stroje, Němci tomu říkali šramačky. Což je stroj, který má rameno, na něm běhá taková pila, to má nože a to podřezávalo tu hornickou stěnu, co se pak podebírala. S tím jsme se učili jezdit. S kombajnama jsme se učili jezdit. No prostě, furt, celý život jsme se něco učili.“

  • „Přišel soused, zaklepal a říká: ‚Hele, přijeli Rusové a obsadili nás.‘ A já říkám: ‚Hele, jestli přijeli, tak nepřijeli, aby nás obsadili, ale přijeli, aby zabránili tomu průseru, který by tady mohl být.‘ Šli jsme na šachtu. Samozřejmě se tam hned svolal dav a začalo se diskutovat. No, takže já jsem se sebral a šel jsem na odpolední šichtu. Normálně jsem šel fárat. Protože pracoviště na šachtě stále musí být pod dozorem, to znamená, aby se tam nic nestalo. Tak se musí takzvané předfárání udělat. Takže, když se začínalo v pondělí ráno, tak v neděli v noci se chodilo na předfárání a všechny ty pracoviště se musely profárat, aby se zjistilo, jestli tam není někde nějaký problém. Mohla tam být voda, mohl tam být plyn, že jo, mohl být zával, cokoli. Tak já šel normálně na šichtu. Šli jsme dělat. A pamatuju, že vedoucí úseku tenkrát říkal: ‚Hele, ať to dopadne, jak to dopadne, uhlí bude potřeba vždycky.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.06.2016

    (audio)
    délka: 02:07:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem přesvědčen, že za komunismu se lidem žilo dobře

V roce 1985 dostal vyznamenání Hrdina socialistické práce
V roce 1985 dostal vyznamenání Hrdina socialistické práce
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Ondráček se narodil 1. dubna 1941 v Pardubicích. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. S matkou vyrůstal ve Skutíčku u dědy Josefa Novotného, který byl předválečným poslancem za KSČ. V roce 1955 nastoupil do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích. Po jeho ukončení začal pracovat v Dole Jan Šverma v Žacléři. Prošel tam různými pozicemi, zažil období těžké dřiny, kdy se v 50. letech v hornictví minimálně používala technika. V roce 1959 vstoupil do komunistické strany. Prošel v ní řadou funkcí, nejvýše to dotáhl až na člena Ústředního výboru KSČ. V této pozici prožil revoluci v listopadu 1989, proti které tehdy na půdě ústředního výboru vystupoval. Dodnes je přesvědčen, že komunistické myšlenky jsou správné a že se před listopadem 1989 žilo lépe. Celý svůj život spojil s hornictvím, fárat nepřestal ani v době, kdy byl vysokým funkcionářem. Až do roku 1990 pracoval na stále stejném místě, v Dole Jan Šverma, pak dostal kvůli zničenému zdraví invalidní důchod.