Božena Šochová

* 1924

  • „Tramvají jsme dojeli na lipské nádraží, na poslední chvíli jsme naskákali do posledního vagonu a různě jsme se rozmisťovali. To byste neřek, kam se vejdou lidi. Pod lavici, nahoře v prostoru pro zavazadla, a já jsem se rozhodla pro klozet. Německé vagony byly zcela jiné než naše. Ty klozety, když jste otevřel dveře, tak tam zůstala skrytá taková malá místnůstka, takže já jsem nechala otevřený dveře, ty se tam plácaly ve větru, a já byla za nima. Až když jsem viděla, že se vlak rozjel, tak jsem věděla, že je to dobrý. Jenže další kontroly byly v Riseneu a Wurzenu a vojáci tam vybrali zbytek. Jen čtyři jsme projeli. Poslední zastávka byla v Drážďanech a to jsem se zachránila tak, že jsem vylezla na opačnou stranu, než bylo nástupiště. A ty německé vagony měly takové plošné schůdky po celém vagoně, to nebylo jako u nás, že se nastupovalo ze dvou stran. A tam jsem prostě vydržela tu dobu, co prohlíželi vagony.“

  • „4. února 1944 jsme odjížděli do lágru, který měl čtyři sta lidí, dvě stě děvčat, dvě stě chlapců, téměř puberťáků, kteří se navzájem neznali. A ještě jsme se neměli ani čas seznámit s místem, kde jsme byli, s Markleebergem u Lipska, a přišel ten strašlivej nálet, kde padly tisíce brandbomb, fosforových bomb. A nás to zasypalo, protože jsme bydleli v takovém prastarém divadle, v divadelním sále – dvě stě kavalců pro děvčata, dvě stě pro mládence. Patrových, to jsem nikdy nezažila. No, a tam se velice pozměnil můj život. Je to naprosto jedinečná, strašná zkušenost, když je vám devatenáct, noc co noc jsou alarmy, kdy se muselo do sklepa, někdy dvakrát. Dvanáct hodin se pracovalo, včetně soboty, a lidi začali být hrozně unavený, a najednou tohleto. Takže ten nálet, to byly chvíle, který člověk dvakrát asi nezažije, a já od toho data začala úplně nový život, čili mně je jednasedmesát let a nikoli devadesát dva, kolik je mi skutečně.“

  • „Nás osvobodila ze zasypání veliká třaskavá bomba, která nám uvolnila kousíček na dýchání vzduchu, nějaké záchodové okýnko to bylo. Z toho záchodového okýnka jeden po druhém vytahovali kluci čtyři sta lidí. A byli tak dobří, že i když všechno kolem hořelo, tak vytahovali jednoho člověka po druhém.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.05.2016

    (audio)
    délka: 01:36:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 10, 13.12.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při náletu jsem se podruhé narodila

6330-portrait_former.jpg (historic)
Božena Šochová

Božena Šochová se narodila 24. listopadu 1924, její otec tehdy pracoval v poslední železárně ve Staré Huti u Dobříše. Dětství strávila v poměrně chudých poměrech, přesto ji rodiče umožnili studovat na gymnáziu Aetheneum na Betlémském náměstí v Praze. Osudovým se stal rok 1943, kdy byla Božena po maturitě totálně nasazena, nejprve na velkostatku v Ostředku u Benešova a poté v Markleebergu u Lipska, kde přežila zničující nálet spojeneckých bombardérů i zával, ze kterého ji i další čtyři stovky lidí zachránili spolupracovníci – mladíci z řad totálně nasazených Čechů. Po dalším půlroce Božena Šochová utekla z totálního nasazení do protektorátu a zbytek války strávila v továrně Junkers v Loděnicích u Berouna. Po osvobození se začala naplno angažovat v nově vzniklém Československém svazu mládeže, účastnila se žní a brigád v pohraničí a začala pracovat jako externí redaktorka rozhlasu. Od roku 1947 působila jako vedoucí Vycpálkova tanečního souboru a absolvovala s ním i zájezd do SSSR v roce 1950. Její zkušenosti ze souboru se staly předlohou k námětu filmu Vladimíra Vlčka a Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, který se stal jedním z barvotiskových propagandistických filmů o mladých lidech v první půli 50. let. Božena sama začala postupně procitat ze snů o spravedlivém socialismu už během 50. let, především po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a odhalení Stalinových zločinů. Byť ještě v roce 1968 absolvovala novinářský kurz na takzvané vokovické Sorbonně, novinářkou se už nestala a vzhledem k nesouhlasu s okupací Československa byla vyloučena z KSČ. 70. léta strávila jako pracovnice hudebního vydavatelství Supraphon, kde měla na starosti Gramofonový klub. Ustála všechny pokusy, kdy se ji snažili propustit z politických důvodů, ale její děti nesměly studovat. Dcera se vyučila kadeřnicí a syn mohl studovat skladbu a hudební režii až po pádu komunismu. Božena Šochová už mnoho let spoluorganizuje setkávání lidí, kteří přežili totální nasazení v Lipsku, a dodnes považuje svou válečnou zkušenost za nesdělitelnou, ale z hlediska lidských vazeb a solidarity mezi vězněnými za jedinečnou.