Erika Hrochová

* 1928

  • „Strýček Emil, ten jakoby zmizel. Nejdřív bydlel někde mimo Prahu a nakonec se ztratil. Rodina nahlásila, že je nezvěstný, oficiálně tedy nebyl. Teta Kateřina se jako rozvedla, ale Emil byl celou dobu doma, ukrývali ho. Bylo to dost dramatické. Rodina měla svoje zvonkové heslo, kterým si oznamovali, že jde někdo z rodiny, a jakmile to heslo nezaznělo, tak všichni ztuhli a stlali strýčka do postele. Tenkrát byly takové kuchyňské postele – dolů se nastlaly peřiny a nahoru se dala pracovní deska, takový postelo-stůl – a oni ho, chudinku, zastlali vždycky do té postele, než šli otevřít. Měli to nacvičený jak na nějakou rallye, takový to byl fofr, že než se došlo ke dveřím, strýček už byl zastlaný, nahoře dečky… Minimálně tři roky se takhle ukrýval doma. Naštěstí to vždycky dobře dopadlo. Opravdu to nikdo nevěděl, ani přátelé, jen ta nejužší rodina. Kolikrát jsme tam seděli a chudák strýček byl zastlaný v posteli. Takhle to přežil.“

  • „V primě nebo v sekundě (školní rok 1939/1940 – pozn. ed.) jsme dostaly dotazník s různými dotazy. Jak, kdo, odkud, kde se kdo narodil, tedy prokázání toho árijství. Měla jsem tam napsat svoje příbuzenstvo z jedné a z druhé strany, jak se jmenovali, až do úrovně otce, dědečka, pradědečka. Tam jsem se zarazila u toho Roubíčka, to že napsat nemůžu, protože to vypadá velice podezřele, i nad Strossem jsem bádala, a tak jsem pro jistotu ze Strosse udělala Štose, z Roubíčka někoho úplně jiného, absolutně nezpochybnitelně árijského, takže rodina vypadala báječně. Všem jsem namalovala křížky a nikdo dál už o tom nebádal, byla tam samá árijská jména a křížky. Náš ředitel nepožadoval žádné ahnenpassy. Někde jinde je museli mít. To bylo potvrzení od magistrátu nebo obecního úřadu o původu. Žádný stvrzení, že to je pravda, nepožadoval, on to bral jako bernou minci, asi že desetiletý harant si nemůže vymyslet prostě někoho jiného místo Roubíčka… Tím, že jsem zapřela toho pradědečka a dědečka, tak jsem zachránila zbytek rodiny. Sama si říkám, kde se to ve mně v tom věku vzalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nám.Přátelství 4, Praha 10, 10200, 26.04.2016

    (audio)
    délka: 02:04:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věděla jsem, že rodové jméno Roubíček tam nesmím napsat

Erika, 1944
Erika, 1944
zdroj: rodinné album

Erika Hrochová, rozená Bichlerová, se narodila 15. ledna 1928 v rakouském Salcburku jako jediné dítě svých rodičů. Otec byl Rakušan a matka česká Židovka. Dětství a první školní léta prožila na rakouském venkově, poblíž Salcburku. V roce 1936, po smrti matky, byla svěřena do péče a výchovy matčiných sester. Přestěhovala se k nim do Prahy, kde se jí dostalo veškeré péče a rodinného zázemí a podpory. Dále pokračovala ve školní docházce na německé základní škole a od roku 1939 na německém gymnáziu, kde při vyplňování dotazníku „přejmenovala“ své židovské předky, aby nebyla vyloučena ze školy. V roce 1940 jí zemřel otec. V letech 1941–1942 bylo deset členů rodiny deportováno do Terezína a poté někteří do koncentračních táborů Osvětim a Trawniki, kde sedm z nich zahynulo. Dva se před deportací ukrývali. Teta opatrovnice se vyhnula deportaci díky pomoci tzv. treuhändera, německého správce firmy manželova zaměstnavatele. Po válce pamětnice požádala ministerstvo školství o výjimku a získala povolení k pokračování ve studiu na církevním gymnáziu u sv. Voršily v Ostrovní, kde roku 1947 úspěšně maturovala. Následovalo čtyřleté studium na Vysoké škole obchodní zakončené až v roce 1952 nepříjemným zdržením druhé státnice z kádrových důvodů. Hned po škole nastoupila do prvního zaměstnání, rok nato se vdala a založila rodinu.