„Protože vytáhl tu fotku a říká: ´Vidíš, to je moje dcera, umřela na záškrt.´ Nevím, jestli říkal před dvěma nebo třemi měsíci. Teď úplně jasně řekl, že nechce, abych umřela taky, že jsem jí podobná a že chce, abych se vrátila domů. Máma to překládala, ale já mám pocit, že jsem mu rozuměla. Ta holka fakt byla hezká, možná mi byla podobná, nevím. Ve mně bylo něco takového, takový divný pocit, prostě ne a ne a ne, něco tvrdého, ať říká, co chce, já nikam nepůjdu. To jsem ani nepřemýšlela, jenom jsem opakovala: ´Já nepůjdu, já nepůjdu, já nikam nepůjdu.´ On říká, jestli bych šla, kdyby pustil všechny. To posílilo moji obrovskou víru v Boha. Protože jsem uvnitř slyšela: ´Řekni ano.´ A já jsem fakt řekla ´ano,´ vůbec jsem o tom neuvažovala, a řekla jsem: ´Ano.´ On přivolal všechny k sobě, orval jim ty hvězdy, rozdal peněz hromadu, s matkami se domlouval, matky jim říkaly, kam mají jít a pak pověřil ty dva ze židovské obce, ať sundají hvězdy a nacpou si je do kapsy, jdou každý po jednom chodníku a ať nás dovedou zpátky na to nádraží a počkají, až nastoupíme a hotovo.“
„On zařval německy na ty dva a ti okamžitě hnali dolů. On se otočil a německy: ´Komm zu mir.´ Na mě. Já jsem se strašně lekla. Protože jsem měla v myšlenkách tu facku, tak jsem si myslela, že mi dá druhou. Strašně jsem se vyděsila, sice jsem vstala, ale…´Mami.´ Máma šla se mnou k němu a on naprosto jasně se zeptal, jestli mám kam jít. A matka, poněvadž jsme myslely, že táta je v lochu někde v Německu, tak mně řekla: ´K Růže.´ Jako že musím jít za Růžou."
Tazatel:"Kdo je to Růža?" - "Růža byla naše pomocnice v domácnosti.“
„Nás dětí si nevšímal, my jsme jedly. Matky informoval, že my budeme bydlet v tom baráku, v tom bytě, že tam bude takový dětský domov pro nás, že vedle je ložnice a ukázal na dveře. Matky že půjdou na Hagibor a budou tam vyrábět ze slídy okénka k tankům. Jenomže ono to bylo takové… Dnes, když zpětně i to říkám, tak to bylo opravdu dost nevěrohodné, protože ta místnost, kde jsme měli ty stolečky, tam nic jiného nebylo, to byla holá místnost, jenom stolečky dva a osm židliček, tam bychom museli mít nějaké hračky a něco. On říkal, že vedle je ta ložnice. Jedna matka sáhla po těch dveřích a rozrazila je, prostě je otevřela dokořán. To bylo tak strašně rychle, že ani její děti, nevím, jestli tam měla jedno nebo dvě, nikdo ani nevykřikl, ani matky ne, my jsme nikdo honem nepochopili, co se stalo. Ona prostě otevřela dokořán dveře, tam byla holá prázdná místnost zaprášená, nic tam nebylo, ona zaječela, jediná zaječela a jak bylo otevřené okno, tak ona prolétla oknem. To bylo všechno v takovém fofru.“
Lea Skácelová se narodila jako Liduška Pilná 18. června 1933 v Pardubicích. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin. Otec Otakar Pilný i matka Jindřiška Grottová pracovali jako vedoucí obchodu. Otci se díky známému faráři podařilo získat křestní list, nebyl tak registrován jako Žid a manželství bylo považováno za smíšené. Lea byla pokřtěna v roce 1939. Ze školy byla vyloučena po první třídě, poté dva roky navštěvovala ilegální vyučování. Většina členů rodiny z matčiny strany byla deportována do ghetta Terezín v prosinci 1942. Otec byl v březnu 1943 zatčen gestapem. V dubnu 1943 byla Lea s matkou předvolána do Prahy, odkud měly být pravděpodobně deportovány do Terezína. Rozhodnutím německého úředníka se však Lea vrátila domů do Pardubic, matka byla krátce internována na Hagiboru, odkud pak také odjela do Pardubic. Od dubna 1943 se Lea skrývala u několika evangelických rodin v okolí Holic, od jara 1945 do konce války na infekčním oddělení pardubické nemocnice. Matka se skrývala doma a otec nastoupil do internačního tábora v Postoloprtech. Rodina se opět sešla v květnu 1945. Za války zemřelo 37 jejich blízkých příbuzných. Po válce vystudovala Lea gymnázium, kde v roce 1952 maturovala, od roku 1953 studovala na Pedagogické fakultě v Praze. Paní Lea Skácelová je členkou organizace Hidden Child, žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
