„Každý to letadlo mělo jednu bombu pod křídlem. V Dobřichovicích napadly nádraží. Všechny ty bomby šly vedle toho dobřichovického nádraží. Všechny šly do polí. (…) Jednu bombu nemohl pustit, tak tady lítal, až se bomba uvolnila na Vráži (část Mokropes – pozn. ed.). Šli jsme akorát do školy, to bylo v březnu 1945. (…) Najednou vidíme, že pustil bombu, tak jsme si lehli a bomba spadla na silnici. (…) Starý Makoň na vozíku vezl své vnuky, ti to odnesli. To byly jediné oběti. (…) Od té doby jsme přestali chodit do vyučování.“
Tazatel: „Jaký jste měli výcvik?“ – „Žádný. Pořadový výcvik. Rozpoznat podporučíka od nadporučíka a zasalutovat. Měli jsme v Komárně výcvik tři neděle a čtvrtou neděli jsme už šli na stavby a pracovat do dolů. Šel jsem do Fulneku na Moravě. Tam se boural nádherný fulnecký klášter. Po roce 1945 jim to sebrali a vyhnali je. Tak se boural (a předělával – pozn. ed.) na kasárna. Odtud jsem šel do Dubnice nad Váhom, dělali jsme práce, co by nedělali normální lidi. Jestli to na nás spadne nebo ne, to jim bylo jedno, dělal se tam sedmikilometrový tunel.“
„Za velkou práci jsme mohli jít na vycházku, kde nám propůjčili mundúr na vycházku, jinak jsme byli furt střežení za hradbami. Ze začátku nás hlídala vnitřní stráž, která měla fialové nárameníky. Ty nás hlídali se samopalem a koukali na nás, jak dřeme a říkali: ‚My bychom vám rádi pomohli, abyste se tolik nenadřeli, ale my nesmíme na nic šáhnout. My musíme hlídat, abyste odsud neutekli.‘ Pak to zrušili. (…) Když nás to nasralo, tak jeden druhýmu jsme přerazili krumpáč a šli jsme si vyměnit krumpáč. Tam, kde byla výměna krumpáčů a lopat, tak to bylo hodně daleko, šli jsme hodinu tam a hodinu nazpátek. Dvě hodiny se člověk ulil z práce.“
Karel Vošalík se narodil 8. června 1932 v Dolních Mokropsech, které jsou dnes součástí Černošic u Prahy. Je potomkem sedláckého rodu Vošalíků, který na daném místě hospodařil od 18. století na historickém statku tzv. Famelii. Jeho otec Karel Vošalík (1893–1965) byl v Mokropsech v době první republiky starostou. Po válce se Karel vyučil na zemědělské škole, nemohl však na rodinném statku hospodařit, protože ten byl v roce 1950 zabaven. Rodina však na něm mohla nadále žít. Jako syn kulaka sloužil Karel v letech 1952 až 1954 u PTP. Prošel stavbami na severní Moravě a na Slovensku. Celý život pracoval v zemědělství. V roce 2016 žil na rodné „Famelii“ v Dolních Mokropsech u Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
