Romana Křenková

* 1955

  • „Soudružka učitelka přišla do třídy a já jsem, jsouc empatickou již tehdy, viděla, že má na krajíčku pláč a že se něco velkolepého a slavnostního stalo. A ona skoro brečíc a chytajíc se za srdce nám sdělila, a měla k dispozici takovou plastiku sputniku, která tehdy představovala ozdobu kanceláří, bytů a tak. Ona držela v ruce takový ten sputnik na oběžné dráze a se slzami v očích nám říkala, že dneska lítá ve vzduchu, nebo jestli zrovna vyletěl na oběžnou dráhu Země, sovětský kosmonaut Gagarin. A teď skoro brečela a byla nesmírně dojatá, já taky a děti ani nedutaly. Pro nás to bylo tak hluboké. Skoro si troufám říci, že jako žádné jiné sdělení, kromě narození mé dcery, to bylo taky veliké, a revoluce v osmdesátém devátém, to jsem chtěla umřít, říkala jsem si: ‚Ať to všechno skončí, já už nikdy šťastnější a dojatější nebudu.‘ Ten sputnik a Gagarin létající na oběžné dráze Země, to bylo tak pravověrné, plné a pravdivé, že se mi zdá, že větší pravdu a lidské sdělení s hlubokým podtextem jsem nikdy nezažila.“

  • „Pak byl úchvatný týden, víkend nebo několik dní u příležitosti výročí okupace – v osmdesátém devátém, to přece byly velké demonstrace na Václavském náměstí a po celé Praze. Také třeba u Filozofické fakulty a na dnešním náměstí Jana Palacha. To byly velkolepé dny. To už bylo opravdu velmi rozjeté, a tak jsme chodili do těch demonstrací. Teď tam byla ta vodní děla a to byla velká legrace, když vás to dělo štrejchlo, to byla velká síla, ale zároveň budila v člověku děsný adrenalin. To byly moc hezké dny. A teď jsem tam viděla různé lidi – třeba toho profesora Hájka. Ten tam běžel v takovém kaftanu, běžel a to byl docela starý pán. Bylo to krásný… To už jsem cítila a i s přáteli, se kterými jsme o tom tehdy mluvili – i v Řempu –, už jsme cítili, že se něco děje, že to je proces, který je neodvolatelný.“

  • „Pronásledovali nás nejdříve pro pobuřování. To už začalo na faře, kde jsme se chovali způsobem… Můj muž se rozhodl, když netekla asi týden voda v té vesnici, kde jsme bydleli, že se půjde vykoupat k předsedovi národního výboru, kterému voda tekla. No, ale to byl samozřejmě čin hodný revoluce. Takže se šel vykoupat, vstoupil jednou nohou do jeho bytu, což bylo tenkrát prezentováno, jako že porušil domovní svobodu, a pak právě ztratil souhlas k výkonu duchovenské činnosti a šlo to všechno z kopce.“

  • „Já jsem na rozdíl od lidí, kteří se Charty báli, tak já, proč to říkám tak zdlouhavě, protože ode mě (rozhodnutí podepsat Chartu 77 – pozn. ed.) nebyla žádná odvaha, ale záchrana, existenciální záchrana. Já jsem potřebovala být s někým, s někým v partě. Já jsem byla strašně dlouho sama, na všechno. A já jsem potřebovala, abych byla alespoň někde, zaštítěná Chartou. Proč ne? Mně byly ty myšlenky Charty blízké, takže jsem strašně chtěla podepsat Chartu. Jenže osud tomu chtěl jinak.“

  • „Hned po revoluci mi jeden kamarád řekl: ‚Hele, mám známého ministra, chtěla bys mu dělat vedoucí sekretariátu?‘ Tak jsem nastoupila jako vedoucí sekretariátu jednoho ministra a byla jsem plna revolučního vzletu a nadšení a ty začátky byly úžasné. Ale po pravdě řečeno, časem jsem chápala, že z těch funkcí, kde předtím seděli různí komunističtí vůdci nebo i lidé, kteří byli velmi spřažení s tím minulým režimem, tak zase začali přeskakovat do nových funkcí, do nových poloh. Tak na mě postupně doléhalo velké zklamání. Nevím, jak to vy vnímáte dneska, ale já jsem v mnohém zklamaná. Ale došla jsem k tomu, že to není ani tak politické zklamání, ale pochopila jsem, že tak nějak funguje lidská duše.“

  • „Já jsem mu (Chartu 77 – pozn. ed.) poslala na vojnu a důsledky to mělo ty, že po něm na té vojně začali jít. V podstatě se z toho postupně vyvinulo to, že ho začali pronásledovat, že tam rozdává Bibli a čte z Bible a dostal tam Chartu a rozdává a čte z Charty, no, a začali ho pronásledovat na vojně pro pobuřování. Postupně se to vyvinulo v to, že prokurátor podal obžalobu a byl soud v Příbrami a tam ho odsoudili na osmnáct měsíců nepodmíněně za trestný čin pobuřování.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ Jungmannovy sady, Mělník, 02.05.2016

    (audio)
    délka: 19:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 02.11.2016

    (audio)
    délka: 02:14:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.11.2016

    (audio)
    délka: 02:13:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přes dno pronásledování a samoty

Křenková Romana - svatba 1974.jpg (historic)
Romana Křenková
zdroj: archiv pamětnice a natáčení PNS

Romana Křenková se narodila 13. července 1955 v Praze. S rodiči a bratrem se často stěhovali, žili v Karlových Varech, Kralupech nad Vltavou a Velvarech. Po rozvodu rodičů se odstěhovala s bratrem a maminkou do Mělníka, kde dokončila základní školu, z níž pokračovala ve studiu na gymnáziu. Sportovala, závodila v lehké atletice a bavily ji především jazyky a dějepis. Pamětnice vzpomíná na trauma a prozření z dětského vnímání světa, které přinesla okupace v roce 1968. Kamarádka a spolužačka Blanka Trojanová Romanu seznámila s okruhem lidí okolo evangelických farářů Jakuba Trojana a Alfréda Kocába. Po maturitě chtěla pokračovat ve studiích na vysoké škole a stát se jako oba rodiče lékařkou, ale z kádrových důvodů nedostala doporučení ke studiu. V devatenácti letech se Romana Křenková vdala za evangelického faráře Miloše Lojka a odešli spolu na faru v Kralovicích. Několikrát se pokusila o přijetí na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Studium teologie jí však komunistický režim neumožnil. Manželovi byl po čase odebrán státní souhlas pro vykonávání duchovenské činnosti. Pamětnice jen s obtížemi sháněla zaměstnání, pracovala jako pradlena, uklízečka a dělnice. Manžela povolali v roce 1977 na vojnu a záhy byl odsouzen za pobuřování čtením z Bible a rozšiřování Charty 77. Romana Křenková se musela vyrovnávat s domovní prohlídkou, výslechy a sledováním Státní bezpečnosti. Po návratu Miloše Lojka z vězení k sobě manželé již nenašli cestu a následoval rozvod. Romana Křenková se přestěhovala do Prahy. Našla zaměstnání v právním oddělení podniku Řempo Praha. Přes kontakty komunistů, kteří po roce 1968 upadli v nemilost, se pamětnici podařilo nastoupit na právnickou fakultu. Účastnila se demonstrací během Palachova týdne i výročí okupace republiky v srpnu 1989. Sametová revoluce představuje jedno z nejšťastnějších období jejího života. Z Řempa odešla na sekretariát nově vzniklého ministerstva bez portfeje, kde rok působila do svého odchodu na mateřskou dovolenou.