Monika Kubátová

„Představte si, máte družinu. Ráno v půl šestý začínáme a už tam stojej děti, teď by neměly být moc hlučný, pak jdou do třídy, nesměj být hlučný, pak jdou na oběd, nesměj bejt hlučný a pak se jde na vycházku. A když se přijde z vycházky, zase žádnej velkej řev tam bejt nesmí. No, tak co myslíte, že jsem udělala. Úplně mi těch dětí bylo líto, přišly do jídelny a tam se rozčilovali, že jsou hlasitý. Já jsem s nima přišla na louku a říkám: ‚Děti, já vím, že to je hrozný, furt na vás každej chceme, že nemáte být hlučný. Víte co, teď jsme na louce, tady nejsou žádný baráky, dělejte si, co chcete.‘ Kluci mi řekli: ‚A můžem i řvát?‘ A já je jen pozorovala, měla jsem píšťalku a oni věděli, že když třikrát krátce písknu, tak někdo dělá něco, co nesmí. A já jsem je nechala a oni řvali, furt po mně koukali, furt jsem nepískla a dělala jsem, že nic neslyším. Po chvíli říká jeden tomu druhýmu: ‚Hele musíme přestat, vždyť my bychom za chvíli nemluvili!‘“

„Tenkrát v pohraničí nás bylo tolik ze smíšených manželství, že vůbec nikdo tomu nepřikládal důraz, vůbec nikdo se tím nezabejval, jestli jsem Češka nebo Němka. Nepamatuju se, že by bývaly byly nějaké nepříjemnosti. Mluvila jsem vlastně dvojí řečí, když jsem navštěvovala rodiče a strýce ze strany matky, tam jsme mluvili všichni německy i česky, a ze strany mého otce mluvili jen německy. Takže když jsem šla na ulici a třeba nevědomky pozdravila Němce česky, tak se vůbec nic nestalo, usmál se a hotovo.“

„My jsme nevěděli, jak to tenkrát bylo. Jenom si pamatuju, když začla ta první vlna, já jako holka jsem slyšela ruch na ulici, tak jsem se podívala z okna a vidím samý ženy, jak jdou s kočárkama a křičím na maminku, kam ty děti jdou. Maminka mě od okna odtrhla a říkala: ‚Neptej se.‘ No, a moje teta přišla do první vlny. Až v osmačtyřicátým, když jsme je našli, protože jsme nevěděli, kde v tom Německu jsou, jsme se dozvěděli, že oni je prostě naložili tady v Ústí na nákladní vagony a převezli je k hranicím, tam je ale nechtěli pustit, tak je převezli zpátky do Ústí. A takhle se to prý dělo tři dny, bez jídla, bez vody.“