Monika Kubátová

* 1940

  • „Bratr mojí matky si vzal ženu a ta měla sestřenici, která žila v Drážďanech. To znám z jejího vyprávění, takže to není můj zážitek, ale slyšela jsem ji, jak to vyprávěla. Kdysi bydlela v Koštově a v Koštově měla sestřenici. V sedmačtyřicátém a osmačtyřicátém Němci, kteří bydleli v Ústí, pokud to bylo možný, přecházeli hranice, a vždycky si pro něco přišli, co měli třeba schovaný u svých příbuzných. A zrovna tak to měla ona. Takže přišla k mojí tetě, třeba tři dny tam byla, dali jí jídlo a něco z toho, co tam měla schované a potřebovala. A ta teta zažila nálet na Drážďany, který jsme my v Ústí viděli, v noci, světlo, jak tam všechno hořelo. A ona vyprávěla, že když ten nálet začal, na náměstí stál cirkus. A hodně lidí začalo utíkat do toho cirkusu, protože v domech nechtěli být, tam se tvrdě bombardovalo. Určitou dobu tam byli a pak najednou přišel ředitel cirkusu a řekl jim, ať okamžitě odejdou z toho stanu, protože se uvolňují zvířata a cítí oheň a že už to nemůžou zabezpečit. Tak ona vyběhla, byl tam nějaký voják, a ten když ji viděl s malou holčičkou, tak ji chyt, strhnul ji a stáli pod slonem. Ten se jako jedinej ze zvířat ani nehnul, až když už se začalo bombardovat blíž, tak se hnul, a tak s vojákem utíkali. Strašně moc lidí utíkalo k Labi, protože chtěli skočit do vody, nevěděli, že to jsou fosforečný bomby. Když se blížili k mostu, někdo na ně ještě křičel: ‚Nechoďte tam, všichni hořej na mostě!‘“

  • „Představte si, máte družinu. Ráno v půl šestý začínáme a už tam stojej děti, teď by neměly být moc hlučný, pak jdou do třídy, nesměj být hlučný, pak jdou na oběd, nesměj bejt hlučný a pak se jde na vycházku. A když se přijde z vycházky, zase žádnej velkej řev tam bejt nesmí. No, tak co myslíte, že jsem udělala. Úplně mi těch dětí bylo líto, přišly do jídelny a tam se rozčilovali, že jsou hlasitý. Já jsem s nima přišla na louku a říkám: ‚Děti, já vím, že to je hrozný, furt na vás každej chceme, že nemáte být hlučný. Víte co, teď jsme na louce, tady nejsou žádný baráky, dělejte si, co chcete.‘ Kluci mi řekli: ‚A můžem i řvát?‘ A já je jen pozorovala, měla jsem píšťalku a oni věděli, že když třikrát krátce písknu, tak někdo dělá něco, co nesmí. A já jsem je nechala a oni řvali, furt po mně koukali, furt jsem nepískla a dělala jsem, že nic neslyším. Po chvíli říká jeden tomu druhýmu: ‚Hele musíme přestat, vždyť my bychom za chvíli nemluvili!‘“

  • „Tenkrát v pohraničí nás bylo tolik ze smíšených manželství, že vůbec nikdo tomu nepřikládal důraz, vůbec nikdo se tím nezabejval, jestli jsem Češka nebo Němka. Nepamatuju se, že by bývaly byly nějaké nepříjemnosti. Mluvila jsem vlastně dvojí řečí, když jsem navštěvovala rodiče a strýce ze strany matky, tam jsme mluvili všichni německy i česky, a ze strany mého otce mluvili jen německy. Takže když jsem šla na ulici a třeba nevědomky pozdravila Němce česky, tak se vůbec nic nestalo, usmál se a hotovo.“

  • „My jsme nevěděli, jak to tenkrát bylo. Jenom si pamatuju, když začla ta první vlna, já jako holka jsem slyšela ruch na ulici, tak jsem se podívala z okna a vidím samý ženy, jak jdou s kočárkama a křičím na maminku, kam ty děti jdou. Maminka mě od okna odtrhla a říkala: ‚Neptej se.‘ No, a moje teta přišla do první vlny. Až v osmačtyřicátým, když jsme je našli, protože jsme nevěděli, kde v tom Německu jsou, jsme se dozvěděli, že oni je prostě naložili tady v Ústí na nákladní vagony a převezli je k hranicím, tam je ale nechtěli pustit, tak je převezli zpátky do Ústí. A takhle se to prý dělo tři dny, bez jídla, bez vody.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.05.2016

    (audio)
    délka: 02:05:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsme nechodili do krytu

Monika Kubátová
Monika Kubátová
zdroj: sbírka Post Bellum

Monika Kubátová (roz. Kühnelová) se narodila 18. února 1940 do česko-německé rodiny v Trmicích. Tam byla v útlém dětství také svědkem bombardování Ústí nad Labem. Otec Moniky byl původně u české armády, po nástupu Hitlera byl odveden do wehrmachtu a v roce 1941 padl u Smolenska. Další osudy členů rodiny byly podobně tragické. Otcovi bratři za války také padli, jeden z matčiných bratrů skončil u SS a druhý zemřel v koncentračním táboře. Monika byla v dětství prohlášena za Němku, školu však vystudovala v češtině v Trmicích. Následně se vyučila švadlenou a začala pracovat jako krejčová. Roku 1964 se provdala a o čtyři roky později se jí narodil syn. Když nastoupil do první třídy, začala pracovat jako vychovatelka v družině. Na této pozici působila 17 let, po změně režimu byla propuštěna a do 65 let pracovala v reklamní agentuře. Dodnes pomáhá jako dobrovolnice pro invalidy a neslyšící.