Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Kubátová (* 1940)

Nikdy jsme nechodili do krytu

  • narozena 18. 2. 1940 do česko-německé rodiny v Trmicích

  • v dětství svědkem bombardování Ústí nad Labem

  • otec byl původně u české armády, po nástupu Hitlera byl odveden do wehrmachtu

  • vystudovala základní školu v Trmicích, poté se vyučila švadlenou

  • roku 1968 se jí narodil syn, začala pracovat z domu jako krejčová

  • po nástupu syna do školy pracovala jako vychovatelka v družině, po roce 1989 byla propuštěna

  • do 65 let pracovala v reklamní agentuře

  • nadále působí jako dobrovolnice pro invalidy a neslyšící

Dětství za války 

Monika Kubátová se narodila roku 18. února 1940 v Trmicích. Oba rodiče pocházeli z Trmic u Ústí nad Labem, znali se již od dětství, ale později měli problém se sňatkem, protože Moničina maminka pocházela ze smíšeného manželství, kdežto otec byl „čistá rasa“. Nakonec se však vzali tajně, krátce nato byl otec povolán do vojenské služby. Nastoupil k wehrmachtu a poté jej maminka viděla už jen jednou, těsně před odchodem do Ruska, kde byl nasazen do první řady před říšské Němce. „Otec nepadl na bojišti. Byli v kasárnách, kde byla i marodka, leželi tam vojáci. Bylo po obědě a jeden voják, tatínkův kamarád, pronesl, že ještě nemocným vojákům nikdo nedonesl oběd. Otec šel pro něj, a když šel přes náměstí, vybouchl granát, zasáhla ho střepina a můj otec byl na místě mrtvej. Takže kamarádovi jídlo nikdy nedones a zaplatil za to životem,“ popisuje Monika. Otec padl v roce 1941 u Smolenska, jeho tři bratři válku také nepřežili.

Z dětství si Monika pamatuje bombardování Ústí, nejsilněji poslední nálet v roce 1945, při kterém byla zničena i historická část města. Maminka původně ani nechtěla jít do krytu, skryly se s Monikou a jejím mladším, tehdy desítiměsíčním bratrem, ve sklepě. Maminka Moniku posadila do necek a bratra měla schovaného pod vaničkou. „Po letech jsem se maminky zeptala, proč jsme zrovna tehdy šli do sklepa. Řekla mi, že hlásili, že ten nálet bude silný.“ Do sklepa přiběhl voják a oznámil mamince, že musí okamžitě ven, protože nálet bude hodně špatný. Maminka s dětmi vyběhla z domu a utíkali i s vojákem do krytu. Když se Monika ohlédla, viděla, jak pouštějí bomby. Všichni čtyři si lehli obličejem do trávy, voják na Moniku a maminka na bratra, a přečkali tak výbuchy a detonace.

Nešťastné osudy rodiny

Moničině mamince bylo nařízeno, aby se dostavila na úřad k prošetření, zda je Monika Němka či Češka. Maminka to odmítla, ale poté začalo hrozit, že by jí byla Monika odebrána. „Dostala strach, tak se mnou na ten úřad šla. Měřili mi velikost hlavy, barvu očí, hlavní ukazatel byl, jaký mám temeno hlavy. Mám ho rovný, a tak mě uznali za německou,“ vzpomíná Monika.

Chování k dětem ze smíšeného manželství podle jejích slov bylo i po válce dobré, Monika se nesetkala s žádným útlakem či posměchem. Do pohraničí přicházelo spoustu smíšených rodin a docházelo k odsunu německého obyvatelstva. Probíhalo to ve třech fázích – první skupina si nemohla brát takřka nic, druhá to, co unesli v rukou, a třetí skupině již bylo povoleno mít zavazadla.

Do Ústí se dostala také jedna ze dvou sester Moničina otce, schovávala se se svými dětmi na půdě domu Moničiny maminky. „Nebylo to lehké, dvě dcery měly osm a deset let, ale nejmenší syn měl osm měsíců, a tomu neporučíte, aby byl zticha. Sousedé si začali všímat, že jsme pořád na půdě a nosíme tam jídlo, ale nikdo nás neudal. Jenže se stalo, že v Ústí lidé potkali Němku s kočárkem a hodili je do Labe. Teta zpanikařila a šla se přihlásit a nechala se s dětma vyevakuovat.“  Moničina teta připadla do první vlny odsunu. Až v roce 1948 se Monika a její maminka dozvěděla, kde skončili.

Ani osudy členů rodiny z matčiny strany nebyly snadné. Měla tři bratry, každý se vydal úplně jiným směrem. Jeden z nich odmítal za Hitlerovy vlády pracovat, byl odveden a zemřel v koncentračním táboře. Druhý bratr prakticky proti své vůli skončil u SS a nejstarší bratr měl blízko naopak ke komunistické vládě. „Doma však nikdy žádné rozpory nebyly. Vždycky akorát řekli: „No jo, ty máš svoji hlavu, já zas svoji.“

„Uměla jsem jen německy“

Do Trmic začali namísto Němců přicházet lidé z vnitrozemí, kteří rabovali opuštěné domy. Těmto lidem se říkalo „raubíři“ a až poté, co odešli, začali do již prázdných domů přicházet slušní lidé, kteří zde zůstali žít.

Maminka si našla přítele, Čecha, který nepocházel z pohraničí. Monika v té době uměla německy a češtinu ovládala jen velmi lámaně. S novým tatínkem si brzy vytvořila pevný vztah. Před nástupem do první třídy vzal Moniku na léto ke svým rodičům do Kladna, aby se zde naučila správně česky. „Otec měl povolení, aby mohl vycestovat z Ústí do Kladna. A rozhodl se, že mě vezme s sebou, aby mě představil své mamince. Moje maminka se hrozně bála, co se stane, když mě chytnou. No, a to si pamatuju, jak jsme jeli vlakem, a když jsme přijížděli na to území ke Kladnu, kde se musel prokázat. Než jsme tam dojeli, seděli jsme u okna, on mě k němu postavil a hodil na mě kabát a opřel se o mě. Můžu vám říct, že když někdo otvíral dveře kupé, tak jsem snad nedýchala!“ vzpomíná Monika. Ve vesnici nikdo neuměl německy a ona tam zůstala na dva měsíce sama. Když v srpnu před začátkem první třídní odjížděla, uměla skvěle česky. Za rodinou svého nevlastního otce pak jezdila téměř každé léto.

Od švadleny k vychovatelství

Monika navštěvovala základní školu v Trmicích, poté se rozhodla vyučit švadlenou. Rok byla na internátu v Mariánských Lázních, odkud byli studenti přemístěni do Liberce. Za celou dobu školní docházky neměla Monika nikdy problém s tím, že by někdo poukazoval na to, že je Němka.

V šestnácti letech začala pracovat jako krejčová. V roce 1964 se provdala a o čtyři roky později se jí narodil syn Petr. Když byly synovi tři měsíce, došlo k srpnové invazi. „Neměla jsem doma žádný nákup, vlastně ani tolik peněz. Rychle jsem kluka oblíkla, dala ho do kočárku. Na konci ulice byla mlékárna, tam prodávali i vajíčka, chleba a tak. A když jsem tam přijela, bylo to úplně prázdný, nebylo tam v pultech vůbec nic,“ popisuje těžkou dobu.

Monika se po narození syna rozhodla zůstat doma a otevřela si vlastní krejčovství. Když Petr nastoupil do první třídy, začala Monika pracovat jako vychovatelka v družině. „Ta práce se mi začala strašně líbit. Byla to jedna z nejkrásnějších prací, které jsem kdy dělala. Milovala jsem děti. Měla jsem je od první do třetí třídy, měli jsme režim a určité hranice. Řekla jsem dětem, že ať provedou cokoliv, když mi řeknou pravdu, vyřešíme to a nikdy je za to nepotrestám,“ říká.

Monika pracovala jako vychovatelka sedmnáct let. Samozřejmě během režimu musela dodržovat různá nesmyslná nařízení, dětem „výše“ postavených rodičů nemohla dávat za trest psaní a podobně, přesto si se všemi útrapami vždy poradila. Před normalizací byla práce vychovatelky pro Moniku náročnější, museli vést různé kroužky, jezdit na školu v přírodě, když se děti nudily, tak se vyprávěly příběhy a četly pohádky. Nemohla děti jen posadit před televizi a mít vystaráno.

Během normalizace došlo ke změně ředitele a ten vyhodil všechny zaměstnance, kteří neměli vysokoškolské vzdělání. Ředitel však věděl, že Monika umí německy, a nabídl jí, aby si k práci vychovatelky přibrala ještě vyučování německého jazyka. To ale trvalo jen rok, poté byla propuštěna i Monika s tím, že ředitel přijme nové, vysokoškolský vzdělané učitelky němčiny. „Ředitel pak za mnou ještě přišel, klepal mi na rameno a začal mi říkat, že ho to mrzí, že jsem byla strašně dobrá, ale že to musí bejt. A já jsem mu řekla: ‚Pane inspektore, vy mě za dobrou práci propouštíte, komunisti mi za ni dali vyznamenání,‘“ popisuje. 

Moničin manžel pracoval v Ústí v elektrárně, ve 43 letech měl první těžký infarkt a pár let nato druhý, který byl smrtelný. Monika tak v 50 letech ovdověla. Po ukončení práce vychovatelky nastoupila na pozici sekretářky do reklamní agentury, kde byla zaměstnaná až do svých 65 let. Nadále však působí jako dobrovolnice pro invalidy a pro neslyšící, kterým tlumočí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Aneta Honzková)