„Musím říct, že v každém případě jsem strašně ráda, že listopad přišel. A neměnila bych ani za tu cenu, že bych si mohla bez problémů dělat svoje obrázky a nestarat se o to, jak se uživím, což bylo za normalizace. Ale devadesátá léta byla divoká. Najednou přestalo Dílo fungovat, spousta věcí se mi nevrátila ani nezaplatila, prostě kdesi zmizela. Začala vznikat spousta galerií a problém byl v tom, že galerie zakládali lidé, kteří třeba ani ke kumštu vůbec tehdy neměli žádný vztah, jenom měli prostor a jedině výtvarníci jim tam dali obrázky zadarmo. Takže začínali jako galerie a velice brzo přecházeli na různý vnější sortiment. Takže mně se třeba stalo, že jsem dala do galerie grafiky, do docela dobré galerie, byly tam pražské věci, byli tam kvalitní výtvarníci. Odjela jsem na dovolenou, vrátila jsem se, před grafikami visely nahusto pověšené keramické zvonečky, takže grafiky nebyly moc vidět. Pod grafikami bylo opřené horské kolo – já jsem si to měla tehdy vyfotit! – a vedle grafik bylo naaranžované erotické prádlo. To stálo za fotku! Neudělala jsem ji tehdy. Kupodivu se v této konstelaci prodalo poměrně dost grafik – zřejmě lidi, kteří se chodili dívat na erotické prádlo, to kamuflovali koupí drobné grafiky. Horší bylo, že některé [podniky] zanikaly rychleji, než stihly zaplatit, a neudaly na sebe kontakt, takže zmizely i s věcmi.“
„Já jsem se dostala do prekérní situace asi jen jednou v životě, a to nebylo taky žádné hrdinství. To bylo hned po škole. Zavolali si mě do rozhlasu, že se mnou udělají povídání, něco jako proč jsem si vybrala tuto školu a co to pro mě znamená. A když jsme si popovídali, redaktorka v odizolované kukani se všemi těmi přístroji – člověk už byl trošku nervózní – otočila mikrofon – byl rok 1978 – a řekla: ‚Máme výročí Vítězného února. Co pro vás znamená Vítězný únor?‘ A já se šíleně lekla! Protože normalizace v plném běhu, mikrofon u pusy. Já jsem na ni zoufale koukala, protože – jak říkám – nejsem žádný hrdina, a najednou jsem se slyšela, jak naprosto plynule říkám: ‚Vlastně Vítězný únor byl pro mě velice podstatné datum, protože moji rodiče měli největší fotografický závod na českém jihu a automaticky by se předpokládalo, že se o ten závod budu starat, že budu fotografka a budu pokračovat v rodinné tradici. Ale vzhledem k tomu, že se z toho stalo družstvo Fotografia, mohla jsem se věnovat malování, jít na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a dělat grafiku.‘ A to zase začala zírat ta redaktorka! Chvilku na mě koukala a pak řekla: ‚Víte co? My to tam možná nedáme.‘“
„I tak nebylo pořád jasné, že se něco nepřihodí. Oni potom zavedli takzvaná čísla evidence. Kdo chtěl být na volné noze, musel být očíslovaný. Bez toho čísla evidence nešlo existovat, protože to muselo být napsané nahoře na každé faktuře. S těmi čísly se dělaly veliké drahoty. Jednoho dne, někdy na začátku osmdesátých let, najednou tátovi sebrali jeho číslo evidence, což znamenalo jít do zaměstnání. Oni ale měli aparáty, měli ateliér, měli lampy, měli fleše, měli všechno vybavení. Tak se začali ptát po kamarádech. Pak zjistili, že mu číslo sebrali kvůli tomu, co říkal v televizi. Jediný problém na tom byl, že on nikdy v televizi nebyl. Naštěstí se to dověděl a naštěstí se to vysvětlilo. Číslo evidence mu vrátili. Kdyby mu ale nějaký kamarád neřekl, kvůli čemu to bylo, tak prostě přišel o své živobytí a vůbec by se nemusel do smrti dovědět proč.“
„Za války, když člověk odmaturoval, byl totálně nasazený – musel odejít do Německa nebo někam jinam do fabriky. Ale když pracoval u Šechtlů, tak ne. Asi 15 lidí se tomu takto vyhnulo. Ne můj tatínek, pochopitelně, protože on měl pocit, že by zradil spolužáky, kdyby se ulil. Takže zatímco 15 různých příbuzných dělalo, že dělá u Šechtlů, můj táta odjel s celou třídou betonovat ruzyňské letiště.“
„Podle legendy, co vyprávěla naše babička, to bylo tak, že když se měl narodit můj dědeček, byl pradědeček vyhnaný do hospody, aby nepřekážel. Tam se právě skamarádil s cesťákem, který vozil galanterii a říkal, že ho to vůbec nebaví. Jak tak spolu pili, Ignác mu říká: ‚Víte co, já z nich udělám fotografa.‘ A přivedl si ho domů. A protože se Voseček nikdy neoženil a nikdy neměl svoji rodinu, tak zůstal u Šechtlů. Můj táta si dlouho myslel, že je to jeho dědeček.“
Marie Michaela Šechtlová se narodila 17. března 1952 v Praze. Její rodiče Josef a Marie Šechtlovi do roku 1953 vlastnili fotografický ateliér Šechtl a Voseček, ve své době největší v jižních Čechách, posléze združstevněný. Roku 1957 byl její otec za malý přestupek odsouzen k ročnímu vězení. V době otcovy nepřítomnosti rodina přišla o unikátní fotoarchiv. Po svém propuštění otec rezignoval na svou kariéru a všestranně pomáhal své manželce Marii. Ta se pak v 60. letech stala jednou z předních představitelek fotografie poezie všedního dne. Marie Michaela Šechtlová vystudovala Střední odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze (1967–1971) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1971–1977, ateliér grafiky a ilustrace – profesor Zdeněk Sklenář a asistent Jiří Anderle, později profesor Jiří Mikula). Po dokončení studií se věnovala volné grafice a ilustraci. Žila nejdříve v Praze, později se s manželem a dětmi přestěhovala do Tábora. Od roku 2004 se vedle grafické tvorby začala spolu se svými dětmi Janem a Evou zabývat fotografiemi, které se z archivu ateliéru Šechtl a Voseček zachovaly. Ještě v době natáčení v roce 2022 pracovali na digitalizaci fotografií, zveřejňovali je na internetu v digitálním archivu Šechtl a Voseček a vydávali publikace a kalendáře s historickými fotografiemi.
Na Hluboké s rodinou a přáteli – Jan Hubička, Marie Šechtlová, Zdeněk Sklenář, Vladimír Tesař, Miluše Sklenářová, Zdena Burgetová, František Peterka, Josef Šechtl, 1972
Na Hluboké s rodinou a přáteli – Jan Hubička, Marie Šechtlová, Zdeněk Sklenář, Vladimír Tesař, Miluše Sklenářová, Zdena Burgetová, František Peterka, Josef Šechtl, 1972
Grafika, při jejímž odevzdávání komisi Díla dostala M. M. Šechtlová upozornění: „Ještě jednou přineste takovou grafiku, a už vám nikdy neotevřou destičky.“
Grafika, při jejímž odevzdávání komisi Díla dostala M. M. Šechtlová upozornění: „Ještě jednou přineste takovou grafiku, a už vám nikdy neotevřou destičky.“
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
