Naďa Ludmila Hübnerová

* 1926

  • „K tomu zatčení došlo po zatčení Mirka Komárka. Jeho bratr, který žil v cizině, posílal některé pohledy mně, protože věděl, že byla cenzura. Já jsem je vždycky ukázala nebo předala jeho bratrovi. A já jsem tenkrát udělala chybu. Já místo toho, abych si je nechala nebo je zlikvidovala, jsem je předala tomu Mirkovi a on si je schoval a měl je někde v prádle. A potom došlo k tomu, že se u něho dělala prohlídka a ty dopisy byly nalezeny i s adresou na mě. A ten bratr, který žil v cizině, byl zřejmě ve službách zahraniční tajné služby. A tím se přišlo přes ty dopisy na mě."

  • „Já jsem také seděla dost dlouho v samovazbě na té Pankráci. Pak když mne dali do cely, tak jsem byla úplně blažená, šťastná. Ta samovazba, to je něco hrozného. Já nevím proč, ale já jsem měla každou chvíli zvláštní tresty ve vazbě. Něco ze mne je dráždilo. Pak mi někdo řekl, že dovedu mít výsměšný pohled. I když nic neřeknu, tak v tom momentě se zračí to, co si myslím, a na to byli oni choulostivý. Já jsem měla v té vazbě vždycky potíže, ale rozhodla jsem se, že mne neuviděj zlomenou. Každou chvíli jsem měla poloviční dávku jídla, obden tvrdé lože, bez vycházek. Ale já jsem se rozhodla, že mne nezloměj."

  • „Byl to duben 1952 až květen 1953: Keramické závody Rakovník, které spadaly pod trestnici Praha-Pankrác. Červen až žáří 1953: Gumárenské závody Gottwaldov - samostatný útvar. Říjen 1953 až 14. duben 1954 v Minkovicích - trestnice Liberec. Odtud jsem šla domů. Vedena jsem byla pod svým dřívějším jménem Ludmila Náda Mašková."

  • „Nejtěžší okamžik ve vězení byl, když zemřel můj otec. Já jsem nebyla ani na pohřbu. Maminka měla pak přátele, kteří se snažili pro mne získat povolení z ministerstva, ale tam to nepovolili. Já jsem byla ráda. Já jsem jenom pořád doufala, že ještě se s tatínkem sejdu. Za mnou už pak taky nemohl. Dvakrát ho jeden můj bratranec lékař, který měl auto, tak ho tam odvezl. Jako lékař si vynutil přístup na návštěvu, aby byl přítomen, protože se nevědělo, jak to na tatínka zapůsobí. Ale tatínek pak byl celej blaženej. Takže jen jednou jsem ho viděla za dobu věznění, nežli zemřel."

  • „Zatčena jsem byla 21. března 1951. Soud prvního stupně probíhal po roce čekání na Pankráci 9. dubna 1952. Pak se odvolal prokurátor a byli jsme znovu u soudu 9. července 1952 a to mně byl trest zvýšen ze tří na šest let. Dostala jsem tedy jednou tolik."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.07.2008

    (audio)
    délka: 01:50:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I když jsem nic neřekla, dráždil je jenom můj pohled

Hübnerová-dobové foto.jpg (historic)
Naďa Ludmila Hübnerová

Ludmila Naďa Hübnerová se narodila 8. října 1926 v Praze. Pochází z rodiny inženýra vodních staveb a vládního rady Viléma Michela a Lídy Michelové, roz. Šalátové. Matka byla původem z Chorvatska, přestože její předci byli Češi. Školy však měla chorvatské a později i italské, to když studovala v Itálii operní zpěv. Rodina po svatbě žila v Praze, kde paní Naďa vychodila obecnou školu i reálné gymnázium. Po maturitě se přihlásila ke studiu práv. Ta ji však příliš nenaplňovala, a tak studia po roce zanechala. Věnovala se jazykům a na své první místo nastoupila do anglické letecké společnosti. Ještě před zatčením se stačila rovněž provdat za Reného Maška. Zatčena byla 23. března 1951. Vazba trvala téměř rok a celou ji strávila v Praze na Pankráci. Bití nezažila, zato samovazbu, časté korekce, poloviční dávky jídla, tvrdé lože atd. Hlavní líčení Státního soudu v Praze se konalo 9. dubna 1952. Souzena byla spolu s Miroslavem Komárkem, ing. Jaroslavem Libeňským, kterého však vůbec neznala, a s prvním manželem René Maškem. Rozsudek v případě Ludmily Nadi Hübnerové, tehdy ještě Maškové, zněl na 3 roky odnětí svobody za pomoc k vyzvědačství podle paragrafu 5 zákona č. 117/52 ř.z. a zločinu vyzvědačství podle paragrafu 5 odstavce 1 zákona číslo 231/48 Sb. Po vynesení rozsudku se prokurátor na místě odvolal. Trest se mu zdál příliš nízký. V září 1952 se tedy konal soud druhé instance, kde prokurátor skutečně dosáhl svého. Trest byl Nadě Hübnerové zvýšen na 6 let odnětí svobody. Po rozsudku putovala do Rakovníka, kde pracovala v Keramických závodech (tzv. šamotka) na výrobě dlaždic. Od června 1953 do září 1953 byla umístěna v Gottwaldově, kde pracovala na výrobě holínek v gumárenských závodech, a poslední štací, ze které byla 14. dubna 1954 propuštěna, byly Minkovice u Liberce. Během věznění ji nejvíce poznamenala zpráva o otcově úmrtí. Sama se o tomto okamžiku vyjadřuje jako o tom vůbec nejtěžším a nejbolestivějším v celém životě. Život po propuštění běžel vcelku normálně. Stýkala se především s „prověřenými“ kamarádkami z vězení, o své minulosti jinak nemluvila. Po seznámení se svým druhým manželem Josefem Hübnerem, který pracoval jako projektant, přišly i radostnější okamžiky. Narodili se jim dva synové: starší Vilém a mladší Richard. Život se začal točit hlavně kolem rodiny. Roku 1989 se dožil ještě i pan Hübner, který však po několika svobodných letech zemřel. Svoboda s sebou přinesla přirozený vstup do KPV, pravidelná setkávání s politickými vězni na Žofíně, kde se vždy ráda viděla se starými přáteli. Postupem let však řady blízkých řídly a při letošním slavnostním setkání politických vězňů nenašla paní Hübnerová v celém sále ani jednu známou tvář. Když se dnes zamýšlí nad léty věznění, tak si uvědomuje, že díky nim dostala možnost poznat takové vrstvy obyvatelstva, se kterými by se bez této zkušenosti pravděpodobně nikdy nesetkala. Teprve ve vězení docenila idylická léta mládí, která mohla prožít, a duchovní prostředí, ve kterém vyrůstala. Co se týče odpuštění, tak své uvěznění vnímá v neosobní rovině, byla to věc režimu a lidi, kteří pro něj pracovali, byli jiného ražení, ale žádnou nenávist v sobě nepěstuje.