Karel Bečvář

„Ale zase jsme si z toho dělali legraci, jak jsme mohli, protože, kde máte mladý lidi a hloupý, nějaký nadřazený nad sebou, tak vždycky z toho nějaká švanda je. Vy byste chtěli asi vědět zrovna něco takovýho úsměvnýho. Utekl kluk z lágru v Pardubicích – a za to je prokurátor. Po pár dnech přišel zpátky, v podpaží, přišel, měl bábovku od maminky zabalenou v novinách a náš velitel roty ho vyslýchal: ,Vy jste přelezl plot!‘ A on povídá: ,Soudruhu, přelezl, ale má duše prošla vrátnicí.‘ Nebo stalo se v Táboře. To se stalo klukovi, on byl Pražák, takovej hodně vysokej, vysokoškolák, a narazil tam na nějakou policajtku. A nepozdravil ji. A ona mu říká: ,Vás neučili na vojně zdravit?‘ A on povídá: ,Ano, já se v těch vašich šaržích nevyznám.‘ – ,Já jsem mladší strážmistr.‘ – ,A já jsem starej mazák.‘ A šel od ní pryč.“

„To jsme byli se školou v kině, v Legiodomě, a dávali tam film Zborov. To už byla doba, kdy se tak pomalu schylovalo k válce. A když jsme vyšli ven, tak jsme samozřejmě o tom diskutovali, kluci, Zborov, to byla velká bitva. A poslouchal nás jeden důstojník a říkal: ,Tak co, kluci, šli byste bránit republiku?‘ A my jako jeden chlap jsme říkali: ,Samozřejmě, šli bysme!‘ a byli jsme nadšení. A pak už na procházce se třídou, když jsme šli, tak jsme viděli, jezdily transporty s vojskem v nákladních autech a v autobusech. My jsme mávali a měli jsme radost z toho, že vidíme naše vojáky, ovšem nedošlo nám, co válka znamená. Ve škole nám zkoušeli plynové masky, to byla taky taková dobrá věc, že jsme se mohli trošku ulejt. Mohli jsme si nasadit plynovou masku a potom jsme si představovali, že jsme vojáky.“