Michal Blažek

„Komunisté to měli ekonomicky vymyšlené dobře: spočítali si, že u nás je pět tisíc výtvarníků, řekli si, že průměrný plat je dva tisíce měsíčně, vymysleli zákon, že při každé stavbě musí jít půl procenta na výtvarnou činnost, a vyšlo jim, že výtvarníci si můžou vydělat deset milionů. Když deset milionů vydělili počtem výtvarníků, dalo jim to dva tisíce, což byl průměrný plat. Ale z těch deseti milionů devět sebralo dvě stě členů Svazu výtvarných umělců a milion zbýval na pět tisíc ostatních. (Asi je potřeba říct, že svaz rozhodoval o všem, že? Člověk si nemohl udělat sám výstavu…) Člověk si mohl dělat, co chtěl, ale nemohl vystavovat ve všech galeriích. V Brně byl klub SSM Trněný, kde se dělaly výstavy, kulturní tajemník na Praze 10 pořádal výstavy v kulturním domě… (A když sis chtěl kupovat výtvarné potřeby?) Tos mohl, ale bylo to strašně nedostatkové zboží. Členové SČVU věděli, co přijde, vykoupili to a na tebe už nic nezbylo. Tenkrát nebyla ani sádra! Když jsem přijel do Holandska, říkal jsem tam, že pro mě demokracie znamená, že seženu sádru. Nebyla sádra! Chtěl jsi dělat sochy, a nemohl jsi, protože nebyla k sehnání sádra. Třeba měsíc.“

„My jsme byli společenství lidí, kteří si řekli: ,Abychom se nerozhádali, nebudeme se bavit o umění.‘ Jeden dělal tohle, druhý tohle a mně se víceméně vůbec nelíbily věci, které dělali ostatní. Jedinou výjimkou byl Pepa Žáček a s tím jsem to táhnul celou dobu, ale dělal jsem pro všecky. Ale Ševčíkovi byli zaměření na současné trendy a oceňovali ty, kteří je opajcovali nejrychleji. Nejdřív přinesli časopisy, řekli, že takhle se to dělá, a toho umělce, který podle toho tvořil, vynesli do nebes. Já jsem o tom napsal do desátého čísla Respektu z roku 1990. Udělali jsme široký odpor proti svazu a najednou se trhli Tvrdohlaví a začali si dělat výstavy. Tajemník SVU se prý smál štěstím, že už nejsme jednotní.“